Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
@Aquarius79 píše:
To se v posledních letech moc nedaří. Možná, až se přejde na distanční výchovu…
Jakože budeš děti držet na distanc pořádnou holí?
@inkakřivák píše:
Jakože budeš děti držet na distanc pořádnou holí?
Já děti nemám a ani je nikterak neplánuji a jak to mají ostatní je čistě jejich věc.
@Anonymní píše:
Zbyde nám na důchod? Mně je teď 20 let.
To už ve dvaceti myslíš na důchod, jo??
Pro mě byl důchod ve dvaceti stejně vzdálený jako pravěk.
@Anonymní píše:
A kolik si plánujete našetřit?
Hlavně měj vlastní bydlení. I kdyby to měla být jen chalupa na vesnici 1+1. TO je podle mě pro stáří klíčové. Teprv pak spoř.
@bobulka88 píše:
Nasi duchodci si taky nestezujou. Zato jsem jednou sedela v autobuse vedle babky, ktera mi hodinu vypravela, jak je na tom spatne, ze ji po zaplaceni najmu a leku zbyde par tisic… no z reci vyplynulo, ze bydli v byte 3+1 na Praze 1 a radsi by umrela hlady, nez se stehovat do mensiho!
To je fakt hrozný, že chce zůstat tam, kde je zvyklá ![]()
Ale plánování takhle na dlouhou dobu je vždycky dost vošajslich.
Lidi si spořili a přišla válka, pak únor 48, znárodnění…
I za socíku. Celé generaci strávily život stavěním obřího domu, aby „jednou děti měly“, nacpali do toho prachy, celé mládí strávili na svatavbě a co? Přišla revoluce, nové možnosti, obří barák chátrá a děti se mačkají v praze v garsonce a hádají se, kdo do té „p+dele“ pojede tentokrát a když rodiče zemřou, těžce hledají kupce.
@Bábrdl píše:
To je fakt hrozný, že chce zůstat tam, kde je zvyklá
Není to hrozné. Hrozné je, že chce něco, nač evidentně nemá a cítí se ublíženě, že na to nemá. Taky bych mohla plakat, jaký jsem chudák, protože bych chtěla baráček na Mauritiu a nemám na to. Prostě musíš umět rozlišit mezi chci a potřebuji. Tady bych nasadila - potřebuji ten byt? ne. Takže jdu do menšího, který si můžu dovolit.
@inkakřivák píše:
Není to hrozné. Hrozné je, že chce něco, nač evidentně nemá a cítí se ublíženě, že na to nemá. Taky bych mohla plakat, jaký jsem chudák, protože bych chtěla baráček na Mauritiu a nemám na to. Prostě musíš umět rozlišit mezi chci a potřebuji. Tady bych nasadila - potřebuji ten byt? ne. Takže jdu do menšího, který si můžu dovolit.
Člověk si někdy potřebuje postěžovat. ![]()
@Bábrdl píše: Člověk si někdy potřebuje postěžovat.
No v konečném důsledku z toho vyplývá, že paní si stěžuje, jaký je chudák, ale vlastně není. Kdyby byla, nebude ten byt držet. Takže klasika. Já taky někdy nadávám, kolik co stojí.
@Cenarius @cecetka Fakt?
No je pravda, že v téhle oblasti jsem studovala už před sedmi lety, od té doby nedělám v oboru, takže se to změnilo
No tři roky sem, tři roky tam..
Já beztak silně pochybuji, že v té době budu plně práceschopna.
Ale kdoví, sousedce je pětasedmdesát a chodí na brigády a to ani nemusí ![]()
@Bábrdl píše:
To je fakt hrozný, že chce zůstat tam, kde je zvyklá
Tak ale pak at si nestezuje, ze nema co do ust. ![]()
@inkakřivák píše:
No v konečném důsledku z toho vyplývá, že paní si stěžuje, jaký je chudák, ale vlastně není. Kdyby byla, nebude ten byt držet. Takže klasika. Já taky někdy nadávám, kolik co stojí.
To už je takový životaběh, že jako děti se zlobíme na maminku, že zbytečně křičí.
Jako puberťáci nechápeme, že nás naši nepustí všude kam chceme, vždyť už jsme rozumní.
Jako mladé matky ceníme zuby na tchyně, když se opováží říct, „když byl malý Petr, tak jsem…“
Jako lidé v produktivním věku se vztekáme, že se důchodci roztaují ve velkých bytech v atraktivních lokalitách a měli by vypadnout do garsonky na Jesenicku.
A potom se samy staneme matkami a pochopíme, že ty nervy tečou, pak matkami puberťáku a pochopíme, co to je mít strach, pak tchyněmi a dojde mám, jak těžké je sledovat někoho, komu chceme poradit a nesmíme a nakonec důchoci a dojde nám, že stále chceme bydlet tam, kde jsme zvyklí, obklopení věcmi, které máme rádi, zatímco zbytek světa by nás nejraději vysunul na výspu civilizace do jedné cimry. ![]()
@Bábrdl píše:
To už je takový životaběh, že jako děti se zlobíme na maminku, že zbytečně křičí.
Jako puberťáci nechápeme, že nás naši nepustí všude kam chceme, vždyť už jsme rozumní.
Jako mladé matky ceníme zuby na tchyně, když se opováží říct, „když byl malý Petr, tak jsem…“
Jako lidé v produktivním věku se vztekáme, že se důchodci roztaují ve velkých bytech v atraktivních lokalitách a měli by vypadnout do garsonky na Jesenicku.A potom se samy staneme matkami a pochopíme, že ty nervy tečou, pak matkami puberťáku a pochopíme, co to je mít strach, pak tchyněmi a dojde mám, jak těžké je sledovat někoho, komu chceme poradit a nesmíme a nakonec důchoci a dojde nám, že stále chceme bydlet tam, kde jsme zvyklí, obklopení věcmi, které máme rádi, zatímco zbytek světa by nás nejraději vysunul na výspu civilizace do jedné cimry.