Cesta do pekla
- O životě
- mejdylko
- 08.01.16 načítám...
Mastodontí deníčky o hubnutí se zvrtly jinam. Všechno je špatně. :(
Je neděle. Rozhodla jsem, že vezmeme syna na projížďku autobusem, kterou strašně miluje. Dojedeme na Černý most, projdeme se po nákupním centru, zajdeme si na oběd a já se podívám po té podprsence, kterou už dlouho chci, ale stále jsem její nákup odkládala.
Venku je strašná zima. Než dojdeme z metra do centra, tak syn už fňuká. Pořád mu povídám, ať vydrží, že už tam budeme. V centru hned ožije a začne lítat. Musíme ho krotit, aby někoho nesrazil k zemi. Andrej prohlásí, že má hlad. Rozhodne hned. Jdeme do mekáče.
Zboucháme meníčko, Alex si dá pár hranolek se sladkokyselou omáčkou. Není moc velký jedlík, takže se v tom jen pošťourá a já mu pak dám banán.
A jde se nakupovat do Globusu. Andy si koupí 3 trička ve slevě za 100 Kč a pak na mě z nějakého rohu zakřičí, že tam maj zlevněné podprsenky. Ať se jdu podívat. Koukám na košíčky, tohle mi nikdy nemůže být. Beru jednu označením 90E a jdu do kabinky. Koutkem oka se zahlédnu, jak vypadám…
Nechci na sebe koukat, nesnáším ten pohled. Snažím se podprsenku zapnout a hned to cítím, že to strašně škrtí. Ani se nepokouším ji dopnout a dám ji na ramínko, obléknu se a nasupěná vylezu. Na přítele zakývám hlavou, jakože mi to není a jdeme.
Vylezeme ven z Globusu a jdeme si to projít po centru. Pak musím na toaletu, a tak přítel jde se synem do nějakého koutku, kde si děti hrají a já jdu na WC. Tam fronta. Musím si stoupnout tak, že vidím přímo na sebe. Celá postava, v celé „kráse“. Civím na sebe.
Krátké tlusté nohy, narvané v černých kalhotách o kterých si myslím, že mě zeštíhlují. Tričko, o kterém jsem si myslela, že je mi volné, mi sotva obepíná pupek, který přetéká přes okraj zaříznutých kalhot. Absolutně nesedící podprsenka, u které mi odstávají košíčky a blbě mi drží prsa.
Fronta se hne a já musím odtrhnout pohled od zrcadla. Jsem lehce nervozní. Vykonám potřebu a jdu za klukama. Alex tam lítá, směje se a piští. Jsem na něj tak moc pyšná. Kouknu se vedle a tam sedí můj Andrej. Kouká na mě a usměje se. Popadne mě úzkost. Strašně velká úzkost a nahrnou se mi slzy do očí. Rozmrkám to a jdu za nimi.
Když si Alex dohraje, tak jdeme do obchodu, kam jsem se chtěla podívat na podprsenky. Vždycky jsem si tam vybrala. Popadnu dvě, které se mi vcelku líbily a jdu do kabinky. Alex s Andrejem na mě čekají.
Zalezu do kabinky, zavřu ze sebou a dostanu první ránu. Ze tří stran na mě koukají 3 Jany. Tři tlusté, hnusné Jany. Rozklepou se mi kolena. Pomalu se svlékám do půl pasu, až tam stojím polonahá. Koukám na sebe. Prohlížím si každej kousek svého těla. Každý kousek sebe. Udělá se mi v krku knedlík. Pak se mi rozklepe brada a nakonec mi začnou kapat slzy.
Tohle jsem strašně dlouho neviděla. Neviděla jsem sama sebe, jak vypadám. Má výmluva, že v novém bytě nemám kam zrcadlo dát, je teď provalena. Není to tím, že by ho nebylo kam dát. Je to tím, že by mi odhalilo pravdu. Ukázalo mi, co jsem. A tady jsem to měla 3× a ze všech úhlů. Třikrát mé tlusté já.
Stojím tam, slzy mi stékají po tvářích a já zkoumám každý kousek svého těla. Od tlustých lýtek, po obrovská stehna a nafouknutou zadnici, která se sotva drží pod kalhotama. Břicho, které mi teče přes okraj kalhot, prsa, která visí k zemi, silné ruce. Dvojitá brada, odulé tváře a oči. Ty jediné na mně bývaly hezké. Teď jsou zapadlé kilech tuku, bez lesku, bez radosti, temné a bolavé. Zapomněla jsem, jak byly krásné. Jak se na mě s radostí smály každé ráno do zrcadla a jak mě měly rády. Dnes mě nenávidí. Nesnáší ten pohled na tohle tělo, na to, jaká jsem.
Ještě jednou se skouknu od shora dolů a naopak. A pak to ve mně nevydrží. Sesunu se podle zrcadla a rozpláču se na plno. Jsem plná bolesti a nenávisti vůči sobě. Kam až jsem to dotáhla? Mám zničené sebevědomí, nemám se ráda a nenávidím svou schránku.
Od malička jsem toužila být ta krásná, štíhlá holčička, kterou budou mít všichni rádi. Místo toho jsem měla kejty a pár kilo na víc. Ne, nebyla jsem tlustá, ale do ideálu té vysněné krásné dcerky mi trochu chybělo. Lidi mi to dávali najevo. Jak doma, tak ve škole i mezi kamarády. Malá tlustá Jana. Tohle mi zůstalo na triku do dnes. Všichni si mě pamatují pod pojmem malá tlustá Jana.
Nebyla jsem cvalda, co by jen seděl doma u TV a cpal se. To nikdy. Jezdila jsem na kole, lítala s děckama venku, jezdili jsme na lyže, na plavání, 2× týdně jsou chodila tancovat a 2× týdně na fotbalový kroužek. Ale pořád jsem takovýto něco navíc na sobě měla. A to mi zůstalo i do puberty. Spolužáci si mě dobírali a kopali mě do zadku a některý to dotáhli tak daleko, že mě štípali do prsou. Protože jsem byla pomalu jediná z holek ze třídy, která tam něco měla.
Ale i to jsem překonala a naučila jsem si je pak držet od těla a poslat je tzv. do pr*ele. Sbírala jsem kousky svého sebevědomí, které mi z domova tak chybělo. Doma to bylo jen o ponižování.
„Nikdy nic nedokážeš, podívej se na sebe. Jsi hnusná a tlustá. Nikdo tě nikdy nebude chtít a nikdo tě nebude mít rád.“
Měla jsem necelých 60 kilo v 17 letech, a i přesto jsem dle mé matky a bratra byla hnusná, tlustá a odporná. Na nic. Snažila jsem se to v sobě překonat. Ale nešlo to, cítila jsem, jak mě ta bolest ve mně požírá. Sebevražda se mi nepovedla, tak jsem se naučila své trápení zajídat.
Největší chyba, ale jinak jsem to neuměla. A to byla má cesta do pekla. Celý den jsem byla schopná nejíst, klidně i několik dní a pak to na mě padlo a musela jsem si dát svou drogu. Svůj kousek jídla, kterej by trochu obalil mé nervy. Jídlo… Pět písmenek, která mě odsoudila k sebedestrukci.
Má maturita končila s 97 kilama. Ano, za 3 roky roky jsem nabrala skoro 40 kilo. Už jsem se vezla. Už mi na ničem nezáleželo. Bylo mi jedno, jak tlustá budu, stejně jsem k ničemu a nikdo mě nemůže mít rád. Byla jsem tak sama a neuměla jsem se svěřovat. Neměla jsem k nikomu důvěru.
A když jsem pak dozrála a chtěla jsem s mamkou o tom mluvit, tak mi bylo řečeno: „Tvoje starosti bych chtěla mít.“
Ale já je mám mami a pro mě je to důležité! Pro ni ne. Pro ni jsem nikdy nebyla důležitá. Brácha byl její number one a když umřel, zbyla jí ta horší část z ní. Já.
Když jsem otěhotněla – měla jsem už 127kg!, tak jsem hodně zhubla. Alex byl ve mně jak malá tasemnice a já, aniž bych chtěla, tak jsem hubla. Rostlo mi sebevědomí, přítel byl na mě hodnej, vždycky byl. Byl první, kecám druhý (moje nejlepší kamarádka je první), kdo mě neviděl jen jako tlustý prase, ale jako osobnost. Viděl mě!
Těhotenství bylo super, cítila jsem se skvěle. Zhubla jsem dohromady 17 kilo. Rodila jsem se 110 kily. Porod byl hroznej, ale zvládli jsme to všichni. Domu jsem šla s 98 kilama. Bylo mi tak krásně.
Jenže pak přišel ten nejhorší den v životě. Brácha spáchal sebevraždu. Opravdu to udělal a nebyl tu. Já se nehroutila. Opět jsem si to držela v sobě a začlo to. Jídlo, moje záchrana… Brambůrky, kola, čokolády, bonbony, laskominy.
Hlavní jídla jsem měla vždy vcelku „zdravá“. Nemám ráda typickou českou kuchyni. Miluju saláty, ovoce, zeleninu, těstoviny, ryby… Ty lákadla kolem mě a nepravidelnost. Neexistovaly snídaně. Jedla jsem 2× denně a nejvíc na noc, kdy jsem se došťouchla čokoškou nebo něčím ještě horším. Bylo mi to zas všechno jedno. Žila jsem v temnotě, ani syn to nemohl zachránit. Byla jsem zas v tom. V pr…
Jednoho dne jsme se přestěhovali a pak mi volala kamarádka, že jí umřel táta. Byl hodně tlustý (cca 200 kg) a odnesla to slinivka a srdce. Vzalo mě to. Přemýšlela jsem nad tím. Jemu bylo 52 let. Mně je polovic, takže tak dopadnu taky. Vyžeru se na 200 kilo, nebudu se moc hnout a pak prostě zhebnu? Nedožiju se vnoučat, možná synovy maturity a jeho svatby. Nechám ho tu a bude mi to vyčítat? Ne, takhle to nejde.
A tak jsem začala hubnout, ale to tu většina z vás četla.
Problém ovšem nastal v březnu 2015. Musela jsem si k sobě nastěhovat svou matku. Ona potřebovala odejít od přítele a já, protože jsem její dcera a i přesto všechno ji mám ráda a hlavně i proto, že nám hodně pomohla, když se syn narodil a my měli minimum peněz, tak jsem jí to chtěla oplatit.
Už si půl roku mlela o tom, jak si najdem větší byt a půjde tam s námi bydlet. Jak nám bude pomáhat, hlídat Alexe a jak to bude fajn. Já, zaslepená jejíma sladkýma řečma, jsem tomu věřila. To ona umí. Měla jsem pochyby, ale to jsem tak nějak zahnala.
První 3 měsíce kdy jsme spolu bydlely, jsem si myslela, že to je jen o tom si zvyknout. Ale to byl omyl. Já s ní prostě žít nemohu (nebydlela jsem s ní 7 let). Jen ji vidím, dělá se mi špatně. Problém i je, že za tu dobu, co spolu bydlíme, jsem zase začala tloustnout.
Ubíjí mě žití s ní. A já nejsem šťastná. Mám depresi a tloustnu. Z mých zhubnutých 25 kil mám už půlku nazpátek. Stačí půl roku a mám to zpět všechno. Mám vždycky týdny, kdy je to s ní lepší, a tak se srovnám, začnu se sebou zas něco dělat a pak udělá, řekne něco, co mě položí a mně se nechce nic.
Mechanicky se starám o syna a přemýšlím nad tím, jak z toho ven. Jsem srab, který se neumí vzepřít své matce. Neumím jí to říct, jak mi zničila život a že jsem vždycky toužila po tom, aby mi řekla, jak mě miluje a že si mě jako dcery váží a že jsem to nejlepší, co se jí povedlo.
Místo toho jsem se teď v prosinci od ní na její narozeniny dozvěděla, že jsem měla zhebnout já a že lituje toho, že umřel brácha a ne já (tím chtěla naznačit, že je škoda, že se mi v těch 17 sebevražda opravdu nepovedla). Že odešla ze života její kvalitnější část. Já jsem ta horší část, která vypadá jako svůj fotr a připomínám jí všechnu minulost s ním a všechny chyby.
Takže jsem se oblékla a z kabinky jsem se tak nějak vypotácela ven, podprsenku jsem si ani nezkusila. Příteli jsem řekla, že mi není, popadla jsem namátkou jinou ve stojanu, zaplatila ji a zbaběle odtamtud utekla. V autobuse jsem na to zas myslela a začala jsem zas plakat. Vypadala jsem jak blázen. Možná jsem. Kdo se dobrovolně zabíjí jídlem? Jen blázen.
A tak tu sedím, čučím na televizi, nevím, co tam dávají a balancuji na okraji propasti. Buď se vzepřu, vzchopím a začnu žít a hlavně se mít ráda, nebo se tím nechám sežrat a za chvíli bude po mně. A to já nechci. Vždycky jsem pro ostatní byla ta silná ženská, co nezná překážky, ale to bylo jen povrch. Nevímn jak zdolat svou největší překážku – sebenenávist.
Přečtěte si také
Kamarádím se s bývalkou svého přítele. Začínám si myslet, že to není náhoda
- Anonymní
- 16.04.26
- 106
Život umí zamotat věci zvláštním způsobem. Před dvěma lety jsem začala chodit s Martinem. Asi po půl roce jsem se seznámila s Adélou. Působilo to úplně přirozeně, jako náhoda. Sedly jsme si hned,...
Žijeme spolu, ale jsme spíš spolubydlící než milenci. Příteli to tak vyhovuje
- Anonymní
- 16.04.26
- 132
S Lukášem jsme spolu asi pět let. Náš vztah se ale dostal do bodu, kdy už se nikam neposouvá. Spíš mám pocit, že se pomalu vzdalujeme. Žijeme spolu, ale vedle sebe, ne spolu. Někdy se skoro ani...
Přítel nevydrží v práci déle než 2 měsíce. Má smysl s takovým plánovat život?
- Anonymní
- 16.04.26
- 82
S Mirkem chodím už dva roky. V poslední době spolu i bydlíme. Je to fajn kluk, splňuje vlastně skoro všechna má očekávání. Až na jedno, ale velmi důležité. Není schopný si udržet práci. Většinou je...
Osamělá cesta matky: Čtrnáct let ticha a boj o vyšší alimenty
- Anonymní
- 16.04.26
- 107
Sedím u kuchyňského stolu a prohlížím fotky od miminka mé 14leté dcery . Na fotce se usmívám s malou holčičkou v náručí. Bylo jí tehdy dva a půl roku.
Můj boj s tím, proč moje děti přišly o prarodiče: Čekáte lásku, přijdou podmínky
- Miniwomen
- 16.04.26
- 137
Někdy mám pocit, že žiju ve dvou paralelních rodinných vesmírech. V tom mém, původním, je to pořád takové hlasité, objímající, někdy až těsné, ale vždy upřímné teplo. Vyrostla jsem se třemi...
Dcera se z přijímaček úplně složila. Teď navíc budeme čekat měsíc na výsledky
- Anonymní
- 15.04.26
- 3860
Přijímačky na střední školu má moje patnáctiletá dcera Lucie a desetitisíce dalších deváťáků za sebou. Přiznám se, že jsem to nikdy tolik neprožívala, dokud se to netýkalo mého vlastního dítěte. A...
Syn chtěl hrát fotbal. Děti se mu smály, že je tlustý, a už tam chodit nechce
- Anonymní
- 15.04.26
- 3256
Když jsme se přestěhovali do menšího města, můj osmiletý syn David si moc přál hrát fotbal. Říkala jsem si, že to bude dobrý nápad. Seznámí se s místními dětmi, zapadne do kolektivu a konečně si tu...
Chtěla jsem dítě bez chlapa. Teď lituju, že jsem na dceru sama a nic nestíhám
- Anonymní
- 15.04.26
- 1696
Mám za sebou pár nevydařených vztahů, které mě ujistily, že je mi nejlépe samotné. Jenže když jsem chtěla dítě, chlapa jsem k tomu zkrátka potřebovala. Vím, že to teď bude znít cynicky. Našla jsem...
Děti se odstěhovaly do zahraničí a my si s manželem připadáme hrozně opuštění
- Anonymní
- 15.04.26
- 833
Pociťujete někdy taky tu zvláštní nostalgii? Kolikrát jsem si říkala, když byly děti malé, ať už vyrostou, a máme s manželem konečně čas pro sebe. A ony vyrostly tak strašně rychle. Dcera i syn se...
Vzala jsem si o dost mladšího muže. Před lety mě miloval, teď se za mě stydí
- Anonymní
- 15.04.26
- 2561
Bylo mi čtyřicet let, když jsem potkala Petra, který byl v té době jen o něco málo starší než moje dcera. Potkali jsme se na jedné oslavě narozenin a skvěle si rozuměli. Brala jsem to jako...
Jsi úžasná, tvé deníčky jsem vždy četla jedním dechem!! Myslím, že nejlépe udeláš, když to všechno probereš s manželem. Je tvá velká podpora a jistě i on vidí chování tvé matky. Třeba společně najdete řešení, jak jí odsunout tak, aby ti dál neničila život.
Boze, ta napachala skody. Prvni rada, matku pryc z baraku, okamzite. Ona je pricina toho jak se citis, jako neumim si predstavit, ze by mi nasi rekli „tys mela zemrit a ne tvuj bracha“ a pak bychom se sli spolecne najist 
Utri si slzicky, dnesek je novy den. Zahod ty jedy a zacni ted dlabat zdravy dobroty, jdi na net, vyber si cvico ktere te bude bavit a zacni. Ted hned je ten spravny moment. Ted menime historii, jdes do toho, nebo ne? Chces v tom zrcadle pred Vanocemi 2016 videt nestastnou holku, nebo tam pysne stat a rikat si, ty kraso, tak ono to usili staoji za to! 
taky hnubnu a ti co na mě něco mají že jsme tlusta atd atd nadávky které jsme si nesla už od základky že jsem bečka, slonice atd tak jsme vymazala a z rodiny? S těmi se ani nesetkávám. Švagrová co je hubená a pěkná holka tak všchyn jiné holky jsou pro ni bečky bachyně atd a to maji ty holky třeba jen lidivě řečeno opuchlou nit tělo a co teda říka o mě, a sní jsme skončila a hubnu máme skupinku přidejse 
), jidlo jako reseni problemu. Uz par let se mi dari to zvladat (ne na 100 %, to ne). Pomohlo mi odstehovani od rodicu a psycholog. To on nasel pravou pricinu. I tobe se to povede! Jsi silna zena.
Něco jinýho je toho člověka vidět jednou za týden na několik hodin a být s ním 24 hodin denně. A to doslova. Ona totiž tak nějak pracuje/nepracuje a tím, jak mi na podzim zaobaleně odmítla hlídat Alexe a já nemohla jít do práce, tak jsme spolu celý dny doma. Ona je sice v tom svým krcálku, ale furt tu energeticky je a úplně mi to drásá nervy. Já zvyklá si všechno dělat po svým a zvyklá, že přítel je celý dny v práci a jsem spíš sama a když jsem neměla náladu, tak jsem prostě byla doma a když už mi bylo smutno, tak jsem zas vyrazila mezi lidi, si domu nasadim energetickýho upíra a žiju s nim už skoro rok. 
já se asi fakt zbláznila.
Já sice mám tu kamarádku se kterou to taky probírám, ale vidíme se tak málo, že si jentak v rychlosti napíšem na fb jak je atd. Ale nevidíme se. A chybí mi. Každá už jsme hlavně jinde. Já mám rodinu a žiju hlavně pro ni a kamarádka je sama, honí kariéru a peníze, jezdí po světě. Máme se rády, ale jsme každá jinde. Do skupinky se ráda přidám. Kdyžtak písni SZ a díky 
Kdybys holka viděla, v jakém stavu bylo to mé před rokem 
Zajímavé je, že na tělesné stránce já měla problém s extrémním hubnutím, podvýživou… ale ve výsledku je to prašť jako uhoď. Nejdřív je třeba srovnat duši, no. 
