Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
asi je. ja jsem nekdy taky takova , ale ja jsem takova zacala byt az kdyz mi umrela mamka. a od te doby se vic dojimam a taky me treba rozbreci nejakej pribeh a ted je to silnejsi kdyz mam malyho
Tak já to mám od porodu. Ale jako dítě jsem taky byla taková, pak to během puberty přešlo, no a ted se mi to vrátilo po porodu a je to už 2 roky, strašné, mě se chce brečet i když si třeba vzpomenu na něco co mi připadá strašně dojemné. ![]()
Ahoj. Mně to začala v prvním těhotenství - musela jsem se přestat dívat na Poštu pro tebe - a zatím mě to neopustilo.
Tak v tom případě jsem permanentně těhotná
, tak doufám, že to nebude trvat na věky, protože si už fakt připadám jak pitomec.
ja pred tehotenstvim byla citlivejsi ale docela v pohode dokazala jsem se i nekdy poradne pohadat..v tehotenstvi me rozbrecelo vsechno, hadat uz se s nikym nemuzu protoze hned brecim a ted kdyz kojim je to stokrat horsi, chce se mi brecet skoro kazdy den, u zprav klidne i
a myslim ze uz se toho nezbavim
muze za to ten mrnous ![]()
Minulý příspěvek patřil k Zuzouš..
LadyRebeka, jsem na tom stejně!
já jsem natom uplně stejně taky mě to drží od porodu.
byla jsem s dětma u vlaku pro tetu, přijela na návštěvu, děti jí zamávaly a volali te-te a já řvala jak debil ![]()
Taky se přidám. Po porodu mě rozbrečí cokoliv. Někdy si připadám jako blázen. Někdy se jsem schopná se rozbrečet i když na mě přítel nepěkně promluví a ten je z toho už napalici. Dokonce mi i řekl, že jsem blázen.
ahojky ja jeste tehotna nejsem ani jsem nebyla ale jsem na tom stejne rvu porad kdyz jsem sama doma pustim si pisnicky a brecim kdyz koukam na televizi a maj se tam lidi radi tak brecim nebo kdyz v televizi nekdo umre tak brecim dneska mi kamoska rekla ze je tehotna tak jsem brecela jen nebrecim kdyz se hadam s pritelem
to je snad jedina vec kdy jsem v pohode.asi naky divny hormony nebo co? ![]()
Uklidním tě, nejsi v tom sama ![]()
U nás je to zřejmě dědičné - mamka prořve každou dojemnější scénu v telce, v pubertě jsem to neměla moc ráda, přišlo mi to divné. Ona si slzí potají do kapesníku, maskuje to - takže žádná průtrž, ale stejně. Táta se dojímá také, třeba když říká přípitek na oslavě, dopředu všichni víme, že se dojme a bude „ostuda“. Vyletí mu hlas do výšky, začne slzet… no a já jsem teď úplně stejná. Dojme mě reklama s kotětem, jak mu spadne na hlavu sníh… nebo písničky - skoro každá druhá. Dojímá mě, když mi někdo něco pěkného řekne, klidně i v samoobsluze. Nebo staří lidé, malé děti… vlastně skoro všechno. Sevře se mi hrdlo, nemůžu mluvit, katastrofa. Slzy nějak vždycky zarazím, dá to práci.
Když mi popřála pokladní v bance pěkné svátky, slzela
jsem po odchodu asi 5 minut. Prostě pako ![]()
Už jsem i hledala příčiny - jestli třeba něco v dětství, nebo tak… ale když vidím rodiče, jsme prostě citlivky všichni. Přítel se mi směje a říká, že už se těší na ty školní besídky, nedejbože na svatbu naší dcerky. To nebudou stačit kapesníky, vezmu rovnou prostěradlo.
momentálně mě rozbrečí i špatný tón věty (naposledy před deseti min.
) nebo stupidní film, ale se mnou třískají těhotenské hormony, předtím mě většinou rozbrečela jen fyzická bolest - úraz a tak. Snad to bude jen dočasné, doufám..
xxxZuzanaxxx- tak ted jsem se řezala jak pominutá s tím prostěradlem, ale já budu to samé jako
mi stačí když něco dcerka nového dokáže a řvu ![]()
Já mám, takové nálady když mám dostan menzes.To řvu jak tele u všeho a pro každou blbost.No a o těhotenství ani nemluvím .Děs ,asi bych řekla ,že to bylo první poznávací znamení,že jsem v tom.
Trochu se za to stydím, proto anonym..
Je normální, že mě naprosto všechno, sebevětší blbina okamžitě rozbrečí? Nebo je na tom někdo podobně?
Pozoruju to na sobě už dobře víc než rok.. Dnes mě například rozbrečela písnička Chtěl bych být víc než přítel tvůj. Nebo kreslené pohádkové písničky.
Na pořad Mordé z neba se jdu dívat rovnou s krabicí kapesníků. Písničku " … má narozeniny, my máme přání jediný" jsem svému dítku odzpívala první tři slova, pak už to nešlo, protože jsem řvala (nebyly to první narozeniny, aby mě to tak dojalo). Vidím nějaký článek o rodině, o dětech, o zvířatech, o povolání, které má MM (není nejbezpečnější), řvu jak želva.
Na školkové besídce jsem brečela ještě před brankou do školky. Koukám na fotky z mého dětství, po mém porodu, řvu jak želva. Prostě řvu pořád, není den, aby mě něco nedostalo.
Podotýkám, že nejsem těhotná, ani kojící, jsem jinak hodně silná a dominantní osobnost. Řekněte..je toto normální?