Celkové hodnocení porodnice:
Rodila jsem sice již skoro před rokem, ale stále se mi nepodařilo se s průběhem porodu nějak smířit. Porod byl bohužel vyvolávaný, týden po termínu. V 8 hod jsem dostala pilulku na vyvolání. Okamžitě mi začaly bolesti v podbříšku, které se zesilovaly. Ve 14 hod mi řekli, že se stále nic neděje a dostala jsem další pilulku.
Kolem 17 hod se vystřídaly sestry, přišly tam dvě „noční můry“, a to doslova. Bolesti už byly nesnesitelné, ale nepřipomínaly kontrakce, protože se nestřídala fáze bolesti s fází uvolnění, ale střídaly se šílené bolesti s ještě většími cca po 3 minutách. Když jsem se ptala, jestli je to normální, sestra mi řekla, že mě nic nebolí, protože na monitoru nic nevidí a že ten den určitě neporodím.
Asi v 10 večer, když už jsem si myslela, že to nepřežiju, mi sestra vynadala, že mám jít spát, že mě nic nebolí a že jako zítra se bude porod vyvolávat znovu a co si o sobě myslím, že jako budu unavená a chce mě vidět, jak to jako zvládnu. Nejsem žádná hysterka ani přecitlivělá osoba, se zlomenou rukou jsem chodila 4 dny, než jsem šla k doktorovi, protože mi přišlo, že to nebolí dost.. Nicméně tenhle přístup mě úplně rozložil, ten pocit, když víte, že je něco špatně a nikdo vám nevěří, je opravdu hrozný.
O půl 1 v noci mi praskla voda, šla jsem to říct sestrám/PA, ale ty mě začaly vyšetřovat, přičemž nic bolestivějšího jsem v životě nezažila. Byly neskutečně nepříjemné a shodly, se, že to není možné a že mi voda nepraskla. Když jsem jim řekla, že jí mám plnou postel, tvářily se, že jsem úplně blbá. Napojily mě zase na monitor a bylo vidět, že je dost obtěžuju. Teprve když malému na monitoru začaly lítat tepy tak, že jsem to poznala i já, jako laik, začaly najednou poletovat a běžely pro doktorku.
Ta mě opět vyšetřila a řekla, že něco takového ještě neviděla (ano, to opravdu potěší!) a že teda malej musí okamžitě ven. Během půl hodiny jsem malého porodila, ale vzhledem k tomu, že jsem se chtěla vyhnout všemožným zvonům, co tam nachystali, jsem se opravdu posnažila, abych to zvládla sama. Malý vylezl se šňůrou okolo krku, ale naštěstí v pořádku. Já si vysloužila kvůli překotnému porodu ještě další hodinu neskutečně bolestivého šití a následně 3 týdny velkých bolestí ještě po porodu.
Druhý den mi pak přišla doktorka říct, že se podívali do mých papírů (no hurá) a že to bylo kvůli kdysi prodělané konizaci děložního čípku, který se teď neotvíral, jak měl. Asi se chtělo podívat dřív, mohla jsem si třeba něco z těch 18 strašných hodin odpustit.
Doktorka byla opravdu milá, ale věty typu „to jsem nikdy neviděla“ a „tohle jsem dělala jen jednou v životě“ vskutku prvorodička slyšet nechce. Sestry/PA, které tam byly přes den, byly moc milé, nicméně ty dvě noční mě straší ve snech dodnes. Na porod jsem se paradoxně těšila a pořád se s tímhle nemůžu nějak smířit. Taky proto, že jsem tam celou dobu musela být sama a můj muž stihl dorazit jen na poslední minutu porodu, protože do té doby mi nikdo nevěřil, že rodím.
Oddělení šestinedělí bylo fajn, nikdo se nijak zvlášť neangažuje, ale když jsem se na cokoliv zeptala, nebo cokoliv potřebovala, byli moc ochotní.
Takže za mě opravdu nevím. Krom těch dvou sester byli všichni moc příjemní a miminko pořád u sebe, to je důležité. Ale jestli tam půjdu rodit znovu, to tedy opravdu nevím…
Doporučuji maminkám chystajícím se do porodnice:
Asi se nebát se prosadit a nemyslet si, že doktoři musí mít nutně vždy pravdu.
Škoda!
(veď práve vďaka ich starostlivosti som to dokázala).