Už nevím jak dál, smrt táty.

Napsat příspěvek
Velikost písma:
Anonymní
17.3.21 17:15
@Evulda píše:
Dobrý večer, jelikož nevím s kým se poradit, nebo svěřit, tak jsem se rozhodla napsat sem, protože nevím kudy kam.
V rodině se stala děsná věc, můj táta zemřel, bohužel zbytečně, o to je to ještě horší a nemůžu s takovou bolestí žít, to se ani nedá, pro mamku to je hrozná situace, každý den si voláme, ale je to těžký, zůstala v baráku sama, má tam teda táty psa,2kočky, ale jeto hrozná beznaděj, když mě dneska volala a začla brečet, že už nikdy s tátou nepřijedou společně ke mě atd a nejhorší je, že já nemůžu nic dělat, protože sama jsem z toho v hajzlu. Táta vše zařizoval a mamka neví, co a jak, když tak ji pomůže sestry přítel, kteří ale bydlí né přímo daleko, ale blízko to taky není, to je prostě hrozná situace i to, že tam mamka zůstane sama, já byh se přestěhovalaza ní, ale mám tady práci a ke všemu na vesnici se mi nechce a dojíždět taky nejde, se sestrama budem na vkend jezdit, ale já nevím, jak to dám, ten pocit, že tam táta nebude a pak při odjezdu tam mamku nechat.
Nejradši bych ukončila život, stejně nic nemá smysl, ale měla jsem to udělat v loni a nebo předloni a takovu bolest jsem nemusela zažít.
Táta byl v nemocnici, ani na návštěvu to nešlo kvůli opatřením, tak jsme ho jenom po sestřičce pozdravovali, byl tam sám, čekali jsme, i přesto, že jeho stav byl vážný, že se z toho dostane a za 5dní konec. Ještě jsem si říkala až se z toho dostane, tak až to bude možný, tak za nima přijedu, což si taky vyčítám, že jsem za nima jezdila málo, ke všemu jsme měli s tátou odtažitý vztah a chtěla jsem, až bude doma, si k němu najít cestu, víc s ním mluvit a už to nebude možný, říct mu, že i když to nevypadalo, že jsem ho měla ráda, že mu jsem vděčná, co pro nás udělal.
Co teď, je to na nic všechno a představa, že jednou tady nebude máma je neúnosná, což tahle situace je neúnosná, ještě bude pohřeb, to vůbec nevím, jak to ustojím, nejradši fakt bych to ukončila, abych od tý bolesti se odprostila, ale nemůžu kvůli mamce.
Promiňte za můj výlev, ale už jsem to musela někam napsat, vůbec nevím, jak s takovou bolestí a bezndějí žít.

Chapu jak se citis :hug: Mne umrel tata, kdyz jsem byla v 5.mesici tehotenstvi. Zemrel nahle, i kdyz jeho zdravi uz bylo chatrnejsi, bylo mu teprve 56. Pracoval v zahranici a domu jezdil na vikendy, a to cele bylo o to tezsi, ze se jednoho dne proste neozval na vecerni sms a telefon mel vypnuty. Cely dalsi den jsme cekali az jeho kolegove (ktere jsem musela obvolat ja) laskave po skonceni pracovniho dne zajedou k nemu na byt a zjisti co se stalo. Nasli ho v byte mrtveho, zemrel na infarkt. Do posledni chvile jsme doufali v to nejlepsi. Mama se z toho sesypala, ale ja jsem musela odpojit city a zacit vyrizovat pohreb, na dalku po telefonu transport tela, papirovani atd. Ale az jsem vyridila vsechno, prala jsem si, abych se z toho zleho snu probudila. Stres byl tak velky, ze jsem skoncila v nemocnici. Dite se mi narodilo s dys-poruchami a znacne hyperaktivni… Uz je to 9 let a tata mi porad neskutecne chybi, jeho smrti jsem ztratila vic, nez se zdalo, vzdy byl pro mne ten nejlepsi kamarad, byli jsme si hodne podobni a meli stejne nazory. Vztah s mamou se nam tou ztrátou velmi pokazil, protoze ona si njednou uvedomila, ze rodina pro nej vzdy znamenal hlavne ten manzel, ne dcera. Ani vnuk ji nezajimal.
Neda se v tuto chvili rict neco, co by cloveka uklidnilo, je to hrozna bolest a hrozne nespravedlive, ze se to stalo tak brzo. Ale jedine, co mne tenkrat pomahalo bylo to, ze jednou to prijit muselo. Kazdy tim musime projit :hug:

  • Citovat
  • Upravit
Verisfejt
159
18.3.21 19:42
@Anonymní píše:
Můj táta zemřel s covidem v úterý. Náhle, nečekaně. Vím, jak se cítíš. Mám podobné problémy a musím říct, že já jsem na hraně skončit u psychiatra. Váha mi padá raketovou rychlostí, nejsem schopná se ani pořádně najíst. Začínám uvažovat, že to začnu řešit. Začni taky, jestli nechceš dopadnout jako momentálně já. Za pět dní mám dole 12kg (170cm/41kg). Držme se!

Jsem ve stejně situaci, tatínek mi zemřel 27.2 po 4 týdnech na ARU( covid), stále to nemůžu přijmout, je mi hrozně, mluvila jsem s nim den před odjezdem do nemocnice, říkal mi neplakej, to bude dobrý.
Najednou nic nemá smysl, jen nekonečný pocit zmaru a beznaděje :,(

  • načítám...
  • Citovat
  • Zmínit
Khalia
28
22.3.21 14:53
@Verisfejt píše:
Jsem ve stejně situaci, tatínek mi zemřel 27.2 po 4 týdnech na ARU( covid), stále to nemůžu přijmout, je mi hrozně, mluvila jsem s nim den před odjezdem do nemocnice, říkal mi neplakej, to bude dobrý.
Najednou nic nemá smysl, jen nekonečný pocit zmaru a beznaděje :,(

U me tak skoncil nejlepsi kamarad.. Je na JIP od zacatku brezna a na ARU od 8.3. v umelem spanku a vypada to moc blbe. Den pred tim mi psal ze se zlepsuje. Jeho manzelka je z toho silena. Nedokazu představit tu bolest kterou ma, kdyz ja, jen kamaradka, da se rict, brecim kazdy den a nemohu myslet na nic jineho. Vicitam si ze jsem mu mohla zavolat zachranku u 2 dny driv nebo casteji psat sms kdyz byl v nemovnici. :,( :,( svet se mi hrouti a nevim jak to bez nej dam v zivote. :(

  • načítám...
  • Citovat
  • Zmínit
Verisfejt
159
22.3.21 15:43

@Khalia Moc mě to mrzí, je to hnusna nemoc :(.Tatínek už byl negativní, dvakrát se ho snažily budit, byla tam naděje že ač z následky tak přežije, potom dostal druhý bakteriální zápal plic z té jejich ventilace, a to už jeho oslabené tělo nezvládlo.
Mám také neustále výčitky kvůli všeho, že jsem měla dělat víc, měla volat častěji, měla jít do nemocnice za ním, měl jet do nemocnice mnohem dřív, nechtěl :,(
Beznaděj a výčitky svědomí, je to skoro měsíc a mě je stále hůř. Vím že smrt patří k životu, ale nebolí to proto míň, byla to úplně zbytečná smrt zdravého člověka.
Naděje umírá poslední, musíte věřit do poslední chvíle :,( :,( :,(
Dnes ta vzpomínka rok od prvního zemřelého a 22000 Křížků na Staromaku ve mě jen prohlubují bolest.
Moc držím palce.

  • načítám...
  • Citovat
  • Zmínit
Khalia
28
22.3.21 23:14

@Verisfejt Muj kamarad je na tom tak zle ze se ho zatim(15 dni) ani nesnazili probouzet. Plice jsou hodne a oboustranne zasazeny. A je mu 71 let… Zadne zpravy o zlepseni neprichazeji, spis se to zhorsuje.
Cetla jsem ze na ARU neprezije 9/10 pacientu. Proto uz ted, jak jsi psala, beznaděj a pocit ze se zivot hrouti a necitim zem pod nohama. Nejvic me stve ze ani nestihl videt meho cerstve narozeneho syna, meli jsme v planu prijet v kvetnu. Ta bolest musi byt o milion levlů vic kdyz to byl tvuj tatinek. To si ted ani nedovedu predstavit.
Manzelovi umrel tata pred mesicem, ted bere antidepresiva. Beru ho na prochazky s prckem aby se provetral. Vidim ze dela vsechno automaticky. Nepremysli, je hluboko ponoreny do sebe. U nej je to treti umrti v rodine za 2 roky. Vidim obcas ze ani nechce zit, proto se ho denne ptam zda bere prasky a nic nevynechava.
Sdilim tvuj zal, nejsi sama. Obcas mi pomaha v duchu promluvit k nasim zemrelym pribuznym, pred spanim si poprat aby se mi o nich zdalo a abych aspon touto formou jim mohla rict ze je mam moc rada. :srdce:
Preji hodne sil a zdravi vasi rodine :hug:

  • načítám...
  • Citovat
  • Zmínit
Verisfejt
159
23.3.21 07:41

@Khalia Tak tohle opravdu nezní optimisticky, to čekání je hrozné, už ono samotné je dost traumatizující, moc mě to mrzí :,( tahle hnusná nemoc nám bere milované lidi, vím že i na jiné nemoci umírají lidé to nespochybňuji, ale táta byl zdravý. Tvého manžela je mi líto, ta bolest je nepopsatelná, pro mě je to poprvé kdy mi zemřel někdo blízký, s prarodiči jsem se téměř neznala.
Já s léky začala před třemi dny, začaly mě dost děsit myšlenky, že chci za ním, pocit že je život a vše co v něm děláme bezvýznamný, když to stejně skončí.
Narozdíl od vaši situace, můj manžel s léky tohoto charakteru zásadně nesouhlasí, takže je užívám tajně, o to hůř se cítím, ale musím fungovat pro děti.
Jsi úžasná, že jsi i přes svou bolest manželovi oporou, a staráš se o jeho duševní zdraví.
Pořad jsem si říkala, smrt patří k životu, musíš to přijmout, je to přirozená součást života, a ten smutek si musíš projít, no nezvládla jsem to.
Když vidím že je mi po měsíci hůř a hůř.
Moc ti děkuji, i já tobě a tvé rodině přeji zdraví a lásku. Když budeš chtít podporu, nebo jen sdílet, a ulevit tak trošku své bolesti, klidně piš, jsme na stejné lodi :hug:

  • načítám...
  • Citovat
  • Zmínit
Bellinečka
733
21.4.21 06:39

Ahojky, je mi to líto, zažívám stejnou věc, včera to bylo dva měsíce co můj táta odesel :,( držím palečky ať Ti je líp. Tvůj táta by určitě chtěl aby jsi byla šťastná.

  • načítám...
  • Citovat
  • Zmínit

Vložení odkazu

Vložení odkazu na obrázek

Zde můžete vožit obrázek/ fotku, který je umístěn na internetu a znáte jeho adresu.

Pro vložení vlastních fotek, které máte ve svém počítači, klikněte na tlačítko “Přidat obrázky” pod příspěvkem.

Další témata z kategorie

Mohlo by vás zajímat

 
 

Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky

Ikona - Lucie Machová

Mgr. Lucie Machová

Milování a syn

  • 09.04.26
  • Anonymní

Dobrý den, mám takový problém, co se týká intimního života. Máme 4letého syna, je živý a zvědavý až velmi. S manželem jsme pravidelně před pár... Odpověď

Problémy v rodině

  • 18.03.26
  • Anonymní

Dobrý den, už nevím, na koho se obrátit, protože po narození syna mám problémy s manželovou rodinou. Tchyně s tchánem jsou v celku hodní lidé,... Odpověď

Touha po holčičce a špatná zkušenost s muži

  • 11.12.25
  • Anonymní

Dobrý den, přečetla jsem si Vaši odpověď týkající se stejného tématu, něco mě oslovilo, ale pořád nemohu uchopit svoji situaci tak, abych se... Odpověď

Je to deprese? Co by pomohlo?

  • 12.12.25
  • Anonymní

Dobrý den. Ani nevím, kde začít. Zkusím to vzít polopaticky. Rok a čtvrt se snažíme s manželem o miminko. Před snažením jsem řešila potíže s... Odpověď

Poporodní deprese nebo něco jiného?

  • 19.08.25
  • Anonymní

Dobrý den, jsem skoro rok po porodu, ale vůbec si mateřství neužívám. Je to pro mě takové přežívání a přečkávání. Narodila se mi předčasně... Odpověď