Breno poradna - podlahové krytiny
Jiří Novotný
Stydíte se před dětmi?
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
Napsat příspěvek
Velikost písma:
Anonymní
19.9.20 17:38
- Citovat
- Upravit
Alriga
19.9.20 17:43
@Anonymní píše:
tobě se fakt nikdy nestalo, že by sis něco moc přála a přitom se tě hrozně nechtělo toho dosáhnout?
Naučit se do školy/na přijímačky/ zhubnout /na něco natrénovat atd?A přece řešení není vykašli se na to, když tě to nebaví?
Já se k většině aktivit musím dost dokopávat. A přitom mi spousta věcí jde pěkně od ruky, jsem v některých i šikovná, ale uvnitř jsem líná jak veš. Ale spokojená jsem s tím nebyla nikdy. Kdybych byla strávila celý dosavadní život tak, jak mi velí moje láska ke gauči, pojídání jablek a čtení detektivek, asi bych neměla ani tento mobil, že kterého teď píšu.
- Citovat
- Upravit
19.9.20 17:52
@Anonymní píše:
tobě se fakt nikdy nestalo, že by sis něco moc přála a přitom se tě hrozně nechtělo toho dosáhnout?
Naučit se do školy/na přijímačky/ zhubnout /na něco natrénovat atd?A přece řešení není vykašli se na to, když tě to nebaví?
Jasně, že jo. Asi jsme se tedy nepochopili. Důležité je, že jsi spokojená, tak jak to máš.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
19.9.20 17:58
@Barbucha3 píše:
Jasně, že jo. Asi jsme se tedy nepochopili. Důležité je, že jsi spokojená, tak jak to máš.
je to cesta ke spokojenosti. A ta začíná nespokojeností, ale cítím se skutečně lépe, když s tím něco dělám,(konečně se dokopu uklidit) než když bych to neudělala.
napřed je to nepříjemný a pak jsi ráda, že ses k tomu dokopala.
@Alriga ono to bude i o zvyku, tréninku a prostě nastavení určité laťky. Každý, kdo si dokáže něco odepřít, je pak ve výsledku šťastnější, i když v tom byla snaha, pády, třeba i slzy.
Ale pak je člověk rád, že má tu vystudovanou školu. Zná ten jazyk. Umí o sebe pečovat. Naučil se uklízet… a tak.
- Citovat
- Upravit
19.9.20 20:56
To mě napadá taková jedna věc…
je možný, aby třeba stáří nebo stav bytu ovlivňoval chuť /nechuť ho udržovat čistý?
bydlíme s přítelem spoustu let byě, který je nájemní. Je ještě po partnerově ex, a zpočátku se mi ohromně líbil - novostavba, dobrý, že je to nájemní, Nevadí…
jen se mi sem tam nelíbil nějaký nábytek (většina sestav, linka, stůl a skříně jsou pana domácího), ale byla jsem okouzlena prvním „vlastním“ bydlením.
Uplynulo dost let…vlastně za dva roky to bude deset let, co tu žijeme. To je poměrně dost na to, aby člověk chtěl třeba sem tam něco obměnit. Zvlášť, když to vybavení má už ve své podstatě vlastně dvacet let… (dům je z roku kolem 2000)
Zpočátku se mi tu hodně líbilo, avšak nedávno se nám naskytla šance na koupi novostavby. Je větší, má balkon, v podstatě jinak je podobně řešená a místo výhledu do vnitrbloku bude mít výhled do krajiny… ale hlavně…bude naše do posledního hřebíčku. Manžel to nijak neprožívá, je spíš typ co se nechtěl vázat a byl by celý život šťastný v nájmu, ale já ne. Chci si bydlenkovat a v nájemním bytě to prostě nešlo.
No a od té doby, co jsme byt koupili (k oficiálnímu nastěhování dojde až za rok), tak na sobě pozoruju, že jsem tu ztratila absolutně motivaci uklízet. 
Je to normální?
Nechci leštit tu kuchyňskou linku, flákám skoro všechno, tyjo.
Může to být tím? Já se děsím, jestli jsem se nějak nezměnila a jestli třeba v novém bytě se mi taky nebude chtít, tak to by byl průser.
Samozřejmě že běžný úklid dělám 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Alriga
19.9.20 20:59
To je normálka. Já jsem před stěhováním taky moc nechtěla uklízet. Jen tak běžný úklid, leštění mě už taky nebavilo.
- Citovat
- Upravit
20.9.20 09:49
@Anonymní píše:
Děkuju z areakci.Myslím, že jsi přesně takový ten typ jejich maminky a proč to nedokážu hodit za hlavu je asi fakt, že mně to imponuje taky. Moc bych taková chtěla být, ale disciplně jsem se nenaučila a nějak to prostě nejde. Pořád raději vyhraje to, že si prostě pohovím v posteli, místo abych vstala dřív a ustlala ji.
Pak je mi samozřejmě líto, že se chovám jako lench, ale tam bude v povaze to, že mi vnitřně nevadí ty neustlané peřiny. Nevadí mi tvůrčí binec, zvládnu žít v poměrně chaosu. Samozřejmě že máme uklizeno tak nějak normálně. Není to že bychom přetékali, ale od maminky dětí mám nastvenou tu laťku prostě vysoko, a taky bych chtěla být taková, kterou by nepořádek obtěžoval, rozčiloval a neuklidnila bych se, kdybych neukliila.
Samozřejmě že když uklidím, jsem po tom ráda, je to krásné na to pohledět.
Jenže to trvá třeba dvacet minut, pak si jdu udělat rohlík, jídlo atd a zpětně si říkám bože, půl hodiny tu uklízím a vydrží to chvíli mohla bych znova. A to už mi přijde tam monotonní a demotivující, že se mi do toho prostě nechce. Namažu si rohlík, nechám nádobí ve dřezu být a jdu si ho vychutnat s knížkouJako asi se ta disciplína naučit dá, nejsem tak hrozná jako moje mamka (ta je typ „skladovače co nedokáže nic vyhodit“ a je to opravdu šílený, já jsem naštěstí po tátovi. Vyhazování věcí mi působí radost a pocit volného nadechnutí.
Ale s tím uklízením nemám naučenou absolutně žádnou disciplínu:(
Ale moc bych se to naučit chtěla. Ten pud „dokud to neuklidím, nebudu mít klid“, ten v sobě bohužel nemám…
Jako bych to psala já…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
20.9.20 20:12
@Alriga @lajovka no vidite, a já to zase beru podle svého dětství. Mám kolem sebe v rodině přehnaně poradkumilovne ženy, které kolem sebe k vůli tomu zbytečně šíří stres a nervy a všechno je problém. A vlastně i některé maminky kamarádek. Takže mám tuhle hlášku ráda. Ptž i já 5yto vzorce převzala, snažím se o změnu.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
21.9.20 22:43
Problém je v tom, že se nemáš ráda taková jaká jsi. Že nemáš sebevědomí. Zapracuj na tomto.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
22.9.20 05:53
@Alriga píše:
Tady je těžká rada. Já osobně jsem se vždycky snažila být disciplinovaná. Naopak třeba mně vadí, že manžel chodí doma bez tricka a hubuji trochu. Mám ráda hezké a útulné prostředí, bytostně mi vadí nepořádek, neodpočinu si v něm. I doma se vždycky hezky oblékám, upravuju. Ráda pěkně stoluji a v tom se s mužem trochu dohadujeme, on zakrámuje stůl a já trvám na prostírání… Líbí se mi přístup k životu ve stylu: zasloužíme si to nejlepší, co si můžeme dovolit, takže ráda uzivam i dražší porcelán, sklo. Chovat se ale proti své vůli a přirozenosti asi nebude fungovat. Jediné, že by tobe samotné ten free sty začal vadit tak, že bys ho chtěla změnit.
Tak to bychom si rozuměly, mám to stejně 
Chlap to teda naštěstí vidí taky tak.
Byla jsem u kamarádky na návštěvě a její chlap si přinesl hromádku nějakého salámu v papíru s rohlikem. Cpal se tím přímo z toho papíru z obalu. No neříkám, lidi to tak dělají, ale bylo to divný, ale asi někam spěchal
Nějak jsem nepochopila, proč si to nesnedl bokem a musel jít k nám 
Ale každý to má jinak, v podstatě na tom není nic špatného 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
22.9.20 06:30
@Anonymní píše:
Ahoj, trochu nestandardní dotaz…ale vysvětlím.Protože občas, jako malá, jsem se sem tam za mamku styděla (napřílkad jak chodí oblečená nebo že je u nás doma nepořádek a já si nemůžu pozvat kamarádky kdykoli bych chtěla, atd… nechtěla jsem taková být.
Zatím dítě nemám, ale manžel má z předchozího vztahu syna a dceru, a když přijedou, cítím se často „nekomfortně“. Ano, řeknete mi, že je to naše domácnost a tak to prostě tady chodí a je to. Ale stejně.
Třeba před nimi nemůžu chodit v kalhotkách, jak doma ráda chodím.
O víkendu moc neřeším vzhled, a pak, když přijedou tak se třeba strašně stydím za neoholené nohy, nebo za to že jsem si nevyfénovala vlasy tak, jako když jdu „ven“.Že ranní snídaňový stůl není uklizený, ale jsou na něm drobky ze včera. Že nepřipravuju od osmi ráno takovou tu krásnou snídani. Že se mi válí v ložnici koš s prádlem přestože ten tam bývá často, tak když tu jsou, trochu se za to stydím.
Nebo když si hrají někde u komody a já zjistím, že jsem tam neutřela prachNevím co s tím.
Možná je to tím, že jejich maminka je velice pečlivá a je ten typ, co nesnese nepořádek a nedokáže se na to dívat.Mě řetékají police knížkami, jsem trochu bohém, sem tam nemám umytá okna a je to vidět… u nich není ani zrnko písku špatně.
Já jsem navíc ten typ, co bez makeupu vypadá jako vybledlá mrtvola a bez stylingového gelu mám vlasy jako bludička. Manželovi se to líbí, ale samozřejmě o víkendu bych takhle šla maximálně nakoupit a zpátky.
No a říkám si, že jestli budu mít vlastní dítě, tak tohle nebude jen o víkendech, ale každý den…
Takže si vlastně víkend buď užiju - za cenu že se stydím za svuj oprýskaný lak na nehtech, neoholené nohy a rozcuchané vlasy, a nebo jsem vyčerpaná, protože v pátek začnu uklízet, aby tady bylo čisto - protože přece návštěva, a ráno vstávám brzo, abych se nějak upravila a jen mi jde hlavou, jak bych se místo toho nejradši naprosto nezodpovědně rozvalila na gauči a místo snídaně si vzal na gauč křupky a rozvalila se u nedělní pohádky…
Někdy vyhraje to, někdy to. Podle aktuální míry vyčerpanosti nebo potřeby odpočinku.
Už mi to dokonce i začalo být po čase jedno. Ale špatný pocit studu zůstává…
Tohle mysli někdo vážně 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Alriga
22.9.20 07:07
@Rachel_cz píše:
Tak to bychom si rozuměly, mám to stejně
Chlap to teda naštěstí vidí taky tak.
Byla jsem u kamarádky na návštěvě a její chlap si přinesl hromádku nějakého salámu v papíru s rohlikem. Cpal se tím přímo z toho papíru z obalu. No neříkám, lidi to tak dělají, ale bylo to divný, ale asi někam spěchal
Nějak jsem nepochopila, proč si to nesnedl bokem a musel jít k nám
Ale každý to má jinak, v podstatě na tom není nic špatného
Ano, můj muž o sobě říká, že je „bufetový typ“. Je blažený, když si může krájet sýr na prkénku, k tomu loutat rohlík, zapíjet pivem (ze sklenky, teda!) a u toho si číst. Mě to deptá. 🥴
- Citovat
- Upravit
Alriga
Další témata z kategorie
Jakou podlahu se psy?
- 22.09.23
- Terezzkaa
Podlaha a děti
- 18.09.23
- Mandarinkaaaa
Podlahy do teplých klimatických podmínek
- 18.09.23
- Anonymní
Eko bydlení
- 31.08.23
- Juniper7
tobě se fakt nikdy nestalo, že by sis něco moc přála a přitom se tě hrozně nechtělo toho dosáhnout?
Naučit se do školy/na přijímačky/ zhubnout /na něco natrénovat atd?
A přece řešení není vykašli se na to, když tě to nebaví?