Stres? Asi, nevím..

Anonymní
18.11.20 19:57

Stres? Asi? nevím..

Hezký večer..
Chtěla bych se s Vámi poradit.
Cítím, že je toho na mě prostě moc a že snad každou chvíli vybouchnu, po někom „skočím,, a nebo se z toho asi zblázním. Jsem neustále v presu, naštvaná, na všechny, na sebe, štvou mě maličkosti. Starám se doma o člena rodiny, je to setrvalý stav, ani horší, ani lepší, už pár let. Vždycky jsem to brala jako normální věc, součást života, ale poslední dobou mě fakt točí, když přijdu po dvanácti hod šichtě z nemocnice domů a na novo, přebalit, připravit jídlo, tohle podej, tamto podej atd atd…pak v deset večer kolikrát přebalit znova.. přes den chodí pečovat služba, ale večer ne, občas přijde někdo jiný z rodiny se postarat. Mám ze sebe takový blbý pocit, že jako, měla bych to brát jako normální věc, ale prostě mě to točí.. 3 roky mi to nevadilo, ale posledních pár měsíců už si říkám, že mě tohle už nebaví, celý den v nemocnici a pak ještě doma, připadam si jak vyhořelá :roll: jsem taková náladová, rozsemutnělá, vypnout se mi podaří paradoxně jen v práci, když odcházím z práce, už na sobě cítím takovou,,úzkost“ nevím jestli to správně popisuju, nervozitu, nejistotu.. ale nevím, čim to je.. Nevím, že by mě něco trápilo, prostě ně, ani stres nijak zásadně ne, spíš jak je všechno pořád to samý, nemam se na co těšit, spíš prostě žiju tak normálně ze dne na den.. Straním se mým přátelům, z práce rovnou domů, protože když jsem naposledy někde byla, měla jsem ze sebe akorát pocit, že jsem hrozná, že v práci pomůžu, ale než abych se ted starala doma, tak jsem někde s přáteli… poradí někdo, jak se cítit líp? nemít takový výčitky? a tak?… :nevim: prosím

  • Citovat
  • Nahlásit
Napsat příspěvek

Reakce:

Velikost písma:
1855
18.11.20 20:04

Tak první krokem je uvědoměni a to je super, že vnímáte že je něco špatně… Za mě prostě syndrom vyhoření… Možná bych se nebála probrat to s odborníkem… Může dodat nové impulzy a poradit opravdu efektivne

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
Anonymní
18.11.20 20:32
@kavulenka píše:
Tak první krokem je uvědoměni a to je super, že vnímáte že je něco špatně… Za mě prostě syndrom vyhoření… Možná bych se nebála probrat to s odborníkem… Může dodat nové impulzy a poradit opravdu efektivne

Také mě napadlo, se na někoho obrátit, ale stále váhám. Dokážu normálně dál fungovat, jen mě to prostě ničí uvnitř.. Moje práce mě pořád baví, jsem v ní řekla bych dobrá, jen prostě doma.. Je to složitější

  • Citovat
  • Nahlásit
65
18.11.20 20:37

Obratit se na odbornika, taky mi to prijde jako vyhoreni. Pripadne se zamyslet, KDY se stalo, ze se najednou stalo starani o clena rodiny pritezi (ze uz si to nebrala jako normalni vec). Kazdopadne te obdivuju, tohle chce pevny nervy, ja bych na to nemela. :nevim:
A hodne stesti.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
Anonymní
18.11.20 21:06
@Anonymní píše:
Také mě napadlo, se na někoho obrátit, ale stále váhám. Dokážu normálně dál fungovat, jen mě to prostě ničí uvnitř.. Moje práce mě pořád baví, jsem v ní řekla bych dobrá, jen prostě doma.. Je to složitější

Jsem na tom podobně, je potřeba mít nějaký čas pro sebe. Koníčky, cokoliv. Vypadnout z domova a věnovat se jen sama sobě.

  • Citovat
  • Nahlásit
18.11.20 21:30

Radu nemám, ale hluboce smekám. Tohle by umořilo každého.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
21861
18.11.20 21:33

Pokračuj, nevšímej si varovných signálů a dřív nebo později se složíš.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
Anonymní
18.11.20 23:23

Děkuji za odezvu. Není proč smekat, jde čistě jen o to prebalit, podat co je potřeba atd. Hlavu má naprosto zdravou. A to mě kolikrát vlastně deptá nejvíc, že si říkám, že je vlastně pravda, že v práci funguju normálně a doma jsem pak na ránu a štve mě to, protože vím že moje chování vnímá, i když se snažím nedávat to najevo, ale někdy to prostě nejde a kolikrát tak nepříjemně odseknu, je vidět že jsem protivná, když zas večer musím vylézt z postele a jít přebalit..Myslíte, že by pomohl třeba psycholog? Vykecat se z toho?
Syndrom vyhoření si nemyslím, já stále funguju normálně, v práci na 100%, doma taky funguju, moje práce mě baví, jen prostě mě to psychicky nějak ždímá, funguju ze dne na den, nic neplánuju a nemám nic na co bych se těšila, když se řekne akce s přáteli, vždycky se hrozně těším a pak to na poslední chvíli zruším, protože si přijdu blbě :nevim:

  • Citovat
  • Nahlásit
1855
19.11.20 07:38

A proč se bojíte jít k psychologovi případne psychiatrovi… Než se tím trápit… Neni se absolutně za co stydět ba naopak já obdivuji lidi co si dokáží přiznat problém a chtějí pracovat na tom aby byli šťastní.. A že dokáže člověk fungovat.. To dokáže v mnoha případech jet na automat… Ale tak svůj život neprozije ale jen žije a to je škoda ne?

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
65
19.11.20 14:04
@Anonymní píše:
Děkuji za odezvu. Není proč smekat, jde čistě jen o to prebalit, podat co je potřeba atd. Hlavu má naprosto zdravou. A to mě kolikrát vlastně deptá nejvíc, že si říkám, že je vlastně pravda, že v práci funguju normálně a doma jsem pak na ránu a štve mě to, protože vím že moje chování vnímá, i když se snažím nedávat to najevo, ale někdy to prostě nejde a kolikrát tak nepříjemně odseknu, je vidět že jsem protivná, když zas večer musím vylézt z postele a jít přebalit..Myslíte, že by pomohl třeba psycholog? Vykecat se z toho?
Syndrom vyhoření si nemyslím, já stále funguju normálně, v práci na 100%, doma taky funguju, moje práce mě baví, jen prostě mě to psychicky nějak ždímá, funguju ze dne na den, nic neplánuju a nemám nic na co bych se těšila, když se řekne akce s přáteli, vždycky se hrozně těším a pak to na poslední chvíli zruším, protože si přijdu blbě :nevim:

Opravdu doporucuji navstivit psychologa/psychoterapeuta a otevrene si o tom promluvit. :hug:

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
Anonymní
19.11.20 16:04
@kavulenka píše:
A proč se bojíte jít k psychologovi případne psychiatrovi… Než se tím trápit… Neni se absolutně za co stydět ba naopak já obdivuji lidi co si dokáží přiznat problém a chtějí pracovat na tom aby byli šťastní.. A že dokáže člověk fungovat.. To dokáže v mnoha případech jet na automat… Ale tak svůj život neprozije ale jen žije a to je škoda ne?

Nebojím se, respektive chci se objednat, zítra zkusím zavolat, už jsem našla pár kontaktů.. jen mám strach z nějaké odezvy abych nevypadala jen jako někdo, kdo si stěžuje na něco s čím nejde nic udělat a kdo si vlastně sám kdysi vybral, že to takhle chce. :) Teda jde asi s těmi mými pocity, ale s tou situaci jako takovou ne. :?

  • Citovat
  • Nahlásit
Anonymní
19.11.20 16:05
@Elza2311 píše:
Opravdu doporucuji navstivit psychologa/psychoterapeuta a otevrene si o tom promluvit. :hug:

Zítra zkusím zavolat, našla jsem kontakt na jednu psycholožku, tak uvidíme..

  • Citovat
  • Nahlásit
864
19.11.20 16:08

Jsi na dobré cestě vyhořet ;)
Udělat si čas pro sebe není nic, za co by ses měla stydět a proč by ses měla cítit špatně. Máš to už v hlavě nastavené trochu poťapaně…

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
Anonymní
21.11.20 11:08
@Anonymní píše:
nic neplánuju a nemám nic na co bych se těšila, když se řekne akce s přáteli, vždycky se hrozně těším a pak to na poslední chvíli zruším, protože si přijdu blbě :nevim:

Na tohle se u toho psychologa zaměř, protože to je obrovský průšvih. Že si připadáš blbě, jsi až paranoidní, jak se na tebe lidi koukají, a kvůli tomu nikam nejdeš.
Bez času na sebe to nedáš, a umět přijmout to ocenění od druhých je taky potřeba.

  • Citovat
  • Nahlásit
Anonymní
26.11.20 13:29

Ahoj, tak dnes jsem byla u psychiatra, psycholog žádný nevzal.. A Teda, asi to nebyl dobrý nápad. Řekl mi, že se nemám co divit, že mám takový stavy, že e je divný, když v mým věku nemám žádný sociální život a ani přítele.. Čekala jsem, jak se mi uleví, ale cítím se ještě hůř..

  • Citovat
  • Nahlásit

Váš příspěvek

Odesílám...

Další podobná témata podle názvu

Další témata z kategorie

Reklama