Breno poradna - podlahové krytiny
Jiří Novotný
@Barbucha3 píše:
To je zvláštní myšlení. Já jsem spokojená sama se sebou i neupravena, s neoholenyma nohama a bordelem v bytě. To přeci není žádná mantra na štěstí, a právě kvůli tomu si myslím, že ať se snažíš, jak se snažíš, tak spokojená nebudeš, prpptze nepřijímáš sebe samu.
já ti nevím, ale napadlo mě takové srovnání…
když je človek na pár dní v nemocnici, leží tam v erárním pyžamu, celý den jen chodí v nedbalkách, tak pamatujete ten pocit, kdy vás propouští vy se oprvé po dlouhé době oblečete do kalhot a obuvi? Člověk se cítí líp s těma oholenýma nohama, i když má často prostě tendence na to kašlat…
@Alriga píše:
Ale ona se právě necítí spokojená… A proč extremismus? Teď úplně nerozumím.
No, ale není spokojená ani, když ze sebe tu upravenou, pořádnou dělá. Protože píše, že by radši ležela v posteli, chodila doma ve spoďárech, před mužem ji nevadí chodit neupravena, ale kvůli nějaké „dokonale“ představě teda vstane brzo, aby se upravila, a je z toho unavená. Nebo by si radši četla knížku, místo toho aby hned letěla umýt nádobí.
@Anonymní píše:
já ti nevím, ale napadlo mě takové srovnání…když je človek na pár dní v nemocnici, leží tam v erárním pyžamu, celý den jen chodí v nedbalkách, tak pamatujete ten pocit, kdy vás propouští vy se oprvé po dlouhé době oblečete do kalhot a obuvi? Člověk se cítí líp s těma oholenýma nohama, i když má často prostě tendence na to kašlat…
Včera jsem se vrátila po týdnu z nemocnice. Jen tak pro zajímavost. Přivezla mě tam RZ. V županu, v balerinkach, muž neměl čas mi dát ani kabelku, jen doklady. Už jen kosmetika, kartáček na zuby, mobil, kniha a moje voňavá noční košile mi dodaly sílu vylézt po zákroku z postele. Když jsem odcházela pořád ještě zelená jak sedma, ale ve svých šatech, s kabelku, se svými hodinkami a prstenem na ruce, jedna sestřička mi rekla: „Já bych vás ani nepoznala, vy jste úplně rozkvetla!“. A to jsem nebyla namalována a vlasy styl „vstala po týdnu a šla“. @Barbucha3
Nejsem žádná uklízeči maniacka, ale přeci jen aspoň trochu uklízím, snažím se, aby děti jedli u stolu a tak. Občas tedy děti s tímto minimem prudim. Když jsou jen s manželem, jedí zásadně v obýváku u tv, talíře používání někdy, triko mají třeba týden, bordel jak v tanku, chalupu jsem dávala dokupy dva dny s děcka jsou šťastný, já jsem ta pruda. Takže to, jak to mají doma u mamky, neznamená, že je to dle jejich gusta. Dělala bych, co já cítím, že je mi příjemný, klidně si lehla doma na gauč s Krupka, třeba budou absolutně spokojený.
@Barbucha3 píše:
No, ale není spokojená ani, když ze sebe tu upravenou, pořádnou dělá. Protože píše, že by radši ležela v posteli, chodila doma ve spoďárech, před mužem ji nevadí chodit neupravena, ale kvůli nějaké „dokonale“ představě teda vstane brzo, aby se upravila, a je z toho unavená. Nebo by si radši četla knížku, místo toho aby hned letěla umýt nádobí.
hele tohle je složitější…
vem si že bys strašně chtěla jet do Itálie a umět italsky, pracovat tam v galerii nebo tam žít. Moc se chceš přestěhovat do Itálie a žít tam, moře, v teple.
A nemůžeš za to, ale nenávidíš učení jazyků a nejde ti to. Ale je to jediná podmínka jak života v Itálii dosáhnout. Nemáš na to talent, plete se ti to, jsi dyslektik a prostě tě to studium nebaví…
Víc bych v tom nehledala ![]()
a myslím (nemám zkušenost) že ženy s nadváhou, které nezvládají cvičit a nejsou v pohodě s totální změnou způsobu života, nesnáší ty tréninky a je to celý o brutálním sebezapírání a krůček po krůřku překonávání, ty taky nerady slyší - Tak se měj ráda taková jaká jsi. Ony akové nechtějí být. Mám kamarádku, která chce zhubnout a ta to popisuje jako že je uvězněná v cizím těle.
Ale spousta z nich zhubnout prostě nedokáže.
Ale ty, které ano, ty toho podle mě od té doby nikdy nelitují a skutečně se jim sebevědomí zvedlo.
@Alriga Ale tak to je zas srovnání úplně mimo přeci, tak je jasný, že by to potěšilo každého, já byla dva týdny nemocná a taky jsem se těšila až se upravím a půjdu s přáteli ven. Ale to je fakt něco jiného než, musím nosit hodinky, náramek atd. Abych byla přesně ten typ ženy jako dalších 70%, prostože bych si radši vzala metalový tričko. ![]()
@Barbucha3 píše:
@Alriga Ale tak to je zas srovnání úplně mimo přeci, tak je jasný, že by to potěšilo každého, já byla dva týdny nemocná a taky jsem se těšila až se upravím a půjdu s přáteli ven. Ale to je fakt něco jiného než, musím nosit hodinky, náramek atd. Abych byla přesně ten typ ženy jako dalších 70%, prostože bych si radši vzala metalový tričko.
No, není to spíš tak, že 70% si vezme to tričko?
@Anonymní píše:
hele tohle je složitější…vem si že bys strašně chtěla jet do Itálie a umět italsky, pracovat tam v galerii nebo tam žít. Moc se chceš přestěhovat do Itálie a žít tam, moře, v teple.
A nemůžeš za to, ale nenávidíš učení jazyků a nejde ti to. Ale je to jediná podmínka jak života v Itálii dosáhnout. Nemáš na to talent, plete se ti to, jsi dyslektik a prostě tě to studium nebaví…
Víc bych v tom nehledala
a myslím (nemám zkušenost) že ženy s nadváhou, které nezvládají cvičit a nejsou v pohodě s totální změnou způsobu života, nesnáší ty tréninky a je to celý o brutálním sebezapírání a krůček po krůřku překonávání, ty taky nerady slyší - Tak se měj ráda taková jaká jsi. Ony akové nechtějí být. Mám kamarádku, která chce zhubnout a ta to popisuje jako že je uvězněná v cizím těle.
Ale spousta z nich zhubnout prostě nedokáže.
Ale ty, které ano, ty toho podle mě od té doby nikdy nelitují a skutečně se jim sebevědomí zvedlo.
Zase úplně mimo srovnání, člověk by si měl jít za tím, co chce! Překonávat překážky je proto přirozené, ale dělat ze sebe jen někoho kym nejsem, kvůli nějaké představě, a nakonec by mě to stejně nedělalo šťastnou. Tak to fakt radši budu šťastná s tím neumytým nádobím a oblečená jinak, než většina žen.
@Alriga píše:
No, není to spíš tak, že 70% si vezme to tričko?
Já nevím, kde vzala zakladatelka tu představu té „správné“ ženy, která má mít ty hodinky na ruce. ![]()
@Barbucha3 píše:
Zase úplně mimo srovnání, člověk by si měl jít za tím, co chce! Překonávat překážky je proto přirozené, ale dělat ze sebe jen někoho kym nejsem, kvůli nějaké představě, a nakonec by mě to stejně nedělalo šťastnou. Tak to fakt radši budu šťastná s tím neumytým nádobím a oblečená jinak, než většina žen.
A co je na tom, že by se chtěla změnit. Ona sama to tak podává. Kdyby to dělala třeba kvůli partnerovi, je to něco jiného. Ani to nedela úplně kvůli těm dětem, spíš jí připomínají to, jaká by chtěla být, jak by chtěla žít a potřebuje podporu, ne?
@Alriga píše:
A co je na tom, že by se chtěla změnit. Ona sama to tak podává. Kdyby to dělala třeba kvůli partnerovi, je to něco jiného. Ani to nedela úplně kvůli těm dětem, spíš jí připomínají to, jaká by chtěla být, jak by chtěla žít a potřebuje podporu, ne?
No dobře, mě spis z toho úvodního příspěvku přišlo, že je vlastně uplne rozpulena v tom jaká je, a jaká by měla být. Ale tak jasně, pokud ji to dělá šťastnou se ráno běžet upravit a naklizet byt o víkendu, prpptze to tak opravdu chce a cítí se tak dobře, tak je to vše asi v pořádku. Já z toho ten dojem neměla, ale takhle asi v pohodě, každý podle svého.
@Alriga píše:
Včera jsem se vrátila po týdnu z nemocnice. Jen tak pro zajímavost. Přivezla mě tam RZ. V županu, v balerinkach, muž neměl čas mi dát ani kabelku, jen doklady. Už jen kosmetika, kartáček na zuby, mobil, kniha a moje voňavá noční košile mi dodaly sílu vylézt po zákroku z postele. Když jsem odcházela pořád ještě zelená jak sedma, ale ve svých šatech, s kabelku, se svými hodinkami a prstenem na ruce, jedna sestřička mi rekla: „Já bych vás ani nepoznala, vy jste úplně rozkvetla!“. A to jsem nebyla namalována a vlasy styl „vstala po týdnu a šla“. @Barbucha3
ato je přesně ono ![]()
nevěřím, že by byl někdo spokojený s tím, že se sám sobě nelíbí. Někdo se sám sobě líbí a tak je to v pořádku, já ne.
Chtěla jsem hladné rovné vlasy - mám vlnité rozčepýřené.
Těšila jem se, že mi v dospělosti konečně narostou prsa. Nenarostla.
Byla bych ráda, kdybych kvůli diagnoze PCO neměla po 24h viditelné chlupy na noze.
Ale to přece neznamená, ž bych měla nějaký problém, naopak.
Vlasy mám jiné než jsem si přála, ale krásné a pevné. Mám hezké oči, usta a tvář. Nemám ňadra, ale aspoň jsem štíhlá anebojuji s nadváhou.
Jsem spokojená, ale proč si odpírat, když můžu být nejlepší verzí svého já?
Jan mi v tom překáží LENOST.
aAno, jsem spokojenější s knížkou. Jenže to je vyměňování momentálních požitků před skutečností, která stejně proleze.
Dítě taky nebaví učit se a má tendence se tomu vyhýbat, ale protože ví, že by mu v životě bez vzdělání bylo hůř, musí se donutit. Musí se pokusit.
A myslím si, že každý den se pokoušet být lepší v tom, v čem se necítíme, je dobrá cesta k seberozvoji.
Ale chápu, že to může být bráno i tak, jako že jsem otrok svého vzhledu a toho jak působím. Ano, znám takové holky. Záviděla jsem jim vždycky jejich vzezření… než jsem pochopila, že ony nedělají nic jiného. To ale není můj případ. Jsem popelka co hloubku moc dobře zná, a proč by tedy nemohla ukázat, že ušlechtilý není jen její vnitřní svět, ale že se to odráží i v tom vnějším?
to už je teda hodně do psychologie, ale snad jsem to napsala srozumitelně.
To přirovnání k dítěti, které chce být hasičem /doktorem/stavitelem, ale nechce se mu učit a prostě to musí překonat, je, myslím si, výstižný.
navíc mě přijde, že mít doma krásně uklizeno a vypadat pěstěně a upraveně je prostě standard, který pak člověku dá ten komfort kdykoli si pozvat návštěvu, sbalit chlapa i když jdeš se smeím…prostě určité výhody, a ne nějaký rozmar, kterým bych se měla zavděčit ostatním…
Dobře vypadat je velká dřina, velká zábava, velká výzva a v určitém věku už i do jisté míry povinnost a slušnost vůči okolí. Pro mě osobně je to podmínka k životu, podmínka vyrovnanosti a pocitu sebejistoty. Odmalička mám ráda všechno ohledně sebe a svého života pod kontrolou. A patří do toho i prostředí, ve kterém ziju.
Ale ona se právě necítí spokojená… A proč extremismus? Teď úplně nerozumím.