Čarovné hory

O životě

Starší syn prožíval (a my s ním) prvních 6 měsíců letošního roku náročně, což je eufemismus pro uřvané, ubrečené, uvztekané a trucovité období, které zdánlivě vypadalo, že nebude mít nikdy konce. Ale ani to nás neodradilo, abychom začátkem léta uspořádali malý rodinný výlet na nejvyšší horu (spíše tedy vyšší kopec) Bílých Karpat – Velkou Javořinu.

Jízda autem měla (vzhledem k předešlým zkušenostem) výjimečně pokojný průběh. Starší usnul prakticky vzápětí, co jsme vyjeli. Tudíž jsme nemuseli poslouchat věčné „Mami/tati, co to je?“ „Mami/tati, co to dělají?" A hlavně … žádný křik a pláč.

Cesta probíhala nad naše očekávání, jak jsem výše předeslala, hladce. Až tedy na jedno zvracení, které se i přes námi naordinovaný a pečlivě v čokoládovém bonbónu ukrytý kinedryl, u mladšího přece jen dostavilo. Nicméně vzhledem k tomu, že jsme zkušení cestovatelé, tato malá komplikace nemohla naši výpravu na nejvyšší bod Bílých Karpat v žádném případě ohrozit. Poblité tričko, kraťasy, a dokonce i slipy byly záhy převlečeny, mírně zmatené a značně zapáchající dítě bylo uklidněno na čerstvém vzduchu a provizorně umyto na nejbližší čerpací stanici. A naše čtyřčlenná posádka si frčela dál vstříc česko-slovenskému pomezí.

Prvorozeného tato malá epizodka absolutně nerozhodila a po celou dobu očisty mladšího si nerušeně pravidelně zhluboka oddychoval bez hnutí brvou v autosedačce. Avšak bylo to jen ticho před bouří či přesněji napsáno před hurikánem. Tento spící andílek se měl brzy projevit a ukázat nejen nám, ale i celému okolí, klimax svého vzdorovitého období.

Túru do výšky 970 m nad mořem hodnotím jako mimořádně pohodovou. Krásné slunné počasí s mírným vánkem bylo ideální pro chůzi po nenáročně stoupající mírně klikaté stezce s dech beroucím výhledem na okolní lesy, které sem tam protnula nějaká vesnice či městečko, ať už na české či slovenské straně. Skutečně jsem si procházku vychutnávala. Mladší syn si výšlap aktivně užíval po svém. Neustále utíkal pár kroků před námi a křičel: „A já p´vní. A já p´vní.“ Což se mu i zdárně podařilo a na vršku byl opravdu první, což mu způsobilo neskonalou radost.

Starší se naopak ploužil za námi s výrazem, to je fakt pruda, který bych spíše čekala od 15letého puberťáka, ale ne od tříleťáka.

Nenechala jsem se tím znechutit a snažila jsem se na situaci dívat pozitivně a v duchu jsem si říkala: Hlavně, že nehuláká jak na lesy. No samozřejmě, že jsem to zakřikla. V místě, kde se nachází televizní vysílač, naše zlatíčko spustilo snad svou nejhorší scénu ze všech dosavadních. Provázenou nehorázným křikem, že už chce do auta, hned domů, že ho to „neba“ a že ho moc bolí nožičky…

Protože jsme nechtěli být za atrakci a skončit v lokálním trampském deníku jako odstrašující příklad, tak jsme se doslova a do písmene otočili jak na obrtlíku a vydali se směrem k údolí a parkovišti. Při sestupu jsme určitě pokořili nějaký zdejší rekord, neboť vidina naší rodiny sedící v autě a ujíždějící z dohledu a především doslechu ostatních turistů, nás hnala neuvěřitelně kupředu. Při tomto úprku jsem se letmo rozloučila s Holubyho chatou, na níž jsme měli dle původního plánu poobědvat. A nejspíše vlivem kyslíkového dluhu jsem se živě viděla, jak za pár hodin stojím u sporáku a vařím obligátní těstoviny s boloňskou omáčkou.

Těsně před parkovištěm jsme potkali skupinku vitálních penzistů ve značkových teplákových soupravách, kteří čiperně provozovali nordic walking. Jedna z dam se zastavila u našeho ubrečeného kluka a v mírném předklonu na něho vyrukovala s otázkou: „Proč tak krásný chlapeček, tak moc pláče.“

Pouze jsem si pomyslela: Milá paní, tady se se zlou potážete. Ale nějak se mi nechtělo do této nečekané situace zasahovat. Jen jsme si s manželem vyměnili vzájemné všechápající pohledy a synchronizovaně si povzdechli. K mému nefalšovanému úžasu syn s důchodkyní našel společnou řeč.

Naše dítě se na dámu podívalo a se vzlykotem, ale poměrně srozumitelně (i když ne úplně ve smysluplném kontextu) jí s rozmáchlým mávnutím pravé ruky řekl: „Nebadí, já plachám po´ád.“ Paní se jen usmála, pohladila ho po vlasech a řekla: „Já vím. Znám to u pravnuka.“ A svižně za klapotu nordických holí odkráčela ke svým souputníkům kochat se přírodou a zdolávat horu.

Poté se synátor uklidnil a byl jako mávnutím kouzelného proutku vyměněný. Po vzdoru, řevu, trucu a vzteku ani památky. Dokonce když jsme na zpáteční cestě narazili na útulnou restauraci, sebrali jsme odvahu ji navštívit, a světe div se, všichni čtyři jsme si v klidu a pohodě vychutnali báječné halušky s brynzou.

Od té doby (už je tomu víc jak 8 týdnů) se u syna žádný nekontrolovatelný záchvat vzteku nekonal. Ale nejspíš nás toto ne příliš příjemné období co nevidět čeká u mladšího. A proto si s největší pravděpodobností naplánujeme ještě jeden výlet do kouzelných hor. Snad (jak jsme si s manželem v nadsázce vytvořili teorii) tam zase potkáme nějakého potomka Žítkovské bohyně. :o)))

Váš příspěvek
PenelopaW
Ukecaná baba ;) 1135 příspěvků 6 inzerátů 15.9.19 09:55

Skutečně existuje lokální trampský deník?? :) Jinak paní podle všeho použila techniku, kterou jsem teď četla v knize „Jak mluvit, aby nás děti poslouchaly“ - potvrdila chlapečkovy emoce, nekonejšila, nerozporovala, jen soucítila. Prý to fakt zabírá - ovšem já to zatím doma asi zkouším blbě :mrgreen:.

U vyprávění jsem se moc pobavila, úplně jsem viděla ty každodenní situace, u kterých jsem coby bezdětná říkávala: „Paní, uklidněte si to dítě!“ než jsem porodila vlastní samostatnou a nezávislou jednotku, ke které se bohužel ovladač nedodává :). Doufám, že Vás to neodradí od dalších výletů a kouzlo ještě nějakou dobu vydrží ;).

tininas
Ukecaná baba ;) 1928 příspěvků 15.9.19 11:01

Ahoj PenelopaW,
díky za komentář a jsem velmi ráda, že ses pobavila. :dance: Lokální trampský deník na Velké Javořině existuje. Je v takové plechové schránce, která je připevněná na kůlu a v ní je kniha, kde si každý, nejenom trampové, :) může napsat, jak se mu tam líbilo, ale my jsme si ho familiárně nazvali „trampský deník“.

Tu techniku neznám ani jsem o ní neslyšela, ale tak možná na tom něco je.

Těch scén, které jsem prožila je také poměrně dost, ale zase ne příliš. Myslím si, že každý rodič si tím prošel, jenom někteří ty vzpomínky vytěsnili. :) Ale je fakt, že i já se tomu dnes už směju.

Nás to od dalších výletů určitě neodradí. Dnes se chystáme do ZOO. :) Minule mladší chytl šílený záchvat u kamzíků. :) Tak jsem zvědavá, co ho vyděsí dnes. :lol:

Přeji Ti, ať si na malou najdeš brzy svůj grif a nebo zapůsobí taktéž nějaké „čaro“.

Hezkou neděli a gratulace k výhře. :mavam:

dendishek
Zasloužilá kecalka 752 příspěvků 16.9.19 11:02

Moc hezky napsané.
A přeji co nejméně záchvatů vzteku :mrgreen:

tininas
Ukecaná baba ;) 1928 příspěvků 16.9.19 20:11

Dendishek: Díky a díky. :mavam: Hezký začátek týdne.

Anilutep
Povídálka 20 příspěvků 18.9.19 16:36

Pěkně napsané, pobavilo mě to :)..jediné co mě nepobavilo, že nás to čeká brzo taky :lol: :lol: :cert:

tininas
Ukecaná baba ;) 1928 příspěvků 22.9.19 15:54

Díky Anitulep. Věřím, že toto neblahé období hravě zvládnete a budete na něj s úsměvem vzpomínat. :D

Vložit nový komentář