Až když něco ztratíš, zjistíš, co jsi měl
- O životě
- Michaelakkk
- 15.01.11
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Musím se vypsat z toho jak někteří přistupují k životu a nedokáží si vážit sebe samých. Jak jsou někteří vševědoucí a přitom nevědí nic a jak si myslí, že pomůžou s čímkoliv, ale ve skutečnosti je přitahuje jen zvědavost a lidské neštěstí. Naštěstí v nouzi poznáš přítele.
To že mi zemřel přítel už asi psát ani nemusím, ale do té doby jsem si také neuvědomovala jaká je hodnota lidského života. A může to vědět ten, kdo někoho neztratil? Po svých zkušenostech mohu říct, že to vědět nemůže. Z jednání mnoha lidí cítím takovou sobeckost, až mě zaráží jaké malichernosti jsou pro ně tragédií, s jak velkým sebevědomím jsou schopni říkat velmi silná slova druhým, aniž by si uvědomovali, že by je to mohlo někdy mrzet. Proč by si to taky měli uvědomovat, že? Vždyť žít je „samozřejmost“.
Za ten rok a půl od smrti přítele jsem si vyslechla spoustu doporučení, chlácholení, přesvědčování od lidí, co dřív byli moji přátelé. Z nějakých 50 mi zbyli 3 a já si říkám, proč? Proč jsem se s nimi přestala stýkat po Pavlově smrti? Proč se oni vykašlali na mě?
Protože jsem polovinu poslala do háje, když mi říkali: „To přejde, život jde dál, já moc dobře vím, jak se cítíš, něco podobného se stalo tomu a tomu, a toho já dobře znám, a ten udělal to a to a pomohlo mu to, tak to udělej taky a za chvíli zapomeneš. To já to mám teď taky blbé, ten můj chodí pozdě z práce a když přijde sedne si na gauč, dostane večeři a kouká na TV, kytku mi nepřinese, nikam se mnou nezajde, už mě to s ním štve…!“
V tomhle okamžiku už jsem odcházela a přinejhorším toho člověka poslala do háje. Byla to přehnaná reakce? Ale zase díky tomu, co se mi přihodilo vím, na koho se opravdu mohu spolehnout, kdo je doopravdy ten, komu můžu věřit a nejsem (snad) obklopená pokrytci a sobci, kteří dokáží myslet jen sami na sebe.
Zrovna dneska jsem koukala na zprávy a bylo tam o porodní asistentce, kterou obžalovali za postižení dítěte při komplikovaném porodu doma. Samozřejmě nemůžu znát všechny okolnosti zrovna ohledně tohoto případu, ale s rizikem domácího porodu je matka dobře obeznámena. Při komplikacích se nemusí dostat včasné pomoci.
Ale přesto do toho jdou, i když to všechno vědí a tento případ je důkazem toho, že až když se člověku opravdu něco stane uvědomí si, co se stalo, předtím si ale řekl: „Porod doma bude super, nějaké komplikace? To mně se nemůže přece nikdy stát, procento komplikací je mizivé“. A bůhví co ještě. To samé si myslím o maminkách, co nenechají očkovat své děti, nikdy totiž neví, jaká nemoc je může postihnout a co kdyby jí šlo zabránit. Ale to se nechci nikoho dotknout, je to jen můj názor.
Další, kteří mi dokáží neuvěřitelně pít krev jsou bezohlední řidiči, kterých je na silnicích u nás strašlivě moc. Přítel se zabil při autonehodě, za kterou mohl jeden namachrovaný chlápek, co předjížděl na plné čáře. Už když jsem si dělala řidičák, jsem měla hrůzu ze všech aut a nakonec jsem ho zvládla a po měsíci řízení se nabourala, mohla jsem za to já, naštěstí se nikomu nic nestalo a teď mám hrůzu jezdit, i když už zase jezdím, ale co potkávám za řidiče?!
Jezdím podle předpisů, nestydím se za to, kde je 30 jedu 30, kde je 50 jedu 50. S těmi dalšími rychlostmi je to horší, jo, na rychlostní jedu MAX 70 a na dálnici MAX 100, víc si netroufnu, ale to že mě budou předjíždět tam kde je 50 tak 60, budou mi dělat kličky, jen aby byly na semaforu jako první?
Předjedou mě dříve než odbočím já? Předjedou mě na plné čáře? Proč to ty lidi dělají? Neváží si vlastního života nebo co? Viz agresivní řidiči, co ohrožují jedoucí auta úmyslně? Proč to dělají? To je to uspokojuje nebo co? Těmhle lidem bych přála zažít nějakou ztrátu (i když to nepřeju nikomu, je to hrozná věc), ale uvědomili by si, co dělali za voloviny a že lidský život není samozřejmostí a že jen málo chybí k tomu, aby člověk odešel a už nikdy se nemohl vrátit zpět…
Doufám, že se tímto deníčkem nikoho nedotknu, nic není myšleno proti nikomu konrétnímu, tak snad vás to nenudilo a třeba si někteří něco uvědomí.
Přečtěte si také
„A ty jsi pořád sama?“ Otázka, která mě dokáže vytočit k nepříčetnosti
- Anonymní
- 15.07.26
- 1620
Potřebuji se z toho alespoň vypsat. Asi nebudu jediná, kdo něco podobného prožívá. Na jednu stranu vím, že to lidé většinou nemyslí zle. Jenže je to opravdu nepříjemné. Kamarádka mi kdysi...
Stačila vteřina a dcera letěla z trampolíny. Už na ni své děti nepustím
- Anonymní
- 15.07.26
- 945
Jedna obyčejná zastávka během rodinného cyklovýletu. Jenže pár minut na dětské trampolíně stačilo k tomu, aby se idylický den proměnil téměř v horor. Znovu jsem si uvědomila, proč mám z některých...
Myslela jsem si, že randím s lékařem. Pravdu jsem zjistila až po třech měsících
- Anonymní
- 15.07.26
- 1657
Ve svých sedmačtyřiceti jsem si řekla, že už nechci každý večer koukat jen na seriály a hádat se s ovladačem. Děti byly dospělé, kamarádky měly své životy a já po rozvodu začínala mít pocit, že...
Kvůli dovolené jsme se málem rozešli. Chtěl rybařit v Norsku, já ležet v Řecku
- Anonymní
- 15.07.26
- 692
Když mě Filip požádal o ruku, byla jsem přesvědčená, že už nás nic nerozdělí. Vždyť jsme spolu zvládli rekonstrukci bytu, výběr sedačky i návštěvy jeho maminky. Jenže pak přišlo plánování svatební...
Do Arménie s miminkem a tříleťákem: Low-cost, sbalení do batohu a noční let
- Amsetka
- 15.07.26
- 400
Arménie, lowcost a dvě děti. Jsme blázni?
Nechal mě samotnou s dětmi a bez peněz. Netušil, že mi tím změní život k lepšímu
- Anonymní
- 14.07.26
- 20698
Nikdy jsem si nemyslela, že budu ve třiceti sama se dvěma malými dětmi, prázdným účtem a strachem z každé další složenky. Přesně tak ale vypadal můj život poté, co od nás odešel manžel.
Chtěla jsem být konečně hubená. Místo obdivu jsem skončila na psychiatrii
- Anonymní
- 14.07.26
- 2615
Když se dnes dívám na své fotografie z dětství, nechápu, proč jsem se tehdy považovala za tlustou. Nebyla jsem. Jen jsem měla širší boky, silnější stehna a byla jsem jiná než většina holek ve...
Bývalka mě po letech uhání, přemýšlím, že to řeknu jejímu muži
- Anonymní
- 14.07.26
- 2883
Život občas píše neuvěřitelné scénáře. Když se se mnou Magda před deseti lety rozešla, hodně to bolelo. Trvalo mi dlouho, než jsem se z toho dostal a posunul se dál. Dnes jsem spokojený, sice...
Místo dárečků z Temu jsem ve školce rozdala ovoce. Jsem prý líná matka
- Anonymní
- 14.07.26
- 2601
Být v dnešní době mámou ve školce občas připomíná účast v nějaké podivné sociální soutěži, kterou nikdo oficiálně nevyhlásil, ale všichni se jí povinně účastní. Nejnovějším hitem, ze kterého mi už...
Tchyně mi krmí roční dceru bůčkem. Prý z ní dělám chudinku
- Anonymní
- 14.07.26
- 1760
Moje dcera oslavila před čtrnácti dny první rok. Je to drobné, křehké miminko, teprve se učíme na pevnou stravu, jedeme bio zeleninu, libové maso, všechno poctivě mixuji nebo krájím na malé kousky....