Poradna dětského psychologa
PhDr. Václav Mertin
Trochu JINÁ výchova:)
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Napsat příspěvek
Velikost písma:
4.8.09 15:39
Krásné téma, co rodič (matka), to názor, co dítě, to jiná „osobnost“.
Moc se mi líbí „dvacatero“-je v něm hodně poučitelného.
Já mám sedmiletou Elinku, ta jestli dostala za celých 7.let 5× na zadek a asi před měsícem jsem ji lupla vařečkou, to neuronila ani slzu a když tu byla teta a já jsem ji řekla, že Eli dostala vařečkou, tak to popřela. Naše výchova naší „cílové prémie“ (má tři bráchy 22,21 a 19 let), takže mazlení, domlouvání, povídání, rozebírání, proč se to nemůže, proč se mi to nelíbí, prostě psycho, nikdy jsem s ní problém naštěstí neměla. Ruku mi venku dává ráda dodnes, vztekání typu, že sebou liskne o zem jsem nepoznala, něco si vynucovat pláčem, taktéž ne. Teta mi říká, že je to odezva na mé maximálně pohodové a klidné období těhu a tříleté kojení.
Kluci to byl oříšek, bylo mi 19-22let, když se mi po sobě narodili-nejstarší hyperaktivní - studená sprcha při ryčení, když měl 2,5 roku sousedka se ptala, co to mám u stoupačky topení, to byly Milánkovy papuče, našel si zábavu šplhat po stoupačkách. Byl chytrý vše se rychle učil, škola mu šla sama, ve škole problémy „jen“ s chováním, je pravda, že se musel krotit plácnutím.
Druhý syn, abnormálně klidný, tichý prostě pohodář dodnes.
Nejmladší z každého něco, všichni byli postupně (před nástupem do školy či během školy) u psycholožky a u všech diagnostikováno LMD, když jsem se ptala, jak se k tomu „přijde“, takže buď dědičná rodinná zátěž, během těhu nebo během porodu, tak nevím, taktéž mi přijde, že diagnóza LMD se „rozdává“ při každém problému.
Dva starší byli naučení, že se vedli kočárku, jeden zprava, druhý zleva, prostě ukázkoví.
Když byl ve škole nějaký problém, já jsem si z klukama sedla a věta „víš, jsem velice zklamaná a smutná, to bych od tebe, opravdu nikdy nečekala, že se dočkám toho, cos provedl“. Nejstarší mi po letech řekl, víš mami, kdybys mě seřezala, tak se z výprasku otřepu a nevím o tom, ale nad tím, jak si mi to říkala jsem i večer přemýšlel. Kluci se opravdu, když měli mezi sebou „problém“ museli někdy krotit i plácnutím, když to vystupňovalo a domluva nepomáhala.
Manžel je názoru, je to děcko, dodnes neuznává, že by se měl „klukům“ omluvit, že by měl vyslechnout jejich názor - jsou to děcka a co on by měl, ale v podstatě za to nemůže, jak byl vychován a brán doma, tak to aplikuje sám, já zas říkám „co nechceš, aby ti dělali druzí nedělej sám“ a je pravda, že se syny máme daleko lepší vztah než oni s tátou, vždy přijdou za mnou, máme takový a takový problém, probíráme, řešíme, tak to bývalo i u nás doma, nikdy se nemlčelo-u manžela doma pravý opak, každý si zalezl a vzájemně se nepotřebovali.
Mám názor ten, že dítě by mělo mít v rodiči oporu, pocit bezpečí, důvěru rodič by ho měl chránit, pomáhat mu, dítě by mělo vědět, že při jakémkoliv problému, tu rodiče jsou, ne aby se ho dítě bálo a tím pádem si hledalo „zázemí“ v partě apod., ale to už jsem odbočila od malých dětí, k těm větším.
Slyšela jsem kdysi, jak dítě vyhrožovalo matce, že zavolá na linku bezpečí, byl to asi 7.letý „spratek“, když jej matka plácla, že ho mlátí-tohle by měl taktéž někdo dětem vysvětlit, hlavně ve škole, kde dětem nadiktují, linku bezpečí a aby děti byly v obraze, co je „týrání“ a co je výchova.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Gabika
4.8.09 15:52
TerezkaBrno píše:
pořád čekám, kdy sem naběhne nějaká moralistka a začne kázat
vím že jsou děti, kterým stačí domluvit (co bych za takové dala
) a jejich matky si myslí, že ty ostatní jsou neschopné.
Do dvou let má starší dcera nekomunikovala, jen si žila ve svém světě. Mluvila jakousi svahilštinou a vůbec jí nevadilo, že netuším o co jí jde.
Pokud jsem mluvila já na ní, koukala na mě, jako bych mluvila já svahilštinou, pak se otočila a pokračovala v tom co dělala, jako bych nic neřekla.U nás domluva nefuguje a to jsem se dost snažila. Teď záleží na situaci a kombinuju domluvu, vynadání, posílám za dveře i plácnutí přes zadek. Posledního půl roku praktikuju počítání do tří a pak následuje plácanec.
Eemii: já to řešila tak, že jsem VŠUDE dala dětské pojistky. Taky jsem mohla říkat 100× že se tam sahat nemá. Vím, že holky nemůžou ublížit sobě ani křehkým věcem. To byl základ. Pak už jsem se jen snažila vysvětlovat že nemají, nosit je jinam a nabízet jinou zábavu. Pokud jen řeknu že nesmí a nenabídnu zábavnější věc, pak mě pochopitelně neposlechnou.
Snažím se netrestat na veřejnosti, ale když mi vběhla do silnic, dostala na zadek hned na místě, ať si paní Stehlíková říká co chce, pokud nic jiného nezabere, aby si Anička uvědomila, že teď už opravdu přestřelila, pak budu plácat dál
Jinak mám zkušenost, že čím je dítě živější, tím pevnější potřebuje mantinely.
Tak ja mám doma oba exempláre - staršiemu stačí dohovoriť, mladší bol presne ako tvoja, do dvoch rokov sa s ním nedalo, až neskor, a „unormálnilo“ sa to okolo tretích narodenín. I tak je často oriešok, ale osvedčuje sa nám výchova „s následkami“
Ešte som chcela napísať, tie, ktoré píšete, že sa s deťmi dohodnúť nedá, že neposlúchajú. Takmer žiadne dieťa neposlúchne na prvýkrát, a často ani na piaty. Je to dlhodobý proces. A ešte - myslím, že nie je správne vyžadovať 100% poslušnosť. O tom dosť hovorí „rešpektujúca“ výchova, a verím, že má pravdu. Princípom je vysvetliť pravidlá, následky neposlúchnutia a potom to dodržať.
- Citovat
- Upravit
4.8.09 16:13
Mě ještě napadá, že když se mluví o výchově, je důležité popřemýšlet, co vlastně máme za cíl…protože i to má každý rodič jinak.K čemu vlastně vedeme, co chceme, aby jednou naše dítě bylo zač.Někdo preferuje asertivitu, seběvědomí, někdo zase tolerancei, altruismus, někdo se snaží vyhcovat k respektu k autoritám a tak by se dalo pokračovat…i kvůli tomu neexistuje jediná správná výchova.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Gabika
4.8.09 16:19
Judycum, to si vystihla presne. 
Každá zrejme máme iný cieľ, ku ktorému sa snažíme deti viesť.
- Citovat
- Upravit
4.8.09 16:19
Je samozřejmé,že výchova jako taková je velice dlouhý proces a nic se nepovede hned napoprvé,většinou to funguje principem pokus-omyl.Ale v tomhle já jsem trochu asi jiného názoru.Neříkám,že dítko by mělo poslouchat na 100% (to snad ani nejde),ale poslouchat by mělo,jednou já jsem jedním z rodičů,já za dítko nesu zodpovědnost,tak bude poslouchat mě,teď mluvím o menších dětech,samozřejmě ne o pubescentech nebo těch,co chápou co jim povídáte.Ale i tak tam bych viděla určité procento domluvy a promluvy o svých vzájemných názorech a přáních,ale v důsledku zase dojde na to,že dítko poslechne rodiče,já nevím asi to špatně vysvětluju,je to hrozně složité ke každému věku dítěte se přistupuje trochu jinak,ale podle mě konečné slovo musí mít rodič.Rodičovství je o autoritě,alespoň o tom je má výchova,samozřejmě v těch důležitých bodech,taky si se svým dítkem hraju,dělám ze sebe trotla a později ho chci spoustě věcí naučit,povyprávět,bavit se s ním,sdílet problémy a trápení,ale prostě jednou přijde doba,kdy tomu rodiči nebude řečeno vše,od toho tu budou kamarádi,ale to nejpodstatnější se řeší v rodině,tohle je moje představa 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
4.8.09 16:25
Judycum píše:
Mě ještě napadá, že když se mluví o výchově, je důležité popřemýšlet, co vlastně máme za cíl…protože i to má každý rodič jinak.K čemu vlastně vedeme, co chceme, aby jednou naše dítě bylo zač.Někdo preferuje asertivitu, seběvědomí, někdo zase tolerancei, altruismus, někdo se snaží vyhcovat k respektu k autoritám a tak by se dalo pokračovat…i kvůli tomu neexistuje jediná správná výchova.
mě pro zatím bude stačit, když má dcera nebude ve školce brát dětem hračky, nebude se vztekat u oblíkání že to neumí, když se nají aniž by kolem ní bylo nastláno jako v chlívku a když nebude utíkat kam se jí zachce
Pro teď mám cíl, aby z ní byl SLUŠNÝ ČLOVĚK. Nečekám že poslechne na 100%, nestojím o cvičenou opičku. Třeba nemusí okamžitě uklidit hračky když řeknu, nechám jí na to chvilku, ale když jede na kole do silnice, musí poslechnout hned
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
4.8.09 17:01
Holky, mě by zajímalo, jaké věci jste třeba dělaly špatně (respektive v rozporu s tím co považujete za správné a důležité) a uvědomily si to?
Já třeba pořád dávala takový pozor na to, aby Váša věděl, že nikomu nesmí ubližovat, až jsem mu zapoměla stejnou měrou zdůraznit, že nikdo nesmí ubližovat jemu.Teď už na tom pracujeme, ale tam jsem si třeba tu rovnováhu neuhlídala a jsem za to na sebe naštvaná.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
4.8.09 17:12
Tak mě mrzí takové celkem asi nepodstatné věci jakože jsme byli naučený usínat sami a pokazili jsme si to,byly jsme zvyklý spát v kočáru a odnaučili se to,což je celkem nepraktiké.že se v Davídkovo výchově moc neangažuje tatínek a Davídek s ním nechce moc být.A taky jak psala Judy,že jsem Davídka naučila,aby druhým nebral hračky,byl na ně hodný,rozdělil se a půjčoval,ale on to pojal tak,že tohle všechno dodržuje,ale když někdo něco bere jemu nebo mu dělá,tak se nechá a neozve se,takřka se neumí pro:,–(it a teď se to učí hůř.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
4.8.09 18:06
Ahoj hoky,
Paradise, zalozila jsi perfektni diskuzi.
Tak ja se pridam a vyjadrim se k vychove nasi dcery.
No, predesilam, ze jsem dost velky klidas, takze mala je v tomhle asi po me a je to posledni dobou bezproblemove ditko ( i kdyz teda ne vzdy to tak byvalo) -od narozeni do roku to byla dost hruza, byla takove to vecne nespokojene mimco, pofnukavala, mrcela, apod.
U nas je 100% domlouvaci metoda, na dceru bych ve veku v jakem je ted ruku nestahla, prici se mi to. Nevidim duvod, proc by mela dosta ted treba pres zadek nebo tak.
Samozrejme, ze ne vzdy poslechne, kdyz ji neco rikam, ale ja to reknu tak 2× a pak ji proste odvedu a zaujmu necim jinym. Vychazi to bez problemu. Pokud si vynucuje nejakou vec doma tak to vetsinou i dostane (treba je to zcestne, ale me se celkem libi, kdyz si jde takhle za svym, zase je fakt, ze ona si to vynucuje tim, ze na chteny predmet ukazuje, nerve nebo nejeci, to zase ne).
Jinak mym cilem je vychovat nezavislou a sebevedomou bytost, takze nejak nevidim duvod ji omezovat, popr. neco zakazovat apod.
Treba jednou splacu nad vydelkem nebo s jejim vekem budu muset vychovne metody zmenit, ale zatim to takhle citim a nevidim na sve vychove nic spatneho.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Gabika
4.8.09 22:40
Judycum píše:
Holky, mě by zajímalo, jaké věci jste třeba dělaly špatně (respektive v rozporu s tím co považujete za správné a důležité) a uvědomily si to?
Já třeba pořád dávala takový pozor na to, aby Váša věděl, že nikomu nesmí ubližovat, až jsem mu zapoměla stejnou měrou zdůraznit, že nikdo nesmí ubližovat jemu.Teď už na tom pracujeme, ale tam jsem si třeba tu rovnováhu neuhlídala a jsem za to na sebe naštvaná.
U najstaršieho syna sme ešte ako malinkému robili to, že keď sa vztekal, tak sme ho dali za dvere (nemohol si otvoriť a prísť k nám) 
Nenechávali sme ho tam dlho, ale i tak s tým teraz nesúhlasím, už by som to takto nerobila.
Občas som deti plácla a potom mi to bolo ľúto plus som videla, že to i tak nemá žiadaný efekt. To si tiež hovorím, že už nebudem opakovať. (S krikom na deti sa tiež snažím niečo robiť.)
A ešte u najstaršieho (holt, prvé dieťa je „pokusné“) sme dosť chválili („ty si šikovný!…“) a teraz by som to tak nerobila, striktne by som hodnotila jeho výkon, nie jeho osobu (takže „to sa ti fakt podarilo pekne nakresliť“)
- Citovat
- Upravit
4.8.09 22:52
juma píše:Danylea píše:Tak přesně takového raráška máme doma. Akorát k tomu kukuči ještě říká „Pomiň, já nechtěla“ a běží mě pohladit po hlavě. Podotýkám, že je to skoro 2-letý klučina. Takže v tu chvíli (asi nevýchovně) odpouštím a samou láskou bych ho sežrala.
Jo a co me dostava, jak to se mnou zmetek umi
A naše tříletá Barunka ještě dodá: Ale maminko, já kebe mám požád láda!
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
4.8.09 22:56
AramisDeMar píše:
A naše tříletá Barunka ještě dodá: Ale maminko, já kebe mám požád láda!
No jo, ale Barunka je roztomilá fakt vždycky 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
4.8.09 23:13
Sorry není teď v mých silách pročítat celou diskuzi…
Takže nevím jak se to vyvíjelo - jen k lidem jako je Džamila Stehlíková…
Neříkám, že za každou prkotinu se musí hned vlepit facka nebo přes zadek. Ale dítě se musí vést tak, aby dokázalo rozlišovat mezi „neoddiskutovatelným“ a „diskutovatelným“.
Abych rovnou jen nefňukala, musim podotknout, že stále ještě existují děti, které dokážou rozlišit mezi věcmi, které se prostě SLUŠÍ a MAJÍ a které jsou správné.
Jenom bych ráda připojila jeden z důsledků, kam to později vede, když se MOC domlouvá a hlavně vysvětluje proč a proč a proč. Jako že Pepíček už pětkrát štípl Andulku, a já mu po šesté budu říkat, že to nesmí dělat, protože Andulka tam bude mít modřinku, a že to dělají jen zlé děti… A Pepíček si prostě počká, až se laskavě vykecam, a bude ji vesele štípat dál.
(sorry… ale už by jednu měl!)
Jelikož pracuju s pubošema, tak na některých to je jasně vidět:
někteří totiž po mně chtějí v hodině dějáku vysvětlit, PROČ si mají vlastně dělat výpisky, PROČ vlastně se učí tohle, proč, proč, proč, proč.
Takže stanovím věci, o kterých diskutovat hodlám (např. o důsledku nějaké události na rozvoj společnosti, třeba…), a o kterých diskutovat nehodlám - např. že když budou chtít vyhodit něco do koše, tak se prostě NEZVEDNOU jen tak a nezačnou mi štrádovat po třídě, ale že se laskavě zeptají, jestli můžou jít ke koši.
Nebo že si uklidí bordel v lavici. Prostě až řeknu „uklidit“, tak se sehnou a vyndaj si ohryzky a papíry a jinej bordel… A protože praštit přes prdel je ze zákona nemůžu, tak musim doufat, že poslechnou (nakonec jo, ale nepřestane mě překvapovat, že v 15 ještě nepochopili, že uklízet hnusný posmrkaný kapesníky z lavice se prostě MUSÍ - a že není třeba se ptát PROČ. Jako že uklízečka tam neni od toho, aby uklízela jejich smrkance).
Školník a zástupce neustále s některýma řeší, PROČ se musí přezouvat. „Ježiš ale dyť je venku suchoooo??? A dyť v tý třídě je zimáááááá!!! Mně je zima na nohyyyyy!!! "
Třídní řeší, proč mají platit do školního fondu. Proč, proč - na všechno musí dostat tisíc argumentů, tisíc důvodů.
Skutečnou diskuzi (např. podnětnou diskuzi k tématu nebo k podstatě nějaké věci) si pletou s tzv. "diskuzí“ o tom, jak se vyhnout povinnostem.
Já na střední mám jeden a to velice silnej a působivej argument: Odpovídám otázkou: „PROČ SEM TEDA CHODÍŠ, když Tě tady všechno štve???? Povinná školní docházka je do 15, nikdo Tě sem nenutí.“
Fakt u některých těch lidiček docela síla, nevim jak doma (a zda vůbec) poslouchají své rodiče.
Jaké zbraně proti takovým jedincům používají učitelky na základce, kde nejdou vyhodit, to nevím, ale asi se na to některé zeptám (každopádně jich lituju).
JEN NA KONEC TOHO PESIMISTICKÉHO NÁŘKU - PŘIPOJUJU OTÁZKU, ŽE KDYŽ MĚ POTKAJÍ NA ULICI, TAK ZATÍM VŠICHNI POZDRAVÍ 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
4.8.09 23:21
Judycum -
a s tou chybou… tu jsme udělaly stejnou… dceru jsem při prvních náznacích nějakého „násilí“ na druhých dětech (např. schválně vyraženého míčku z ručičky, dál se díky mým zásahům chudinka ani nedopracovala ) hned usměrňovala, jako že todle teda ne a že ji nebude nikdo mít rád a nikdo si s ní teda nebude hrát!
No a zapomněla jsem jí říct, že se ale musí nějak bránit, když někdo majzne ji.
takže teď se učíme pořádně nahlas říkat „HELE NECH TOHO, NESAHEJ NA MĚ!“ - aby si aspoń učitelka ve školce všimla, že ji někdo mydlí.
- páč zatím je opravdu prťavá, a až povyroste, vymyslíme další „obranné strategie“, páč je mi jasný, že když ji teď naučím mlátit, tak když ji někdo majzne, ona je trumbera, ani nehlesne a rovnou to oplatí, tak to druhý dítě začne ječet, že ONA HO PRAŠTILA /to se totiž stávalo jako dítěti mně, tak proto…)
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
Zkušenosti a hodnocení
Děti a otec bez zájmu o ně
- 07.06.26
- Anonymní
Strach z dětí u 2lete
- 18.05.26
- Anonymní
Synovo zhoršené chování ve školce
- 20.05.26
- Anonymní
