Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Zakladatelko, upřímnou soustrast. Mně umřela maminas téměř na den přesně rok po manželovi, zůstala jsem ve velkém baráku sama jen s kočkou. To zvířátko mi doslova zaschránilo život.
Bolest cítím pořád i po 11 letech. Maminka umřela jako ležák, starala jsem se o ni doma, dokud to šlo a ta její nemohoucnost, bezmoc, ztráta důstojnost, ta byla hrozná.
Poradit nemohu, bolest čas otupí, ale vždycky tam někde dole bude.
Mně kromě kočky pomohla víra, ty máš dceru, máš pro koho žít, vyplakej se, až to příjde, máš na to právo. Pomoci může trochu práce, zaměstnat ruce, hlava si odpočine a spánek, pokud máš potřebu spát a můžeš, spi. Vypovídej se, máš-li komu, já jsem našla na internetu stránky o umírání a ty zkušenosti druhých a sdílený smutek mi trochu pomohl a našla jsem tam kamarádku. Jestli nemáš nic proti zvířatům, pořiď si pejska nebo kočičku, nebudeš doma sama, budeš se mít o koho starat, s pejskem půjdeš na procházku, kočka se k tobě přitulí a její vrnění je uklidňující a taky kočky odebírají negativní energii.
Přeji ti hodně síly a věř, že bude líp, čas opravdu pomůže a když bude nejhůř, vyhledej psychologickou pomoc. Mně terapie hodně pomohly a měla jsem na ně chodit dřív, než jsem začala. ![]()
@citlivaduse píše: Více
Děvče zlaté, měla jsi těžký život a to, co tě potkalo, to by neměl zažít nikdo. Zvládla jsi to a buď na sebe hrdá. Tohle by každý nedokázal. ![]()
Mě hodně pomohlo být v práci mezi lidmi a nemyslet na to, že máma už doma není (bydlela s námi v domě). Asi je to jiné, když se bydlí odděleně.
No, ale poslední týdny života měla jako ležák s bolestmi hodně těžké. Vlastně jsem si i přála, aby už tak netrpěla.
A vysvobození bohužel jiné nebylo. Nikomu to nepřeji.
Je mi to, zakladatelko, moc líto, mně umřela mamka v 16 v důsledku nemoci, taťka o pár let déle v důsledku nehody, čas trochu pomůže, ale ne úplně, je skvělé, že jste spolu mohly strávit tolik času a že dokonce poznala i svou vnučku ![]()
@Dani65 Děkuji za Tvou odpověd a podporu, Já mám pejska Edu, je to hrubosrstý jezevčík, zabořím hlavu do kožíšku a brečím…aby to dcera neviděla. Na procházky chodím, ale je to ted těžké… Každý koho potkám, se ptá na mámu. Všichni se tu na sídlišti známe, tedy hlavně, co máme psy.
@Dani65 píše: Více
Děkuji za milá slova, ale on to ve výsledku člověk zvládnout musí, jiná varianta jaksi není.
Hele jestli se užíráš strachem, tak si nech udělat rezonanci jako samoplátce
sice to není řešení kancerofobie jako takové, ale třeba tě to alespoň dočasně uklidní a do roka tě tvoje psychické obtíže přejdou a nebudeš si to muset dávat dělat opakovaně
řešení je samozřejmě psycholog.
Upřímnou soustarst. Moc mě mrzí co tě potkalo. Zároveň si myslím, že maminka odešla spokojená, měla u sebe dceru a vnučku
a teď si vás určitě hlídá ![]()
Bolest ze ztráty maminky však nikdy nezmizí, ale jen se otupý a ty se s ní naučíš žít. Je to velmi čerstvé a musíš zkusit sama najít, co ti pomůže. Někomu pomůže práce, koníček, nebo si o tom s někým popovídat. Mne když umřel děda (byla jsem malá) pomohlo o tom hodně mluvit a pak si s nim i povídat po smrti. Občas jsem mu i posílala lampionek přání.
Věřím, že i ty to zvládneš překonat.
To, že máš pocit, že tu nemoc máš i ty, je “normální”. Dost často se tohle stává vlivem strachu. Prožíváš dost náročné období a tak se to někde prokazuje (bolesti břicha, nevolnosti). Pokud to ovšem bude přetrvávat, můžeš pro svůj klid vyhledat praktického lékaře. Věřím, že bude mít pochopení.
Přeji hodně sil a ať je brzy v rámci možnosti lépe ![]()