Celkové hodnocení porodnice:
Nechápu úplně pozitivní komentáře z poslední doby. Pokud máte bezproblémový porod a rekonvalescenci a moc personál neobtěžujete, tak asi dobrý, ale jinak tedy žádná sláva. V PCE jsem rodila v červnu 2019 akutním císařem.
Nemám ráda povýšenecké chování zdravotníků, když jsem jakožto pacient a ještě s bolestmi v znevýhodněné pozici, proto mi jednáním vůbec nesedla MUDr. Gloserová, s níž jsem musela chvíli něco řešit a narazila na ní už i během těhotenství, naopak mladá tmavovlasá lékařka (nevybavím si jméno), velice vstřícná a milá.
Operace naprosto v pohodě, příjemné jednání, skvělá práce anesteziologa, potom moc milé sestřičky na JIPce.
Ale po přestěhování na 3. patro katastrofa. Být ve 30 stupňových vedrech na 4lůžáku samo o sobě není žádná slast, věčně zakrvácené WC i sprcha, ale za to holt personál nemůže. Nicméně už jen proto bych příště, pokud by to šlo, jela rodit do Chrudimi, kde jsou, tuším, jen dvoulůžkové pokoje.
Co se týče personálu, u novorozeneckých i gynekologických sester byly světlé výjimky i velmi nepříjemné osoby. Já jsem měla po porodu bohužel obrovské bolesti, a to nejsem žádný bolestínek, a dodnes bohužel nevím proč, protože to nikoho nezajímalo. I když jsem to neustále všem říkala, byla jsem považovaná za hysterku a tlačená do toho, abych se o sebe postarala sama. Na kurzu vykládají, jak si máte zazvonit a budou vám po císaři pomáhat vstát. Ale já jsem si dovolila zazvonit jednou a pak už nikdy, protože jednak sestra přišla otrávená se slovy „no - co potřebujete!?“ asi po 5 minutách a vzhledem k tomu, že jsem ji volala, protože se mi udělalo na zvracení a potřebovala jsem akutně pomoct do koupelny, přišla s křížkem po funuse a místo, aby se omluvila, odešla ještě otráveněji, protože už tam byla zbytečně. Největší paradox je, že když chcete něco na BOLEST, musíte si dojít k sesterskému pultíku, což v mém případě bylo přes celou chodbu. Když byla sestra na pokoji, požádala jsem ji o prášek na bolest, i tehdy mi bylo oznámeno, že si tam musím dojít. Opakovaně jsem všem říkala, že mám velké bolesti a léky nezabírají, sestrám, lékařům na vizitě, od všech uslyšíte jenom odpověď „je to velká břišní operace, tak to bolí“. Nikdo s ničím nepomůže. Mně bylo opravdu samotné trapné o něco žádat, je mi jasné, že toho mají hodně, ale každý pohyb byl pro mě první 3 dny opravdu utrpení, takže jsem zkusila požádat o pomoc se vstáním, o přinesení erární košile a dolití čaje. Ve všech třech případech jsem byla sestrami odbyta a musela si to zajistit sama. Ani tak nejde o to, že je člověk na všechno sám a musí prostě vydržet bez pití nebo překonat bolest, ale spíš o ten nezájem. Hormony pracují, člověk je na všechno sám, má bolesti - to by mohly sestřičky vzít trochu v potaz, protože mi tam opravdu denně bylo do breku. Přesto všechno na sestry z gyn. části nebudu vzpomínat ve zlém, zejména vrchní sestřička je super ženská.
Na koho budu opravdu ve zlém vzpomínat, jsou některé dětské sestry. Několikrát mi mimčo přivezla totálně nachrchlaná sestra, i z mluvení bylo znát, že je nemocná, kašlala do ruky, v níž potom držela moje dítě a podávala mi ho, bez jakékoliv desinfekce, natož roušky. Tolik k tomu, jak „dbají na hygienu“, hlavně že na oddělení nepouštějí návštěvy ani s rýmou nebo oparem, maminka z vedlejšího pokoje musela mít roušku i na kojení, i když bylo jinak dítě ještě u sester, ale že mají vlastní sestru, která je celý den u novorozenců, prokazatelně nemocnou, to jim nevadí. Mně to tedy vadilo hodně.
Některé (ne všechny) sestry, zejména slečna s dlouhými blond vlasy v culíku s hodně nalíčenými řasami, absolutně postrádají jakoukoliv empatii k člověku. Dohnala mě k pocitu naprosté neschopnosti postarat se o dítě, ano, když je někdo v denním kontaktu s dětmi, tak všechno umí, že, ale povyšovat se potom nad prvomatku a dělat z ní blbce, je opravdu na tomto oddělení naprosto tristní. Stydím se za sebe, že jsem se nechala dohnat až k slzám, místo abych si na ní šla rovnou stěžovat. Ale hormony a stav po porodu dělá svoje, což by zdravotník měl být schopen ve svém jednání zohlednit. Díky této dámě jsem se opravdu cítila hrozně a těšila se domů, kde jsem najednou všechno, i přes trvající bolesti a samostatnou 24h péči o dítě, zvládala mnohem líp. Protože psychika je opravdu mocná. O děti se sestry ale starají pěkně, co jsem měla možnost vidět, měla jsem pocit, že je péče o děti i baví, uměly to. Nenaučily mě ale nic, protože po výše popsané zkušenosti jsem se radši už na nic neptala, přestože bych ocenila, kdyby mi někdo ukázal, jak mám dítě držet, přenášet atp. Učí jenom koupání.
Jinak dětští lékaři všichni skvělí, tady pochvala.
Abych to nějak shrnula, myslím, že péče není špatná, ani o rodičky ani o dítě (až na nemocný personál), ale opravdu jsem postrádala empatii, milé chování, takovou tu podporu. Ani jednou jsem neslyšela žádné povzbuzení, pochvalu, nikdo se nezeptá, jak se máte. Ono to takhle zní směšně, přece sestry se svým nedostatkem času se nebudou někde vykecávat, že jo, ale tak to není myšlené. Ty nervy po porodu opravdu pracují a já jsem trošku pochopení a alespoň elementární účasti prostě potřebovala.
Doporučuji maminkám chystajícím se do porodnice:
Snažit se psychicky obrnit a připravit se na to, že ne vždy (vlastně spíš nikdy) pro vás budou mít sestry slova pochopení. Domluvit si hodně návštěv, aby vás povzbudily.
A především, připravit se na péči o dítě předem, něco si přečíst (manipulace, kojení apod.) Tam už na to není čas a sestry vás to nenaučí.
Doporučuji nezapomenout vzít s sebou do porodnice:
Přípravky na nadýmání a stolici
, takže Espumisan, kefíry a hodně švestek
.
Tablet s filmy nebo hudbou a sluchátka. Já jsem měla s sebou knihu, ale po císaři se spíš leží než sedí a čte se blbě.