Celkové hodnocení porodnice:
Stále to mám v živé paměti a jen tak asi nezapomenu…
Na porod jsem se i těšila, obavy moc nebyly, sice jsem slyšela, že to bude bolet ale stále jsem si opakovala, že jeden den to vydržím. Břeclav jsem vybrala protože byla nejblíže.
V tom týdnu jsem byla u doktora, ten mi sdělil, že malý je otočený stále zadečkem dolů, tedy KP a že už má málo místa, takže se zřejmě neotočí a že půjdu na císaře. Říkala jsem si, že ok, nerozumím tomu tak, jak doktor, takže asi to bude správné-
Za 3 dny jsem upadla na náledí, když jsem šla do obchodu. Měla jsem ještě dva týdny do konce a spadla. Nalomené zápěstí a naražená kostrč. Bolelo to hodně při chůzi. Došla jsem domů, s brekem vzbudila manžela a jeli jsme do Břeclavi nejprve na vyšetření ruky. Nemohla jsem s ní pohnout. Vyšetřili ji, dali tu modrou srandu a že mám jít. Zeptala jsem se, jestli mužů zajít na ultrazvuk, když jsem tady, zda je vše v pohodě. Doktor mi jen řekl, že tam už nikdo není. Hleděla jsem na něj a říkám: „Opravdu? Pro mě je to důležité a mám strach.“ Naštěstí sestřička mi zavolala někam, nevím kam a že si tam mám dojít.
Než jsem tam došla, tak jsem se ztratila a šla rovnou na porodní, tam jsem to vysvětlila a vrchní sestřička řekla, že je to v pořádku a že mě zkontrolují tady, že si mám zazvonit. Zazvonila jsem a sestra vyšla že dveří co potřebuji? Popisovala jsem situaci, ale sestra jen odvětila, že nemají čas a že mají opravdu fofr. Mě opět došly slova. Posadila mě do místnosti, že mám čekat a že neví, jak dlouho. Naštěstí došla milejší sestřička (jména už si nepamatuji), dala mě na monitor, pak jsem konečně šla k doktorovy. Takový mladý s mladou paní doktorkou, ti byly milý, ale řekli, že musím zůstat 24 hodin. Já ale trvala na tom, že chci domů. Nakonec jsem ale zůstala, už mě popichovalo divně v podbřišku od toho pádu.
Ubytovali mě na pokoji, košili už pro mě neměli, ale poslala jsem manžela pro tašku, kde jsem měla svou. Asi za tři hodiny mě to bolelo více, říkala jsem si - poslíčci, to bude ok, že dám sprchu. Sestra mě raději poslala na vyšetření. Další hodinu a půl to stále zesilovalo. Opět jsem byla poslána na vyšetření a opět se na mě dívali jak z jara, že nic. Bylo už deset večer a já stále pochodovala po pokoji v bolestech, až mi kolegyňka na pokoji zavolala sestru, že se něco děje. Opět jsem šla na vyšetření a že nic a že jsem zde už naposledy. Na to nezapomenu, s brekem a bolestí jsem šla zpět na pokoj samozřejmě jsem nespala.
Bolesti po 3 minutách zesilovaly, chodila jsem po pokoji, dýchala si. Už jsem byla tak unavená, že jsem si lehla. Pomalu jsem se nějak začala uklidňovat a najednou rup a bylo to - voda praskla chvilku po půlnoci. Kolegyňka zavolala sestřičku, ta zavolala doktorce a já se stěhovala na další pokoj. Tam mě vyšetřila paní doktorka (teda mužů říct, že to příjemné nebylo) a řekla, že kdybych vydržela do 6 rána bude to super. Bolesti ale byly šílené, víc a víc zesilovaly, v tom mi dali papíry, ať si vypíšu. Pak už jsem prostě nemohla bolestí. Záda, ruka v gibsu, no úžasné! Manžela jsem neměla ani volat, prý je čas(nakonec nic nestihl). Doktorka se sestrou nevěřícně valily oči, podle nich mě nemělo co bolet, protože jsem byla teprve v první době porodní.
Později se vše konečně začalo chystat na sál. Ptala jsem se, jestli už mohu volat manžela. A odpověď? Že jsem to měla udělat už dávno. Manžel u porodu nebyl. Nedržel malého ani ho nevyfotil a to ho bude navždy mrzet. Mě ho jen ukázali a pak jsem ho viděla až odpoledne.
Na JIP jsem ležela pár hodin na chodbě. Laktační psychóza mě neminula, ale dostala jsem se z toho za pár dní kojení. 3 dny jsem je ale prosila, aby mi ukázali jak na to. Nakonec jsem se rozkojila s pomocí laktační poradkyně a jedné fajn sestřičky, ale lehké to nebylo.
Pan doktor Bambas a doktorka Bambasová byli super.
Pro mě je to nezapomenutelné, a rodit podruhé budu zřejmě už jinde!
Doporučuji nezapomenout vzít s sebou do porodnice:
Toaletni papir