Mastodontí hubnutí 3
- O životě
- mejdylko
- 04.07.14
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Tak jsem tu zas a po 4 měsících stále pokračuji. :) Než vám řeknu mé výsledky a jak jsem na tom, tak bych chtěla napsat něco o tom, jak jsem se dopracovala k té mojí tloušťce.
6. třída 56 kg
9. třída (já v pravo) 74 kg
4 měsíce hubnutí -16 kg
- 31
tyto kalhoty jsou velikost 54, teď v nich jsem...
- 4
Hodně jsem přemýšlela nad tím, kde se stala ta chyba. Chyba s velkým CH, že jsem to dopracovala až k váze nad 100 kg. Něco dělá genetika. Máma říkala, že když už jsem se narodila a viděla ty moje kejty a zadeček, tak hned věděla, že budu postavou po ní. Malá, baculatá a s krátkýma nohama. Ale i to se přeci dá ohlídat, když člověk chce.
Asi největší kámen úrazu byl v tom, že já od dětství nebyla zvyklá snídat. Mamce to bylo jedno a jedlo se tak všelijak. Brácha měl geneticky od táty danou hubenou postavu a ramínka alá sešlapanej rejč a hlavně i jeho hyperaktivita byla plus k tomu, že vždy byl jak tintítko. Já byla o dost klidnější, ale ráda jsem se taky hýbala. Jako dítě jsem chodila do plavání, tancovat, hodně jsem jezdila na kole, ale ty proporce jsem vždy měla takové baculaté. Mamka s tátou na nějakou důslednost a pravidelnost v jídle kašlali.
Nepamatuji se, že bych někdy snídala, když jsem šla ráno do školy. Moje první jídlo byla sváča ve škole a o víkendu kolem 11 první jídlo sušenky a mléko nebo čaj. Oběd jsem měla ve škole, ale to jsem byla vybíravá a doma jsem se něčím dodlábla. Doma o víkendu oběd kolem 2-3 odpoledne. Pak nic a v 7-8 večer véča, kdy byly vajíčka s chlebem, topinky, těstoviny s kečupem atd. Takže tyhle šílený stravovací návyky jsem si nesla dál. V 6. třídě jsem měla 56 kilo, prsa číslo 2 a menstruaci od 10 let. Byla jsem dítě s postavou ženy.
V pubertě na střední jsem to zazdila úplně. Ano, sice jsem měla hubnoucí období, kdy jsem z 74 kil zhubla na 62, ale za pár měsíců jsem to zas nabrala a měla jsem dokonce i o 6 kilo víc. Stále jsem dodržovala nulové snídaně, ale horší bylo, že jsem si ani nebrala svačiny do školy. První jídlo bylo až třeba ve 4 odpoledne, když jsem přijela ze školy, a pak jsem se cpala až do večera.
Maturovala jsem s šílenými 97 kily. Nejhorší bylo, že když do mě pak někdo narval snídani, třeba když jsem přespala u kamarádky nebo mě donutila babi, hned potom jsem se pozvracela. Tělo na to nebylo zvyklé a snídani v sobě jsem prostě neustála.
Nastoupila jsem do práce a zhubla jsem na 90, pak jsem zas nabrala. A když jsem o rok později nastoupila do jiné práce, už jsem měla 105 kilo. Jedla jsem 2× denně. Oběd a naprosto šílená večeře a noční přejídání, kdy jsem po 12 hodinách v práci měla takový hlad, že jsem snědla, co jsem viděla. Hrůza. O další rok později jsem už měla 115.
Pak jsem přišla o práci, chvíli jsem byla na pracáku. Pak jsem si konečně našla práci, ale omarodila jsem s ledvinama, takže mě po měsíci vyhodili, protože moje nemoc se protáhla na 3 měsíce. I když jsem už byla relativně zdravá, pořád jsem byla hrozně unavená a bolely mě klouby. Takže mi doktorka řekla, dokud nebudu OK, ať do práce nenastupuji, že bych mohla zas onemocnět (jako dítě jsem hodně trpěla na záněty a bolesti kloubů) a že si mám nechat rekonvalescenci 2 měsíce.
No a pak jsem poznala přítele, hned na to jsem otěhotněla - a to jsem zjistila, že mám 127 kg. A to už byl opravdu hnus.
Nevím jak, ale během těhotenství jsem zhubla 17 kilo. Syn byl ve mně jak požírač tuku a taková výcucka. První trimestr jsem prožila jen na vodě s citronem a kiwi (kiwi nesnáším, ale tehdy mi strašně chutnalo). Neměla jsem nevolnosti, ale neměla jsem na nic chuť a ani hlad. A zbytek těhotenství jsem žila ze sýrů, ovoce, zeleniny, celozrnýho pečiva a hromady nudlí od číňanů. 
Místo těhotenského oblečení jsem nosila oblečení, co jsem na sobě neměla už 2 roky. Rodit jsem šla se 110 kg a z porodnice jsem přišla se 104 kily. Ach, jak krásně mi bylo a jak mi všichni lichotili, jak dobře vypadám.
Jenže něco bylo špatně. Zase jsem se vrátila k tomu návyku jíst 2× denně a nejvíc večer, když syn usnul a já měla klid. Takže přes den jsem spolkla rychlo oběd a večer jsem se dojídala. Největší chyba, to už vím! Do toho stres, protože jsem měla po porodu blok a nechtěla jsem sex, takže jsme se přítelem dost hádali. Ještě jsme řešili peníze, protože mi stát pořád držel rodičák, protože přítel je cizinec. O další nervy se postarala majitelka bytu, která měla snad miliardu exekucí na byt.
A pak přišel šok na jaře, kdy umřel můj bratr. A to už byla konečná. Naložila jsem se do lednice a žrala, žrala a žrala. Přibírala jsem 2 kila za měsíc. Závidím lidem, co když jsou nervózní a mají stres, tak nemohou polknout ani sousto. Já stres zajídám. Co zajídám, doslova přežírám!
A tak jsem to dopracovala až na tu šílenou váhu 135! Když mi to letos v únoru na gynekologii řekli, bylo mi tak zle. Bylo mi ze mě samotný na blití, že jsem to dotáhla do téhle šílené váhy. Jak jsem to mohla jen dopustit? Jak jsem se mohla dožrat až na váhu na hranici života a smrti?
Pak mi začalo docházet, jak jsem nechutná, jak jsem jen jedna velká koule tuku. Jak už ani ten relativně hezkej xicht mě nemůže zachránit. Začala jsem si všímat, i jak lidi na mě koukaj. A Bůh ví co, se jim honí hlavou.
Pak jsem se i slyšela na jednom videu, jak funím. Jak už ten tuk mi tlačí na plíce a bránici a já i v klidovém stavu sotva dýchala. A to nemluvím o tom, že jsem sotva vylezla schody k nám do 2. patra.
Teď nevím, jestli je dobře nebo špatně, že mi nikdy přítel neřekl, že jsem tlustá a měla bych se sebou něco dělat. Nikdy jsem od něj neslyšela narážku na mé špekaté já. Třeba kdyby něco řekl, uvědomila bych si to dřív. Možná taky nade mnou zlomil hůl nebo mě nechtěl stresovat ještě víc, protože jsem byla uštěkaná, rejpavá a výbušná a asi mě měl taky plný zuby. A to nemluvím o sexu, to radši ani rozvádět nebudu…
A tak mi to otevřelo oči. Vždyť mám chlapa, mám malého syna a maminku, které už jsme zbyly jen my. Tohle by byla pomalu cesta k jisté smrti a zabila bych se vlastně sama. Užrala bych se. A jednoho dne mi prostě bliklo v hlavě a začala jsem hubnout. Ale to je v mém prvním deníčku. Je hrozné, že člověku to dojde, až když se prožere do nechutnosti. Neomlouvám se tím, čím jsem si prošla. Ale to jídlo bylo něco jako antidepresivum. Abych se nesložila, mohla se starat o syna a abych mohla stát na nohou, zachraňovaly mě brambůrky, čokoška a hektolitry koly. Věci, na které teď ani nesáhnu.
A tak jsem tu teď já. Motivovaná, pyšná sama na sebe a hlavně s obrovskou chutí žít a ne jen přežívat. Je mi tak krásně, když si zacvičím, když projdu kolem sladkostí a nechá mě to chladnou a nemám po nocích ty šílené chutě na sladké a slané. A hlavně je tak krásný pocit se ráno vzbudit a mít hlad! To jsem prostě nezažila za mých 26 let snad nikdy. S jakou chutí se teď nasnídám a za hoďku si zacvičím a není mi u toho špatně, jako to bývalo dřív. Vše se změnilo, změnila jsem se já.
A teď k mým výsledkům. Za 4 měsíce mám pryč 16 kilo. 4 cm přes prsa, 25 cm pas, 14 cm pupek, 15 cm boky, 13 cm stehno a 8 cm ruka. Mám velkou radost a zdolala jsem první metu. A teď tu jedu na druhou. Dostat se pod metrák. A doufám, že se mi to do příštího jara povede. Můj měsíční úbytek je +- 2,5 kila. Jen ten první měsíc to bylo 7,5 a teď už to jde dolu zdravě a ne drasticky.
Jinak bych vám všem holkám chtěla vzkázat. Ať jste nabraly těhotenstvím, po porodu na mateřské nebo prostě stresem či špatným životním stylem, vždy se to dá změnit. Vždycky se dá zakousnout, změnit stravu a hodinku denně se hýbat. A nemusí to být nějak šílené drastické, prostě zdravě žít. Vždyť přece Nežijeme proto, abychom jedli. Ale jíme proto, abychom žili. 
P. S.: Takhle prosím vypadá podpora od naší babi. Volala mi, že tu má kamarádku na návštěvě a že chce vidět našeho draka. A tak si tak chvíli povídáme co a jak a já jí nakonec povídám: „Jo a babi! Mám už 16 kilo pryč!“ A naše babi: „Jooo? No tak zaplať pan Bůh, ale až to bude 90, tak to bude mnohem lepší.“
Nevím, kolik si myslí, že vážím, ale úplně mě tím zabila… A tak je to se vším. Ale i tak jí mám ráda…
Přečtěte si také
Vyhodili mě z volební místnosti kvůli plačícímu synovi. Mají na to právo?
- Anonymní
- 10.10.26
- 244
Dnes odpoledne jsem si říkala, že si jen na otočku odskočím k volbám. Otázka deseti minut. Vzala jsem s sebou svého čtyřletého syna Olivera – přece nebudu na takovou chvilku shánět hlídání, ani...
„Nesahejte na ni!“ bráním dceru v MHD. Jsem přecitlivělá?
- Anonymní
- 10.10.26
- 339
Sedíme v tramvaji, kola rytmicky drkotají o kolejnice a moje pětiletá dcera Sofinka si prohlíží lidi kolem. Pak se nakloní blíže ke mně a polohlasem, s naprostou vážností v hlase, pronese větu, ze...
V manželově telefonu jsem našla zprávu: „Včera to bylo krásné. Děkuju.“
- Anonymní
- 10.10.26
- 524
Včera večer byl manžel pryč. Říkal, že má něco pracovního. Já zůstala doma, uspávala děti a vlastně jsem se nad tím ani nepozastavila. Teď mi ale najednou všechno začalo dávat smysl. Neznámé číslo,...
Nejsem automat na sex. Když manžela odmítnu, tváří se, jako bych ho nemilovala
- Anonymní
- 10.10.26
- 224
Mám svého muže Adama ráda. Jenže někdy mi přijde, že kdybychom spolu týden nespali, začal by pochybovat o našem manželství. On totiž moji lásku vnímá podle toho, jestli se s ním mám chuť milovat,...
Na starostu kandiduje můj ex. S obcí to (možná) myslí dobře, mě ale okradl
- Anonymní
- 10.10.26
- 178
Kdybych ho znala jen jako souseda, možná bych mu svůj hlas dala. Zajímá se o dění v obci, má nápady a umí lidi přesvědčit, že mu na nich záleží. Jenže já za něj byla vdaná. A zatímco dnes mluví o...
Stačila jedna pomluva ve školce. Teď jsem ta nejhorší matka ve městě
- Anonymní
- 09.10.26
- 951
Stačilo, aby jedna maminka zaslechla část mého telefonátu, a po školce se začalo šířit, že nechávám dceru samotnou doma. Nikdo se mě nezeptal, co se opravdu stalo. Zato jsem brzy zjistila, jak...
Dcera pořád ztrácela věci. Přestala jsem jí je hledat a nastolila pravidla
- Anonymní
- 09.10.26
- 1717
Láhev, mikina, klíče, sluchátka, nabíječka, věci do školy. Některé věci jsme doma hledali tak často, že jsem měla pocit, že už vlastně nedělám nic jiného. Pomohla nám až pravidla.
Děti konečně usnuly. A já zjistila, že vlastně nechci být s manželem sama
- Anonymní
- 09.10.26
- 1969
Po celém dni se těším na jedinou chvíli. Až děti konečně usnou, v bytě bude ticho a já si budu moct na chvíli sednout. Jenže poslední dobou jsem si začala všímat něčeho, co se mi přiznává opravdu...
Myslela jsem, že manžel na moji nevěru nepřijde. Udělala jsem ale jednu chybu
- Anonymní
- 09.10.26
- 939
S manželem jsme spolu přes dvacet let a v posledních asi pěti letech bych řekla, že jsme spíš spolubydlící. Občas se doma potkáme, řekneme si pár vět a tím to hasne. Intimní život je prakticky...
Nejvíc mi do výchovy nemluví tchyně, ale moje vlastní máma. Bolí mě to shazování
- Anonymní
- 09.10.26
- 1026
Čekala jsem, že po narození dětí bude nejvíc komentářů přicházet od tchyně. Jenže ta je nakonec docela v klidu. Nejvíc mě kontroluje, opravuje a shazuje moje vlastní máma. A bolí to víc, protože od...
a zrovna tohle fandění mi moc pomáhá. 
Teď jdu číst 
Moc ti fandím, je super, jak to máš krásně sesumírovaný a jdeš si za svým. A babička je teda hustej týpek 
…já jsem už asi po sté taky začala se sebou něco dělat, protože už dlouho se sama sobě nelíbím…tak snad to ještě někdy dotáhnu ke své spokojenosti…jinak na profilovce ti to moc sluší 
