Vztah s matkou bez sebereflexe

@Anonymní píše:
Ahoj,

zajímal by mě váš názor na můj vztah k matce. Jestli je to z vašeho pohledu normální, nenormální, atd. Na úvod, pocházím ze zcela normálních poměrů, ne z žádných dramat, kde by mě rodiče např. psychicky či fyzicky týrali, což by mělo dopad na můj dospělý život. Nicméně mě dost trápí přístup a pohled mé matky na to, jak moc se podílela na tom, jaká nyní v dospělosti jsem a čeho jsem dosáhla, a celkově její (z mého pohledu zvláštní) chování, což způsobuje, že kontakt s ní moc nevyhledávám. Ale samozřejmě mě trápí, že nemám nějak extra hezký a blízký vztah se svou matkou, ke které bych třeba každý týden chodila na kafe a jednou za čas jely na dovolenou…

Nepamatuji si péči od své matky v útlém věku, vybavuji si to až cca od mého školního věku ZŠ. Z mého pohledu mi má matka nedávala dostatek pozornosti a péče, jak by pořádný rodič měl. Podle mého názoru jí dost vyhovovalo, že jsem samostatná a nechávala mne tak v podstatě dělat si od rána do večera co chci. Od vstávání, přípravy jídla, dojít do školy (ano, i na prvním stupni jsme chodili sami, byli jsme z vesnice, škola byla kousek), dojít ze školy po udělání úkolů, zabavení své osoby, večerní hygieny a spánku jsem vše cca od 6 let dělala sama bez jakékoliv kontroly či angažování od rodičů, resp. matky. Díky tomu jsem např. do školy nenosila skoro žádné svačiny připravené z domu, atp. Prostě mě to nedocházelo, že bych si mohla udělat rohlík a nikdo mě k tomu nevedl. Občas jsem řekla tátovi, aby mi dal peníze a já si po cestě koupila nějaké sladkosti. Obědy jsem měla ve škole, takže aspoň něco. Někdy jsem věci dost flákala, ale díky mým ambicím, otci a okolí (kamarádky a lidi z koníčků mě dost táhli vysoko) jsem vyrostla ve spořádanou osobu, co si vystudovala i VŠ a nyní žiji prakticky na vyšší životní úrovni. Problém vidím v tom, že matka si tento můj „úspěch“ neuvěřitelně přivlastňuje a podle mě neoprávněně, protože já naopak největší podíl na tom, jaká jsem, vidím u otce, který mě po organizační a finanční stránce ve všem podporoval (vozil mě na koníčky, platil je, včetně školy a kolejí), resp. mě umožnil se rozvíjet, a zbývající podíl vidím u sebe, kdy jsem byla vždy velmi ambiciozní, sama jsem se učila, vybrala si koníčky a školy (které mi pak otec právě umožnil) a pohybovala jsem se vždy v partě správných lidí, kteří mě rovněž tahali výš. Matka se nikdy na ničem aktivně nepodílela. Otec vydělával, matka cca do mých 18 let nepracovala, měla jen občas nějaké brigády nebo pomáhala otci v jeho podnikání. Člověk si říká, že v takovém případě by matka měla mít tedy na starosti domácnost a péči o děti, ale bohužel to tak nebylo, resp. ne v tom správném slova smyslu. Matka např. sice uklízela, ale vše bylo tak nedodělané a nedostatečné, že jsem po dodělání své práce (také jsem doma uklízela) kolikrát šla a po ní vše předělávala či dokončovala. Ano, jsem trochu perfekcionistka, ale šlo opravdu o praktické věci, např. když přeliji třeba kytky tak, že mi teče voda z květináčů, jdu a utřu to. Matka to tak prostě nechala s tím, že to uschne. To, že to teče po zdi dolů a dělá to na zdech cesty (které jsou po zaschnutí samozřejmě vidět) jí netrápilo. Uklízela kolikrát jen tzv. na oko a i tak to bylo stejně vidět. O vaření a pečení ani nemluvím…to jídlo nikdo nechtěl. Snědlo se to spíš z lítosti vyhodit jídlo a hodně často se i to nakonec stalo. Veškeré jídlo bylo naprosto bez chuti a aspoň trochu kreativity, jako kdyby vařila ve vězení, jen aby vězni měli co do žaludku. Opět jen pro příklad, hodila do trouby kuřecí prsa, která tam nechala přes hodinu sušit bez jakéhokoliv koření či dochucení a k tomu uvařené brambory (ty byly naštěstí ok). No, co si budeme povídat, tento přístup mě donutil naučit se vařit a péct poměrně dobře už asi ve 12 letech Zkrátka bych čekala, že někdo, kdo je v domácnosti a nechodí do práce, se bude věnovat dětem a domácnosti mnohem víc a kvalitněji. Kromě domácnosti se nevěnovala ani nějak extra mně. Že by mi třeba udělala oslavu narozenin, vzala mě na výlet nebo tak něco, vůbec. Dodnes neumím slavit narozeniny a když se slavila narozeniny třeba přítelova rodina, tak jsem byla úplně mimo. Když jsem matce pak v pozdějším věku vyčítala, že třeba neudělala něco pořádně nebo že se mi nevěnovala, tak se na mě akorát rozječela, že jsem rozmazlený fakan, že ona dělá všechno, že se o mě furt starala. Když jsem se jí zeptala, co si pod tím teda přesně představuje, když prakticky se starám sama o sebe bez jakékoliv její iniciativy asi od cca 6 let a že zbytek zajišťuje táta, tak se rozječí ještě víc ohledně toho, jak jsem nevděčná, urazí se, nebo tříská s věcmi a odejde. Opravdu to byly hysterické scény kvůli tomu, že jsem slušně poukázala na její neschopnost. Chápu, nikdo nemá rád kritiku, ale její chování bylo horší než od puberťáka, kterým jsem byla toho času já. Později si našla práci, kam jí vozil střídavě někdo z rodiny nebo kolegyně, protože ona je tak neschopná jet i 10 minut autem po rovince (řidičák mimochodem má). Sice jsem se díky jejímu přístupu naučila spoustu věcí, ale sama, ne vysloveně od ní (typicky vaření, pečení, úklid, které by matky asi měly své děti primárně naučit). Kdybych neměla toho otce, který mi plnil, dá se říci, mé ambice a přání, nevím, kde bych fakt skončila…Proto mi je hrozně líto, když matka vždy na toto téma otce haní, že se o mě nikdy nestaral, že furt jen pracoval (což není pravda, když mě vozil po koníčcích a např. na přijímačky do školy atd.), že díky ní já mám vše a že jsem nevděčná, když jí něco vyčítám. No, z mého pohledu nemá žádnou sebereflexi a odmítá jakoukoliv kritiku, což mě časem naučilo, že nemá smysl to matce říkat, že ona si jede neustále svou a svůj názor nezmění. Když jsme se pohádali třeba natolik, kdy i ke mně byla poměrně vulgární a urážlivá, tak se ani za své chování dodatečně neomluvila. Pak s ní většinou nějakou dobu vůbec nemluvím, jednou to bylo i půl roku. To vše způsobilo, že jsem časem naše kontakty utlumila na úplné minimum a ty roky takového minimálního kontaktu způsobily to, že mi na ní nějak extra nezáleží, i když vím, že by mělo. Když potřebuje, pomůžu jí, ale vše dělám ze slušnosti, ne z rodinné lásky. Já po ní nikdy nic nechci, protože by to stejně ani neuměla „zařídit“, takže v tomto směru je to dost jednostranný vztah. Když mi napíše cca 1× za dva měsíce, jak se mám, odpovím jí stručně a neutrálně a ze slušnosti se zeptám, co ona. Místo toho, aby třeba napsala něco pozitivního nebo zajímavého, čím mě zaujme, abych se s ní chtěla bavit, začne mi psát nějaké „divné“ až příliš soukromé či intimní věci, nebo nějak negativní (sousedi prudí, babička prudí, kolegyně prudí). Co jí mám asi tak na to napsat. Sama od sebe jí nenapíšu a ani nijak neiniciuji schůzky. Občas se zastavím doma kvůli otci nebo když je třeba s něčím pomoci, tak prohodíme pár slov, ale nic významného. Já zkrátka nemám důvod jí vyhledávat, irituje mě její způsob života, chování a její pohled a názor, proto se s ní neumím bavit víc jak 10 minut. Říkám si, že pokud by mě měla fakt tak strašně ráda, tak správná matka by se snažila si své dítě nějak získat, a to i v pozdějším věku. Kdybych viděla nějakou její sebereflexi a větší snahu o to si vytvořit vztah, tak se nechám zlákat, ale sama to nehodlám už dělat. Občas z mé strany nějaká snaha byla, např. „pojď se projít se psem“ atp. a ona vždy „nechce se mi, bolí mě tohle a támto“, když už šla, v půlce procházky, že jde domů, že to neudýchá absurdní…není tlustá…

Připadá vám takový přístup matky normální, běžný? Jde vůbec s tím něco dělat, nebo to člověk prostě musí nechat být? Její chování mě štve natolik, že jsem už na ní, dá se říci, alergická…a nevím, jak se toho zbavit, abych nad tím buď nepřemýšlela vůbec, nebo mi to třeba umožnilo s ní navázat nový vztah…Díky za názory.

Buď v klidu. Moje matka je podobný urážlivý sebestředný magor, nafoukaný spratek, co měla už dávno měla dostat přes držku. Jestli je taková, jak píšeš, nemáš důvod mít k ní žádný vztah.
Tvoje matka je a byla malé nezralé dítě. Katastrofa. Mám to podobně. Proč bys měla navazovat vztah s takovou pokřivenou osobou?
Já jsem z chování mé matky znechucený dodnes, z otce ale taky, to ten tvůj ještě něco dělal. U nás si oba dva na mě léčili svoje mindráky, měl jsem to horší.
Proč se vůbec snažit o nějakou úctu k takovým vadným rodičům. Kdybys viděla ty moje, namyšlení zakomplexovaní blbečci, neschopní, měli jsme hov-no, nevzali nás ani do zahraničí, jen mě buzerovali za každou kravinu, a neuměli se ani domluvit sami mezi sebou. Otec i matka se mi poslední dobou velice zhnusili a ztrácím o ně jakýkoli zájem.
Takže moc matku neřeš, takoví chudáci za to nestojí. Ona mohla dávno něco udělat sama se sebou, to není tvá věc.

@Izumi Miyako píše:
No, já třeba jako matka zjistila, že ta moje je větší 🐮 než se mělo
O nějakém ehm pochopení nemůže být ani řeč. Spíše je naprostá záhada, jak ona mohla vůbec někoho vychovat

Zcela souhlasím. Tesat do kamene.

@Katy 7 píše:
Je to marný, je to marný
Ty jsi tak do sebe zahleděná osoba, že to svět neviděl.

Jistě, že máma má spoustu chyb, jako asi každý člověk. Všichni jsme chybující 

Dám ti příklad, jak si na tebe bude stěžovat jednou tvé dítě v pubertě: Moje matka je nesnesitelná perfekcionistka, která štve svým přístupem všechny okolo. Táta už jí jen tiše toleruje. Všechny pořád buzeruje a chtěla by od všech dokonalost, přitom sama není schopná sebereflexe. Když si čtu v klidu knížku, tak mi nadává, že jsem líná a mám život prožívat aktivněji. Už mě to nebaví, cítím, jak mě chce ovládat, ale já mám vlastní mozek. Někdy se jí chci s něčím jen svěřit, ale ona mi hned začne předkládat řešení. Je to k zbláznění. Poraďte, jak jí vysvětlit, že jsem jaká jsem, už jsem z toho vážně zoufalá.
Ještě k tomu kydá špínu na babičku, neváží si jí, cítí se nadřazeně, ale mě se zdá babička fajn a mám k ní hezký vztah.

Hloupá odpověď, taky odpověď.

@Anonymní píše:
U nás je to jinak, ale v podstatě chápu co cítíš i tak. Já mám dvě sestry, starší nevlastní (pěstounská péče) a druho o 5 let mladší. Já byla taky samorost, protože jsem byla tak nějak navíc, akorát o mé se nestaral ani otec ( to je kapitola sama o sobě). Byla jsem klasický případ dítěte co strádalo, takže jsem poutala pozornost průšvihama. Často je mi to pripomínáno, ne nějak vulgárně nebo vyčítavě, ale často slýchávám jak to se mnou měli těžké. Měli, ale mohli si za to z velké části sami. Máma má hodně pevné pouto s mladší sestrou a ať si říká co chce, vím že mě nikdy tak jako jí ráda neměla a mít ani nebude. Starší sestra zase potřebovala hodně péče ( byla u své původní rodiny zanedbávaná a tyraná). Máma asi dělala co mohla, ale byla to jedna z věcí která mi způsobila určitý potíže s vyjadřováním emocí. Na venek působím hodně bezcitně, jsem cynik a sarkasmus je mi hodně blízký, tvořím si prostě bariéry. Ale s určitýma věcma jsem se musela smířit, nemít je za zlé a brát to s nadhledem. Sama kvůli sobě se odpoutej od toho co jí nemůžeš zapomenout a spracuj to klidně za pomoci psychologa.

Zlatá slova

@Katy 7

Zahleděná do sebe…nechápu, jak to přesně myslíte. Opakovaně jsem napsala, že ten problém není ani tak v tom, že má matka něco neumí, že nechodila do práce poměrně dlouhou dobu atd…Já bych takhle žít nechtěla a ano, upřímně se za to cítím prostě být lepším člověkem, protože díky tomu neparazituji na svém blízkém okolí, aby mě živilo. Ale psala jsem, že tohle pro mě prostě není ten přesný důvod jí za to „nemít ráda“. Já respektuji každého výběr, jak chce žít a jak si to vybere. Mně vadí, a také tomu nerozumím (což to byl důvod, proč pátrám po odpovědích), že si má matka dovoluje dřinu jiných lidí přivlastňovat za svou, a to bez jakéhokoliv mrknutí oka. A to je ten blok, kvůli kterému s ní já nedokážu normálně fungovat, vadí mi to a dá se říci, až uráží. I za otce. Přesto všechno však cítím potenciál ten vztah zlepšit. Pokud bychom si o tom promluvily a ona přiznala, že to asi není košer tohle dělat, byl by to první krok k novým začátkům. Tohle, co máme teď, je doslova trpěný vztah ze slušnosti a zároveň s pocitem naděje, že to jednou změní jeden upřímný rozhovor. Takto bych popsala mé pocity. Vzhledem k tomu, že se ke mně nechovala nikdy vyloženě děsivě (že by mě bila, psychický týrala, byla třeba alkoholička a já musela snášet její opilé situace), tak mi přijde extrémní, a to jako pro mě, tak i pro ní, abych se s ní přestala úplně bavit a vymazala jí ze života. Nemyslím si, že by si tohle zase zasloužila. Na druhou stranu si nemyslím, že bych si já zasloužila to její chování a trpět ty její výlevy. Proto má snaha o pochopení a snahu nalézt řešení, protože ty výlevy půjdou zastavit buď tím, že je prostě dělat nebude, tzn. musí pochopit, že to dělat nemá, a nebo u nich nebudu, tzn. přestat se s ní bavit. A to, že mám nějaké představy o řešení, které mi vyčítáte, že si je dovoluji mít? To je ale snad normální, že každý člověk, co vidí v něčem problém, zároveň i cítí, co by mu pomohlo, co by vedlo k nápravě. Vy to však převtělujete do jiného tónu, a to ve stylu - chci, aby dobře uvařila a jestli dobře neuvaří, nebudu se s ní kamarádit. To ale není pravda. Její chování jsem popsala zejména kvůli tomu, aby byl vidět ten nesoulad - ona nic neuměla a nedokázala, ale x krát do měsíce byla schopná předhazovat,, což dělá doteď, jak bychom bez ní nebyli tam kde jsme. Kolikrát mi projede hlavou (a to jsem si jí nedovolila říct), že možná, že kdybych měla o něco aktivnější matku, byla bych ještě dál. A v podstatě Vy mi to tu potvrzujete. Kdybych měla lepší matku, možná bych tedy evidentně nebyla do sebe zahleděná a sobecká, jak tu o mně tvrdíte. No…mé budoucí dítě tohle samozřejmě jednou může říct. Jenže na rozdíl od mé matky já budu schopna konfrontace a tomu dítěti vysvětlit svůj pohled. A vzhledem k tomu, že ten vztah s matkou řeším i kvůli budoucím dětem, přesně aby měli hezký vztah, tak asi nebudu tak moc sobecká, jak tu o mě říkáte. Sobec je dle mě ten, kdo by k tomu celému postavil zády a matku by už nikdy nechtěl vidět a řešit jí. Ale jestli Vám přijde má snaha o to to nějak řešit sobecká, tak je to pro mě, promiňte, poměrně nelogický názor v kontextu těchto posledních pár vět. Každopádně i tak děkuji, protože budu dělat maximum pro to, aby tohle mé dítě jednou říkat nemuselo.

@DedBezdez

Otec do toho nijak nevstupuje. On není konfliktní, vyloženě hádat se neumí a hlavně ani nechce, takže je mi jasné, proč do toho nevstupuje, protože pro něj to znamená hádku a nechce se vystavovat těm hysterickým výlevům, kterým on bohužel neumí tolik utéct jako já…on s matkou žije, může utéct tak max. do práce, ale každý den se s ní jinak musí vidět oproti mně. Takže to je asi ten hlavní důvod, proč si od toho udržuje odstup a proč se nestaví ani na jednu stranu. I kdyby se mnou souhlasil, v zájmu udržení domácího klidu se před matkou na mou stranu nepostaví. Naopak mě ale ani nekárá za mé názory. Nikdy jsme o tom nějak nemluvili, ale je možné, že on si to třeba ani nebere tak k srdci jako já a bere to možná spíš jako můj spor s matkou…jsou to jen mé domněnky. Jinak si myslím, že díky té nekonfliktní povaze otce v kombinaci s matčinými výlevy neměl otec nikdy „na to“ matku s tím jejím přístupem konfrontovat…třeba to zkusil, co já vím…ale myslím, že kdyby otec tohle téma vytáhl, tak matka mu zřejmě zareaguje podobně „že díky ní je tam, kde je“ a přidá tam snůšku výmluv, proč třeba nepracuje atp., asi se pohádají, resp. ona se bude hádat, pak se v závěru urazí a z boje odejde…ona bohužel nemá právě tu sebereflexi, o kterou mi jde. Kdyby třeba přišla druhý den, že se omlouvá za výstup a že teda „pojďme to řešit“. Ale ona pak dělá jako že nic.

@Anonymní píše:
@Katy 7Zahleděná do sebe…nechápu, jak to přesně myslíte. Opakovaně jsem napsala, že ten problém není ani tak v tom, že má matka něco neumí, že nechodila do práce poměrně dlouhou dobu atd…Já bych takhle žít nechtěla a ano, upřímně se za to cítím prostě být lepším člověkem, protože díky tomu neparazituji na svém blízkém okolí, aby mě živilo. Ale psala jsem, že tohle pro mě prostě není ten přesný důvod jí za to „nemít ráda“. Já respektuji každého výběr, jak chce žít a jak si to vybere. Mně vadí, a také tomu nerozumím (což to byl důvod, proč pátrám po odpovědích), že si má matka dovoluje dřinu jiných lidí přivlastňovat za svou, a to bez jakéhokoliv mrknutí oka. A to je ten blok, kvůli kterému s ní já nedokážu normálně fungovat, vadí mi to a dá se říci, až uráží. I za otce. Přesto všechno však cítím potenciál ten vztah zlepšit. Pokud bychom si o tom promluvily a ona přiznala, že to asi není košer tohle dělat, byl by to první krok k novým začátkům. Tohle, co máme teď, je doslova trpěný vztah ze slušnosti a zároveň s pocitem naděje, že to jednou změní jeden upřímný rozhovor. Takto bych popsala mé pocity. Vzhledem k tomu, že se ke mně nechovala nikdy vyloženě děsivě (že by mě bila, psychický týrala, byla třeba alkoholička a já musela snášet její opilé situace), tak mi přijde extrémní, a to jako pro mě, tak i pro ní, abych se s ní přestala úplně bavit a vymazala jí ze života. Nemyslím si, že by si tohle zase zasloužila. Na druhou stranu si nemyslím, že bych si já zasloužila to její chování a trpět ty její výlevy. Proto má snaha o pochopení a snahu nalézt řešení, protože ty výlevy půjdou zastavit buď tím, že je prostě dělat nebude, tzn. musí pochopit, že to dělat nemá, a nebo u nich nebudu, tzn. přestat se s ní bavit. A to, že mám nějaké představy o řešení, které mi vyčítáte, že si je dovoluji mít? To je ale snad normální, že každý člověk, co vidí v něčem problém, zároveň i cítí, co by mu pomohlo, co by vedlo k nápravě. Vy to však převtělujete do jiného tónu, a to ve stylu - chci, aby dobře uvařila a jestli dobře neuvaří, nebudu se s ní kamarádit. To ale není pravda. Její chování jsem popsala zejména kvůli tomu, aby byl vidět ten nesoulad - ona nic neuměla a nedokázala, ale x krát do měsíce byla schopná předhazovat,, což dělá doteď, jak bychom bez ní nebyli tam kde jsme. Kolikrát mi projede hlavou (a to jsem si jí nedovolila říct), že možná, že kdybych měla o něco aktivnější matku, byla bych ještě dál. A v podstatě Vy mi to tu potvrzujete. Kdybych měla lepší matku, možná bych tedy evidentně nebyla do sebe zahleděná a sobecká, jak tu o mně tvrdíte. No…mé budoucí dítě tohle samozřejmě jednou může říct. Jenže na rozdíl od mé matky já budu schopna konfrontace a tomu dítěti vysvětlit svůj pohled. A vzhledem k tomu, že ten vztah s matkou řeším i kvůli budoucím dětem, přesně aby měli hezký vztah, tak asi nebudu tak moc sobecká, jak tu o mě říkáte. Sobec je dle mě ten, kdo by k tomu celému postavil zády a matku by už nikdy nechtěl vidět a řešit jí. Ale jestli Vám přijde má snaha o to to nějak řešit sobecká, tak je to pro mě, promiňte, poměrně nelogický názor v kontextu těchto posledních pár vět. Každopádně i tak děkuji, protože budu dělat maximum pro to, aby tohle mé dítě jednou říkat nemuselo.

Já to napsala, proto, abych ti nastínila, jak může reagovat tvé dítě v dospělosti, protože je potřeba si uvědomit, že pro puberťáky není nikdy nic dost dobré. Buď se máma snaží málo, nebo se moc vměšuje. Buď je moc úzkostná a umetá dítěti cestičku, nebo nechává záměrně trochu volnosti a vede dítě k samostatnosti. Což pro někoho, jako jsi ty znamená, že se stará málo. Príma je najít nějaký zlatý střed a neprojektovat si do dítěte vlastní ambice. A to samé platí obráceně. Ty se snažíš z mámy vymámit to, co bys chtěla slyšet, ale takhle to v životě většinou nefunguje. Je to stejné, jako chtít slyšet, od mámy, která by tě nenáviděla, že tě má ráda.
Krom toho tu platí otřepané, nehodnoť druhé, dokud jsi nešla v jejich botách. Třeba táta chtěl, aby se máma starala o domácnost a pomáhala mu ve firmě. A tudíž to není tátovo vykořisťování Prostě si to tak nastavili a tudíž to finančně táhl hlavně otec. Jsou vaši rozvedení? Třeba se jí opravdu špatně dýchá, to nemůžeš zhodnotit, pokud nejsi v jejím těle. Nebo je prostě pohodlná a má menší fyzičku a proto jí to dělá problémy. Nebo je anemická a špatně se jí dýchá. Tak nebo tak, jí prostě nezměníš. Můžeš jen tolerovat jaká je. Zeptej se jí, jak se jí žilo, než si přišla na svět? Jak jsi byla náročné dítě?