Jak Maruška spěchala na svět
V minulém deníčku jsem popisovala svůj porod, v tomto bych ráda napsala pár řádků o mé předčasně narozené holčičce a o pobytu v porodnici. Můj porod byl nádherný, pro ty, co nečetli můj předešlý deníček, trval 4,5 hodiny, a proběhl bez medikace, celý jsem ho téměř prospala a malá byla venku na 6 zatlačení. Co víc by si mohla prvorodička přát.
naše první setkání pár hodin po porodu
- 2
jedeme domů!
Maruška a její očička
- 4
Co mě však ani ve snu nenapadlo a rozhodně jsem si nepřála, bylo to, že šlo o porod předčasný. Moje princezna se rozhodla narodit ve 34+2tt. Ač jsme si ušly jen kousek cesty, kterou si prochází rodiče těžce nedonošených miminek, i tak to bylo náročné, ale zároveň mě to do dalšího života neuvěřitelně posílilo.
Maruška se narodila s porodní váhou 2330 g a délkou 45 cm. Sotva vylezla na svět, tak křičela a křičela, Apgar skore 10-10-10. Doktoři kroutili hlavou, kde že je to nedonošené miminko, protože se tak Maruška vůbec neprojevovala. Proč k porodu došlo, nikdo netušil, neměla jsem ani zánět, Marušce taky nic nebylo, pouze měla velmi krátký pupečník.
Malá krásně dýchala, ale po porodu mi ji kvůli riziku podchlazení nemohli dát na břicho, tak ji jen zabalili do zavinovačky, na minutu dali na pomazlení a odvezli mi ji. Byla jsem hodně unavená, tak mi to bylo jedno. Po 2 hodinách na sále mě převezli na šestinedělí. Hned jsem se ptala po malé, ale sestřička mě prosila, ať si ještě pár hodin odpočinu a za malou jdu až později.
Když jsem se večer dostala k Marušce, bylo to krásné a zároveň hrozné. Ležela jen v plence v inkubátoru, aby se vyhřála, byla tmavá, vypadala jako eskymáček. Tak, jak před lidmi nikdy nebrečím, slzy se mi kutálely jako hrachy. Omlouvala jsem se malé, že jsem ji neudržela v bříšku déle a zároveň jsem ronila slzy dojetí nad tím, jak byla krásná. Sestra mi na chvíli otevřela inkubátor, abych si ji mohla pohladit. Byla tak heboučká, chlupaťoučká.
Druhý den jsem za ní běžela hned, jak to šlo, malou mi zabalili do deky a já si ji mohla konečně pořádně pochovat. Zkoušeli jsme přiložit, aby se mi rozjela laktace. Chodila jsem ji přikládat každé tři hodiny. Jak byla maličká, neuměla se přisát, ale sestřičky mě uklidňovaly, že je každý kontakt důležitý a bude to lepší a lepší. Večer už ji dali do postýlky, zvládala sama udržet teplotu.
Třetí den na mě přišla krize, ležela jsem na šestinedělí s maminkami, které měly děti u sebe. Vždycky se rozrazily dveře, přišla dětská sestra se dvěma uzlíčky a volala: Maminky, nesu vám vaše miminka… a já tam seděla a jen smutně koukala, jak maminky kojí, pečují o své broučky. Bylo mi z toho hrozně. Ten den jsem taky zažila hroznou chvilku, když sestra malou krmila a Maruška najednou přestala dýchat. S nepřítomným výrazem byla úplně vláčná. Bylo to hrozné. Sestra s ní třásla jako by se nic nedělo, nejspíš to tam zažívá s těmi malými uzlíčky denně, ale pro mě jako pro matku to byl otřesný zážitek a měla jsem to dlouho před očima. I přes náročný den se mi večer začalo tvořit mlíčko a hned jak sestřička na nedonošeneckém uviděla mokrý flek na košili, vytáhla zkumavku a ukazovala, jak mám ručně odstříkat. Byl to boj, hrozně to bolelo a já ze sebe vymačkala sotva mililitr, ale v uších mi zněla slova sestřičky, že je pro Marušku každá kapička dobrá.
Pátý den nás konečně daly k sobě na pokoj. Bylo to něco nádherného moci se s malou pomazlit, kdykoli jsem chtěla, přebalit ji, vykoupat, obléci, utěšit, když plakala. A taky bylo příjemné být na pokoji s maminkou, která si prožívala to samé co já. Moje radost však netrvala dlouho, hned druhý den se Marušce zvýšily hodnoty žloutenky a musela se jít svítit do inkubátoru. Navíc byla kvůli žloutence hrozně unavená, nejedla, hubla, a tak se rozhodlo, že dostane sondičku. Obrečely jsme to zavádění sondy obě. A když sestra malou vysvlékla, nasadila jí na hlavu brýle a strčila pod modré světlo, šla jsem do kolen úplně. Pořád jsem si v hlavě opakovala, že je to pro její dobro, ale vidět, jak pláče, protože jí byla nepříjemná jak hadička v nose, tak i brýle, nebylo nic hezkého. Nicméně po 24 hodinách mi malou zase vrátili, byla čím dál míň žlutá a ospalá, krásně se rozpapala a já jsem se už těšila, že si v porodnici odbudeme týden, abychom dosáhly 36+0 a pustili nás domů.
Osmý den v porodnici se mi rozjelo mlíčko, ale malá špatně sála, tak jsem se rozhodla zajít si koupit kloboučky a taky odsávačku. Šla jsem sestře nahlásit, že odcházím do lékárny a sestra mi jen tak sdělila, že si tedy malou vypůjčí na nějaké vyšetření. Když jsem vyšla z oddělení, měla jsem divný pocit a znervózněla jsem, že mi malou odváží z pokoje. Pak jsem nad tím mávla rukou a říkala si, že jsem pitomá, že ji nejspíš zase berou na odběry krve, které podstupovala často. Instinkt však fungoval dokonale. Když jsem se vrátila z lékárny, čekala mě na pokoji pediatrička a vyzvala mě, abychom šly spolu na chodbu.
Marušku mi odvezli proto, že se jim nezdálo její postavení očí a široký nosní kořen. „Víte, dívalo se na ni několik pediatrů a máme podezření, že má vaše dcera chromozomální vadu!“ „Myslíte něco jako Downův syndrom?“ „Ano, přesně ten mám na mysli. Souhlasíte, abychom jí odebrali krev a poslali na genetické vyšetření? Za pět dní budou výsledky.“
Složila jsem se. Brečela jsem jako želva. Koukala jsem se na její oči, které jsem tolik milovala! Proč? Věděla jsem, že ať už by se u malé prokázalo cokoli, milovala bych ji stále stejně, ale ta představa, že by jí to mohlo trápit, byla strašná. Hlavou se mi honila miliarda myšlenek.
Nemusím asi psát, že těch pět dní bylo nekonečných. Naštěstí jsme se s ostatními maminkami dokázaly navzájem podržet a jsem jim za to moc vděčná.
V den, kdy měly být výsledky, nás měli také společně s mou spolubydlící propustit. Ale zatímco ona se svou dcerkou už od rána měla propouštěcí zprávu a v poledne odjely domů, my jsme čekaly na výsledky genetiky. Jedna hodina, dvě hodiny, tři hodiny… Mezitím za mnou chodily sestry, kuchařka i uklízečka a všechny mě podporovaly, uklidňovaly a utěšovaly, že to bude určitě dobré. Bylo to tak dojemné a krásné vědět, že pro ně nejsme jen „pacienti“. Konečně do dveří nakoukla doktorka a s úsměvem hlásila, že vše dopadlo dobře a moje holčička je zdravá! Byla jsem neskutečně šťastná a najednou se mi do pokoje nahrnul všechen personál a všichni gratulovali 
Konečně jsem si mohla po dvou týdnech odvézt svou holčičku domů. Bylo to velmi psychicky náročné, jak všechny ty komplikace, které nastaly, tak i kojení, které nastolilo několik probrečených nocí, když mi malá nechtěla pít ani z lahve, několikrát při jídle přestala dýchat. Ale jsem velmi ráda za to, že jsem se v klidu mohla dva týdny věnovat pouze péči o dcerku a doma už jsem všechnu péči o ni krásně zvládala.
Odjezd z porodnice jsem obrečela, najednou mi přišlo líto, že už ten pobyt končí. Tímto bych velmi ráda poděkovala personálu v Podolí, jak porodním asistentkám z oddělení P2, tak hlavně všem sestřičkám a lékařům na Intermediární péči, kteří se o děti starali úžasně a k nám maminkám měli velmi lidský přístup. Za celou dobu jsem nenarazila na jedinou osobu, která by si na někom léčila své mindráky a špatnou náladu, všichni byli velmi milí i lidští a za to jim patří můj obrovský dík.
Marušce je nyní 7 týdnů a je to nádherná zdravá holčička, její spěch na svět se na ní naštěstí nijak nepodepsal a já jsem tou nejšťastnější mámou. Kéž by všechny předčasné porody měly taky tak dobrý konec, nebo vlastně začátek, jako máme my!
Přečtěte si také
„A ty jsi pořád sama?“ Otázka, která mě dokáže vytočit k nepříčetnosti
- Anonymní
- 15.07.26
- 1599
Potřebuji se z toho alespoň vypsat. Asi nebudu jediná, kdo něco podobného prožívá. Na jednu stranu vím, že to lidé většinou nemyslí zle. Jenže je to opravdu nepříjemné. Kamarádka mi kdysi...
Stačila vteřina a dcera letěla z trampolíny. Už na ni své děti nepustím
- Anonymní
- 15.07.26
- 940
Jedna obyčejná zastávka během rodinného cyklovýletu. Jenže pár minut na dětské trampolíně stačilo k tomu, aby se idylický den proměnil téměř v horor. Znovu jsem si uvědomila, proč mám z některých...
Myslela jsem si, že randím s lékařem. Pravdu jsem zjistila až po třech měsících
- Anonymní
- 15.07.26
- 1638
Ve svých sedmačtyřiceti jsem si řekla, že už nechci každý večer koukat jen na seriály a hádat se s ovladačem. Děti byly dospělé, kamarádky měly své životy a já po rozvodu začínala mít pocit, že...
Kvůli dovolené jsme se málem rozešli. Chtěl rybařit v Norsku, já ležet v Řecku
- Anonymní
- 15.07.26
- 687
Když mě Filip požádal o ruku, byla jsem přesvědčená, že už nás nic nerozdělí. Vždyť jsme spolu zvládli rekonstrukci bytu, výběr sedačky i návštěvy jeho maminky. Jenže pak přišlo plánování svatební...
Do Arménie s miminkem a tříleťákem: Low-cost, sbalení do batohu a noční let
- Amsetka
- 15.07.26
- 398
Arménie, lowcost a dvě děti. Jsme blázni?
Nechal mě samotnou s dětmi a bez peněz. Netušil, že mi tím změní život k lepšímu
- Anonymní
- 14.07.26
- 20619
Nikdy jsem si nemyslela, že budu ve třiceti sama se dvěma malými dětmi, prázdným účtem a strachem z každé další složenky. Přesně tak ale vypadal můj život poté, co od nás odešel manžel.
Chtěla jsem být konečně hubená. Místo obdivu jsem skončila na psychiatrii
- Anonymní
- 14.07.26
- 2605
Když se dnes dívám na své fotografie z dětství, nechápu, proč jsem se tehdy považovala za tlustou. Nebyla jsem. Jen jsem měla širší boky, silnější stehna a byla jsem jiná než většina holek ve...
Bývalka mě po letech uhání, přemýšlím, že to řeknu jejímu muži
- Anonymní
- 14.07.26
- 2877
Život občas píše neuvěřitelné scénáře. Když se se mnou Magda před deseti lety rozešla, hodně to bolelo. Trvalo mi dlouho, než jsem se z toho dostal a posunul se dál. Dnes jsem spokojený, sice...
Místo dárečků z Temu jsem ve školce rozdala ovoce. Jsem prý líná matka
- Anonymní
- 14.07.26
- 2594
Být v dnešní době mámou ve školce občas připomíná účast v nějaké podivné sociální soutěži, kterou nikdo oficiálně nevyhlásil, ale všichni se jí povinně účastní. Nejnovějším hitem, ze kterého mi už...
Tchyně mi krmí roční dceru bůčkem. Prý z ní dělám chudinku
- Anonymní
- 14.07.26
- 1753
Moje dcera oslavila před čtrnácti dny první rok. Je to drobné, křehké miminko, teprve se učíme na pevnou stravu, jedeme bio zeleninu, libové maso, všechno poctivě mixuji nebo krájím na malé kousky....
Přejeme jí do života vše NEJ a hooodně zdraví 
, hlavně že je vše v pořádku. Také jsem rodila v Podolí předčasně, a i já jsem byla velmi spokojena s personálem 
. Tak ať Maruška krásně roste a dělá vám jen samou radost 
