Strach ze smrti, přemýšlení o životě

Tak tohle je moje slabá stránka, smrti se bojím jako čert kříže. Jsou někdy dny kdy mám depku, ležím v posteli a představuju si, že tu jednou nebudu, že nikdy neotevřu oči, nikdy neuvidím své děti, že prostě nebude..A mám slzy v očích…

Clovece, ja spis premyslim, jestli mam dobre pojistenou hypo, jestli budu i za dalsich patnact let s mym muzem, jestli budu mit porad dobrou praci a budu podporovat moje holky na VS…ale do futralu se nechystam a ani o tom nepremyslim.

@Bibi239 píše:
Na me to trochu padlo s temi vedry, rikam si, jak je to lidstvo krehke, ve vesmiru teploty i v radu tisicu a my kolabujem, kdyz se teplota pohne par stupnu nahoru a hnout se to jeste kus, tak je po nas.A jak se zpiva v te pisnicce: Delani, delani, vsechny smutky zahani… Tak je to pravda. Chce to najit si cinnost, idealne tvurci, pak to zas prejde. Pamatovat na svou smrtelnost je zcela v poradku, zaroven je potreba nezapomenout, ze ted a tady jsme nazivu.

Hezky napsané, taky mě ta vedra donutila více přemýšlet. Jinak taky nad smrtí někdy přemýšlím víc než je nutné, ale nemám z toho deprese, jsem celkem optimista v životě jsem šťastná. 

Jinak já často dělám to, že když dávám psovi vodu atd.. tak přemýšlím kolik tvorů asi zrovna trpí žízní. A vím, že až se narodí dítě, tak budu přemýšlet že mě moc mrzí, že všichni nezažijí lásku jako moje dcera. Ale ty myšlenky se snažím zahánět a pomůžu aspoň těm co můžu. Rodině…

@Alisa25 píše:
Mám ráda život, časem jsem pochopila že je nádherný v každém svém okamžiku. Třeba v tom jak vychází slunce, kvetou květiny, zajímavé mraky a duha na obloze, zvířata a děti, s kterými si užiji hodně legrace. O to víc se nedokážu představit, že jednou (vzhledem k mému věku třeba za 50 -60 roků (pokud budu zdravá - už tohle nebude. Že budu ležet jako nějaký nehybný kámen v zemi a nebudu a oničem vědět, nic cítit. Na druhou stranu jsem věřící (římská katolička), a doufám v to že ta duše budu pořád já jak se vnímám dneska a že budu žít nějakým způsobem dál. Mám poslední dobou strach, že se stane něco mým nejbližším nebo známým, bojím se že se třeba neprobudím. Moje babička umřela v 54 letech na rakovinu, dědeček v 27 letech na ledvinnou nedostatečnost. Babička z mamčiny strany v 94 letech na mozkový nádor a děda v 61 letech na infarkt. Napadají vás někdy podobné myšlenky? Jak je zahnat něčím veselejším.

Asi ty vedra v nás spouštějí nějaké depresivní myšlenky. Chápu tě, taky jsem se kdysi hodně trápila s tím, že musíme zemřít a všechno tady zanechat a co bude potom a tak. Až jsem díky Bohu našla víru a s tím i naději a lásku v Bohu, Ježíši Kristu. Chtěla bych tě povzbudit, aby ses nebála a netrápila. Bůh o nás ví a miluje nás. Posílám ti odkaz z jiné diskuze, kde jsem podrobněji vypsala na straně číslo dvě vše, čemu můžeme věřit, a v co můžeme doufat, díky zástupné oběti Ježíše Krista:
https://www.emimino.cz/…rankovani/2/

Taky o tom premyslim a spis nez ze smrti mam strach ze stari. Tak ze se nebudu schopna fyzicky sama sebe obslouzit. Ale pak ty myslenky zazenu a reknu si, ze to bude za dlouho.

@Alisa25 přemýšlím.Je to občas neodbytné. Když si prohlížím fotografie mých rodičů třeba. Jsou tam tak mladí a bezstarostní a já vím že už odpočívají v zemi a nejsou. Přijde mi to velmi smutné. A dívám se na svou malou vnučku a říkám si jestli ji uvidím maturovat například.