Mastodontí hubnutí 3
- O životě
- mejdylko
- 04.07.14
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Tak jsem tu zas a po 4 měsících stále pokračuji. :) Než vám řeknu mé výsledky a jak jsem na tom, tak bych chtěla napsat něco o tom, jak jsem se dopracovala k té mojí tloušťce.
6. třída 56 kg
9. třída (já v pravo) 74 kg
4 měsíce hubnutí -16 kg
- 31
tyto kalhoty jsou velikost 54, teď v nich jsem...
- 4
Hodně jsem přemýšlela nad tím, kde se stala ta chyba. Chyba s velkým CH, že jsem to dopracovala až k váze nad 100 kg. Něco dělá genetika. Máma říkala, že když už jsem se narodila a viděla ty moje kejty a zadeček, tak hned věděla, že budu postavou po ní. Malá, baculatá a s krátkýma nohama. Ale i to se přeci dá ohlídat, když člověk chce.
Asi největší kámen úrazu byl v tom, že já od dětství nebyla zvyklá snídat. Mamce to bylo jedno a jedlo se tak všelijak. Brácha měl geneticky od táty danou hubenou postavu a ramínka alá sešlapanej rejč a hlavně i jeho hyperaktivita byla plus k tomu, že vždy byl jak tintítko. Já byla o dost klidnější, ale ráda jsem se taky hýbala. Jako dítě jsem chodila do plavání, tancovat, hodně jsem jezdila na kole, ale ty proporce jsem vždy měla takové baculaté. Mamka s tátou na nějakou důslednost a pravidelnost v jídle kašlali.
Nepamatuji se, že bych někdy snídala, když jsem šla ráno do školy. Moje první jídlo byla sváča ve škole a o víkendu kolem 11 první jídlo sušenky a mléko nebo čaj. Oběd jsem měla ve škole, ale to jsem byla vybíravá a doma jsem se něčím dodlábla. Doma o víkendu oběd kolem 2-3 odpoledne. Pak nic a v 7-8 večer véča, kdy byly vajíčka s chlebem, topinky, těstoviny s kečupem atd. Takže tyhle šílený stravovací návyky jsem si nesla dál. V 6. třídě jsem měla 56 kilo, prsa číslo 2 a menstruaci od 10 let. Byla jsem dítě s postavou ženy.
V pubertě na střední jsem to zazdila úplně. Ano, sice jsem měla hubnoucí období, kdy jsem z 74 kil zhubla na 62, ale za pár měsíců jsem to zas nabrala a měla jsem dokonce i o 6 kilo víc. Stále jsem dodržovala nulové snídaně, ale horší bylo, že jsem si ani nebrala svačiny do školy. První jídlo bylo až třeba ve 4 odpoledne, když jsem přijela ze školy, a pak jsem se cpala až do večera.
Maturovala jsem s šílenými 97 kily. Nejhorší bylo, že když do mě pak někdo narval snídani, třeba když jsem přespala u kamarádky nebo mě donutila babi, hned potom jsem se pozvracela. Tělo na to nebylo zvyklé a snídani v sobě jsem prostě neustála.
Nastoupila jsem do práce a zhubla jsem na 90, pak jsem zas nabrala. A když jsem o rok později nastoupila do jiné práce, už jsem měla 105 kilo. Jedla jsem 2× denně. Oběd a naprosto šílená večeře a noční přejídání, kdy jsem po 12 hodinách v práci měla takový hlad, že jsem snědla, co jsem viděla. Hrůza. O další rok později jsem už měla 115.
Pak jsem přišla o práci, chvíli jsem byla na pracáku. Pak jsem si konečně našla práci, ale omarodila jsem s ledvinama, takže mě po měsíci vyhodili, protože moje nemoc se protáhla na 3 měsíce. I když jsem už byla relativně zdravá, pořád jsem byla hrozně unavená a bolely mě klouby. Takže mi doktorka řekla, dokud nebudu OK, ať do práce nenastupuji, že bych mohla zas onemocnět (jako dítě jsem hodně trpěla na záněty a bolesti kloubů) a že si mám nechat rekonvalescenci 2 měsíce.
No a pak jsem poznala přítele, hned na to jsem otěhotněla - a to jsem zjistila, že mám 127 kg. A to už byl opravdu hnus.
Nevím jak, ale během těhotenství jsem zhubla 17 kilo. Syn byl ve mně jak požírač tuku a taková výcucka. První trimestr jsem prožila jen na vodě s citronem a kiwi (kiwi nesnáším, ale tehdy mi strašně chutnalo). Neměla jsem nevolnosti, ale neměla jsem na nic chuť a ani hlad. A zbytek těhotenství jsem žila ze sýrů, ovoce, zeleniny, celozrnýho pečiva a hromady nudlí od číňanů. 
Místo těhotenského oblečení jsem nosila oblečení, co jsem na sobě neměla už 2 roky. Rodit jsem šla se 110 kg a z porodnice jsem přišla se 104 kily. Ach, jak krásně mi bylo a jak mi všichni lichotili, jak dobře vypadám.
Jenže něco bylo špatně. Zase jsem se vrátila k tomu návyku jíst 2× denně a nejvíc večer, když syn usnul a já měla klid. Takže přes den jsem spolkla rychlo oběd a večer jsem se dojídala. Největší chyba, to už vím! Do toho stres, protože jsem měla po porodu blok a nechtěla jsem sex, takže jsme se přítelem dost hádali. Ještě jsme řešili peníze, protože mi stát pořád držel rodičák, protože přítel je cizinec. O další nervy se postarala majitelka bytu, která měla snad miliardu exekucí na byt.
A pak přišel šok na jaře, kdy umřel můj bratr. A to už byla konečná. Naložila jsem se do lednice a žrala, žrala a žrala. Přibírala jsem 2 kila za měsíc. Závidím lidem, co když jsou nervózní a mají stres, tak nemohou polknout ani sousto. Já stres zajídám. Co zajídám, doslova přežírám!
A tak jsem to dopracovala až na tu šílenou váhu 135! Když mi to letos v únoru na gynekologii řekli, bylo mi tak zle. Bylo mi ze mě samotný na blití, že jsem to dotáhla do téhle šílené váhy. Jak jsem to mohla jen dopustit? Jak jsem se mohla dožrat až na váhu na hranici života a smrti?
Pak mi začalo docházet, jak jsem nechutná, jak jsem jen jedna velká koule tuku. Jak už ani ten relativně hezkej xicht mě nemůže zachránit. Začala jsem si všímat, i jak lidi na mě koukaj. A Bůh ví co, se jim honí hlavou.
Pak jsem se i slyšela na jednom videu, jak funím. Jak už ten tuk mi tlačí na plíce a bránici a já i v klidovém stavu sotva dýchala. A to nemluvím o tom, že jsem sotva vylezla schody k nám do 2. patra.
Teď nevím, jestli je dobře nebo špatně, že mi nikdy přítel neřekl, že jsem tlustá a měla bych se sebou něco dělat. Nikdy jsem od něj neslyšela narážku na mé špekaté já. Třeba kdyby něco řekl, uvědomila bych si to dřív. Možná taky nade mnou zlomil hůl nebo mě nechtěl stresovat ještě víc, protože jsem byla uštěkaná, rejpavá a výbušná a asi mě měl taky plný zuby. A to nemluvím o sexu, to radši ani rozvádět nebudu…
A tak mi to otevřelo oči. Vždyť mám chlapa, mám malého syna a maminku, které už jsme zbyly jen my. Tohle by byla pomalu cesta k jisté smrti a zabila bych se vlastně sama. Užrala bych se. A jednoho dne mi prostě bliklo v hlavě a začala jsem hubnout. Ale to je v mém prvním deníčku. Je hrozné, že člověku to dojde, až když se prožere do nechutnosti. Neomlouvám se tím, čím jsem si prošla. Ale to jídlo bylo něco jako antidepresivum. Abych se nesložila, mohla se starat o syna a abych mohla stát na nohou, zachraňovaly mě brambůrky, čokoška a hektolitry koly. Věci, na které teď ani nesáhnu.
A tak jsem tu teď já. Motivovaná, pyšná sama na sebe a hlavně s obrovskou chutí žít a ne jen přežívat. Je mi tak krásně, když si zacvičím, když projdu kolem sladkostí a nechá mě to chladnou a nemám po nocích ty šílené chutě na sladké a slané. A hlavně je tak krásný pocit se ráno vzbudit a mít hlad! To jsem prostě nezažila za mých 26 let snad nikdy. S jakou chutí se teď nasnídám a za hoďku si zacvičím a není mi u toho špatně, jako to bývalo dřív. Vše se změnilo, změnila jsem se já.
A teď k mým výsledkům. Za 4 měsíce mám pryč 16 kilo. 4 cm přes prsa, 25 cm pas, 14 cm pupek, 15 cm boky, 13 cm stehno a 8 cm ruka. Mám velkou radost a zdolala jsem první metu. A teď tu jedu na druhou. Dostat se pod metrák. A doufám, že se mi to do příštího jara povede. Můj měsíční úbytek je +- 2,5 kila. Jen ten první měsíc to bylo 7,5 a teď už to jde dolu zdravě a ne drasticky.
Jinak bych vám všem holkám chtěla vzkázat. Ať jste nabraly těhotenstvím, po porodu na mateřské nebo prostě stresem či špatným životním stylem, vždy se to dá změnit. Vždycky se dá zakousnout, změnit stravu a hodinku denně se hýbat. A nemusí to být nějak šílené drastické, prostě zdravě žít. Vždyť přece Nežijeme proto, abychom jedli. Ale jíme proto, abychom žili. 
P. S.: Takhle prosím vypadá podpora od naší babi. Volala mi, že tu má kamarádku na návštěvě a že chce vidět našeho draka. A tak si tak chvíli povídáme co a jak a já jí nakonec povídám: „Jo a babi! Mám už 16 kilo pryč!“ A naše babi: „Jooo? No tak zaplať pan Bůh, ale až to bude 90, tak to bude mnohem lepší.“
Nevím, kolik si myslí, že vážím, ale úplně mě tím zabila… A tak je to se vším. Ale i tak jí mám ráda…
Přečtěte si také
Dcera málem vběhla pod tramvaj. Bojím se, až začne dojíždět na střední
- Anonymní
- 20.05.26
- 471
Moje patnáctiletá dcera v září nastupuje na gymnázium v centru Prahy. Měla jsem z toho radost, protože se tam dostala sama, bez tlačení a obrovského drilu. Brala jsem to jako krok k větší...
„Kvůli tobě jsem přišla o rodinu,“ vpálila mi dcera. Přitom mě její otec podvedl
- Anonymní
- 20.05.26
- 778
Andree je šestnáct, puberta s ní cloumá ze všech stran a poslední měsíce jsou mezi námi opravdu náročné. Hádáme se skoro kvůli všemu a mám pocit, že ať řeknu cokoli, vždycky je to špatně. Nejhorší...
Nabídl jsem jí, že půjdu na rodičovskou. Přesto dítě odmítá. Co teď?
- Anonymní
- 20.05.26
- 390
Sedíme v naší oblíbené kavárně v centru města. Moje přítelkyně, říkejme jí třeba Lucie, nadšeně vypráví o novém filmu, na který musíme jít, a plánuje víkendový výlet do Berlína. Je krásná, chytrá a...
Manželka utrácí za oslavy narozenin pro děti majlant. Prý zbytečně vyšiluju
- Anonymní
- 20.05.26
- 428
Tak nevím, jestli je to dnes normální. Jsme úplně obyčejná rodina s průměrnými příjmy. Já i manželka pracujeme, i když ona jen na zkrácený úvazek. V mnoha věcech se snažíme šetřit, o to víc mě pak...
Dcera se nedostala v Praze na gympl, i když měla hodně bodů. Je to zoufalství
- Anonymní
- 20.05.26
- 555
Přijímačky na střední nám letos pořádně znepříjemnily život. Dcera měla vysněné gymnázium, chodila na přípravku, učila se, dřela a stejně se nedostala. Nakonec je ráda alespoň za obchodku, kam ji...
Moje příšerná tchyně řídila celý náš vztah. Manžel jí nikdy neodporoval
- Anonymní
- 19.05.26
- 2357
Musím se vypsat aspoň tímto způsobem. Vím, že tchyně jsou téma samo o sobě. Ta moje, dnes už bývalá, ale patří mezi ty nejhorší. Od začátku našeho vztahu mě neměla ráda. Nebyla jsem pro ni dost...
Babička si zlomila nohu a já šílím. Co s dětmi o prázdninách? Nemám tolik volna
- Anonymní
- 19.05.26
- 1450
Letní prázdniny se blíží a já začínám panikařit. Mám dvojčata v první třídě a celou dobu jsem počítala s tím, že nám přes léto pomůže moje mamka. Jenže si ošklivě zlomila nohu a skončila na...
Seriál Monyová ve mně otevřel staré rány. Připomněl mi mého bývalého manžela
- Anonymní
- 19.05.26
- 1463
Od Simony Monyové mám doma mnoho knížek. V té době by mě ani nenapadlo, že jednou prožiju něco hodně podobného. Já na rozdíl od ní ale měla štěstí, přežila jsem, i když šrámy na duši se asi nikdy...
Syn (8) na rodinné oslavě nechtěně prozradil něco, co nám všem změnilo život
- Anonymní
- 19.05.26
- 2809
Byla to klasická rodinná oslava se vším všudy. Tchán slavil sedmdesátiny a s tchyní si oba potrpí na velkolepé oslavy. Všechno bylo celkem fajn. Tchán a můj muž se jako vždy opili a řešili různé...
„Ty rozmazlené spratky sem nevoďte,“ křičela na nás tchyně po poslední návštěvě
- Anonymní
- 19.05.26
- 1821
Manželova matka byla vždycky trochu zvláštní. Ale dokud chodila do práce a měla kolem sebe běžný režim, dalo se s ní celkem vyjít. Jenže od chvíle, kdy odešla do důchodu, se hodně změnila. Jako by...
a zrovna tohle fandění mi moc pomáhá. 
Teď jdu číst 
Moc ti fandím, je super, jak to máš krásně sesumírovaný a jdeš si za svým. A babička je teda hustej týpek 
…já jsem už asi po sté taky začala se sebou něco dělat, protože už dlouho se sama sobě nelíbím…tak snad to ještě někdy dotáhnu ke své spokojenosti…jinak na profilovce ti to moc sluší 
