Nevidím na životě nic pozitivního

Anonymní
11.11.19 19:36

už nemůžu.. jsem

Je mi hrozně, cítím se být ztracená. Je mi 19 let. Jsem uplně sama, nemám nikoho, s kým bych si mohla popovídat.
Mám skvělou mamku, 2 sestry a bratra. Hrozně moc je mám ráda a nechci jim ublížit. Cítím se tak už 6 let. Od té doby, co jsem ztratila všechny kamarády, prošla si šikanou a dalšíma věcma.
Vždy jsem si ale říkala, že to není tak hrozné a hledala něco pozitivního. Kéž bych byla zase taková jako dřív. Ted už nevidím na životě nic pozitivního nebo spíš už z těch věcí nedokážu mít radost. Dříve mi bylo hrozně líto, že nemám kamarády, ale ted jsem si na samotu zvykla a začala ji mít ráda. Spíš mě být mezi lidmi hrozně vyčerpá. To mě děsí, protože už nemám žádnou motivaci někoho si hledat a mám strach, že budu už nafurt sama.
K tomu mám problémy ve škole, protože už se nedokážu donutit tam chodit. Mám hroznou absenci a hlavně na praxi. Dostala jsem na čtvrtletí nehodnoceno a možná mě kvůli tomu nepřipustí k maturitě. Nevím, jak to mám říct mamce. Často mě napadají myšlenky, jak by všem bylo líp, kdybych neexistovala. Určitě by to rodinu mrzelo, já vím, ale když si uvědomím, jak málo stačí k tomu, aby to všechno skončilo..
Tak nějak mi už je všechno jedno. Měla bych se učit, mám hrozné známky, ale místo toho ležím v posteli a koukám do stropu. Je mi jedno, co se mnou bude, prostě budu jenom přežívat každý den a existovat dál. Nejraději mám noc, prostě jen ležím v posteli a užívám si ten klid, kdy po vás nikdo nic nemůže chtít.
Omlouvám se, prostě jsem se jen chtěla vypsat..

  • Nahlásit
  • Citovat
Napsat příspěvek

Reakce:

151
11.11.19 19:39

Zakladatelko, napiš mi sz, to je deprese jak vyšitá. Nechce se mi to tu rozebírat, ale znám to do puntíku a postupně se snažím bojovat.

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
1007
11.11.19 19:40

Bez k psychologovi a promluv si o svým myšlenkách a pocitech. Pomůže ti. Je ti 19 let, máš život před sebou, měla by sis ho užívat plnými doušky a ne ležet v posteli. Zajdi za odborníkem, vypovidej se. :kytka:

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
11.11.19 19:52

:mrgreen: tak přesně podobně pitomým obdobím jsem si zhruba ve tvém věku prošla taky. Co na to říct, upřímně? Byla jsem zdechlá a líná a myslela si že jsem otrávená životem. Jenže to byl jen přechodný stav. Jo neměla jsem kluka, neměla jsem kamarády, ty nemám do teď a jsem ráda protože kamarádi jsou jen přítěž co tě akorát můžou blbě ovlivnit ve tvém rozhodnutí v životě atd…
Podívej, klidně si jdi k psychologovi když si myslíš že ti to pomůže, dle mě tvoje věta a tvé existenci nasvědčuje jen tomu že na sebe potřebuješ upoutat pozornost, ale nezapomeň že pokud se zabiješ, tak fakt neuvidíš kolik lidem to doopravdy bylo líto atd. Navíc. Pokud by sis ublížila, tak budou trpět ti co tě mají rádi a záleží jim na tobě a to by bylo dost sobecké, nemyslíš?
Urovnej si myšlenky a uvědom si co v životě chceš. Chceš být nula? Troska? Co po zbytek života bude jen fňukat a všichni od ní utečou, protože z tebe poleze negativní energie, nebo chceš něčeho v životě dosáhnout? Navíc začíná podzim, dost lidí má deprese, já třeba podzim miluji. Ke krásný, barevný, venku je na mikinu a nejsem spocená jak dveře od chlíva atd :mrgreen: to co máš teď je jen přechodné období nudy a otrávení světem okolo, bude fajn, uvidíš :palec:

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
Anonymní
11.11.19 19:53

Ja takove vyhoreni mela pri ss v prvaku, nebyla jsem schopna vstat z postele, kamaradi daleko, s novymi spoluzaky sem si nesedla, taky tam bylo neco jako sikana, misto do skoly jsem se toulala po meste, falsovala podpisy…pak kdyz to prasklo tak me denne vozil do skoly syn maminyho chlapa a pak me i vyzvedaval, to hlave moc nepomohlo, spolikala jsem i nejake analgetika, ty ze me sli po peti minutach, tak sem mela depku, ze nejsem schopna se ani zabit, pomohl mi psycholog, sice jsem rocnik opakovala, ale uz na jine skole a normalmimi lidmi :kytka: bez k doktorovi je fakt skvelej pocit byt tak normalni..

  • Nahlásit
  • Citovat
6052
11.11.19 19:55

Deprese, potřebuješ odbornou pomoc. Hlavně neposlouchej řeči, že silný člověk se z toho dostane sám, není to tak. Neboj, dostaneš se z toho, jen potřebuješ najít dobrého psychiatra.

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
724
11.11.19 20:09

Měla jsem to před maturitou taky. Bylo mi tak špatně od žaludku když jsem si predstavila že mám jít mezi lidi. Pomohla mi terapie a rodina. Určitě se mámě sveř a najdete řešení.

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
2986
11.11.19 20:47

Deprese. Jsi nemocná, ale dobrá zpráva je,.že se to dá léčit a vyléčit! Musíš k lékaři! Psychiatr a psycholog nebo psychoterapeut. Držím palce, ať je to brzy dobrý.

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
11.11.19 22:01
@Anonymní píše:
Je mi hrozně, cítím se být ztracená. Je mi 19 let. Jsem uplně sama, nemám nikoho, s kým bych si mohla popovídat.
Mám skvělou mamku, 2 sestry a bratra. Hrozně moc je mám ráda a nechci jim ublížit. Cítím se tak už 6 let. Od té doby, co jsem ztratila všechny kamarády, prošla si šikanou a dalšíma věcma.
Vždy jsem si ale říkala, že to není tak hrozné a hledala něco pozitivního. Kéž bych byla zase taková jako dřív. Ted už nevidím na životě nic pozitivního nebo spíš už z těch věcí nedokážu mít radost. Dříve mi bylo hrozně líto, že nemám kamarády, ale ted jsem si na samotu zvykla a začala ji mít ráda. Spíš mě být mezi lidmi hrozně vyčerpá. To mě děsí, protože už nemám žádnou motivaci někoho si hledat a mám strach, že budu už nafurt sama.
K tomu mám problémy ve škole, protože už se nedokážu donutit tam chodit. Mám hroznou absenci a hlavně na praxi. Dostala jsem na čtvrtletí nehodnoceno a možná mě kvůli tomu nepřipustí k maturitě. Nevím, jak to mám říct mamce. Často mě napadají myšlenky, jak by všem bylo líp, kdybych neexistovala. Určitě by to rodinu mrzelo, já vím, ale když si uvědomím, jak málo stačí k tomu, aby to všechno skončilo..
Tak nějak mi už je všechno jedno. Měla bych se učit, mám hrozné známky, ale místo toho ležím v posteli a koukám do stropu. Je mi jedno, co se mnou bude, prostě budu jenom přežívat každý den a existovat dál. Nejraději mám noc, prostě jen ležím v posteli a užívám si ten klid, kdy po vás nikdo nic nemůže chtít.
Omlouvám se, prostě jsem se jen chtěla vypsat..

Nenechavej si to pro sebe, svěř se rodině a najdi odbornou pomoc. Bráška to neudělal a dobrovolně odešel. Není nám líp, nikomu to neulevilo a zničilo to celou rodinu. Je to osmé let a pořád bzpomínáme. Probrecela jsem část vlastní svatby, protože tam nebyl. Obrecela jsem že mě děti nikdy nepoznání strejdu. Pořád se občas vzbudim a pár okamžiku si neuvědomuju, že už není…

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
Anonymní
12.11.19 09:17

Ve tvém věku jsem na tom byla úplně stejně. Nějak se to ale lety zlepšovalo. Až teď ve 40 letech můžu říct, že život je fajn a to mám za sebou chemoterapii.

  • Nahlásit
  • Citovat
12.11.19 12:23

Jojo tohle jsem měla ve čtvrťáku, kdy se mi škola úplně zhnusila. Počítala jsem dny, kdy bude konec. Místo toho jsem raději o víkendech a někdy i déle jezdila na brigády se odreagovat např. jako hosteska, animátorka pro děti. Pak jsem to nějak doklepala, známky byly nic moc, ale při hledání práce se mě na to nikdo nikdy neptal. Jinak jsem vždy měla prospěch velmi dobrý, ale byla jsem školou úplně zdemotivovaná. Připadala jsem si úplně k ničemu. Vždycky jsem si vzpomněla na písničku proč mě nikdo nemá rád :D Všechno bude dobré, není potřeba za někým dolézat a být páté kolo u vozu např. na diskotéce, kdy jsou všichni ve skupince a ty akorát čumíš do blba - to jsem nesnášela. Prostě si žít sama pro sebe. Jsem z Moravy a na brigády jsem jezdila do Pardubic, Prahy. Všichni mi to záviděli, že dokážu zvednout zadek a jít. Měla jsem pak plno nových zkušeností, kamarádů. Osamostatnila jsem se. Byla jsem po těžkém rozchodu a mamka mě v tom podporovala - teda hlavně říkala udělej si maturitu - je jedno za kolik hlavně ať máš papír. A byla ráda, že mám takové zkušenosti. I teď to hodně využiju a je super, že mám známosti a trochu přehled. Po škole jsem jela na 3 měsíce do Irska a teď už mám 4rokem přítele, zařizujeme si domácnost, šetříme na nové bydlení, rozjíždím svůj dlouholetý koníček, takže super. Hlavně myslet pozitivně, klidně si pak udělat i nějaký kurz - mám kurz instruktora lyžování (ikdyž jsem vždy lyžovala rekreačně a někdy mi déle trvá než něco pochopím - spíše chápu vždy všechno jinak než ostatní), pak jsem si udělala kurz pedagog volného času. Věnuji se focení. A v oboru, co jsem vystudovala už nepracuji. Uvidíš, časem se pak někdo najde, já na těch brigádkách měla plno nápadníků :lol: Hlavně nemyslet nad tím, jaké by to bylo beze mě - všem by to zničilo život. Jsou moc rádi, že tě mají. Měla jsem kamaráda 21let a ten se oběsil, nic tomu nenaznačovalo, člověk by to do něho neřekl. Kolikrát nad tím přemýšlím a říkám si, že je škoda, mohli jsme mu napsat, optat se ho. Byl to fakt šikovný klučina uměl úplně všechno, jednou se opil a bylo to. Ikdyž jsem se s ním vídala málokdy, myslím na něho často. Že jsem mu mohla napsat. Takže žádný blbosti a myslet trochu pozitivně :kytka: Ty brigády mě vlastně vytáhly z té depky.

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
18.11.19 19:09

Ahoj, nenechávej si to prosím pro sebe, ale svěř se psychologovi.
Z vlastní zkušenosti vím, že ten Ti pomůže (samozřejmě je to i na Tobě)a společně to vyřešíte a najednou se Ti strašně uleví :)
Mas okolo fungující rodinu a to není málo!
Pokud hledas smysl života, mrkni do zrcadla :lol:
Nic není náhoda. I Ty tu máš nějaký úkol.
Klidně napis sz, vysvětlím.
Držím palce :D

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit

Váš příspěvek

Odesílám...

Další podobná témata podle názvu

Další témata z kategorie

Reklama