Věříte na duchy?

@MaMiNkA72 píše:
Takže: každý máme nějaký ten hřích..někdo větší, někdo menší…někdo mín a někdo víc…

Nejdřív pohřeb toho známého Pepíka:

Ten den krásně svítilo sluníčko. Pohřeb byl v kostele ve dvě hodiny. Moc lidí nepřišlo, nebyl moc oblíbený a co jsme se postupně dovídali, tak hodně omezoval a ubližoval svojí ženě. Měl jednoho nemanželského syna a jednoho syna z předešlého vztahu…ale asi se nikdy nestýkali, protože jeden na pohřeb ani nedojel a druhý se hned po příjezdu zajímal co bude po tatkovi dědit…pěknej hnus…

Když ke kostelu dojelo auto s rakví, tak se najednou strašně zatáhlo, černé mraky jako blázen, zvedl se vítr a nikdo nechápal kde se to vzalo, když předtím byla obloha nádherně modrá…

Když vnesli rakev do kostela, tak mraky jako mávnutím proutku zmizelo…po smutečním obřadu šla rakev s ostatky ke spálení…no a jak rakev vynášeli, zase se zatáhlo a nastala ukrutná bouřka a trvale jen pár minut než tu rakev naložili do auta…pak zas jak vymeteno…ani ve snu mě nenapadlo co to je…až manžel mi doma povídá, že Pepa nešel do nebe, že ho sebrala temnota…

No a o tři týdny později pohřeb tatky:

pršelo jako blázen, bylo teplo a taková mírná bouřka…rozloučení jsm eměli ve smuteční síni a manžel byl s Ondráškem a Leničkou dál…přece byli malincí a těžko se jim vysvětlovalo, že tu už dědeček není…no a po projevu, jak začíná ta rakev zajíždět se najednou udělalo nádherně a začalo svítit sluníčko… a zase manžel říkal, že se o tatku přehadovala temnota s nebem, ale skončil nahoře…a neumím to vysvětlit…strašně dlouho se mi kdykoliv při pohledu na nebe vynořovala tatkova tvář…

Za nějakou dobu jsem musela do nemocnice…a pořád jsem měla pocit, že je tam tatka se mnou, že cítím takový chladný závan kdykoliv na něj pomyslím nebo ho vzpomenu…a tohle měl i manžel…  

V té době jsme se už připravovali na nastěhování do nového domečku…narodil se Vojtíšek a my se stále starali o Alenu. Sice to bylo těžké, protože byla schizofrenička, všude viděla hady a ještěrky, její otec je prý taky had a přišel za ní, aby ji řekl, že se s námi bude mít dobře, ale že už brzy půjde za ním…to bylo nějak v prosinci…no bylo jí necelých 54let, takže jsme to nějak neřešili…prostě má to svoje a my ji tak brali…překulili se Vánoce a blížili se Alčiny narozeniny. Já jsem 17.1. a ona byla 19.1…tak jsem plánovali, že to oslavíme dohromady…nakoupili jsme ji nějaké dárečky, upekli dort…všechno v pohodě…jen následující dny jsem dostala hnisavou angínu a alču trápil kašel…dr ji prohlídla a že ji máme koupit nějké cucací bombony. Ale Alča začala být nějaká špatná, už jsme ji museli koupat, vodit na wc, nakrmit…vzalo to rychlý spád.23.1. odpoledne mi jen tak mezi řečí řekla, že tu má tatínka a že na ni čeká, že už musí jít…no já, kam by chodila, jen at si sedne, že jí uvařím kapučíno a budeme čist s dětma pohádky…ty milovala. Nějak to odpoledne uběhlo a byl čas koupání…no Alča byla úplně ledová, barva kůže šedá a jak jsem ji umývala, měla jsem pocit, že na mě sáhla smrt…fakt ten pocit nepřeju nikomu. manžel ji nachystal večeři, uvařil velký hrnek čaje a ještě chtěla jedno kapučíno. Tak ho dostala a už bylo půl desáté, čas aby šla spát. Strašně na mě naléhala, že se chce podívat ještě na miminko a na ostatní děti…no moc se mi nechtělo, přece jen kašlala, děti spali…no ale dovolila jsem jí jen nakouknout…tehdy řekla, že jsou všechny moc krásné a že nám přeje jen štěstí a lásku v rodině. Vůbec jsme neveděli kde se to v ní vzalo…tak jsm e ji uložili do postele, manžel ji dal ještě jednu peřinu a otevřeli jsme okno, at se jí vyvětrá…už se podělávala do plenek a vbylo to v pokoji znát. my jí ho uvolnili a s 5dětma jsme bydleli jen obyvák a ložnice. nedalo se jinak. Ale šlo o to, ještě měsíc vydržet než se doopravuje barák(ten byl po Pepovi - manželovi Aleny) a nastěhujeme se do něj. Tak se chystala pro Alču zvlášt koupelna, zvlášt wc i její pokojík. No ale zpátky k Alči…o půlnoci jsme ji chodili budut ještě na wc.To byla doba, kdy jsem kojila Vojtíška. Najednou manžel doběhl a říká: Alena je mrtvá…šok a já, že ne, že to je blbost, protože ještě v deset jsem tam zavírala okno a říkala mi, že je jí dobře a přála mi dobrou noc a já ji…

Vyletěla jsem z postele, Vojtíška strčila manželovi do ruky a normálně jsem si na ni musela sáhnout…byla fakt bez pulzu a úplně jak kus ledu…sáhl si někdy někdo z vás na mrtvolu? …otevřela jsem okno…něco vletělo dovnitř, záclona se úplně zamotala a zase jsem úplně cítila jak se točí kolem mě studený vzduch a pak to jakoby šlo zase k oknu…

No pak následoval ten proces záchranka-pohřebáci…my s tátou zapálili svíčku, otevřeli flašku slivovice…

Keště měsíc jsme v tom bytě bydleli…do pokoje po Aleně už nikdo nešel bydlet…po setmění neměl nikdo ani odvahu otevřít dveře a ani přes den tam nechtěli děti být, že je tam pam BUBU…takjže já za dva dny zlikvidovala všecko oblečení, postel, skřín, stůl, židle..prostě vše co tam bylo, nakonec i koberec a pokoj zůstal opuštěný. Občas večer jsem z toho pokoje slyšela zvuky, kroky a asi jsem pako, ale i kašlat Alenu…

Za měsíc jsme se stěhovali do RD, kde bydlíme dodnes a kolotoč s něčím tajemným začal nanovo a ještě to bylo více tajemné až strašidelné

O tom zase až zítra

No dát si slivovici když kojim dítě???!!! Ty vado a nikomu to tu nepřišlo divný Chudák mimino