Fixísci - střídačka Mishicky a Barborky
- Rodičovství
- Ethel
- 13.01.04 načítám...
Jak už asi víte, dohodly jsme se s Mishickou, že se budeme střídat a že přesuneme deníček na středu. Jednak se nám oběma ve středu narodily děti, jednak je lepší deníček psát v pracovním dni, kdy naši velcí miláčkové pracují a malí právě spí. Přemýšlela jsem o tom, jak psát deníček, aby to pro vás bylo zajímavé a rozhodla jsem se, že se nechám mírně inspirovat jednou spolumaminkou na Emiminu, která má ale menší mimi než my. Pokusím se vám (kromě veselých historek a novinek z naší rodiny) popisovat, co o vývoji našich zvířáků (jak jim říká jeden náš kamarád) píší odborníci, ovšem tak, aby se to dalo číst. Taky si říkám, že jak naše děti rostou, jsem čím dále méně nervózní z toho, kolik váží a čím dál více řeším něco, čemu bych asi pro zkratku mohla říkat ?výchovné problémy? ? co jim zakázat a co ne, kdy mám být přísná a kdy ne atd.
Tyhle ?výchovné problémy? myslím docela často mohou souviset s tím, jak se dítě vyvíjí psychicky a i když je to na začátku hodně provázané s vývojem motorickým (kam dosáhne, kam dojde?), přece jen je to něco jiného a bude se to víc a víc lišit.
První příspěvky asi budou trochu ?s křížkem po funuse?, ale snad to postupně doženeme (Kdyby vám to přišlo úplně k ničemu, prosím, dejte to najevo. Dík).
Fixísci
Tedýsek a Aninka vstoupili do klubu fixísků. Tak jim říkáme proto, že definitivně začali rozlišovat, kdo se o ně stará a začali se fixovat na mateřskou pečovatelskou osobu, tedy mě. Odborníci se spokojí s konstatováním, že to tak je, že děti se okolo sedmého měsíce (tj. 6 ? 9 měsíců?) fixují na již zmíněnou mateřskou osobu (může to být kdokoli, kdo se o děti nejvíc stará, takže i táta, babička, chůva?) tu výrazně preferují před ostatními. Napsáno je to ovšem moc pěkně?
Doma: Naše děti se zkrátka jednoho rána probudily s přesvědčením, že nejlepší hra je mazlit se s mámou, blbnout s ní a uničovat ji. Nejlépe obě najednou. Takže i když už byly hodně samostatné a já byla zvyklá, že někdy můžu trochu pracovat i když oni nespí, teď svůj život řídí podle mě. V praxi to vypadá tak, že se podívají kde jsem a pak se za mnou vydají nejrychlejším lezacím tempem, jakého jsou schopni. Většinou dorazí víceméně současně, pověsí se mi na sukni / kalhoty (podle toho, co mám zrovna na sobě) a začnou si mírně stěžovat. Když nereaguji, stěžují si víc. Vždy to zatím skončilo tak, že jsem je pochovala. Umím je chovat i oba najednou, ale to pak nic moc neudělám (s jedním dítětem to je asi jednodušší ? člověk si ho po:,–(í na bok a má jednu ruku volnou, ale dvojčata zaberou obě ruce a ještě to někdy nestačí
.
Samozřejmě nechci, aby naše děti měly pocit, že kníknou a já už letím, ale současně mám strach, aby nebyly frustrované (zklamané) příliš často a příliš silně, takže stejně vedou
. Někdy jim stačí to vědomí, že sedím s nimi na zemi, nebo aspoň jsem ve stejné místnosti nebo slyší můj hlas, ale běda jak zajdu za dveře a nic neříkám. Když sedím na zemi, často si mě moc nevšímají, nebo přese mě lezou, ale nějak nedávají najevo, že je pro ně důležité, že ta spodní je moje
. Ale jakmile odejdu, je zle. Takže poslední dobou hodně sedím na zemi a snažím se uklízet hračky, abych si připadala užitečná (je to ovšem zbytečné, protože děti je okamžitě zase rozházejí). Často se taky děti tváří, že chtějí pochovat, ale když je vezmu do náručí, nestačí jim to, různě se otáčejí a snaží se mi ukrást nějaké ty ?dospělé věci?. To mi dost vadí, ale nevím moc co s tím.
Pomáhá po:,–(it je do židličky a dát jim takové ty kukuřičné suchary (díky Mishicko, skvělý tip) nebo piškoty (dáváme jim takové ty ušlechtilé) nebo nějakou hračku.
Na návštěvách?: se to projevuje tak, že naše děti, miláčci společnosti, náhle začali být rezervovaní, někdy se i stydí a občas se dokonce bojí!!! Obzvláště nepříjemné to bývá na návštěvách u příbuzenstva (asi to znáte).
Zbaběle se vymlouváme na únavu dětí, špatně se vyspali, mají hlad? Někdy se přistihnu, že u mnou méně oblíbených lidí mám tendenci si v duchu mnout ruce a říkat si ?mají vkus, ty moje děti? J. Faktem ovšem je, že za ty scénky na návštěvách, kdy děti nechtějí pochovat, ani se usmát, ani si někdy vzít hračku od kohokoli jiného než rodičů, tak za tyhle nepříjemné věci může to, že dítě začalo potřebovat maminku víc než kohokoli jiného. Je dobře, když toto proběhne a nemá cenu se snažit za každou cenu dítě dávat do rukou jiných lidí, pokud to nevnímá dobře. Nám se vyplácí, když návštěva předstírá, že ji (ho) děti moc nezajímají, my chováme děti tak, aby viděli na návštěvu nebo je necháme hrát si jako by se nic nedělo a v klidu se bavíme. Děti po nějakém čase rozmrznou a pak už se chovají normálně. Taky je pak dobře, když při tom mazlení na mě vidí a já neodcházím jinam dokud se na mě nepřestanou dívat a nezaujme je hra s novým člověkem. Naopak nepříjemný zážitek máme z jedné vánoční návštěvy u příbuzenstva, kdy vše bylo OK, dokud děti spaly, ale jak se probudily, všichni se na ně vrhli, začali je fotit s bleskem (dva foťáky současně?) a chtěli je chovat a hrát si s nimi? Naše děti jsou poměrně otrlé, protože pokud je můžeme někomu dát pochovat či pohlídat, nikdy neváháme J. Ale tentokrát byly úplně vyděšené. Anka se nevzpamatovala až dokonce návštěvy, Tedýsek si hrál a povídal a nechal se pomazlit, ale měl při tom takový statečně ostražitý výraz.
Hry: protože je velmi důležité, aby toto proběhlo, aby dítě mělo na světě někoho nej, je dobré to podporovat. Doporučuje se hrát všechny mazlicí hry, které znáte ? to znamená líbat, lochtat, houpat, ?, dále hry na důvěru ? házení do vzduchu a spol., taky ?jedou jedou páni?, kdy dítě různě nakláníte nebo rychle rozevřete nohy (a pevně držíte dítě) a necháte ho jakoby propadnout mezi nimi. Určitě k tomu patří i všechny hry, kdy se dítěte různě dotýkáte (vařila myšička kašičku), nebo hra, kdy dítěti ?chodíte? rukou po paži a říkáte k tomu něco jako ?myšička šla nahoru nahoru nahoru a pak dolů dolů dolů?? (společné koupání). Zkrátka všechno, co mezi vámi a dítětem buduje vztah lásky a důvěry. Současně je ovšem dobré nevychovávat si skleníkovou květinu, chodit mezi lidi, bez negativních pocitů půjčovat dítě lidem, kteří vás i je mají rádi. Jaké takovéhle hry hrajete? Třeba se od vás taky nějakou hezkou naučíme.
Nakonec nelze nevzpomenout první příspěvek té spolumaminky (nevím, jestli jste to četly), kde psala, že jsme jakýsi přídavný orgán našich dětí: jejich ruka, která podává krmení, hračky a přebaluje, jejich postýlka a mazlení atd? Z toho vyplývá, že když vaše dítě není v klidu, uklidněte především sebe sami (to je rada jedné mojí kamarádky psycholožky a mockrát se mi osvědčila). Pokud vám vadí, že někdo dítě chová, dítěti to s velkou pravděpodobností bude vadit taky.
Přečtěte si také
Naše vymodlená holčička se ve školce mění v agresorku. Denně jsem na koberečku
- Anonymní
- 29.04.26
- 24
Na Anežku jsme čekali pět let. Už jsme měli zažádáno o adopci, když se konečně po pátém umělém oplodnění zadařilo a já donosila zdravou a krásnou holčičku. Strašně jsem si přála právě dceru,...
Tři děti, dluhy a tři lahve vína denně: Bez pití bych mateřství na vsi nezvládla
- Anonymní
- 28.04.26
- 3851
Dům konečně utichl. Venku se stmívá a jediný zvuk, který slyším, je bzučení lednice a tiché oddychování Adámka v kolébce. Kluci – pětiletý Honzík a tříletý Mareček – konečně po dvou hodinách...
Syna ve škole šikanují kvůli tloušťce. Sáhl k bizarnímu řešení
- Anonymní
- 28.04.26
- 3037
Sedím v obýváku a stále se mi třesou ruce. V celém domě je ticho, Lukáš konečně usnul – doufám, že aspoň na chvíli zapomene na ten dnešní horor. Na stole přede mnou leží ten zatracený zapalovač....
Děti jsou pořád nemocné a šéf mi dává ultimátum. Co mám dělat?
- Anonymní
- 28.04.26
- 908
Sedím v kuchyni, je půl jedné ráno a jediné světlo v domě vydává displej mého notebooku. Vedle mě chladne páté kafe a v ložnici slyším ten známý, štěkavý kašel, ze kterého se mi už týdny svírá...
Tchyně se urazila, že děti u ní nechtěly jíst. Můžu za to, protože prý nevařím
- Anonymní
- 28.04.26
- 2379
Máme za sebou první den víkendu u tchyně a já mám tlak snad dvě stě na sto. Kdybych mohla, okamžitě sbalím kluky, hodím je do auta a jedu domů. Jenže sedíme v tom jejich malém obýváku, tchyně...
Věřila jsem, že jsem konečně našla toho pravého. Pak jsem ale poznala jeho matku
- Anonymní
- 28.04.26
- 2394
Na muže jsem měla vždycky smůlu. Nevím, jestli je to smůla, nebo tím, že jsem trochu náročnější. Je mi 35, mám za sebou tři vážné vztahy a toužím po dítěti. U toho posledního už jsem si myslela, že...
Zadní vrátka do vlastního života: Hledám jistotu bytu, nebo sebe?
- Anonymní
- 27.04.26
- 1839
Sedím večer u šálku čaje a listuji realitními inzeráty. Tenhle mě zastavil. Malý byteček, 1+kk, slušná lokalita.
Tchyně, která si myslí, že všechno ví lépe: Dělá ze mě úplného amatéra
- Anonymní
- 27.04.26
- 4353
Každá tchyně má svůj způsob, jak se vyjadřovat k životu svého dítěte a jeho rodiny, ale co dělat, když její rady začnou přerůstat v kontrolu? Jak jsem se naučila zvládat neustálé komentáře, které...
Lžu všem o otci svého dítěte. Pravda je horší, než si myslíte!
- Anonymní
- 27.04.26
- 3477
Když se pravda skrývá pod vrstvou lží, zůstává jenom otázka, jak dlouho to člověk dokáže utajit. Příběh o matce, která lže o otci svého dítěte, se neodehrál v žádné pohádce. Je to můj pravdivý příběh.
Návrat z porodnice do cizího: Tchyně mi „vylepšila“ byt a manžel ji brání
- Anonymní
- 27.04.26
- 2631
Dneska mě pustili z porodnice. Měla jsem se cítit jako nejšťastnější ženská na světě – v náručí si nesu malého Adámka, venku svítí sluníčko a konečně se vracím do svého „hnízda“. Jenže to hnízdo...