Mastodontí hubnutí 3
- O životě
- mejdylko
- 04.07.14
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Tak jsem tu zas a po 4 měsících stále pokračuji. :) Než vám řeknu mé výsledky a jak jsem na tom, tak bych chtěla napsat něco o tom, jak jsem se dopracovala k té mojí tloušťce.
6. třída 56 kg
9. třída (já v pravo) 74 kg
4 měsíce hubnutí -16 kg
- 31
tyto kalhoty jsou velikost 54, teď v nich jsem...
- 4
Hodně jsem přemýšlela nad tím, kde se stala ta chyba. Chyba s velkým CH, že jsem to dopracovala až k váze nad 100 kg. Něco dělá genetika. Máma říkala, že když už jsem se narodila a viděla ty moje kejty a zadeček, tak hned věděla, že budu postavou po ní. Malá, baculatá a s krátkýma nohama. Ale i to se přeci dá ohlídat, když člověk chce.
Asi největší kámen úrazu byl v tom, že já od dětství nebyla zvyklá snídat. Mamce to bylo jedno a jedlo se tak všelijak. Brácha měl geneticky od táty danou hubenou postavu a ramínka alá sešlapanej rejč a hlavně i jeho hyperaktivita byla plus k tomu, že vždy byl jak tintítko. Já byla o dost klidnější, ale ráda jsem se taky hýbala. Jako dítě jsem chodila do plavání, tancovat, hodně jsem jezdila na kole, ale ty proporce jsem vždy měla takové baculaté. Mamka s tátou na nějakou důslednost a pravidelnost v jídle kašlali.
Nepamatuji se, že bych někdy snídala, když jsem šla ráno do školy. Moje první jídlo byla sváča ve škole a o víkendu kolem 11 první jídlo sušenky a mléko nebo čaj. Oběd jsem měla ve škole, ale to jsem byla vybíravá a doma jsem se něčím dodlábla. Doma o víkendu oběd kolem 2-3 odpoledne. Pak nic a v 7-8 večer véča, kdy byly vajíčka s chlebem, topinky, těstoviny s kečupem atd. Takže tyhle šílený stravovací návyky jsem si nesla dál. V 6. třídě jsem měla 56 kilo, prsa číslo 2 a menstruaci od 10 let. Byla jsem dítě s postavou ženy.
V pubertě na střední jsem to zazdila úplně. Ano, sice jsem měla hubnoucí období, kdy jsem z 74 kil zhubla na 62, ale za pár měsíců jsem to zas nabrala a měla jsem dokonce i o 6 kilo víc. Stále jsem dodržovala nulové snídaně, ale horší bylo, že jsem si ani nebrala svačiny do školy. První jídlo bylo až třeba ve 4 odpoledne, když jsem přijela ze školy, a pak jsem se cpala až do večera.
Maturovala jsem s šílenými 97 kily. Nejhorší bylo, že když do mě pak někdo narval snídani, třeba když jsem přespala u kamarádky nebo mě donutila babi, hned potom jsem se pozvracela. Tělo na to nebylo zvyklé a snídani v sobě jsem prostě neustála.
Nastoupila jsem do práce a zhubla jsem na 90, pak jsem zas nabrala. A když jsem o rok později nastoupila do jiné práce, už jsem měla 105 kilo. Jedla jsem 2× denně. Oběd a naprosto šílená večeře a noční přejídání, kdy jsem po 12 hodinách v práci měla takový hlad, že jsem snědla, co jsem viděla. Hrůza. O další rok později jsem už měla 115.
Pak jsem přišla o práci, chvíli jsem byla na pracáku. Pak jsem si konečně našla práci, ale omarodila jsem s ledvinama, takže mě po měsíci vyhodili, protože moje nemoc se protáhla na 3 měsíce. I když jsem už byla relativně zdravá, pořád jsem byla hrozně unavená a bolely mě klouby. Takže mi doktorka řekla, dokud nebudu OK, ať do práce nenastupuji, že bych mohla zas onemocnět (jako dítě jsem hodně trpěla na záněty a bolesti kloubů) a že si mám nechat rekonvalescenci 2 měsíce.
No a pak jsem poznala přítele, hned na to jsem otěhotněla - a to jsem zjistila, že mám 127 kg. A to už byl opravdu hnus.
Nevím jak, ale během těhotenství jsem zhubla 17 kilo. Syn byl ve mně jak požírač tuku a taková výcucka. První trimestr jsem prožila jen na vodě s citronem a kiwi (kiwi nesnáším, ale tehdy mi strašně chutnalo). Neměla jsem nevolnosti, ale neměla jsem na nic chuť a ani hlad. A zbytek těhotenství jsem žila ze sýrů, ovoce, zeleniny, celozrnýho pečiva a hromady nudlí od číňanů. 
Místo těhotenského oblečení jsem nosila oblečení, co jsem na sobě neměla už 2 roky. Rodit jsem šla se 110 kg a z porodnice jsem přišla se 104 kily. Ach, jak krásně mi bylo a jak mi všichni lichotili, jak dobře vypadám.
Jenže něco bylo špatně. Zase jsem se vrátila k tomu návyku jíst 2× denně a nejvíc večer, když syn usnul a já měla klid. Takže přes den jsem spolkla rychlo oběd a večer jsem se dojídala. Největší chyba, to už vím! Do toho stres, protože jsem měla po porodu blok a nechtěla jsem sex, takže jsme se přítelem dost hádali. Ještě jsme řešili peníze, protože mi stát pořád držel rodičák, protože přítel je cizinec. O další nervy se postarala majitelka bytu, která měla snad miliardu exekucí na byt.
A pak přišel šok na jaře, kdy umřel můj bratr. A to už byla konečná. Naložila jsem se do lednice a žrala, žrala a žrala. Přibírala jsem 2 kila za měsíc. Závidím lidem, co když jsou nervózní a mají stres, tak nemohou polknout ani sousto. Já stres zajídám. Co zajídám, doslova přežírám!
A tak jsem to dopracovala až na tu šílenou váhu 135! Když mi to letos v únoru na gynekologii řekli, bylo mi tak zle. Bylo mi ze mě samotný na blití, že jsem to dotáhla do téhle šílené váhy. Jak jsem to mohla jen dopustit? Jak jsem se mohla dožrat až na váhu na hranici života a smrti?
Pak mi začalo docházet, jak jsem nechutná, jak jsem jen jedna velká koule tuku. Jak už ani ten relativně hezkej xicht mě nemůže zachránit. Začala jsem si všímat, i jak lidi na mě koukaj. A Bůh ví co, se jim honí hlavou.
Pak jsem se i slyšela na jednom videu, jak funím. Jak už ten tuk mi tlačí na plíce a bránici a já i v klidovém stavu sotva dýchala. A to nemluvím o tom, že jsem sotva vylezla schody k nám do 2. patra.
Teď nevím, jestli je dobře nebo špatně, že mi nikdy přítel neřekl, že jsem tlustá a měla bych se sebou něco dělat. Nikdy jsem od něj neslyšela narážku na mé špekaté já. Třeba kdyby něco řekl, uvědomila bych si to dřív. Možná taky nade mnou zlomil hůl nebo mě nechtěl stresovat ještě víc, protože jsem byla uštěkaná, rejpavá a výbušná a asi mě měl taky plný zuby. A to nemluvím o sexu, to radši ani rozvádět nebudu…
A tak mi to otevřelo oči. Vždyť mám chlapa, mám malého syna a maminku, které už jsme zbyly jen my. Tohle by byla pomalu cesta k jisté smrti a zabila bych se vlastně sama. Užrala bych se. A jednoho dne mi prostě bliklo v hlavě a začala jsem hubnout. Ale to je v mém prvním deníčku. Je hrozné, že člověku to dojde, až když se prožere do nechutnosti. Neomlouvám se tím, čím jsem si prošla. Ale to jídlo bylo něco jako antidepresivum. Abych se nesložila, mohla se starat o syna a abych mohla stát na nohou, zachraňovaly mě brambůrky, čokoška a hektolitry koly. Věci, na které teď ani nesáhnu.
A tak jsem tu teď já. Motivovaná, pyšná sama na sebe a hlavně s obrovskou chutí žít a ne jen přežívat. Je mi tak krásně, když si zacvičím, když projdu kolem sladkostí a nechá mě to chladnou a nemám po nocích ty šílené chutě na sladké a slané. A hlavně je tak krásný pocit se ráno vzbudit a mít hlad! To jsem prostě nezažila za mých 26 let snad nikdy. S jakou chutí se teď nasnídám a za hoďku si zacvičím a není mi u toho špatně, jako to bývalo dřív. Vše se změnilo, změnila jsem se já.
A teď k mým výsledkům. Za 4 měsíce mám pryč 16 kilo. 4 cm přes prsa, 25 cm pas, 14 cm pupek, 15 cm boky, 13 cm stehno a 8 cm ruka. Mám velkou radost a zdolala jsem první metu. A teď tu jedu na druhou. Dostat se pod metrák. A doufám, že se mi to do příštího jara povede. Můj měsíční úbytek je +- 2,5 kila. Jen ten první měsíc to bylo 7,5 a teď už to jde dolu zdravě a ne drasticky.
Jinak bych vám všem holkám chtěla vzkázat. Ať jste nabraly těhotenstvím, po porodu na mateřské nebo prostě stresem či špatným životním stylem, vždy se to dá změnit. Vždycky se dá zakousnout, změnit stravu a hodinku denně se hýbat. A nemusí to být nějak šílené drastické, prostě zdravě žít. Vždyť přece Nežijeme proto, abychom jedli. Ale jíme proto, abychom žili. 
P. S.: Takhle prosím vypadá podpora od naší babi. Volala mi, že tu má kamarádku na návštěvě a že chce vidět našeho draka. A tak si tak chvíli povídáme co a jak a já jí nakonec povídám: „Jo a babi! Mám už 16 kilo pryč!“ A naše babi: „Jooo? No tak zaplať pan Bůh, ale až to bude 90, tak to bude mnohem lepší.“
Nevím, kolik si myslí, že vážím, ale úplně mě tím zabila… A tak je to se vším. Ale i tak jí mám ráda…
Přečtěte si také
„A ty jsi pořád sama?“ Otázka, která mě dokáže vytočit k nepříčetnosti
- Anonymní
- 15.07.26
- 1273
Potřebuji se z toho alespoň vypsat. Asi nebudu jediná, kdo něco podobného prožívá. Na jednu stranu vím, že to lidé většinou nemyslí zle. Jenže je to opravdu nepříjemné. Kamarádka mi kdysi...
Stačila vteřina a dcera letěla z trampolíny. Už na ni své děti nepustím
- Anonymní
- 15.07.26
- 750
Jedna obyčejná zastávka během rodinného cyklovýletu. Jenže pár minut na dětské trampolíně stačilo k tomu, aby se idylický den proměnil téměř v horor. Znovu jsem si uvědomila, proč mám z některých...
Myslela jsem si, že randím s lékařem. Pravdu jsem zjistila až po třech měsících
- Anonymní
- 15.07.26
- 1316
Ve svých sedmačtyřiceti jsem si řekla, že už nechci každý večer koukat jen na seriály a hádat se s ovladačem. Děti byly dospělé, kamarádky měly své životy a já po rozvodu začínala mít pocit, že...
Kvůli dovolené jsme se málem rozešli. Chtěl rybařit v Norsku, já ležet v Řecku
- Anonymní
- 15.07.26
- 547
Když mě Filip požádal o ruku, byla jsem přesvědčená, že už nás nic nerozdělí. Vždyť jsme spolu zvládli rekonstrukci bytu, výběr sedačky i návštěvy jeho maminky. Jenže pak přišlo plánování svatební...
Do Arménie s miminkem a tříleťákem: Low-cost, sbalení do batohu a noční let
- Amsetka
- 15.07.26
- 333
Arménie, lowcost a dvě děti. Jsme blázni?
Nechal mě samotnou s dětmi a bez peněz. Netušil, že mi tím změní život k lepšímu
- Anonymní
- 14.07.26
- 19297
Nikdy jsem si nemyslela, že budu ve třiceti sama se dvěma malými dětmi, prázdným účtem a strachem z každé další složenky. Přesně tak ale vypadal můj život poté, co od nás odešel manžel.
Chtěla jsem být konečně hubená. Místo obdivu jsem skončila na psychiatrii
- Anonymní
- 14.07.26
- 2537
Když se dnes dívám na své fotografie z dětství, nechápu, proč jsem se tehdy považovala za tlustou. Nebyla jsem. Jen jsem měla širší boky, silnější stehna a byla jsem jiná než většina holek ve...
Bývalka mě po letech uhání, přemýšlím, že to řeknu jejímu muži
- Anonymní
- 14.07.26
- 2776
Život občas píše neuvěřitelné scénáře. Když se se mnou Magda před deseti lety rozešla, hodně to bolelo. Trvalo mi dlouho, než jsem se z toho dostal a posunul se dál. Dnes jsem spokojený, sice...
Místo dárečků z Temu jsem ve školce rozdala ovoce. Jsem prý líná matka
- Anonymní
- 14.07.26
- 2496
Být v dnešní době mámou ve školce občas připomíná účast v nějaké podivné sociální soutěži, kterou nikdo oficiálně nevyhlásil, ale všichni se jí povinně účastní. Nejnovějším hitem, ze kterého mi už...
Tchyně mi krmí roční dceru bůčkem. Prý z ní dělám chudinku
- Anonymní
- 14.07.26
- 1674
Moje dcera oslavila před čtrnácti dny první rok. Je to drobné, křehké miminko, teprve se učíme na pevnou stravu, jedeme bio zeleninu, libové maso, všechno poctivě mixuji nebo krájím na malé kousky....
a zrovna tohle fandění mi moc pomáhá. 
Teď jdu číst 
Moc ti fandím, je super, jak to máš krásně sesumírovaný a jdeš si za svým. A babička je teda hustej týpek 
…já jsem už asi po sté taky začala se sebou něco dělat, protože už dlouho se sama sobě nelíbím…tak snad to ještě někdy dotáhnu ke své spokojenosti…jinak na profilovce ti to moc sluší 
