Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Vztah s matkou bez sebereflexe
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Napsat příspěvek
Velikost písma:
Anonymní
30.4.20 17:57
- Citovat
- Upravit
30.4.20 18:56
@Katy 7 píše:
Já to vidím tak, že jsi prostě v pubertě a opravdu si nevážíš své mámy, ať je jaká je. Myslím, že ti hodně pomůže, až budeš mít vlastní děti a pochopíš kolik úsilí stojí se starat o dítě jen do doby, než si něco pamatuje.Pak ti jako puberťák bude moci ukázat, že na tobě nenechá nit suchou a pěkně ti to natře.
Že si byla vychována k samostatnosti mi přijde na prosto v pořádku, zato tvoje povyšování mi přijde poněkud přehnané
Tvojí hlavní chybu vidím v přehnané kritice tvé mámy a to, že sis vybrala roli obhájkyně otce. Tvoje máma se ti čistě normálně lidsky svěří se svými trably a čeká to samé od tebe.
No, já třeba jako matka zjistila, že ta moje je větší 🐮 než se mělo
O nějakém ehm pochopení nemůže být ani řeč. Spíše je naprostá záhada, jak ona mohla vůbec někoho vychovat 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Janli
30.4.20 23:20
Já myslím, že tě ani jeden z rodičů nenaučil bezvýhradné lásce a to je hodně špatně. Ty chceš, aby lidi kolem tebe fungovali, jak ty si představuješ a pokud to někdo nedělá, jsi ukřivděná. Nezlob se, ale je mi tvé mámy líto. Možná dělala to nejlepší, co uměla, ale prostě ti to nestačilo. Ten elaborát, co jsi vyplodila, je chvalozpěv na sama sebe. Sebe jsi postavila na piedestal a svoji mámu totálně zašlapala. Tvoje máma ti nikdy nebyla dost dobrá. Zamyslela jsi se někdy nad jejím světem? Holka, ty nemáš problém se svojí mámou, ty ho máš sama se sebou a do své mámy si to jen promítáš. Mimochodem, když tvoje máma neudýchá krátkou procházku, tak má nejspíš vážný zdravotní problém, zřejmě nemocné srdce, ale to by jsi zjistila, kdyby jsi se snížila ze své dokonalosti a začala se o matku zajímat. Ona si snaží postězovat na sousedy apod, snaží se tě zasvětit do svého života, ale to je pro tebe obtěžující. Víš, rodiče nebývají dokonalí, každý na svých dětech zanechá větší či menší stopy, ale tohle mi od dítěte přijde jako dost silný kafe…
- Citovat
- Upravit
1.5.20 00:28
@Anonymní píše:
Podle mě bude ten pravý problém trochu v něčem jiném, než že tvoje mamka doma nic nedělala, ale spíš v tom, že jsi se jako dítě necítila vítaná, tím, že se ti nevěnovala a neměla jsi to bezstarostné dětství. Ono hlad po lásce je větší, než hlad po jídle. Asi by pomohl psycholog, aby jsi se s tím vyrovnala.
Také by mě zajímalo jestli někdo zde na diskuzi toto téma řešil s psychologem a jak úspěšně.
Ono je taky potřeba podívat se na to jaké dětství měla tvoje mamka a zda se to měla od koho naučit. Člověk si musí dát pozor na opakování těchto chyb u svých dětí.
Taky mám v sobě složité emoce z dětství, podle mne, ale velká část naší společnosti neměla tomhle věku úplně saturované potřeby, takže nic neobvyklého.
Ja mela tu moznost pracovat s psychology, kouci a mentory. A vlastne se muj vztah s mamkou urovnal sam, aniž bych primo ten s odborniky resila. Jak tu nekdo psal, toto neni primarne o tom vyresit ten vztah, ale zapracovat na sobe, ten vztah se potom vyresi sam. A ja to mela stejne - vyresila jsem si sama sebe, pracovala na sobe, dokazala ziskat sebevedomi a diky tomu si uvedomit veci v sirsim meritku s priznat si sve chyby a omyly (k tomu vedla nejdelsi cesta), byla jsem schopna asertivni kominikace a jasneho vymezeni hranic; prestala jsem jajinkovat a citit se ukrivdena a prestala jsem resit me rodice a to, jak me ovlivnili nebo neovlivnili a jestli si to uvedomuji. Ale neodpustila jsem jim, omluvu necekam, ale slepou a bezpodminecnu lásku k nim nechovam.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
1.5.20 13:24
@Anonymní píše:
Mela jsem to podobne - moji rodice teda meli svych starosti dost, protoze si sami dost zkomplikovalo zivot, takze jim vyhovovalo, ze jsem samostatná. Ja byla akcni, cílevědoma sama od sebe, kdyz jsem neco potrebovala, zaridila jsem si to. Vetsinu navyku mam od babicek a tem vlastne vdecim za to, ze jsem mela pocit, ze mam rodinu.
Tvuj příběh jsem nedocetla do konce, promin, je plny obvinivani a zasti. Uplne ti chybi empatie, porad jen opakujes, co by sis predstavovala, aby tvoje matka udelala, zachovala, co by mela rict. Ale neuvedomujes si, ze to je jen tve prani, tvuj uhel pohledu. A to mas se svou matkou podobne - vidis svet jen ze sveho pohledu, nechces se na to podivat z sirsi perspektivy. Kdyby ano, zjistila bys, ze ona se nikdy nezmeni, nikdy plne nezareaguje tak, jak by sis prala. A proc? Protoze je zaměřena jen na sebe, stejne jako ty (to neber ve zlem, prosim).
Mne trvalo strasne dlouho, nez jsem se smířila s tim, ze rodice jsem si nevybrala, nezmenil je a nezmenim to, jak ke me pristupuji. Pouze si muzu nastavit sve hranice. A s narozením vlastních deti jsem zjistila, jak moc se obcas chovam jako moje matka a musim na sobe strasne pracovat, abych takova nebyla.
Děkuji za názor. Je to dlouhá zpověď, což jsem si uvědomila až poté, co jsem to odeslala. Nicméně, kdybych měla napsat vše a pokusit se o to být co nejvíc objektivní, bylo by to asi na knihu 
Podle mě je asi nevyhnutné, že když se tu někdo svěří, že popíše primárně svůj pohled. Věřte, že kdybych znala pohled své matky, tak tu možná ani nejsem.
Zášť potvrzuji, že tam je. K ní jsem se však postupně dopracovala díky naprosto rozdílným povahám a pohledům na život a chování, co s matkou máme. Nemyslím si však, že bych nebyla empatická, naopak, snažím se matku pochopit, a tohle je jedna z forem mých pokusů. Jde však dost těžko pochopit někoho, kdo s vámi o tom odmítá konstruktivně mluvit. Když jsem tohle téma otevřela, a upozorňuji, že jsem se i snažila předcházet tomu, aby to vyznělo hned jako kritika, tak i tak to bylo matce hned jasné, kam mířím, považovala to hned pouze za útok (ne snahu třeba si o tom promluvit), na který bohužel hned reagovala jen křikem, vulgarismy, urážkami a svým odchodem, aniž by řekla v podstatě jedinou rozumnou odpověď na mou otázku typu „proč“. Je mi jasné, že kritika je nepříjemná, ale upřímně, nesetkala jsem se nikdy s tak hysterickými výstupy jako u ní. Když jsem kritizována já, tak pokud je to oprávněně a svou chybu tam vidím, omluvím se, zkouším zjistit víc o té chybě, abych pochopila, proč to třeba v daný moment dělám a pokusím se do budoucna to napravit. Naopak, pokud chybu nevidím a myslím, že je to nesmyslná kritika, zkrátka je to nějaká moje volba chování atp., pak si to obhájím, proč to dělám zrovna tak. Ale matka jen ječí, že jsem nevděčný fakan a stupňuje to občas i do sprostších označení, což mi nepřipadá jako něco, co by matka měla dělat. Ano, chápala bych, že kdyby jí řekla třeba „ty jsi ale neschopná kr*va“, tak na hrubý pytel hrubá záplata, ale u nás je to spíše tragikomedie. V rámci jednoho velkého incidentu, kdy mi pak ještě psala několik dní dost hnusné a naprosto zbytečné sms, jsem jí dokonce napsala, že tohle už není opravdu normální a že navrhuji společnou psychoterapii. Odmítla to bez uvedení důvodu, takže si mohu jen domýšlet proč. Za mě si myslím, že se snažím o dost víc vyřešit vztah se svou matkou, než ona sama, přitom si myslím, že by to mělo být přesně naopak. Ráda bych to napravila i proto, že se s manželem chystáme mít dítě a chtěla bych fungovat normálně a ne tak, že svou matku budu „jen“ trpět", protože je to babička. Klidně bych to mohla vyřešit tak, že s ní utnu veškeré kontakty a o vnoučeti jí ani neřeknu, ale takovéhle chování není v souladu s mou morálkou, chci, aby dítě mělo babičku a aby si samo udělalo názor.
- Citovat
- Upravit
Anonymní
1.5.20 13:39
Jsem dospělá. Pokud mám být zcela upřímná, tak ano, matky si moc nevážím, protože skutečně nevidím důvod. V životě nic vlastně nedokázala, skoro se bojím, že nebude mít ani odpracováno pro důchod. Asi se spoléhá, že jí otec bude život i v důchodu, ale to je jejich věc, jak to mají vyřešeno. Abych byla přesná, nevadí mi ani tak tolik, že neumí uvařit, upéct, uklidit, že celé mé dětství nechodila ani do práce…Nejvíc mi na tom celém vadí to, že žije v domnění, jak díky ní jsme všichni kolem zvládli být úspěšní a často nám to předhazuje, na což já reaguji, neumím mlčet a nechat jí v tom domnění. A to, že obhajuji otce? Kdybyste věděla, že Váš otec měl ten největší podíl na tom, že jste si vystudovala VŠ a trávila nějak smysluplně volný čas, protože Vám koníčky zaplatil a vozil na ně, když bylo třeba, a Vaše matka by to sporovala, Vy byste mlčela?
- Citovat
- Upravit
Anonymní
1.5.20 13:43
Nechci jí převychovat, chtěla bych si k ní najít nějak vztah, ale jde to dost těžko, když druhá strana je úplně ve všem odlišná. Matka ví, co mi na ní vadí a že důvodem, proč s ní neudržuji moc kontakt, je zejména kvůli těm hádkám a jejím výstupům. Mnohokrát jsem zakončila ty hádky ve stylu, že až si bude chtít v klidu promluvit, má přijít. Nikdy samozřejmě nepřišla a já to cítím mezi námi jako nevyřešené a zkrátka jako překážku k tomu, abychom fungovaly jako matka a dcera normálně. Řešením je i to, abych jí zcela odstřihla, ale to nechci…
- Citovat
- Upravit
Anonymní
1.5.20 13:46
Děkuji. Psychoterapii jsem zvažovala, matce jsem jí nabízela, ale ona nechce a pro mě samotnou nevím, jestli by byla přínosem. Já chci slyšet odpovědi od své matky, ne spekulovat, proč se asi chová tak, jak se chová, co se jí asi nelíbí atd…nad tím spekuluji skoro od dětství (samozřejmě jednou za čas).
- Citovat
- Upravit
Anonymní
1.5.20 13:52
@Anonymní píše:
Podle mě bude ten pravý problém trochu v něčem jiném, než že tvoje mamka doma nic nedělala, ale spíš v tom, že jsi se jako dítě necítila vítaná, tím, že se ti nevěnovala a neměla jsi to bezstarostné dětství. Ono hlad po lásce je větší, než hlad po jídle. Asi by pomohl psycholog, aby jsi se s tím vyrovnala.
Také by mě zajímalo jestli někdo zde na diskuzi toto téma řešil s psychologem a jak úspěšně.
Ono je taky potřeba podívat se na to jaké dětství měla tvoje mamka a zda se to měla od koho naučit. Člověk si musí dát pozor na opakování těchto chyb u svých dětí.
Taky mám v sobě složité emoce z dětství, podle mne, ale velká část naší společnosti neměla tomhle věku úplně saturované potřeby, takže nic neobvyklého.
Tak určitý podíl to taky na celé situaci bude mít, ale jak jsem již psala ve svém dřívějším příspěvku, asi umím žít s tím, že matka nebyla nějak extra šikovná a pracovitá žena…že holt měla a má velké mezery a nedělá, co spousta jiných lidí kolem dělá. Největší zlobu na ní cítím za to, jak prezentuje, že úspěch lidí kolem ní, zejména tedy můj a otcův, jsou její zásluha, což vůbec pravda není. A když jí to začnu vyvracet, tak má hysterické výstupy. Mohu se jen domnívat, že ona v hloubi duše vlastně ví, že v životě nic nedokázala a může se tak jedině chlubit našimi úspěchy…a pokud to tak je, což nevím, protože ona o tom normálně mluvit nechce, tak bych se dokázala přenést přes to její chování, protože bych věděla, co je za oponou.
- Citovat
- Upravit
Anonymní
1.5.20 13:54
Něco podobného si říkám i já Myslím, že kdyby otec byl něco podobného jako moje matka, tak vůbec nejsem tam, kde jsem.
- Citovat
- Upravit
Anonymní
1.5.20 14:08
Myslím, že Vaše závěry jsou poměrně dost striktní. Pokud jsem ve Vás tento dojem vyvolala, nebylo to úmyslem. Ale když vidíte celé své dětství a část dospělého života, jak žena v domácnosti neumí udělat pořádně ani základní věci, které umí každá, relativně fungující žena, a ve finále i dítě, tak co asi myslíte, že Vám to do života dá? Ano, byla jsem samostatná. Ale cítím tu obří díru, jak mi má matka nic nepředala. A když pak slýcháváte, jak díky ní mám život jaký mám, je to k smíchu, když víte, že to tak není. Příklad s procházkou byl jen příklad, jak ona reaguje. Ona dýchala normálně, ale ona je zvyklá trávit čas jen doma u TV nebo knihy, je prostě líná a ven vůbec nechodí, netráví čas něčím konstruktivním, sportem, učením, nebo tak něco…zřejmě jí to prostě přestalo bavit a vymluvila se na tohle, protože ona se vymlouvá furt celý život. Samozřejmě jsem se ze slušnosti zeptala, jestli je ok (i když jí zjevně nic nebylo) a jestli chce doprovodit. Ona, že ne. Já byla venku se psem a tak krátká procházka by mu nestačila, takže proto jsem pokračovala dál. A naopak musíte uznat, že procházky venku na čerstvém vzduchu jsou důležité po zdravotní stránce, a to i kdyby měla problém se srdcem, o to víc by se měla snažit víc chodit. Co se týká „zasvěcení do jejich věcí“…je to opět trochu jinak, než si myslíte. Má matka má tendenci se neustále na všechno a všechny stěžovat, ale odmítá to jakkoliv řešit. Kdyby za mnou přišla a řekla „hele, mám problém se sousedy, brzo ráno sekají trávu a mě to ruší, co mám dělat“, tak jí ráda poradím. Ale ona jen „mektá“ a když jí teda řeknu, tak je slušně popros, ať to dělají jindy, tak mlčí a samozřejmě nic neudělá pro změnu. A když tohle posloucháte furt dokola, tak to časem již leze na nervy a určitě to člověk nepovažuje za „super“ téma pro sblížení ve vztahu. Zkrátka nemám ráda problémy bez řešení, a to je ten rozdíl mezi mnou i matkou třeba v této situaci, kterou tu řeším. Já se snažím náš problém pojmenovat a najít řešení. Ona nedělá nic. To je její svět.
- Citovat
- Upravit
Janli
1.5.20 14:53
Tvoje matka pro tebe prostě není dost dobrá taková jaká je. Celou tvoji „zpověď“ vnímám jako povyšování někoho, kdo se cítí být lepším. Některým lide není „zhůry dáno“, prostě jsou takový jací jsou a to snad není důvod je nenávidět, zvlášť pokud se jedná o rodiče. Ty k ní nehledáš cestu, ty pořád chceš, aby něco ona… Asi není dost chytrá, dost schopná, je svá… no a co? Uvědomuješ si, že ona by třeba ráda do tvého světa, ale nerozumí mu, protože nedosahuje tvé výše a tvé dokonalosti? Pokud takovým způsobem vnímáš všechny kolem sebe a stejně je posuzuješ, tak potěš pánbůh…nechtěla bych se ve tvém okolí vyskytovat. Věř mi, že znám dost lidí, kteří vyšli z několikanásobně horšího prostředí a jejich rodiče neměli ani trochu zásluh na úspěchu, kterého dosáhli, ale takhle jsem je o jejich rodičích nikdy mluvit neslyšela. Ty jsi neměla patologické dětství, jen tvoje máma nedosahovala dokonalosti, kterou jsi požadovala, ale to není problém tvojí mámy. Psychoterapii opravdu potřebuješ ty, ne tvoje matka.
- Citovat
- Upravit
Anonymní
1.5.20 17:27
Děkuji za reakci. Je dost těžké popsat situaci komplexně, aby nevyznívala jen ve prospěch jedné ze stran. Vždy to bude podávané jednostranně, když tu nebudete mít obě strany (proto jsem mimochodem taky chtěla tu psychoterapii společnou). Vůbec se nevnímám jako dokonalá. Naopak se vnímám jako někdo, kdo má tu potřebu neustále na sobě pracovat, abych byla lepší. V práci, v manželství, v budoucím rodičovství, ve společnosti, atd. Pokud jsem uvedla, že žiji určitým vyšším životním komfortem, uvedla jsem to jen kvůli popisu problému, protože tento vyšší životní komfort, který ne každý má = úspěch z pohledu matky a tento přisuzuje bez dalšího pouze své píli. Chci být zkrátka v co možná nejvíce oblastech života dobrá, přinejmenším průměrná a když to půjde, tak nadprůměrná, a na tom přeci není nic špatného, snažit se ze sebe dostat maximum, nebo ano? Prostě nejsem laxní ani líná. A přesně díky své dřině a snaze být lepší, resp. dát svému životu nějaký smysl, něco dělat a dokázat, se logicky cítím být lepším člověkem oproti lidem, kteří naopak „nic nedělají“. Je jedno, jestli to je matka, sousedka nebo někdo z druhé strany republiky. Vy se snad necítíte občas oproti někomu lepším člověkem? Když vezmu extrémní příklad, necítíte se být lepším člověkem oproti někomu, kdo třeba tráví život fetováním, obstaráváním peněz na fet prostitucí, bydlením venku ve stanu, krádežemi jídla, atd.? Necítíte se být oproti tomuto člověku „silnější“, zkrátka více pro rodinu, resp. pro společnost, „přínosnější“? Možná nepoužívám úplně výstižné termíny, každopádně doufám, že jste pochopila, že jsem tím chtěla říci, že je snad normální, že ve společnosti jsou „lepší“ a „horší“ lidé. A opravdu to není o tom, jestli má někdo VŠ, vydělává milion měsíčně nebo umí uvařit. Je to o přístupu k životu a ke svému okolí a rodině, je to o naplnění života. Jestli je Vám přístup k životu a k rodině mé matky sympatický a považujete ho za dobrý a žádoucí, a naopak mou osobu kvůli mé krajní upřímnosti, kterou mi umožňuje anonym, zavrhujete, je to Váš názor, který bohužel nemohu s Vámi sdílet. Já si zkrátka myslím, že matka měla na mnohem víc a z pohodlnosti, lenosti, možná ze strachu?, to prostě nedělala. Což o to, tohle celé bych překousla, protože jak píšu, je to její volba, jak život naplní. Ale mně vadí to, že to právě ona se staví na Vámi tvrzený piedestal. A přesně jak Vám je nesympatické, jak tu o matce mluvím a máte tendenci jí obhajovat, tak přesně tak já se cítím, když matka jede tu svou prezentaci o mně a mém otci.
- Citovat
- Upravit
Uslava
1.5.20 17:35
@Anonymní píše:
@Cenarius
Kratší verze
Matka byla neschopná, neuměla uklízet, vařit, nepracovala, nechala se živit, nestarala se o mě, starala jsem se sama o sobě cca od 6 let, otec mě podporovala finančně a vozil mě všude, kam jsem potřebovala/chtěla. Vypracovala jsem se do úspěšného života a matka si to, jaká nyní jsem, přivlastňuje, myslí si, že to její zásluha a když říkám, že to tak není, nadává mi do nevděčných fakanů. Moc se spolu nebavíme. Ona se ani nesnaží to změnit, i když si myslím, že by asi taky chtěla hezčí vztah se svou dcerou. Já už mám na její chování a přístup averzi, že sama se nehodlám snažit vztah obnovit. Chtěla jsem znát názor, zda je to normální a jak se s tím případně vypořádat v dospělosti. Podrobnosti nahořeZakladatelka
To už se nezmění. Jsi dospělá, žij si svůj život, neotáčej se zpátky a hlavně nesváděj svoje případné neúspěchy na to, že jsi měla blbé dětství, i když jsi ho měla. S matkou se stýkat nemusíš, vychovávat ji nemusíš, už nemusíš nic, co sama nebudeš chtít. Třeba se váš vztah jednou změní a třeba ne. Nečetla jsem všechno, ale neznám mámu, která by plánovitě chtěla ubližovat svému dítěti (až na nějaké patologické výjimky). Každá nemá ten dar být dobrou matkou a dělá co může, i když je to kolikrát špatně. Na dobré mateřství školy nejsou.
- Citovat
- Upravit
Uslava
1.5.20 17:37
@Anonymní píše:Že jsi „lepším člověkem“ je tvůj subjektivní pocit. Jiný si může myslet, že jsi namyšlená, sobecká kr…va. To je zase jeho subjektivní pocit. Seber se a žij.
@JanliDěkuji za reakci. Je dost těžké popsat situaci komplexně, aby nevyznívala jen ve prospěch jedné ze stran. Vždy to bude podávané jednostranně, když tu nebudete mít obě strany (proto jsem mimochodem taky chtěla tu psychoterapii společnou). Vůbec se nevnímám jako dokonalá. Naopak se vnímám jako někdo, kdo má tu potřebu neustále na sobě pracovat, abych byla lepší. V práci, v manželství, v budoucím rodičovství, ve společnosti, atd. Pokud jsem uvedla, že žiji určitým vyšším životním komfortem, uvedla jsem to jen kvůli popisu problému, protože tento vyšší životní komfort, který ne každý má = úspěch z pohledu matky a tento přisuzuje bez dalšího pouze své píli. Chci být zkrátka v co možná nejvíce oblastech života dobrá, přinejmenším průměrná a když to půjde, tak nadprůměrná, a na tom přeci není nic špatného, snažit se ze sebe dostat maximum, nebo ano? Prostě nejsem laxní ani líná. A přesně díky své dřině a snaze být lepší, resp. dát svému životu nějaký smysl, něco dělat a dokázat, se logicky cítím být lepším člověkem oproti lidem, kteří naopak „nic nedělají“. Je jedno, jestli to je matka, sousedka nebo někdo z druhé strany republiky. Vy se snad necítíte občas oproti někomu lepším člověkem? Když vezmu extrémní příklad, necítíte se být lepším člověkem oproti někomu, kdo třeba tráví život fetováním, obstaráváním peněz na fet prostitucí, bydlením venku ve stanu, krádežemi jídla, atd.? Necítíte se být oproti tomuto člověku „silnější“, zkrátka více pro rodinu, resp. pro společnost, „přínosnější“? Možná nepoužívám úplně výstižné termíny, každopádně doufám, že jste pochopila, že jsem tím chtěla říci, že je snad normální, že ve společnosti jsou „lepší“ a „horší“ lidé. A opravdu to není o tom, jestli má někdo VŠ, vydělává milion měsíčně nebo umí uvařit. Je to o přístupu k životu a ke svému okolí a rodině, je to o naplnění života. Jestli je Vám přístup k životu a k rodině mé matky sympatický a považujete ho za dobrý a žádoucí, a naopak mou osobu kvůli mé krajní upřímnosti, kterou mi umožňuje anonym, zavrhujete, je to Váš názor, který bohužel nemohu s Vámi sdílet. Já si zkrátka myslím, že matka měla na mnohem víc a z pohodlnosti, lenosti, možná ze strachu?, to prostě nedělala. Což o to, tohle celé bych překousla, protože jak píšu, je to její volba, jak život naplní. Ale mně vadí to, že to právě ona se staví na Vámi tvrzený piedestal. A přesně jak Vám je nesympatické, jak tu o matce mluvím a máte tendenci jí obhajovat, tak přesně tak já se cítím, když matka jede tu svou prezentaci o mně a mém otci.
- Citovat
- Upravit
Další témata z kategorie
Milování a syn
- 09.04.26
- Anonymní
Problémy v rodině
- 18.03.26
- Anonymní
Touha po holčičce a špatná zkušenost s muži
- 11.12.25
- Anonymní
Je to deprese? Co by pomohlo?
- 12.12.25
- Anonymní
Podle mě bude ten pravý problém trochu v něčem jiném, než že tvoje mamka doma nic nedělala, ale spíš v tom, že jsi se jako dítě necítila vítaná, tím, že se ti nevěnovala a neměla jsi to bezstarostné dětství. Ono hlad po lásce je větší, než hlad po jídle. Asi by pomohl psycholog, aby jsi se s tím vyrovnala.
Také by mě zajímalo jestli někdo zde na diskuzi toto téma řešil s psychologem a jak úspěšně.
Ono je taky potřeba podívat se na to jaké dětství měla tvoje mamka a zda se to měla od koho naučit. Člověk si musí dát pozor na opakování těchto chyb u svých dětí.
Taky mám v sobě složité emoce z dětství, podle mne, ale velká část naší společnosti neměla tomhle věku úplně saturované potřeby, takže nic neobvyklého.