Den blbec
- O životě
- klarushka
- 18.11.13
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Den začíná úlekem budí mě šílený zvonění. Po chvíly přemítání, co se děje, kde to jsem a že jsme zvonek zrušili, aby nás nijdo neotravoval. Zjišťuju, že...
…je to náš mimiňák, kterej se vzbudil dřív a vzal si autíčko, které den předtím dostal od mé milované tchýně (vzadu má provázek a když se natáhne, tak auto začne šíleně cinkat a jezdit). Přítel, který je po hoďce spaní (po noční), je ještě víc dezoorientovanej než já. Vyskakuje a ptá se, proč jsem koupila poplašňák. 
Oznamuju mu, že si má jít lehnout, že je to to bláznivý auto, a mimiňákovi, kterej z toho má mimochodem strašnej záchvat smíchu, oznamuji, že je zlej mimiňák a že mu to všechno vrátím, až budu důchodce, o kterýho se bude starat. To už se směje aj přítel. No tak nic, dáme tátovi pusu a jdem vstávat.
Zavřem do ložnice, aby se táta dospal, jdem pustit psa a odemknout všechny ostatní místnosti (musíme zamykat, protože jinak se dítko vyplíží z pelechu a provádí lumpárny jako např. vytírání chodby štětkou na záchod a vodou od psa 
).
Posadím dítko na nočník, pustím telku a jdu se oblíknout. Poté začíná kolečko, že si venku zapálím, sprintuju ke slepicím (kde si cestou po naklouzané trávě narazím zádel :čert: ), které vypustím, nasypu pšenici, naleju vodu, opět letím nahoru, kde naberu dřevo a zatápím. Dále následují obvyklé věci jako oblékání mimiňáka, dohadování se, zda-li si dá čajík či kakao, chystání snídaně a samotné jídlo.
Po snídani si nandám za asistence mimiňáka myčku a pračku, jdem trošku poklidit, pohrát si a začínáme chystat oběd.
Dostali jsme koš jablek, tak jsem si říkala, že udělám žemlovku. 
Jablka jsem oloupala, nastrouhala a najednou přiběhl mimiňák, že mi bude asistovat. No jo, posadím ho na linku, kydnu do mísy 6 vajec, cukr a litr mlíka, promíchám, dám dítku do ruky metličku a přesunuju se o kousek dál vysypat formu. Dítko pomaličku míchá a já jsem spokojená, ale jen do té chvíle, než přidá obrátky a vidím, jak mísa s celým obsahem letí k zemi. Směs se rozprskla po podlaze i skříňkách. Mno nic, letím do koupelny pro mop a kýbl, že tu spoušť uklidím. Vracím se do kuchyně a cestou se divím, proč jsou otevřené dveře ven. No nic, zavřu je.
Přicházím do kuchyně a nestačím se divit - náš Barnabášek (roční německej ovčák) ťapká v tom brajglu na zemi a roznáší ho až do chodby. Já nadávám jak dlaždič a vystrkávám psa ven. Mezitím to přijde strašně vtipný dítku, který se směje jak blázen a strne k smíchu aj mě. No nic, uklidíme spoušť a uděláme oběd znovu. Tentokrát bez nehody. Následuje buzení táty a obědvání.
Po obědě beru zbytky z lednice a odnáším ke slepicím, které musím všecky pohladit, protože jinak mě nepustěj ven. Cestou potkávám sousedku, která přijela na chatu a bohužel ji zdravím, což se mi šeredně vymstí. Začne na mě řvát, jestli můžu uklidit ty hračky našeho dítěte, co mám venku, páč kvůli nim jsou u nich doma kuny a myši. Po mém oznámení, že kvůli hračkám těžko a že si docela šloupla na hrábě, protože u nás ani kuny, ani myši nejsou - tudíž je to nejspíš kvůli tomu, že tam nechávají v nedělu, když odjíždí, jídlo. Na mě začne sprostě řvát cosi neuveřejnitelného. Tudíý se otáčím a se zdviženou hlavou odcházím, což ji rozlítí ještě více, než kdybych se s ní hádala, a vykakuje jak čertík z krabičky. Já si myslím, že si taky může políbit její ctěnou zadnici a jdu domů. :čert:
Doma vše vyžaluji příteli a společně se chlámeme jejímu obličeji alá rajče. Poté se oblíkáme a připravujem, páč musíme dojet něco zařídit do Kolína.
Cestou spátky si zastavuju u Lidlu, ve kterým si potřebuju koupit pečivo a víno na večer a mamka chtěla dovést pivko. Přítel mi říká, že počkaj s malým v autě, když jdu jen pro 4 věci. Tak beru jeho peněženku a jdu. Prolítnu krám, koukám, jak mi to prodavačka markuje a najednou mě uzemní dotazem, zda-li míň už bylo 18. Po mém oznámení, že nějaký ten pátek už jo, požaduje občanku. Bohužel jí musím oznámit, že mám přítelovu peněženku, tudíž jí můžu ukázat buď jeho nebo si skočit do auta pro svojí. Prodavačka chvíli váhá a poté mě i přes protesty lidí za mnou (že je vidět, že mi už 18 dávno bylo) posílá do auta pro občanku. Poté, co dosprintuju zpátky a slavnostně jí občanku předložím, mi oznamuje, že ty 4 roky nejsou tak moc, jak jsem tvrdila. 
Po cestě k mamce mě ještě napadne, že se stavím do železářství a koupím si špachtli na doškrábání barvy ze schodů. Za půltem stojí pán, tak mu řeknu svůj požadavek a on mě vede k regálu, kde jsou jakési krabičky, ať si vyberu. Sáhnu do jedný, vytáhnu obsah a oznamuju mu, že je to divná špachtle. On se na mě podívá jak na zjevení a oznamuje mi, že jo je to divná špachtle opravdu je, když držím šroubovák a že špachtle jsou o polici výš. 
Hambou bych se nejradši propadla o pár pater níž.
Nakonec vyhodíme nákup mamce. Dorazíme k nám, padnu na gauč a oznamuju chlapovi, že mimiňák je dnes večer zcela v jeho režii a já si jdu nalejt beton, hodit nohy nahóru a nic nedělám, páč jedině tak nic nepodělám. 
Přečtěte si také
Dědictví po tátovi: Jeho družka mi nadává a vyhrožuje. Prý jsem ji okradla
- Anonymní
- 08.05.26
- 1806
Smrt rodiče je chvíle, kdy by se měl čas zastavit, aby člověk mohl v tichosti truchlit. Místo tichého sbohem ale prožívám nejhorší noční můru svého života. Táta zemřel po dlouhé nemoci, a zatímco...
Pět let bydlíme u rodičů a opravujeme dům. Teď nám zakázali i dovolenou
- Anonymní
- 08.05.26
- 2312
Říká se, že stavba nebo rekonstrukce domu je největší zkouškou vztahu. Jenže v našem případě je to i zkouška trpělivosti mých rodičů, u kterých už pátým rokem bydlíme. Jsme tam všichni – já, manžel...
„To už spíte?“ Tchyně nám vtrhla do ložnice v půl osmé večer a budila dceru
- Anonymní
- 08.05.26
- 1957
Můj dům, můj hrad. Znáte to, ne? Tak u nás to včera večer vzalo za své a co k tomu stačilo? No jeden drobný detail. Můj muž zapomněl zamknout vchodové dveře, zatímco sekal trávu na druhém konci...
Po narození vytouženého dítěte se náš vztah začal rozpadat. Tohle nás zachránilo
- Anonymní
- 08.05.26
- 742
Dítě jsme si s Markem přáli dlouho. Tři roky čekání, zklamání, naděje a znovu pády. Když se konečně podařilo otěhotnět a já donosila zdravého chlapečka Tobíska, měla jsem pocit, že všechno zlé je...
Chtěla jsem zvládnout dítě i kariéru. Pak mi práce přestala dávat smysl
- Anonymní
- 08.05.26
- 635
Dítě a kariéra, to přece nemůže být problém. Stačí si vše dobře naplánovat, rozdělit role, nastavit režim a ono to půjde. Takhle jsem o tom přemýšlela ještě předtím, než se mi narodila dcera. Moje...
Rozhodla jsem se, že nebudu kojit. Změnilo mi to život i pohled na mateřství
- Anonymní
- 07.05.26
- 1815
Ještě jako bezdětnou mě vždycky štvalo to neustálé tlačení do kojení. Kojení je jediné správné, nekojící matky jsou méněcenné, nekojené děti budou věčně nemocné. Takové řeči jsem slýchala pořád...
Chtěla jsem rodit doma. Skončila jsem na sále a málem přišla o život
- Anonymní
- 07.05.26
- 1906
Ještě před pár lety by mě nikdy nenapadlo, že bych chtěla rodit doma. Brala jsem jako samozřejmost, že porod patří do nemocnice, mezi lékaře a přístroje. Jenže když jsem otěhotněla, něco se...
Porodila jsem doma do pěti minut. Záchranář mě seřval a hrozil sociálkou
- Anonymní
- 07.05.26
- 2191
Třetí těhotenství má být podle všech příruček „brnkačka“. Už víte, do čeho jdete, znáte své tělo a máte pocit, že vás nic nepřekvapí. Já měla všechno nalinkované. Vybraná porodnice půl hodiny...
Moje dcera má diagnostikovaný autismus. Někteří mě obviňují, že za to můžu já
- Anonymní
- 07.05.26
- 1188
Když jsem Karolínku čekala, snažila jsem se dělat všechno tak, jak se má. Byla jsem ta klasická nadšená prvorodička, která si pročítá články, diskuse, doporučení lékařů a řeší každou maličkost. Co...
Syn se před maturitou hroutí. Stydím se za jeho neschopnost
- Anonymní
- 07.05.26
- 4914
Vždycky jsem věřil, že úspěch je volba. Celý život jsem dřel, abych své rodině zajistil standard, o kterém se většině lidí jen zdá. Moje děti měly všechno – kroužky, sport, mou plnou podporu a...
nebudou miminama navždy 
Víš mimiňák mu jen říkáme je to jako když někdo říká dítku beruško, broučku…tak mi máme mimiňáka 
