Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Ahoj, velmi mě trápí až chorobná žárlivost a závislost na partnerovi…trvá to už dlouho, kdy já si v hlavě vytvářím neustále nějaké paranoidní konstrukty, že mě určite podvede, že se možná nezdržel v práci, ale s nějakou ženu atd atd. Pípne mu sms a já hned na trní, kdo mu asi píše. Hrozně se tím trápím a dala bych vše na světe, kdybych se vyléčila. Nějaký měsíc jsem už chodila na terapii, ale nic výrazného se nestalo, jednalo se o KBT terapii, zkoušela jsem i regresní terapii. Prosím, víte o někom, něčem, co pomůže? Já takhle dál žít nemůžu ![]()
No záleží jaké máš od té terapie očekávání. Není to jak prášek který si lupneš a problém zmizí, musíš na sobě pracovat sama i mimo ty sezení.
Mě terapie na tohle pomohly. Nebyl to přímo ten důvod proč jsem je vyhledala, ale bylo to nakonec jedno z témat, které jsme řešily. U mě to vycházelo z vlastní nesebejistoty a absence sebelásky. Viděla jsem se méněcenně a mozek si to už přebral, že přece partner nemůže být jen s někým tak špatným jako já a proto zaručeně vyhledává jiné, které se mu umí vyrovnat. Což byla blbost, výplody fantazie, ale užírala jsem se tím řádně. Teď po letech už mám sebevědomí mnohem vyšší a žárlivost prakticky vymizela. Občas když mám sebelítostivé období a mám chmury tak zase nesmyslná žárlivost vykoukne a já hned vím, že se musím srovnat. Pro sebe, pro vlastní klid…
Jsem přesvědčená, že u spousty lidí žárlivost vychází právě z toho, že samy sebe vidí ve špatném světle. Ty negativní emoce vlastně odráží nenávist k sobě samé. Zkus se mít víc ráda, zabojuj… ![]()
@Parninas děkuji za vlastní zkušenost a podporu….vím, že je to velká práce, hodně jsem se k té předchozí terapii upjala a dala do toho 100 procent i mimo ni ve volném čase, ale stejně jsem zjistila, že jsem se spíš naučila změnit svoje chování a tím důsledky (hysterické záchvaty, prohledávání telefonu atd) ale z hlavy mi černé myšlenky nezmizely…snažím se pracovat na sobě dál, ale přerostlo mi to přes hlavu a vím, že sama to nezvládnu:/ je to jak nějakej démon, kterej vždy zvítězí…
@Rosebery měla jsem tři vážné vztahy a ano měla, ale má to spíše tendence se zhoršovat. I když mi současný partner nedává důvod žárlit, naopak dělá všemožné i nemožné, abychom se měli dobře, ustupuje, snaží se nalézat řešení…ale stejně to i po zdánlivé euforii u mě dopadne nakonec obdobně…jsem z toho kolotoče už hrozně utrápená, protože vím, že je to moje “nemoc” a že bychom se jinak měli skvěle, ale nevím, jak z toho ven…často mám myšlenky, že to ani vyléčit nepůjde…
@Anaviii píše:
@Parninas děkuji za vlastní zkušenost a podporu….vím, že je to velká práce, hodně jsem se k té předchozí terapii upjala a dala do toho 100 procent i mimo ni ve volném čase, ale stejně jsem zjistila, že jsem se spíš naučila změnit svoje chování a tím důsledky (hysterické záchvaty, prohledávání telefonu atd) ale z hlavy mi černé myšlenky nezmizely…snažím se pracovat na sobě dál, ale přerostlo mi to přes hlavu a vím, že sama to nezvládnu:/ je to jak nějakej démon, kterej vždy zvítězí…
A byla jsi třeba i na psychiatrickém vyšetření jestli problém nemůže být i tím směrem? Pokud terapie samotná nestačí, tak možná není na škodu zkusit i tuhle cestu. Je tohle jediný aspekt života kdy máš černé myšlenky nebo i jindy? S terapeutem jste případně tuto možnost neřešili?
Není to nic za co se stydět si přiznat své limity, pokud už jsi vyzkoušela vše a nehejbeš se z místa. ![]()
Jaky vztah meli tvoji rodice|? Projevovalo se z neci strany u nich neco takoveho? Bud, ze jeden z nich chorobne zarlil a nebo, ze by jeden z rodicu toho druheho podvadel?
Příspěvek upraven 04.07.23 v 15:45
Netrpis až úzkostma, obsesema či OCD? todle se zdá už chronické. Určitě bych terapii minimálně zkusil a počítej s tím, že to nevyřešís za jednu návštěvu, ale budou to pravděpodobně desítky návštěv:). Naučíš se s tím pomalu pracovat, naučíš se být sebevědomější, víc si věřit, ocenit své kvality (z čehož pravděpodobně hodně prameni tvůj strach). Určitě terapiema nic nezkazís, zkus to ![]()
@Parninas nebyla, hrozně se za to stydím a nenapadlo me, ze by to mohl byt az tak vazny problem. Ale jsem ve fazi, kdy bych byla za to zkusit opravdu vsechno…jen nevim, zda by na me psychiatr nekoukal skrz prsty, ze tam lezu s takovou “banalitou”? A dalo by se rict, ze jedna tahle jedina zivotni oblast me limituje a dela nestastnym clovekem…
@Lorre Zadnou z diagnoz asi nemam (respektive nemam diagnostikovanou, nikdy jsem s tim nikam nedochazela
) i kdyz je fakt ze uzkostnejsi typ jsem…jinak se mi v zivote dari, prace, vzdelani, vse super, ale pak prijde na tuto oblast a stane se ze me totalni magor, mam tunel, nevidim neslysim…nedokazu si pomoci…kdyz se to deje po stopadesate uz proste ztracim nadeji na lepsi zitrky ![]()
@Anaviii píše:
@Parninas nebyla, hrozně se za to stydím a nenapadlo me, ze by to mohl byt az tak vazny problem. Ale jsem ve fazi, kdy bych byla za to zkusit opravdu vsechno…jen nevim, zda by na me psychiatr nekoukal skrz prsty, ze tam lezu s takovou “banalitou”? A dalo by se rict, ze jedna tahle jedina zivotni oblast me limituje a dela nestastnym clovekem…
A tak ona to pro tebe subjektivně banalita není ne? Trápí tě to, omezuje ti to osobní a partnerský život, nejsi šťastná, to už život docela kazí a vážné to je, nemyslíš…? Nikdo na tebe skrz prsty koukat nebude, od toho ta lékařská pomoc je.
Může to být cokoliv od nízkého sebevědomí až po úzkosti, ocd, cokoliv. To by ti řekli tam.
Ale s tím studem ti rozumím. Mě taky hrozně dlouho trvalo vyhledat lékařskou pomoc a vlastně do teď v tom pořád trochu tápu. Teď jsem se asi po 2 letech konečně odhodlala k dalšímu kroku mé cesty, ke kterému jsem se pořád nedokázala dokopat. Ale to už tu rozepisovat víc nebudu, jen že tě chápu.
Kdyby sis o tom chtěla třeba popovídat tak napiš do SZ.
@Jana525 nikdy se u nas nic takoveho verejne neresilo, respektive se nenosilo nejak rozebirat emoce celkove, takze si jista nejsem. Ale mam takovej pocit, ze mamka az spis ted v moji dospelosti, kdy mam vlastni rodinu, ma poznamky na tatku typu “no jo, jak tam jsou maldy holky, tak na to hned slysis” a spol
@Parninas pro me to banalita neni vubec no, je to pro me opravdove peklo, spis jsem to myslela tak, ze na psychiatrii se resi z meho pohledu zavazna onemocneni a proto bych se stydela prijit s timto…stydela jsem se vyhledat i toho terapeuta, stydela jsem se na sezenicb i mluvit o tom co chtel slyset…proste to beru jako strasny selhani…ale mas pravdu, ze ti lekari na to pohlizi asi naprosto jinak
@Anaviii píše:
@Jana525 nikdy se u nas nic takoveho verejne neresilo, respektive se nenosilo nejak rozebirat emoce celkove, takze si jista nejsem. Ale mam takovej pocit, ze mamka az spis ted v moji dospelosti, kdy mam vlastni rodinu, ma poznamky na tatku typu “no jo, jak tam jsou maldy holky, tak na to hned slysis” a spol
No ja si myslim, ze i kdyz to pred tebou nerozebirali, ze jsi to stejne jako dite mohla vnimat z atmosfery doma a ze to muze byt ulozeno v podvedomi.
Pak je dobry hledat terapeuta, ktery umi oslabovat emocionalni programy, vzorce.
Zavislost na partnerovi a vztahu je vzdycky vysledkem spatneho vztahu sam k sobe, toho, ze ma clovek nizke sebehodnoceni a ze jeho hodnota se odviji od druhych lidi. Takze je potreba se ucit mit rad, ucit se zit svuj vlastni zivot a mit svoje zdroje energie, aby tou energii nebyl partner.
Resili jste tyhle temata na minulych terapiich?
Nemyslím si, že by to byla banalita. Naopak působíš moc mile a fajn.
Držím Ti moc palce, aby jsi našla dobrého terapeuta. ![]()