Život bez kořenů, pocit samoty

  • Fotoalbum (0)
  • Sledovat e-mailem
  • Přidat k oblíbeným
  • Zapnout podpisy
  • Hledání v tématu
Anonymní
5.12.21 19:48

Život bez kořenů, pocit samoty

Moc nevím, co si od diskuze slibuji, ale nějak to na mě poslední dobou doléhá a třeba tu najdu někoho, kdo to má podobně. Potřebuji se vypovídat. Píšu anonymně, protože uvedu docela dost přesných detailů.

Celý život mám pocit dočasnosti a pocit, že nemá cenu se někde usazovat. Moji rodiče se z různých, hlavně pracovních důvodů (ale nechci zde rozebírat,. prostě to tak je) často stěhovali. Já jsem nejmladší z rodiny, určitě se to na mě nedepsalo tolik jako na těch starších, ale stejně. Narodila jsem se a za tři měsíce jsme se stěhovali. Několik let jsme bydleli na vesnici v pronájmu, pořád se šetřilo na nové bydlení, věděla jsem, že se budeme zase stěhovat. Moji rodiče tam nikoho moc neznali, na vesnické akce nechodili, nenašla jsem si tam moc kamarádů, až později během školy. Naši byli hrozní introverti, nechtěli mě nikam vozit, například pamatuju si, že jsem ve 3. třídě musela jít na oslavu kamarádky 3km přes pole pěšky a pak ještě zpět. V páté třídě jsme se ale stěhovali do jiné vesnice, ne daleko, ale dost pro dítě, já pak přistoupila na gympl do 20km vzdáleného města a o kamarády ze základky přišla. Střední byla fajn, ale zase, měla jsem pocit, že je to dočasné, pak půjdeme studovat do Prahy, ale těch osm let bylo takových nejstabilnějších a kamarádky mi vydržely dodnes. V Praze jsem měla pocit, že nemá cenu tam nějak kořenit, protože určitě pak půjdu někam jinam. Na kolej jsem tehdy bydlet nešla, tehdy vycházel privát podstatně levněji, vztahy se mi na vysoké moc nepodařilo navázat, spíš jsem si držela ty staré z gymplu. Po vysoké jsem šla za snoubencem přes celou republiku, začala pracovati v cizím městě, nový kolektiv. Jenže jsem věděla, že je v plánu se během dvou let stěhovat do města, ze kterého on pochází a vysloveně se mi nechtělo začít s někým kamarádit jen na chvilku. Ale samozřejmě jsem se skamarádila, bylo to fajn, v práci byli milí lidé, ale to už je zas pryč… Pak jsem otěhotněla, přišel covid… Rok mateřské byl v absolutní izolaci.

No, teď je mi 27, bydlím už dva měsíce na maloměstě, které se mi upřímně nelíbí, kde nikoho neznám a kde bych měla žít do konce života. Mám malé dítě, druhé na cestě, nejblíže rodiče 50km. Sourozenci bydlí minimálně hodinu cesty, někteří dál, rozestěhovali jsme se po celé republice za manžely, manželkami, protože my prostě žádné kořeny nemáme, nemáme se kam vracet. Rodiče jsou vlastně taky sami, přátele moc nemají. Na mě tady také doléhá pocit samoty. S kamarádkami si občas zavolám, ale také ode mě bydlí nejblíže 70km, pracují a jsou bezdětné a vůbec zatím děti neplánují. Vztahy udržujeme, ale jsme každá někde jinde. Za pár let třeba půjdu do práce a zas se seznámím, ale… Manžel mi říká, ať si seženu kamarádku, ale kde? Nejsem ten tip, který by se zakecal s kdekým na hřišti, vztahy vytvářím celkem dlouho. Nějaké mateřské Centrum je asi také možnost, ale jednak covid (jsem v 6m), jednak si to moc neumím představit. Nějaké cvičení je v čase, kdy malá obvykle spí a že bych tam šla jen tak na kafíčko a doufala, že zrovna někdo taky? Nevím. A v březnu rodím, pak zas šestinedělí, malé mimino, to zas budu doma. Zase přichází ten pocit, že se to,, nevyplatí".

Přijde mi, že celý život čekám, až budu někde usazená, budu někam patřit, mít někde domov a budu moc,, začít žít", protože to nebude dočasné a vyplatí se to, ale… vlastně se mi už ani nechce. Tak jsem si zvykla na tu svoji samotu. Ale hrabe mi z toho, nějaký sociální kontakt, který by nebyl jen po telefonu nebo jednou za půl roku mi chybí, s někým si popovídat o běžných starostech, postěžovat si.. Přepadá mě smutek, vůbec se tu necítím jako doma a nějak mi dochází, že já nikdy už nebudu nikde doma, už to prostě nejde. Uvažuji, jak s
takovými pocity vybuduji domov pro svoje děti a tak. Prostě jsem z toho smutná. Vyhlídka je teď vlastně taková, že čekám, až skončím na mateřské a začnu pracovat, abych si tu vybudovala nějaké vazby. To je tak za tři roky. A zase přichází ten pocit čekání na ten moment, až budu moct začít žít. Ale takhle budu čekat celý život až umřu. Je mi jasné, že to vidím černě, ani nevím, jestli se mi podařilo správně vyjádřit svoje pocity. Manžel je tady úplně šťastný, má tu kámoše ze střední, mámu, babičku a spoustu známých, bydlí tu od mala s výjimkou třech let. On ty moje pocity příliš nechápe.

  • Citovat
  • Nahlásit
Napsat příspěvek

Reakce:

Velikost písma:
2771
5.12.21 20:19

No já šla taky za manželem. Taky jsem měla stejné pocity jako ty, že tady přece nemůžu vydržet a musím se vrátit „domů“. Bez kamarádek. Hodně se to zlepšilo, když začal syn chodit do školky. A pak i druhý. A když člověk chodí do práce a má děti, tak stejně není tolik času a stačí pár kamarádů.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
489
5.12.21 20:20

Soustředila bych se na vzácné chvilky, kdy jsi šťastná. časem jich bude na místě kde žiješ přibývat - děti a snad i manžel se o to postarají. jste rodina a vztah k místu si musíš vybudovat stejně jako k lidem. v dospělosti to už není tak jednoduché. ale jde to :-) ale chápu tě. taky jsem doma na mateřské už skoro 2 roky a teď nově šestinedělí. jsem,,ve svém,, městě a i tak je ta izolace těžká. manžel je z 300 km vzdáleného města a taky má občas chmury a stěhoval by se. držím palce :mavam:

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
12231
5.12.21 20:37

Naprosto tě chápu. Já se vdala do zahraničí, mám to sice na dojezd za všemi jen mezi 50 a 100km, ale i tak je to dálka. Měla jsem úplně stejné pocity jako ty, 2 děti krátce po sobě, z rodičáku jsem nastupovala hned na rizikové. Nikdy jsem nebyla typ, který by kolem sebe měl hodně kamarádek, měla jsem jednu opravdovou. O tu jsem stěhováním a shodou okolností přišla. Před rokem jsem se vrátila do práce a zjistila, že na kamarády nezbývá čas. Se dvěma dětmi je to takový kolotoč, že někdy za měsíc nestíhám ani navštívit rodiče. A popravdě, i když mám kamarádky, které mají momentálně malé děti a mimča, já už jsem zase o krok dál. Rády se vidíme, ale prostě jen sem tam. Prostě přišla jiná životní etapa. Teď jsou děti malé, potřebují mě neustále. Až budou samostatní, bude čas i na přátelství :nevim:

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
Anonymní
5.12.21 20:48

Ja te chapu :hug:…tez jsem stehovala do manzelovy obce, ale nenasla jsem si tam nikoho, manzel hodne pracuje, vzdy odchazi rano a vraci se navecer, ja byla cely den sama s detmi…nahristi jsem se treba bavila s maminkama, ale zadne vetsi pratelstvi z toho nebylo. Solidne mi z toho zacalo hrabat a nanzelovi jsem rekla, ze se stehuju, at s nim nebo bez nej. Byl prekvapeny, ze ne to tam az tak zere a odstehovali jsme se do me obce. Tady jsem opravdu spokojena, znam to tu, mam tu pratele, zname a rodice. Je to uplne o necem jinem.
Ty mas vyhodu, ze tvuj muz tam na sve pratele-nemuze te treba seznamit s manzelkami svych kamosu? Muj muz uz ve sve obci kanarady nemel-v podstate vsichni se odstehovali…

  • Citovat
  • Nahlásit
41812
5.12.21 21:04
@Anonymní píše:
Moc nevím, co si od diskuze slibuji, ale nějak to na mě poslední dobou doléhá a třeba tu najdu někoho, kdo to má podobně. Potřebuji se vypovídat. Píšu anonymně, protože uvedu docela dost přesných detailů.

Celý život mám pocit dočasnosti a pocit, že nemá cenu se někde usazovat. Moji rodiče se z různých, hlavně pracovních důvodů (ale nechci zde rozebírat,. prostě to tak je) často stěhovali. Já jsem nejmladší z rodiny, určitě se to na mě nedepsalo tolik jako na těch starších, ale stejně. Narodila jsem se a za tři měsíce jsme se stěhovali. Několik let jsme bydleli na vesnici v pronájmu, pořád se šetřilo na nové bydlení, věděla jsem, že se budeme zase stěhovat. Moji rodiče tam nikoho moc neznali, na vesnické akce nechodili, nenašla jsem si tam moc kamarádů, až později během školy. Naši byli hrozní introverti, nechtěli mě nikam vozit, například pamatuju si, že jsem ve 3. třídě musela jít na oslavu kamarádky 3km přes pole pěšky a pak ještě zpět. V páté třídě jsme se ale stěhovali do jiné vesnice, ne daleko, ale dost pro dítě, já pak přistoupila na gympl do 20km vzdáleného města a o kamarády ze základky přišla. Střední byla fajn, ale zase, měla jsem pocit, že je to dočasné, pak půjdeme studovat do Prahy, ale těch osm let bylo takových nejstabilnějších a kamarádky mi vydržely dodnes. V Praze jsem měla pocit, že nemá cenu tam nějak kořenit, protože určitě pak půjdu někam jinam. Na kolej jsem tehdy bydlet nešla, tehdy vycházel privát podstatně levněji, vztahy se mi na vysoké moc nepodařilo navázat, spíš jsem si držela ty staré z gymplu. Po vysoké jsem šla za snoubencem přes celou republiku, začala pracovati v cizím městě, nový kolektiv. Jenže jsem věděla, že je v plánu se během dvou let stěhovat do města, ze kterého on pochází a vysloveně se mi nechtělo začít s někým kamarádit jen na chvilku. Ale samozřejmě jsem se skamarádila, bylo to fajn, v práci byli milí lidé, ale to už je zas pryč… Pak jsem otěhotněla, přišel covid… Rok mateřské byl v absolutní izolaci.

No, teď je mi 27, bydlím už dva měsíce na maloměstě, které se mi upřímně nelíbí, kde nikoho neznám a kde bych měla žít do konce života. Mám malé dítě, druhé na cestě, nejblíže rodiče 50km. Sourozenci bydlí minimálně hodinu cesty, někteří dál, rozestěhovali jsme se po celé republice za manžely, manželkami, protože my prostě žádné kořeny nemáme, nemáme se kam vracet. Rodiče jsou vlastně taky sami, přátele moc nemají. Na mě tady také doléhá pocit samoty. S kamarádkami si občas zavolám, ale také ode mě bydlí nejblíže 70km, pracují a jsou bezdětné a vůbec zatím děti neplánují. Vztahy udržujeme, ale jsme každá někde jinde. Za pár let třeba půjdu do práce a zas se seznámím, ale… Manžel mi říká, ať si seženu kamarádku, ale kde? Nejsem ten tip, který by se zakecal s kdekým na hřišti, vztahy vytvářím celkem dlouho. Nějaké mateřské Centrum je asi také možnost, ale jednak covid (jsem v 6m), jednak si to moc neumím představit. Nějaké cvičení je v čase, kdy malá obvykle spí a že bych tam šla jen tak na kafíčko a doufala, že zrovna někdo taky? Nevím. A v březnu rodím, pak zas šestinedělí, malé mimino, to zas budu doma. Zase přichází ten pocit, že se to,, nevyplatí".

Přijde mi, že celý život čekám, až budu někde usazená, budu někam patřit, mít někde domov a budu moc,, začít žít", protože to nebude dočasné a vyplatí se to, ale… vlastně se mi už ani nechce. Tak jsem si zvykla na tu svoji samotu. Ale hrabe mi z toho, nějaký sociální kontakt, který by nebyl jen po telefonu nebo jednou za půl roku mi chybí, s někým si popovídat o běžných starostech, postěžovat si.. Přepadá mě smutek, vůbec se tu necítím jako doma a nějak mi dochází, že já nikdy už nebudu nikde doma, už to prostě nejde. Uvažuji, jak s
takovými pocity vybuduji domov pro svoje děti a tak. Prostě jsem z toho smutná. Vyhlídka je teď vlastně taková, že čekám, až skončím na mateřské a začnu pracovat, abych si tu vybudovala nějaké vazby. To je tak za tři roky. A zase přichází ten pocit čekání na ten moment, až budu moct začít žít. Ale takhle budu čekat celý život až umřu. Je mi jasné, že to vidím černě, ani nevím, jestli se mi podařilo správně vyjádřit svoje pocity. Manžel je tady úplně šťastný, má tu kámoše ze střední, mámu, babičku a spoustu známých, bydlí tu od mala s výjimkou třech let. On ty moje pocity příliš nechápe.

Znám případ, kdy se holky začaly kamarádit v porodnici. Nehrotila bych to, na maloměstě se nestranila, s dětmi se vždycky příležitost k hovoru najde. Aspoň teda já mám tu zkušenost. Ale nejsem úplně ostýchavá. Stěhovala jsem se asi 4?! a zrovna včera mě napadlo, jak lehce jsem si na poslední domov vznikla. Jak to šlo hladce. Stěhovat jsem se ale chtěla a jsem ve městě, kde to znám.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
8938
5.12.21 21:18

Jsi v tom městě krátce, jen 2 měsíce. Celý život čekáš, až budeš moct zapustit kořeny. Tak teď můžeš začít zapouštět. Stejně nemáš žádné jiné „doma“.
Jestli je to městečko, tak tam jsou určitě nějaké dětské skupinky pro matky na mateřské. Snaž se najít si kamarádky, dávej se do řeči - na hřišti, na písku. Přihlas se s dítětem do plavání miminek, do nějakého cvičení pro maminy… U nás je třeba i baby bio, kdy matky chodí s kočárkama do kina, na filmy pro dospělé, je to dopoledne. Možností je plno.
Jestli tam má manžel rodinu, tak začni i u nich a jejich známých a přátel. Teď máš možnost kořenit, je fajn, že to není díra o pár barácích, ale městečko.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit

Váš příspěvek

Odesílám...

Další podobná témata podle názvu

Další témata z kategorie

Mohlo by vás zajímat

Mohlo by vás zajímat