Lapena do vánoční pasti
- O životě
- eVerča
- 23.11.11
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Aneb něco málo o tom, jak se (zatím ještě) těším na první Vánoce prožité v klidu a v pohodě. Když se začátkem října začaly v supermarketech objevovat čokoládoví čerti a babky na autobusové zastávce rozebíraly, co všechno musí udelat do Vánoc, koulela jsem očima a doufala, že se nedožiji toho, že rádoby adventní výzdoba v podobě svítících sobů, umělých větví a tlustých fousatých dědulů nebude ve výlohách celoročně, jelikož mi připadá, že rok od roku je (nejen) ziskuchtiví obchodníci vytahují dřív a dřív. Každý rok si říkám, že ony svátky klidu a pohody prožiji tentokrát opravdu v klidu a pohodě, ale pokaždé se to nějak zvrtne.
Už od doby, kdy jsem přestala (díky neopatrnosti mojí mámy, která dopis s mnou pečlivě nakreslenými vytouženými dárečky kradla z poza okna právě když jsem se rozespalá potácela pokojem na záchod) věřit na Ježíška, byly Vánoce vždycky tak nějak na prd. Jeden rok jsem se dusila kostí, druhý rok od nás odešel táta, třetí rok vyhořely pojistky, čtvrtý rok jsme byli prvně u štědrovečerní večeře bez zesnulého dědečka, další rok bez peněz, pak bez babičky, následně jen sama s mámou, která od rána jen pobíhala po kuchyni a nadávala, že se na všechno může víte co, pak s jejím přítelem, který se naštval, že zase dostal ponožky, další rok ve stresu z výmyslů mého bývalého. Zkrátka, Vánoce jsem nesnášela. Samý shon a nakonec se každý musí usmívat na lidi, které by během roku nemilosrdně odprásknul. Když jsem se v lednu s přítelem a krásně se zakulacujícím bříškem stěhovala do vlastního, blesklo mi hlavou, že příští Vánoce budu mít konečně zařízené podle sebe a začala jsem se dokonce i těšit, ač byly opravdu ještě daleko.
Týdny a měsíce ubíhaly, narodila se nám dcerka, přišlo léto, které uteklo jako voda, přišla radost z objevených a moc chtěných a očekávaných // na testu, přišel podzim, kdy jsem do truhlíků napíchala tůje a kýčovité umělé barevné listí a přišli i ti příšerní obchodníci v plné polní s vánoční dekorací ještě kýčovitější než moje barevné lupení. Vietnamci vyšoupli před krám svá báječná vánoční košťata za čistapadešát, máma začala básnit o mých dokonalých adventních věncích a já byla definitivně polapena do vánočních pastí. Po debatě se známou, která svému sedmiměsíčnímu synkovi chystá pod stromeček autodráhu za tři tisíce jsem i já začala přemýšlet, co komu Ježíšek nadělí. Naše Domča nedostane autodráhu, ale vkládačku, kostky a nočník, babičky a dědečkové kalendáře s vnučkou, přítel dostane něco, co tu nemohu zveřejnit, neb by si to hned po vydání deníčku přečetl a já? Já nedostanu nic, protože u přítele v práci nějaký dobrák ukradl plechy za padesát tisíc, tak se žádný třináctý plat konat nebude. Dárky tedy vyřešeny.
Při pohledu na chlapa v montérkách, který stoje na zvedací plošině montuje svítící hvězdu na lampu před naším barákem, jsem se rozhodla, že začnu s výrobou vánočních dekorací! Holka, první Vánoce v tvojí režii, tak si to užij! Řekla jsem si a zasnila se. Tatínek táhne na sáních v kožešině zachumlanou Domču a v tašce kapra mrskajícího se radostí, že nám brzy ohodí celou nově vymalovanou kuchyň. Maminka mezitím dozdobuje stromeček oříšky a křížalami a v duchu si chystá odpověď na nechápavý dotaz babičky, která se zaručeně pozastaví nad tím, proč tý holce neuděláme pořádně lesklý a blikající stromeček…
Ze snění mě vytrhne Domča, která se mi snaží zout fusekli. „Budeme mít hezký Vánoce, kočko.“ Pohladím nechápající dítko po hlavě, nazuji si ponožku a usedám k internetu, abych našla inspiraci na nějaké dobré cukroví. Najednou si vzpomenu na vizovické pečivo, které jsme jako děti plácaly ve školní družině. To je nápad! Omrknu nějaké fotky, rady a tipy a už se ňachňám v těstu. Mezitím mi do sluchátek referuje kamarádka o jejím novém objevu, v televizi mluví nějaká v pudru ukrýtá slečna o tom, jak nám škodí předvánoční stres a já si libuji, že já se letos tedy rozhodně stresovat nebudu. Naše akční Domča si přivírá prsty do tátova starého notebooku a nadávajíc plyšovému psovi se plazí pod stůl sbírat drobečky a opět tahat mámu za ponožku. Po hodině hnětení a bezmála půl hodině křečí v prstech ukládám těsto do ledničky, hladím si bříško a těším se rovnou i na příští Vánoce, jak už bravurně chodící batole bude ze stromečku sundávat oříšky a bude jimi ládovat pod ním se plácajícího sourozence.
Ani druhý den mě předvánoční nadšení neopouští. Vesele navlékám kostičky sušených jablek a červené papírové čtverečky na vlasec a už vidím ten náš krásný stromeček, ozdobu na dveřích do bytu i to, jak moje kýčovité truhlíky na parapetu konečně pokryje krásný nadýchaný sněhový polštářek a jak sýkorky vytrhnou ze zdi teploměr v zápalu boje o lojovou kouli na něm zavěšenou. Tři metry „řetězu“ hotovy. Krása! Teď se vrhnu na to vizovické pečivo. Hňácám a plácám, válím, krajím, modeluji, ale Josef z betlému vypadá přesně jako náš zfetovaný soused. Marie má kozy větší než Ježíšek jesličky a na ubohého Ježíška se ani nedostalo, neb jsem těsto zase spleskla na jednu hromadu, protože propadám záchvatu vzteku z toho, jak se mi Josef ráčil skácet ze stolu spolu se svou družkou a má milovaná dceruška zanechala mé ponožky a zaryla prstíky Josefovi do zhroucených zad. Ani hvězdička nevypadá jako hvězdička, takže se příští týden vyprávím na místní základku na vánoční trhy a zakoupím betlémek od nějakého šikovného školáčka, který utržené penízky beztak prokouří za rohem se staršími spolužáky.
No nic, tak aspoň ty křížaly! Krajím jablko na úhledné plátečky a opět si představuji tu nádheru, až bude můj výtvor zdobit stromeček. Plátky jablek ukládám na rošt, zapínám troubu, běžím uložit nevrlou a očíčka si mnoucí Domču a jdu pověsit prádlo. Cestou zakopávám o tašku připravenou na vyhození a napadá mě, že když už jsem v té koupelně, proberu kosmetiku a jistě ještě něco zbytečného vyhodím. No nakonec zkouším asi dvacet laků na nehty a když se vracím do kuchyně, nevábný smrad a všudypřítomný šedý kouř mi připomíná, že vlastně suším křížaly! Kde se stala chyba? Nějak jsem pozapomněla přenastavit teplotu a chudinky jablíčka jsem nechala spálit při dvousetpadesáti stupních.
Takže křížaly taky koupím. Povzdechla jsem si, když jsem u otevřeného okna lapala po trošce čerstvého vzduchu, který se konečně po několika dnech hnusné inverze probojoval až k nám, zoufalým a popílku nadýchaným občanům. Odpoledne se chystám nakoupit svíčky, náplně do tavicí pistole a někde venku nakrást větvičky na věnce, ale na víc si dnes opravdu netroufám. Do třetice něco zkazit, to už by asi moje předvánoční nadšení vzalo za své a opět bych propadla zoufalství stupňujícímu se přímo úměrně číslu v kalendáři, a to letos opravdu nechci.
Přečtěte si také
Přítel ztratil práci a přestal o sebe pečovat. Začíná mi být fyzicky odporný
- Anonymní
- 08.06.26
- 6297
Dokud Lukáš pracoval, byl to skvělý chlap, se kterým byla legrace a navíc dobře vypadal. Ještě před pár lety mi ho kamarádky skoro záviděly. Měl energii, sportoval, zajímal se o svět kolem sebe a...
Apokalypsa jménem červen: Výrobky z odpadu o půlnoci a EduPage na infarkt
- Anonymní
- 08.06.26
- 780
Milé maminky, taky máte pocit, že červen vynalezl někdo, kdo upřímně, hluboce a z celého srdce nenávidí rodiče školních dětí? Protože já už regulérně melu z posledního a v kalendáři škrtám dny jako...
Mluvči, dělači a já: Z deníčku ženy, která nesnáší tiskové konference
- SOVIČKA93
- 08.06.26
- 546
Sedím večer u čaje, za oknem se prohání letní vánek, a v hlavě mi zní věta, kterou jsem dneska slyšela snad šestkrát: „To by chtělo udělat.“ Ta věta ve mně spouští zvláštní alergickou reakci. Ne na...
Manžel mě vytáčí i tím, jak dýchá. Kam se poděl chlap, kterého jsem si brala?
- Anonymní
- 08.06.26
- 1736
Jsme spolu s manželem dvanáct let. Máme dvě relativně zdravé děti, hypotéku na krku, auto na leasing a... stereotyp tak hustý, že by se dal krájet motorovou pilou. Sedím v kuchyni, koukám na něj,...
Máma mě od svatby s cizincem odrazovala. Teprve po letech jí dávám za pravdu
- Anonymní
- 07.06.26
- 4740
Když jsem začala chodit s Lucasem, máma mi říkala, že jsem blázen. Lucas je Angličan, ale jeho kořeny jsou mnohem pestřejší. Přišel mi atraktivní, rád cestoval a byla s ním legrace. A tak jsem...
Život v paneláku je peklo. Kvůli financím jsme museli prodat dům a teď trpíme
- Anonymní
- 07.06.26
- 3390
S manželem jsme krátce před důchodem. Děti nemáme a na dům se zahradou už jsme přestávali stačit. Jak finančně, tak fyzicky. Údržba byla rok od roku náročnější a náklady stále vyšší. Nakonec jsme...
SOS: Moje dítě smrdí jako pubertální tchoř a já jsem pro něj biologická hrozba!
- Anonymní
- 07.06.26
- 2457
„Mami, prosím tě, hlavně na mě nemluv před školou. A sundej si ten svetr, děláš mi takovou ostudu, že se chci propadnout do západního Německa.“ Tohle byla moje ranní facka od vlastního...
Instamatky vs. moje realita: Jsem kvůli vyhoření a jedné facce nejhorší máma?
- Anonymní
- 07.06.26
- 710
Znáte ten pocit, kdy se večer unavená na smrt svalíte do postele, otevřete Instagram nebo Facebook a tam na vás vyskočí ty dokonalé bioekorespektující matky? Ty, co mají doma naklizeno jako v...
Přítelovy děti jsem brala jako vlastní. Po rozchodu mi zakázal se s nimi stýkat
- Anonymní
- 05.06.26
- 8164
Milana jsem poznala před deseti lety, když jeho dětem byly teprve tři a pět let. Byl vdovec a po smrti manželky se snažil zvládnout péči o dvě malé děti, jak nejlépe uměl. Nejprve jsme byli jen...
Zmlátil mého muže s kočárkem a zlomil mu nos. Tvrzení proti tvrzení, smál se
- Anonymní
- 05.06.26
- 3902
Člověk si říká, že žijeme v civilizované společnosti. Že když pošlete manžela na obyčejnou odpolední procházku s kočárkem, vrátí se domů s vyvětraným dítětem a dobrou náladou. Minulý týden jsem se...
)
Ale ta pohoda a klid za to stojí 
Užíte si první vánoce s malou 
