Romance i kopance

Dobar dan

V létě 2002 jsem poprvé ve svých 21 letech zaznamenala bilanci svého konto v černých číslech. A protože jsem v té době byla tzv. mořská panna, což znamená, že jsem ještě za svůj život neměla příležitost smočit své tělo v moři či oceánu, neváhala jsem ani minutu, když má dobrá kamarádka přišla s návrhem – společná zahraniční dovolená. Bez okolků jsme druhého dne zavítaly do nejbližší CK a vybalily na pracovnici své požadavky: odjezd do tří dnů, mořská hladina co nejblíže od ubytování (to víte, mládí se nerado trmácí) a finanční strop. Nejlépe naše nároky splňovalo letovisko Sveti Filip i Jakov v Chorvatsku.

Doprava se odehrávala ve stylu Účastníků zájezdu, tudíž autobusem. Mého budoucího muže (aspoň to tvrdí) jsem upoutala ihned na nádraží. A já mu to docela věřím. Neboť já, má kámoška a on jsme byly jediní ze zúčastnivších podobné věkové kategorie (rozuměj věkové rozmezí mezi 20 až 25 lety). Jinak se osazenstvo výpravy za letním dobrodružstvím skládalo buď z rodin s malými dětmi, nebo starších párů kolem 50+.

Asi tedy pro nikoho nebude překvapení, že jsme se brzy skamarádili. Náš prázdninový rytmus se ustálil bleskurychle: naše trio se potkalo u snídaně a poté trávilo společně celý den. Deky jsme si rozkládali vedle sebe. Plavání jsme střídali se šnorchlováním, při kterém jsme pozorovali nejen ryby, ale též odpadky pod vodní hladinou, a poté se zápalem (při pití lokálních těžkých vín) se pohoršovali nad chorvatským vztahem k ekologii. A při tom jsme stačili chytat odstíny bronzu, jež nejsou možné dosáhnout v českých, moravských ani slezských zeměpisných šířkách a délkách. Po společné večeři, jak jinak než ve třech, jsme vyráželi do nedalekého městečka, kde se nacházel discoclub (s nadstandardně se opakujícími hity chorvatské skupiny Karmy a remixem od La Bouche Be my lover). Před tím jsme ale většinou zavítali do místní restaurace či hospůdky, kde jsme plnými doušky ochutnávali bylinné rakiji, pálenku lozo (nebudu si dělat iluze spíše komovicu) i likér Maraschino.

Během našich četných konverzací jsme se o sobě hodně dozvěděli. Však jedno z největších překvapení nastalo, když jsme v jednom našem rozhovoru zjistili, že naše trvalé bydliště jsou od sebe vzdálena pouhých 8 km.

Nicméně v tomto období se nezdálo, že by můj budoucí choť více tíhl ke mně, případně k mé kamarádce. Spíš mi to přišlo, že využívá příležitosti nezávazně se bavit se dvěma (docela dobře vypadajícími) holkami. Když jsme později o tom diskutovali, proč mě víc „nebalil“, když jsem se mu dle jeho slov líbila od první chvilky, jako argument uváděl, že se styděl, protože on se rekreoval s rodiči. A já taková světoběžnice o něj určitě nebudu stát. (Už v té době jsem měla za sebou nějaký ten pátek ve Velké Británii).

Avšak vše se mělo změnit zhruba v polovině zájezdu. Do naší oázy Zadarské župy jednoho dne zavítal mladý Slovinec, který se kolem kámošky a mě začal okatě motat. Upřímně okolo mé osoby víc, ale to si vysvětluji tak, že já i on jsme měli angličtinu na podobné úrovni, a proto se nám jevilo snazší se domlouvat západogermánským jazykem než česko-slovinskou hatmatilkou.

A to byl ten impuls, díky kterému se můj budoucí choť rozhoupal. Nemohu přesně popsat konkrétní situace, ale jednoznačně v maličkostech se jeho náklonnost ke mně více a více začala projevovat. Všechny tyto drobnosti směřovaly ke konkrétnímu činu, jejž nikdy nezapomenu. Jen pár hodin před odjezdem, si mne vedl naším chorvatským rájem za ruku na námi oblíbené místo. Uvelebil se na velkém balvanu a mě si posadil zády k sobě. Já čekala polibek. Už, už jsem chtěla vyvinout iniciativu a pomalu se k němu otáčela. Ale on mě místo toho chytl jemně za ramena a řekl: „Neotáčej se, jinak to neřeknu. Nechceš jít v pátek na rande?“ Tuto přímočarost nečekala, ale NE u mne nepřicházelo v úvahu. Už v té době jsem cítila, že mi rozhodně není lhostejný.

Hello

Po příjezdu z dovolené jsme se intenzivně scházeli – bez nadsázky – každý den. Studnice našich společných konverzačních témat se zdála bezedná. Ve všech zásadních tématech jsme se shodli a na spoustu věcí měli totožný názor, dvěma slovy: spřízněné duše. Vše jsme ještě okořenili několika výlety po okolí a na Slovensko. Prožívali jsme jedno z nejhezčích období vztahu.

Ale i na našem zamilovaném, růžovém nebi se vyskytl mráček, a to v podobě mého návratu do Velké Británie. Před Chorvatskem mě totiž nic v České republice nedrželo a plán zněl jasně – vrátit se na Britské ostrovy. Měla jsem koupenou letenku a podepsanou smlouvu. A tyto skutečnosti zapříčinily, že koncem září (zhruba po dvouměsíčním chození) jsem s těžkým srdcem odletěla směr Spojené království.

Celou dobu jsme s budoucím chotěm udržovala velmi čilý písemný styk. S tím virtuálním to bylo o poznání obtížnější, protože na počátku milénia nebyl internet ještě tak rozšířený. V Albionu jsem vydržela do konce května s tím, že už v únoru jsem si podávala přihlášku na českou VŠ. Studovat jsem si vždy přála a nejspíš by se nikdy nenašla příhodnější doba než tato.

Sbohem, nebo na shledanou

Na vytoužený UPOL jsem přijímací zkoušky složila bez problémů a užívala si postavení studenta. Náš vztah tím ovšem skomíral. A to navzdory tomu, že jsem si přednášky a semináře nastavila tak, abych odjížděla v brzké pondělní ráno a čtvrteční večer již trávila v náručí milého. Nevím, kdy přesně nastal ten zlom, ale náš vztah nejspíš neustál další odloučení a po více než čtyřech letech od našeho setkání v Chorvatsku, jsme dospěli k bolestnému (ale v té době nevyhnutelnému) rozhodnutí, že bude lepší, když si každý půjdeme svou cestou.

A tak se i stalo. Můj tenkrát ex přítel se rozhodl pro radikální řešení. Odstěhuje se do 300 km vzdálené Prahy, kde nastartuje svou kariéru, což se mu i nakonec splnilo. Já zůstala na Moravě.

Dobrý den

Vzájemné odloučení trvalo téměř čtyři roky. Mezitím jsem bez větších potíží dostudovala, našla si práci. Překvapivě s nalezením nového partnera to bylo obtížnější. Třebaže zájemci se i našli, teď zpětně vidím, že jsem je vždy podvědomě srovnávala se svou „letní“ láskou, a proto jsem žádnému dalšímu vztahu nedávala šanci rozvinout se do něčeho vážnějšího. U mne bezesporu platila (a stále platí) věta: Není možné zapomenout na člověka, kterého opravdu milujeme. A díkybohu to platilo i obráceně. I když se náš kontakt omezil, nevyprchal úplně.

První rok odluky jsme si psali zdvořilostní sms přáníčka k narozeninám, svátkům a Vánocům. Druhý rok od rozchodu jsme se i občas opatrně zeptali, jak se ten druhý má a co dělá. Třetí rok jsme se domluvili na letmém setkání na Letní filmové škole v Uherském Hradišti. Po pár společných hodinách jsme pochopili, že ten plamínek náklonnosti stále plápolá. Avšak proč dělat věci jednoduše, když si je můžeme náležitě zkomplikovat?

Ještě zhruba rok jsme si nalhávali, že zůstaneme „jen“ přátelé, ale prakticky vždy, když se můj „jen kamarád“ měl vrátit z Prahy, už sondoval, jestli budu mít na něj čas. A já jeho návraty prožívala tak, že každým dnem i hodinou, kdy jsme se měli setkat, se mi stupňovalo a nabíralo na intenzitě takové to pověstné šimrání kolem žaludku.

Nicméně při jedné vynikající večeři ve stylové restauraci se vše rozštíplo či naopak svázalo. Byla jsem požádána o společné bydlení. Nadšení se nedalo skrýt.

Dobrej den

Zaměstnání jsem si i na dálku našla raz dva a v symbolický datum 21. srpna jsem i já získala status „naplaveniny“ a začala „okupovat“ stověžatou matičku.

Společné soužití nám nadmíru svědčilo. Během několika měsíců žití „na psí knížku“ jsme jeden druhého poznali lépe než za celý čas randění. A protože nám to tak skvěle šlapalo, pokleknutí na pravé koleno a prstýnek s kamínkem na sebe nenechaly dlouho čekat.

Svatební slib jsme si řekli čtrnáct dnů před desetiletým výročím našeho seznámení. Jasně že nám na svatbě zazněl i „La Bouchovských“ remix Be my lover, který se mezitím stal naším lovesongem. Dodnes si ho v nostalgických chvílích pouštíme.

No a v den desátého jubilea naší seznamovací dovolené jsme si užívali svatební cestu. Původně v plánu byla destinace Sv. Filip i Jakov, ale ze strany CK nastali nějaké organizační patálie, takže nám jako kompenzace byl nabídnut řecký ostrov ve Středozemním moři, Kréta. Nebudu vám ani popisovat, jak úžasné líbánky jsme prožili.

Letos v létě oslavíme sedm let v manželském svazku. Během té doby se nám podařilo přivést na svět dva zdravé kluky, u jejichž výběru jmen si s námi osud mírně zahrál. Nakonec jsme je pojmenovali Jakub a Filip. Ano, ano, tušíte velice správně – název místa, kde se zrodila naše láska – Sveti Filip a Jakov – znamená Svatý Filip a Jakub. Jen to svatí se nám u těch dvou raubířů nějak ztratilo v překladu.

Deníček vyhrál v deníčkové soutěži eMimina »