Vztah s matkou bez sebereflexe

Anonymní
30.4.20 15:05

Vztah s matkou bez sebereflexe

Ahoj,

zajímal by mě váš názor na můj vztah k matce. Jestli je to z vašeho pohledu normální, nenormální, atd. Na úvod, pocházím ze zcela normálních poměrů, ne z žádných dramat, kde by mě rodiče např. psychicky či fyzicky týrali, což by mělo dopad na můj dospělý život. Nicméně mě dost trápí přístup a pohled mé matky na to, jak moc se podílela na tom, jaká nyní v dospělosti jsem a čeho jsem dosáhla, a celkově její (z mého pohledu zvláštní) chování, což způsobuje, že kontakt s ní moc nevyhledávám. Ale samozřejmě mě trápí, že nemám nějak extra hezký a blízký vztah se svou matkou, ke které bych třeba každý týden chodila na kafe a jednou za čas jely na dovolenou…

Nepamatuji si péči od své matky v útlém věku, vybavuji si to až cca od mého školního věku ZŠ. Z mého pohledu mi má matka nedávala dostatek pozornosti a péče, jak by pořádný rodič měl. Podle mého názoru jí dost vyhovovalo, že jsem samostatná a nechávala mne tak v podstatě dělat si od rána do večera co chci. Od vstávání, přípravy jídla, dojít do školy (ano, i na prvním stupni jsme chodili sami, byli jsme z vesnice, škola byla kousek), dojít ze školy po udělání úkolů, zabavení své osoby, večerní hygieny a spánku jsem vše cca od 6 let dělala sama bez jakékoliv kontroly či angažování od rodičů, resp. matky. Díky tomu jsem např. do školy nenosila skoro žádné svačiny připravené z domu, atp. Prostě mě to nedocházelo, že bych si mohla udělat rohlík a nikdo mě k tomu nevedl. Občas jsem řekla tátovi, aby mi dal peníze a já si po cestě koupila nějaké sladkosti. Obědy jsem měla ve škole, takže aspoň něco. Někdy jsem věci dost flákala, ale díky mým ambicím, otci a okolí (kamarádky a lidi z koníčků mě dost táhli vysoko) jsem vyrostla ve spořádanou osobu, co si vystudovala i VŠ a nyní žiji prakticky na vyšší životní úrovni. Problém vidím v tom, že matka si tento můj „úspěch“ neuvěřitelně přivlastňuje a podle mě neoprávněně, protože já naopak největší podíl na tom, jaká jsem, vidím u otce, který mě po organizační a finanční stránce ve všem podporoval (vozil mě na koníčky, platil je, včetně školy a kolejí), resp. mě umožnil se rozvíjet, a zbývající podíl vidím u sebe, kdy jsem byla vždy velmi ambiciozní, sama jsem se učila, vybrala si koníčky a školy (které mi pak otec právě umožnil) a pohybovala jsem se vždy v partě správných lidí, kteří mě rovněž tahali výš. Matka se nikdy na ničem aktivně nepodílela. Otec vydělával, matka cca do mých 18 let nepracovala, měla jen občas nějaké brigády nebo pomáhala otci v jeho podnikání. Člověk si říká, že v takovém případě by matka měla mít tedy na starosti domácnost a péči o děti, ale bohužel to tak nebylo, resp. ne v tom správném slova smyslu. Matka např. sice uklízela, ale vše bylo tak nedodělané a nedostatečné, že jsem po dodělání své práce (také jsem doma uklízela) kolikrát šla a po ní vše předělávala či dokončovala. Ano, jsem trochu perfekcionistka, ale šlo opravdu o praktické věci, např. když přeliji třeba kytky tak, že mi teče voda z květináčů, jdu a utřu to. Matka to tak prostě nechala s tím, že to uschne. To, že to teče po zdi dolů a dělá to na zdech cesty (které jsou po zaschnutí samozřejmě vidět) jí netrápilo. Uklízela kolikrát jen tzv. na oko a i tak to bylo stejně vidět. O vaření a pečení ani nemluvím…to jídlo nikdo nechtěl. Snědlo se to spíš z lítosti vyhodit jídlo a hodně často se i to nakonec stalo. Veškeré jídlo bylo naprosto bez chuti a aspoň trochu kreativity, jako kdyby vařila ve vězení, jen aby vězni měli co do žaludku. Opět jen pro příklad, hodila do trouby kuřecí prsa, která tam nechala přes hodinu sušit bez jakéhokoliv koření či dochucení a k tomu uvařené brambory (ty byly naštěstí ok). No, co si budeme povídat, tento přístup mě donutil naučit se vařit a péct poměrně dobře už asi ve 12 letech :lol: Zkrátka bych čekala, že někdo, kdo je v domácnosti a nechodí do práce, se bude věnovat dětem a domácnosti mnohem víc a kvalitněji. Kromě domácnosti se nevěnovala ani nějak extra mně. Že by mi třeba udělala oslavu narozenin, vzala mě na výlet nebo tak něco, vůbec. Dodnes neumím slavit narozeniny a když se slavila narozeniny třeba přítelova rodina, tak jsem byla úplně mimo. Když jsem matce pak v pozdějším věku vyčítala, že třeba neudělala něco pořádně nebo že se mi nevěnovala, tak se na mě akorát rozječela, že jsem rozmazlený fakan, že ona dělá všechno, že se o mě furt starala. Když jsem se jí zeptala, co si pod tím teda přesně představuje, když prakticky se starám sama o sebe bez jakékoliv její iniciativy asi od cca 6 let a že zbytek zajišťuje táta, tak se rozječí ještě víc ohledně toho, jak jsem nevděčná, urazí se, nebo tříská s věcmi a odejde. Opravdu to byly hysterické scény kvůli tomu, že jsem slušně poukázala na její neschopnost. Chápu, nikdo nemá rád kritiku, ale její chování bylo horší než od puberťáka, kterým jsem byla toho času já. Později si našla práci, kam jí vozil střídavě někdo z rodiny nebo kolegyně, protože ona je tak neschopná jet i 10 minut autem po rovince (řidičák mimochodem má). Sice jsem se díky jejímu přístupu naučila spoustu věcí, ale sama, ne vysloveně od ní (typicky vaření, pečení, úklid, které by matky asi měly své děti primárně naučit). Kdybych neměla toho otce, který mi plnil, dá se říci, mé ambice a přání, nevím, kde bych fakt skončila…Proto mi je hrozně líto, když matka vždy na toto téma otce haní, že se o mě nikdy nestaral, že furt jen pracoval (což není pravda, když mě vozil po koníčcích a např. na přijímačky do školy atd.), že díky ní já mám vše a že jsem nevděčná, když jí něco vyčítám. No, z mého pohledu nemá žádnou sebereflexi a odmítá jakoukoliv kritiku, což mě časem naučilo, že nemá smysl to matce říkat, že ona si jede neustále svou a svůj názor nezmění. Když jsme se pohádali třeba natolik, kdy i ke mně byla poměrně vulgární a urážlivá, tak se ani za své chování dodatečně neomluvila. Pak s ní většinou nějakou dobu vůbec nemluvím, jednou to bylo i půl roku. To vše způsobilo, že jsem časem naše kontakty utlumila na úplné minimum a ty roky takového minimálního kontaktu způsobily to, že mi na ní nějak extra nezáleží, i když vím, že by mělo. Když potřebuje, pomůžu jí, ale vše dělám ze slušnosti, ne z rodinné lásky. Já po ní nikdy nic nechci, protože by to stejně ani neuměla „zařídit“, takže v tomto směru je to dost jednostranný vztah. Když mi napíše cca 1× za dva měsíce, jak se mám, odpovím jí stručně a neutrálně a ze slušnosti se zeptám, co ona. Místo toho, aby třeba napsala něco pozitivního nebo zajímavého, čím mě zaujme, abych se s ní chtěla bavit, začne mi psát nějaké „divné“ až příliš soukromé či intimní věci, nebo nějak negativní (sousedi prudí, babička prudí, kolegyně prudí). Co jí mám asi tak na to napsat. Sama od sebe jí nenapíšu a ani nijak neiniciuji schůzky. Občas se zastavím doma kvůli otci nebo když je třeba s něčím pomoci, tak prohodíme pár slov, ale nic významného. Já zkrátka nemám důvod jí vyhledávat, irituje mě její způsob života, chování a její pohled a názor, proto se s ní neumím bavit víc jak 10 minut. Říkám si, že pokud by mě měla fakt tak strašně ráda, tak správná matka by se snažila si své dítě nějak získat, a to i v pozdějším věku. Kdybych viděla nějakou její sebereflexi a větší snahu o to si vytvořit vztah, tak se nechám zlákat, ale sama to nehodlám už dělat. Občas z mé strany nějaká snaha byla, např. „pojď se projít se psem“ atp. a ona vždy „nechce se mi, bolí mě tohle a támto“, když už šla, v půlce procházky, že jde domů, že to neudýchá :lol: absurdní…není tlustá…

Připadá vám takový přístup matky normální, běžný? Jde vůbec s tím něco dělat, nebo to člověk prostě musí nechat být? Její chování mě štve natolik, že jsem už na ní, dá se říci, alergická…a nevím, jak se toho zbavit, abych nad tím buď nepřemýšlela vůbec, nebo mi to třeba umožnilo s ní navázat nový vztah…Díky za názory.

  • Citovat
  • Nahlásit
Napsat příspěvek

Reakce:

Velikost písma:
24148
30.4.20 15:18

Já jsem to teda neměla sílu dočíst celé, ale je dost možné, že ses vypracovala právě díky tomu poměrně laxnímu přístupu do samostatné, ambiciózní a schopné bytosti, která se umí o sebe postarat, překonávat těžkosti a dosáhnout cíle sama.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
9731
30.4.20 15:22

Kratsi verze by byla? Pls pls

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
13291
30.4.20 15:26

Hele, já mám s mamouvtaky komplikovaný vztah, ale prosím tě, trochu se na to povznes.
Souhlasím s @hanka.br., přemítá péče škodí, tys vše zvládla. Asi to lépe dělat neuměla

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
1033
30.4.20 15:35

Já to dočetla ;) je mi to líto, že máš takovou matku bez dostatečné lásky k tobě, ale nejspíš jen k sobě same :( určitě to není normální, bohužel ale nevím jak to teď dospělosti v sobě uzavřít, aby tě to neuziralo, asi psycholog by pomohl… nepřemýšlela jsi?? Snažit se, aby ti matka dala zapravdu, ale nemá cenu. Ta je ta poslední, co by to nejspíš udělala… Snad budeš umět dávat lásku ty svému muži a dětem, snad to na tobě nezanechalo takové následky… :hug:

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
179
30.4.20 15:40

Neni to normalni, aspon v mem okoli ne, byt tebou, necham to byt a budu se snazit netrapit tim. nekteri lide by nemeli mit deti. jenze to bys tu nebyla a ja taky ne :?

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
2129
30.4.20 15:45

Mě připadá, že se moc řešíš. Nebereš matku takovou, jaká je, ale chtěla bys, aby se chovala podle tvých představ. To nikdy neklapne…

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
Anonymní
30.4.20 15:45

U nás je to jinak, ale v podstatě chápu co cítíš i tak. Já mám dvě sestry, starší nevlastní (pěstounská péče) a druho o 5 let mladší. Já byla taky samorost, protože jsem byla tak nějak navíc, akorát o mé se nestaral ani otec ( to je kapitola sama o sobě). Byla jsem klasický případ dítěte co strádalo, takže jsem poutala pozornost průšvihama. Často je mi to pripomínáno, ne nějak vulgárně nebo vyčítavě, ale často slýchávám jak to se mnou měli těžké. Měli, ale mohli si za to z velké části sami. Máma má hodně pevné pouto s mladší sestrou a ať si říká co chce, vím že mě nikdy tak jako jí ráda neměla a mít ani nebude. Starší sestra zase potřebovala hodně péče ( byla u své původní rodiny zanedbávaná a tyraná). Máma asi dělala co mohla, ale byla to jedna z věcí která mi způsobila určitý potíže s vyjadřováním emocí. Na venek působím hodně bezcitně, jsem cynik a sarkasmus je mi hodně blízký, tvořím si prostě bariéry. Ale s určitýma věcma jsem se musela smířit, nemít je za zlé a brát to s nadhledem. Sama kvůli sobě se odpoutej od toho co jí nemůžeš zapomenout a spracuj to klidně za pomoci psychologa.

  • Citovat
  • Nahlásit
6591
30.4.20 15:45

Co s tim :nevim: Matku nezměnís, můžeš jít brát takovou jaké je, nebo žít s tím, že máš hroznou matku… Já jsem zase neměla ideálního otce, dávno už to neřeším, sice k němu nemám milující vztah jako k mámě, ale normálně se vídáme, komunikujeme, je to prostě rodina.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
Anonymní
30.4.20 15:46

@Cenarius
Kratší verze :lol: To skoro nejde :lol: Ale budiž:
Matka byla neschopná, neuměla uklízet, vařit, nepracovala, nechala se živit, nestarala se o mě, starala jsem se sama o sobě cca od 6 let, otec mě podporovala finančně a vozil mě všude, kam jsem potřebovala/chtěla. Vypracovala jsem se do úspěšného života a matka si to, jaká nyní jsem, přivlastňuje, myslí si, že to její zásluha a když říkám, že to tak není, nadává mi do nevděčných fakanů. Moc se spolu nebavíme. Ona se ani nesnaží to změnit, i když si myslím, že by asi taky chtěla hezčí vztah se svou dcerou. Já už mám na její chování a přístup averzi, že sama se nehodlám snažit vztah obnovit. Chtěla jsem znát názor, zda je to normální a jak se s tím případně vypořádat v dospělosti. Podrobnosti nahoře :) Zakladatelka

  • Citovat
  • Nahlásit
Anonymní
30.4.20 15:59

Není to o tom, že bych po ní chtěla, aby se chovala podle mých představ. V podstatě si asi uvědomuji to, že ke ztrátě mé averze k ní by mi postačilo, aby připustila svou určitou „neschopnost v životě“ a že kdybychom jí to já a otec v životě dost neusnadňovali (já tou samostatností a otec financemi), tak by to měla o dost těžší. Zkrátka nějaké asi uznání vůči mě a otci? Ona žije v tom, jak se vypracovala a jak já jsem úspěšná díky ní a jak otci umožnila díky své péči o mě a domácnost podnikat. A tato její „hloupost“ mě natolik štve, nejen kvůli mě, ale je to nefér i vůči otci, že mám blok se s ní bavit a trávit čas.

  • Citovat
  • Nahlásit
Anonymní
30.4.20 16:13

Mela jsem to podobne - moji rodice teda meli svych starosti dost, protoze si sami dost zkomplikovalo zivot, takze jim vyhovovalo, ze jsem samostatná. Ja byla akcni, cílevědoma sama od sebe, kdyz jsem neco potrebovala, zaridila jsem si to. Vetsinu navyku mam od babicek a tem vlastne vdecim za to, ze jsem mela pocit, ze mam rodinu.
Tvuj příběh jsem nedocetla do konce, promin, je plny obvinivani a zasti. Uplne ti chybi empatie, porad jen opakujes, co by sis predstavovala, aby tvoje matka udelala, zachovala, co by mela rict. Ale neuvedomujes si, ze to je jen tve prani, tvuj uhel pohledu. A to mas se svou matkou podobne - vidis svet jen ze sveho pohledu, nechces se na to podivat z sirsi perspektivy. Kdyby ano, zjistila bys, ze ona se nikdy nezmeni, nikdy plne nezareaguje tak, jak by sis prala. A proc? Protoze je zaměřena jen na sebe, stejne jako ty (to neber ve zlem, prosim).
Mne trvalo strasne dlouho, nez jsem se smířila s tim, ze rodice jsem si nevybrala, nezmenil je a nezmenim to, jak ke me pristupuji. Pouze si muzu nastavit sve hranice. A s narozením vlastních deti jsem zjistila, jak moc se obcas chovam jako moje matka a musim na sobe strasne pracovat, abych takova nebyla.

  • Citovat
  • Nahlásit
5651
30.4.20 16:18

Já to vidím tak, že jsi prostě v pubertě a opravdu si nevážíš své mámy, ať je jaká je. Myslím, že ti hodně pomůže, až budeš mít vlastní děti a pochopíš kolik úsilí stojí se starat o dítě jen do doby, než si něco pamatuje. ;) Pak ti jako puberťák bude moci ukázat, že na tobě nenechá nit suchou a pěkně ti to natře. :mrgreen: Že si byla vychována k samostatnosti mi přijde na prosto v pořádku, zato tvoje povyšování mi přijde poněkud přehnané :think:

Tvojí hlavní chybu vidím v přehnané kritice tvé mámy a to, že sis vybrala roli obhájkyně otce. Tvoje máma se ti čistě normálně lidsky svěří se svými trably a čeká to samé od tebe.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
1048
30.4.20 16:58

Tak ona tě akorát porodila a ty jsi se vlastně vychovala sama a ještě máš potřebu vychovat i ji k obrazu svému… :mrgreen:

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
Ou
17927
30.4.20 17:50

Vstup do psychoterapie, vztah k sobě a k matce si dořeš a vyčisti. jedině tak se od toho co bylo můžeš odstřihnout a jít dál.

Tvoje matka je člověk, nezvládne naplnit tvou potřebu dokonalé matky. je mi to líto, je potřeba se s tím nějak smířit a ošetřovat si vlastní rány, dovolit jim se zahojt. Jinak v té smyčce budeš chycená napořád.

Doporučím tvé pozornosti dvě knihy

https://www.kosmas.cz/…-dost-dobra/#…

a

https://www.kosmas.cz/…nitrni-dite/

A až budeš zralá na to do terapie vstoupit, vyber si starší ženu, ať můžeš cíleně pracovat na vztahu s matkou.

Ji konkrétně k tomu vlastně nepotřebuješ.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit

Váš příspěvek

Odesílám...

Další podobná témata podle názvu

Další témata z kategorie

Mohlo by vás zajímat

Mohlo by vás zajímat