Ex
- O životě
- Štofik
- 17.08.19 načítám...
...pokračování Mrchy
Přečtěte si také předešlé díly deníčku
Pro začátek bych chtěl objasnit, proč jsem ji vyhodil. Proč jsem všechny její věci sbalil do pytlů a odvezl jí je k matce. Bývalka byla nemocná, psychicky. Už 3 měsíce přežívala jen v posteli, a já se staral. Nakupoval jsem, občas uvařil a ještě jsem ji musel utěšovat, když jsem přišel po šichtě z práce. Bála se, že už nikdy nebude normální, upřímně, já si to začínal myslet taky.
Nebylo mi s ní v jednom bytě dobře, ta představa, že mi zůstane bůhví jak dlouho na krku, byla fakt děsná. Co s někým, komu šplouchalo na maják? S někým, kdo mi vyhrožoval, že se zabije?
Poslední, co chcete, je, abyste přišli domů a našli tam mrtvolu, podřezanou ve vaně plný krve. Takže jo, udělal jsem to. Vystěhoval jsem ji a skončil to. A nelituju toho, udělal jsem pro sebe správnou věc. Protože dřív nebo pozdějc bych skončil sám na laně nebo bych skočil z okna.
Ze začátku mi psala, jako vždycky. Jenže tentokrát bylo něco jinak. Její sms nebyly plný nadávek, spíš výčitky, že jsem nedodržel slovo a že asi nevím, jak je její stav vážnej, a že až skončí v pakárně, tak to bude jen moje zásluha. Prostě hraní na city, vydírání. Chovala se jak malá ubožačka, která škemrá na ulici o pár korun na víno. Dokonce mi dělala návrhy na sex, to ona umí. Dělat sex a dělat dost dobrej sex. Nevěnoval jsem těm sms pozornost, prostě jsem to ignoroval a napsal jí, že s ní nechci mít nic společnýho. A světe div se, ona to přijmula. Přestala mi psát. To bylo dost divný, protože ona se neuměla nikdy ovládat. A hlavě po víc jak 10 letech v neustálým kontaktu to byl zázrak. Čekal jsem, že mě bude prosit, ať se smí vrátit, že to nenechá být. Že se bude mstít. Třeba že mi auto oblepí vložkama nebo co já vím. Byla fakt psycho. A ono nic. Ani písmenko.
Nejdřív jsem si myslel, že jí je tak blbě, že nemá sílu to řešit. Jenže to si protiřečilo s mým názorem na její údajně blbou psychiku. Myslel jsem si, že to zas tak úplně zlý není. Byla schopná jet za kámoškou, kterou od školy neviděla. K psychiatrovi, sama vlakem. Já ji nemohl odvézt. Takže kámo, zas tak zle jí být nemohlo.
Jenže jak čas běžel, začala se mi vkrádat do myšlenek. Její prsa, zadek, ten sex s ní, kterej byl brutální. Když jsem došel hladovej z práce, tak nebylo navařeno a že ona vařit uměla. Trenky se mi kupily v koši a samy se nevypraly. Nikdo na mě nečekal před prací. Nikdy mě nedirigoval a neříkal mi, co mám dělat. A v noci se mi o ní zdálo. Prostě jsem nechápal, proč se neozývá. To k ní nesedělo. Její výbušná povaha neměla klidu, dokud nebylo peklo. Potřebovala neustále něco řešit, tahala starý sr*čky, jen aby mi mohla nadávat. Teď nic.
Tak jsem ji zkusil napsat já, našel jsem nějaký její papíry a to byla příležitost. Neodepsala. Tak jsem jí je hodil do schránky, jak jsem jel kolem, a zase ani slovo. Vrtalo mi to hlavou, v noci, když jsem nemohl spát a pálil na balkóně jednu za druhou, jsem nad tím přemýšlel. Pak jsem se rozhodl tam zajet. Znal jsem její oblíbený místa v tom horským městě, který nesnášela. Moc štěstí jsem neměl. Asi 4× jsem se vrátil, aniž bych na ni někde narazil. Ale po pátý jsem měl kliku.
Zajel jsem k rybníku, už jsem nedoufal, že ji uvidím, spíš jsem jen zevloval. Auto jsem nechal pod silnicí a vyrazil. Nikde nikdo. Ani noha. Šel jsem zadem a přemýšlel. Nějaký děcka si hrály na hřišti, slyšel jsem jejich křik. Pak jsem potkal nějakýho puberťáka se psem, šel opačným směrem. A když jsem obešel rybník a zůstal skrytej mezi stromama, tak jsem ji uviděl. Seděla na trávě. Zvedl se mi žaludek a poblil jsem se. Jo, normálně jsem se poblil jak malej kluk. Jen z pohledu na ni. Z těch emocí, který to ve mě vyvolalo. Tak jo, byl to blbej nápad. Chtít ji vidět. Vrátily se mi všechny ty nadávky a scény, fakeový fotky podřezanýho zápěstí, fotky prášků, co jako sežrala. Humus. Už jsem chtěl z tama vzít roha, když se zvedla a přišla blíž k vodě. To mě zarazilo. Že by se šla koupat? Jo, šla. Svlíkla si šaty a šla do vody.
Fascinovaně jsem na ni hleděl. Byla pořad stejná. Jak dlouho uplynulo? 3 měsíce? Asi jo.
Její tělo mě přidrželo na místě. Znal jsem ho dokonale. Ona byla dokonalá. Chtěl jsem ji ještě aspoň jednou mít, klidně tady a hned. Neodmítla by, v sexu jsem byli sehraní. Jenže jsem nebyl jedinej, kdo ji asi chtěl mít. Na scénu přilezl ten mladej spratek, kterýho jsem potkal. No jasně, dělá si zálusk. Takový péčko zadarmo. Možná bych měl za ním zajít a vysvětlit mu, jak se věci mají. Trochu si s ním potykat.
Ona se během mýho přemýšlení, jak tomu mladýmu deblovi spravým fasádu, přemístila do vody a teď se otočila. Dívala se přímo na něj a neudělala nic, nezakryla si prsa, nezakřičela. Dokonce se natočila tak, aby ji viděl! Zrychloval se mi tep a jediný, na co jsem byl schopnej myslet, bylo to, že už vím, proč mi nepíše. Znala se s ním. Deblek, co sotva mutoval a rostly mu vousy, byl ten důvod. Vždycky chtěla zajíce, aby ho mohla všechno naučit, byla úchylná. A teď ho má. Může si s ním dělat všechno, co bude chtít. V hlavě mi kmitl obraz jí a jeho při orálu, tak jak to dělala mně. Žaludek se mi zvedl podruhý, ale už jsem neměl co blít. Polil mě pot a opřel jsem se o strom. Do prd*le to se mi fakt zdá. Ta couřička se pěkně rychle vzpamatovala. Mělo jí být zle a ne si tady hledat kolouchy!
Někde mezi mejma uváhama začal štěkat ten jeho čokl, mladýmu se moc nechtělo odlepit paty od tý podívaný a odejít. Jen běž. Běž si pro čoklíka a myšlenky na sex nech dospělým.
Když odešel, tak ona zmizela pod hladinou.
Zmizel jsem pod ní v tu chvíli i já.
Přečtěte si také
Přítel nevydrží v práci déle než 2 měsíce. Má smysl s takovým plánovat život?
- Anonymní
- 16.04.26
- 22
S Mirkem chodím už dva roky. V poslední době spolu i bydlíme. Je to fajn kluk, splňuje vlastně skoro všechna má očekávání. Až na jedno, ale velmi důležité. Není schopný si udržet práci. Většinou je...
Osamělá cesta matky: Čtrnáct let ticha a boj o vyšší alimenty
- Anonymní
- 16.04.26
- 48
Sedím u kuchyňského stolu a prohlížím fotky od miminka mé 14leté dcery . Na fotce se usmívám s malou holčičkou v náručí. Bylo jí tehdy dva a půl roku.
Můj boj s tím, proč moje děti přišly o prarodiče: Čekáte lásku, přijdou podmínky
- Miniwomen
- 16.04.26
- 75
Někdy mám pocit, že žiju ve dvou paralelních rodinných vesmírech. V tom mém, původním, je to pořád takové hlasité, objímající, někdy až těsné, ale vždy upřímné teplo. Vyrostla jsem se třemi...
Dcera se z přijímaček úplně složila. Teď navíc budeme čekat měsíc na výsledky
- Anonymní
- 15.04.26
- 3722
Přijímačky na střední školu má moje patnáctiletá dcera Lucie a desetitisíce dalších deváťáků za sebou. Přiznám se, že jsem to nikdy tolik neprožívala, dokud se to netýkalo mého vlastního dítěte. A...
Syn chtěl hrát fotbal. Děti se mu smály, že je tlustý, a už tam chodit nechce
- Anonymní
- 15.04.26
- 3031
Když jsme se přestěhovali do menšího města, můj osmiletý syn David si moc přál hrát fotbal. Říkala jsem si, že to bude dobrý nápad. Seznámí se s místními dětmi, zapadne do kolektivu a konečně si tu...
Chtěla jsem dítě bez chlapa. Teď lituju, že jsem na dceru sama a nic nestíhám
- Anonymní
- 15.04.26
- 1665
Mám za sebou pár nevydařených vztahů, které mě ujistily, že je mi nejlépe samotné. Jenže když jsem chtěla dítě, chlapa jsem k tomu zkrátka potřebovala. Vím, že to teď bude znít cynicky. Našla jsem...
Děti se odstěhovaly do zahraničí a my si s manželem připadáme hrozně opuštění
- Anonymní
- 15.04.26
- 806
Pociťujete někdy taky tu zvláštní nostalgii? Kolikrát jsem si říkala, když byly děti malé, ať už vyrostou, a máme s manželem konečně čas pro sebe. A ony vyrostly tak strašně rychle. Dcera i syn se...
Vzala jsem si o dost mladšího muže. Před lety mě miloval, teď se za mě stydí
- Anonymní
- 15.04.26
- 2454
Bylo mi čtyřicet let, když jsem potkala Petra, který byl v té době jen o něco málo starší než moje dcera. Potkali jsme se na jedné oslavě narozenin a skvěle si rozuměli. Brala jsem to jako...
Doufala jsem, že najdu lásku na seznamce. Nevěřili byste, co je tam za individua
- Anonymní
- 14.04.26
- 5966
Na muže mám prostě smůlu. Ve dvaceti jsem se vdávala, mám dvě děti, které už si žijí vlastní život. S jejich otcem jsme se po čase rozvedli. Mám za sebou ještě jedno manželství, které také...
„Nemáme ani korunu,“ brečí kamarádka, ale hračky kupuje po kvantech
- Anonymní
- 14.04.26
- 2736
Tenhle fenomén mě fascinuje a zároveň neskutečně vytáčí. Znáte to taky? Otevřete Messenger a tam na vás svítí pět odkazů na „totální výprodej“ v hračkářství, doprovázených textem: „Hele, to musíš...
celý ne, místo je reálný, lidi jsou reálný, psychický potíže jsou reálný, příběh asi z 70% fikce. Rozhodně je to inspirováno mým životem. Sesbíraný střípky, útržky, popuštěná uzda fantazie jak by to mohlo být..kdyby…Jádro skutečný a kolem se odvíjí ne tak docela skutečnej příběh.
Neuvěřitelný 
Řbitov zvířátek jsem četla v 11ti, pak mám být normální 
Ale jako jo, bylo by to super. Ale myslím, že na knihu to není 
A až bude ta kniha, tak se hlásím do řady 