Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Upnutí se na dítě/děti
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Anonymní
Napsat příspěvek
Reakce:
Velikost písma:
22.4.19 14:25
Zkusit začít pracovat, začlenit se do života, třeba formou brigády? Nechat děti manželovi a podniknout něco dospělého 
Zní to možná jako ironie, ale jak jinak bys to chtěla udělat. Souběžně zkus nad tím přemýšlet, co, jak proč máš tak nastavené. Co ti děti kompenzují, co ti to dodává, co si ty sama neumíš najít. Vždycky je potřeba najít nějaký stav, který vyhovuje všem zúčastněným. Vidíš, že partnerovi ne, takže i ty víš, že je třeba něco změnit.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
22.4.19 14:27
V prvé řadě zapracovat na vztahu s mužem, ať na ty poklady nejsi sama. A jak porostou děti, přijde práce, později třeba i koníčky. Teď není neprirozene, že největším koníčkem jsou děti, ale člověk musí dělat i něco jiného, než co ho baví. Kolik jim je?
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
22.4.19 15:48
@Anonymní píše:
Ahoj,prosím napište, jestli to někdo máte podobně a i to, co jste s tím dělali… Nikdy jsem nebyla ten typ, co kouká do kočárků, chová si každé miminko v okolí a od 15 má vybraná jména
i jaký si koupí kočárek. Děti mě nějak moc nebraly, i když nemůžu říct, že bych je neměla ráda. Spíše ty nevychované mi hodně vadily…Kolem 23 se to tak trochu změnilo, že mi bylo jasné, že bych děti jednou chtěla, ale jednou, do budoucna. Začalo mě i bavit si nějaké miminko pochovat, pohrát si s ním, ale tak nějak běžně, normálně. V 25 jsem potkala svého nynějšího muže a strašně se zamilovala. Od té doby mi bylo jasné, že prostě s ním chci mít dítě. Jedno, max. dvě, ale bylo to všechno normální, přirozené…Když jsme se ale vzali, přišla na mě neovladatelná touha s ním mít děti. Klidně i 10… no a tak jsme se začali snažit. Trvalo to „jenom“ 3 měsíce, než jsem zjistila, že jsem thotná. Přesto jsem myslela, že se zblázním a malovala hororové scénáře, že nikdy dítko mít nebudeme. Problém ale je, že jsem tím byla skoro jak posedlá. Prostě těhotenství, výbavička, nic jiného mě nezajímalo. A po porodu jsem se na miminko upnula ještě víc. Přestaly mě zajímat koníčky, práce, přátelé…a v podstatě i manžel. Mám v hlavě jenom děti a chtěla bych další a další…nidky jsem nechtěla být taková. Vím, že to není dobré, ale nemůžu si pomoct a nějak se odpoutat. Trvá to už pár let, děti máme 3 a já bych chtěla zase další, ale vztah tím trpí…čím dál tím víc. Navíc já už nevím, jak bych se mohla zase začlenit do života, začít pracovat, nebo dělat něco jiného…Co myslíte, že mám dělat?
Ahoj,
já když jsem po škole začala prcovat v soukromých jeslích, tak si ze mě kamarádky dělaly srandu, že chudáci děti, mě takového studeného rypáka k sobě dostaly. No a jak jsem začala pracovat s dětma, strašně mě to začalo bavit, ne si malovat svoje děti, ale být s nimi, prožívat s nimi hry, učit je a učit se i já sama od nich, být bezpostřední, impulzivní, upřímná a prostě se smát. Strašně mě to začalo bavit, moc mě to chytlo a já jsem za dva roky otěhodněla (napoprvé) - nejdřív jsem to obrečela strachem, že to prostě nemělo být tak brzy a že nejsem připravená. Po prvním UZ jsem už měla první bodyčko a strašně jsem se začala těšit.
První porod a já byla v tranzu, tak štastná, tak uklidněná. Uplně jsem pochopila co mi, tehdy bezdětné, říkaly kamarádky o tom, že až po porodu pochopíš smysl života. S mužem jsme se dohodli na druhém, po roce jsem znovu otěhotněla. Rok a půl jsem žadonila a prosila, že chci ještě dítě. Prostě jsem měla v hlavě představu 4 dětí Manžel se chtěl plně věnovat dvěma již narozeným a nechtěl další.
A světe div se, znovu jsem najela na práci, realizaci zahrady, věnování se full time dětem a ted momentálně po dalším dítěti netoužím. I když přiznávám, že jsem ted měla 50denní cyklus a trošku jsem doufala 
Nicméně mě třeba strašně baví i práce kolem domu, strašně mě baví pěstování, opečovávání i zahrady, nejen dětí 
Ale přiznávám a jsem si toho vědoma, že jsem hodně upnutá na děti a ačkoli se snažím pečovat i o vztah, tak šel trošku bokem
A myslím si, že stejně u dvou dětí nezustaneme. Ted se vracím od září do práce - školky. Strašně moc se těším, po 5ti letech jdu do práce. Ale už jsem si říkala, že si odpravuju rok, dva, tři a šla bych znovu na mateřskou Manžel mi říkal, že by se dalšímu nebránil, jen má prostě představu, že aby bylo další dítě, potřeboval by vydělávat o 10tis více, aby jsme měli stále hezkou rezervu a nemuseli počítat No uvidíme, máme to štěstí, že jsme oba mladí
- Citovat
- Upravit
22.4.19 15:52
Pokud jsi si vědoma, že na tom chceš pracovat, tak zapracuj. Sama víš, co te s mužem nejvíce pojí. Někdo podniká výlety, někdo romantické večeře, někdo chodí na koncerty, jiní upřednostní dovolenou ve dvou, nebo wellness pobyt Popřípadě prostě večer uložit děti a věnovat se sobě navzájem
Možná si promluvit s mužem a zeptat se ho, co kdyby jste si v létě udělali čas jeden na druhého a spolu něco podnikli 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
22.4.19 16:20
A co te bavilo pred detmi? Mas moznost hlidani? Ja, kdyz jsem par hodin bez syna, jsem pak vzdy nabita a tesim se na nej o to vic.. kdyz budes chvili bez deti, treba se na sebe budete tesit navzajem
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
Milování a syn
- 09.04.26
- Anonymní
Problémy v rodině
- 18.03.26
- Anonymní
Touha po holčičce a špatná zkušenost s muži
- 11.12.25
- Anonymní
Je to deprese? Co by pomohlo?
- 12.12.25
- Anonymní
Ahoj,
prosím napište, jestli to někdo máte podobně a i to, co jste s tím dělali… Nikdy jsem nebyla ten typ, co kouká do kočárků, chová si každé miminko v okolí a od 15 má vybraná jména
… no a tak jsme se začali snažit. Trvalo to „jenom“ 3 měsíce, než jsem zjistila, že jsem thotná. Přesto jsem myslela, že se zblázním a malovala hororové scénáře, že nikdy dítko mít nebudeme. Problém ale je, že jsem tím byla skoro jak posedlá. Prostě těhotenství, výbavička, nic jiného mě nezajímalo. A po porodu jsem se na miminko upnula ještě víc. Přestaly mě zajímat koníčky, práce, přátelé…a v podstatě i manžel. Mám v hlavě jenom děti a chtěla bych další a další…nidky jsem nechtěla být taková. Vím, že to není dobré, ale nemůžu si pomoct a nějak se odpoutat. Trvá to už pár let, děti máme 3 a já bych chtěla zase další, ale vztah tím trpí…čím dál tím víc. Navíc já už nevím, jak bych se mohla zase začlenit do života, začít pracovat, nebo dělat něco jiného…Co myslíte, že mám dělat?
i jaký si koupí kočárek. Děti mě nějak moc nebraly, i když nemůžu říct, že bych je neměla ráda. Spíše ty nevychované mi hodně vadily…Kolem 23 se to tak trochu změnilo, že mi bylo jasné, že bych děti jednou chtěla, ale jednou, do budoucna. Začalo mě i bavit si nějaké miminko pochovat, pohrát si s ním, ale tak nějak běžně, normálně. V 25 jsem potkala svého nynějšího muže a strašně se zamilovala. Od té doby mi bylo jasné, že prostě s ním chci mít dítě. Jedno, max. dvě, ale bylo to všechno normální, přirozené…Když jsme se ale vzali, přišla na mě neovladatelná touha s ním mít děti. Klidně i 10