Vývojová dysfázie a ADHD
- Rodičovství
- mejdylko
- 07.04.17
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Když má někdo problém s dítětem, říkáte si, ještě že to nepotkalo nás a nám se to stát nemůže. Ale stalo se a já si to nepřipouštěla. Je to tu a budeme bojovat, co to půjde.
- 1
Když jsem otěhotněla, nepřipouštěla jsem si takovéto věci. Ani když se syn narodil. Byl šikovný, v 9 měsících udělal první kroky, zajímal se o hračky a začal povídat. Kolem roku ovšem přišel zlom a do dvou let to bylo peklo. Přestal „povídat“, neměl oční kontakt, nepřirozeně zlobil, nevydržel na místě, neukazoval, nezajímaly ho hračky, neměl zájem se něco učit, nerozuměl mi, mlátil hlavou do zdi… Pediatrička vyslovila první podezření: ADHD a autismus. Byla jsem z toho hotová.
Prvně jsme jeli kolem 2. roku na foniatrii… nic nenašli. Sluch v pořádku, hlasivky taky. Doporučila nám logopedii a psychologické vyšetření. Pediatrička mi řekla, že nás nejdřív musí poslat na psychiatrii a poté mě pošlou případně dál. Jeli jsme do Krče.
Jakmile jsem paní primářku viděla, udělalo se mi špatně. Nepůsobila na mě moc dobře a dorazila to tím, že chvíli syna pozorovala, pak se na mě otočila a řekla: „Není nic, co by pár na zadek nevyšilo. Jestli maminka není moc hodná a nerozmazluje tě, ty kluku jeden.“
V tu chvíli jsem chtěla vrazit jednu já jí. Pak mi oznámila, že doporučuje pobyt na psychiatrickém oddělení od pondělí do pátku a na víkend, že by jezdil domů, po dobu jednoho měsíce. Zeptala jsem se, jestli tam budu se synem s ním, řekla mi že ne, že bych si pro něj jezdila, že na to nemají kapacitu. Pak mi šla oddělení ukázat.
Malé děti seděly na koberci, hrály si a sestry nad nimi stály jak dozorci. Když jsem řekla, že syn nechodí na nočník – nedokázal to pochopit - a cucá si palec, tak mi bylo řečeno, že takovéto zlozvyky ho hodně rychle odnaučí. No, vůbec se mi do toho nechtělo.
Sestra mi pak v sesterně šoupla kartičku s termínem, kdy má Alex nastoupit, seznam věcí, co má mít s sebou, telefonní číslo a šla jsem. Mámě jsem to v autě řekla a ta mi rovnou řekla, že nepřipadá v úvahu, že po pobytu tady by se bloknul a začala žhavit telefon. Domluvila termín u homeopata a začali jsme tam jezdit.
Na pobyt v „gestapu“ Alex nenastoupil. Měla jsem hrůzu z toho, co by tam s ním dělali. Byl zvyklý v tu dobu spát se mnou, takže představa, že by tam plakal a hledal mě a oni by ho třeba přivázali k posteli (to dělali mně, když jsem byla v nemocnici jako dítě) a nebo by mu dali nějaký oblbováky, či medikaci, kterou by se mnou neprobrali. No, ne prostě. Sama jsem se tam necítila dobře, tak proč bych tam dávala jeho?
Zašla jsem ze pediatričkou, vše jí podrobně vylíčila a řekla mi, že hospitalizace nepřipadá v úvahu a že to nechápe, proč se uchylují k tak razantním krokům, že diagnózu lze přeci diagnostikovat i ambulantním docházením. Takže jsme se dohodly, že tam teda ne. Napsala mi doporučení na neuro a logo. Logopedka mi pak dala kontakt na psycholožku. Konečně jsme se někam začali dostávat.
Bohužel chodíme i na oční vady, Alex má asi dědičnou vadu rohovky. Ještě půjdeme na genetiku. To už Alexovi byly 3 roky. Pořád u něj převládala agrese a vztek, nemluvil jediné slovo, jen vydával zvuky, nerozuměl tomu, co mu říkám, oční kontakt lepší – ale jen u naší rodiny, u cizích lidí dost plachý, už ukazoval na věci – to byla jeho jediná komunikace, nechodil stále na nočník, v noci usínal o půlnoci, neposeděl, cucal si palec, špatně jedl – především kousky - a byl dost nestálý v náladách.
Jeden den byla pohoda a druhý den jsem už v 9 ráno věděla, že ten den prostě budeme muset jen nějak přežít. No prostě masakr, chtěla jsem jít už do práce, ale bohužel to nešlo, věděla jsem, že musím být s ním.
Začali jsme lítat po doktorech, stále podezření na PAS. Bral homeopatika, po kterých se velmi lepšil a bere je stále, dáváme sirup Eye Q a Multi Sanostol. Začal se velmi zklidňovat. Přestal cucat palec, vydržel i u pohádky, začal se zajímat o věci a hračky, chtěl poznávat. Tvořili jsme a malovali, vaření ho zajímalo, hodně se smál, byl víc pohodový a dalo se s ním už něco dělat. Jen teda venku jsem byla občas na zhroucení.
Miloval děti, ale neuměl si s nimi hrát. Nepoznal tu hranici, kde je to stále hra a kdy už dítě obtěžuje nebo mu ubližuje. Musela jsem ho dost krotit, což skončilo jeho pláčem, vztekem a ubližováním si – mlátil o všechno hlavou.
A především nepochopení maminek. Což jsem řešila tak, že jsem se vyhýbala hřištím (radši jsem se sházela s kamarádkami a jejich dětmi, které měly pochopení) a syn chodil do klubíku jednou týdně. Tam si na děti zvykl, ony na něj a učitelky věděly, jak na něj, a vcelku nebyl problém. Tam se hodně maminek i o Alexe zajímalo a povídaly jsme si, což mi moc pomáhalo. Do té doby jsem si připadala, že v tom jsem sama a nemám od nikoho žádné pochopení.
Stále ale nad ním vysel otazník. Vývojová dysfázie, nebo autismus? Lékaři stále nevěděli. Přišel zápis do státní školky, sice ho vzali, ale já věděla, že s tímhle to asi nepůjde. Stále nechodil na záchod, skoro se neoblékl, nerozuměl slovu a o nic si neřekl.
Pak nám psycholožka napsala posudek. Vývoj řeči na cca rok, porozumění podobně, inteligence na 2 roky – syn měl tou dobou 3,5 roku. Školka jedině s asistentem nebo dopolední docházku.
Šla jsem do školky a tam mi ředitelka řekla, že děti na dopoledne nechce a zažádání o asistenta jsme propásli. Zkoušela na mě zas něco, že dítě má být především s matkou a že mu jen prospěje, když s ním budu doma. Ale já jsem toho názoru, že mu především pomáhá kontakt s dětmi. Domluvili jsme se, že ten rok odložíme, já si pak zkusím požádat o asistenta a nastoupí na školní rok 2017/2018.
Alexovi jsem sehnala soukromou školku, kam chodí na 3 dopoledne týdně. Problémy s ním vesměs nejsou, jen musí mít učitelky trochu trpělivost a jediné co řešíme, že nechce jíst. Takže tam nejí a jí jen doma. Tam prostě nechce. Sice to jídlo není extra sláva, ale už je to mnohem lepší a jsem ráda, že jí aspoň doma.
Teď jsme byli v SPC, bude mít nárok na asistenta pedagoga. Půjdeme v květnu k zápisu. Já chodím do práce, on je hodně s babičkou, která se mu věnuje a je opravdu hodný. Začal říkat krátká slova, i když abstrakcím stále nerozumí. Když se mě někdo v prosinci zeptal, jak se těší na Ježíška a já mu řekla, že Alex neví co to je, tak na mě koukali jak na cvoka. On tomu opravdu nerozumí, neví co to je Ježíšek a nechápe význam toho co jsou Vánoce. Když chodili čerti s Mikulášem, tak všechny děti řvaly, že nechtějí do pekla (bylo na náměstí udělané pro děti) a Alex mě tahal za ruku, že se tam chce jít podívat. 
Má to prostě jinak.
Teď mu bude 4 a půl roku. Zamítli mu autismus, což mi spal šutr ze srdce, ale má smíšenou vývojovou dysfázii s poruchou pozornosti (ADHD). Vývoj řeči na rok a půl, porozumění na necelé dva roky. Inteligenčně je na 4 roky. Neverbální projevy v pořádku, umí chodit na záchod, oblékne se, vyčistí zoubky, lépe jí, má zájem o knížky (ale jen s obrázky, čtení nerozumí a nechce to poslouchat), umí postavit puzzle, vkládačky, domino. Špatně maluje, jen většinou motanice a nevybarvuje. Ale když mu nakreslím obrys člověka, tak ví, kam co má domalovat – oči, vlasy, pusu, nos, uši…
Umí jezdit na kole. Spí ve své posteli od 20 h do 7 h bez buzení - je sice s námi v ložnici, ale to mi nevadí, v létě plánuji mu pokojík předělat. Především, už mi začínám rozumět. Musím teda na něj mluvit krátce, jasně, úsečně – říkám tomu povely jak na psa, ale jinak to nechápe. Okolí lidí jsou dva tábory. Buď se zajímají, ptají, chválí ho a snaží se mi třeba i nějak pomoci (tímto moc děkuji jedné mamince, která mi pomohla sehnat pro Alexe SPC) a pak jsou tací, co na mě koukají jako na matku, co své dítě neumí vychovat a nemoc mám jako výmluvu proto, jak jsem neschopná. Ale tací mi už jsou víte kde.
Vše je lepší, už nejsem tak neurotická a mám z Alexe radost. Sice nás čeká ještě daleká cesta k cíli a bude to běh na dlouhou trasu, ale vše se dá zvládnout. Ve finále můžu být ráda, že to s ním je tak jak je a není hůř. S autismem bych se asi špatně smiřovala. Sice bude asi ještě trvat, než si s nim pokecám o nesmrtelnosti chrousta, ale věřím, že to vše bude. Světlo na konci tunelu vidím ve školce a učitelce, která má logopedické vzdělání. A prostě věřím tomu, že to bude všechno v pořádku. To je to, co naše děti potřebují. Aby věděly, že v nás mají jistoty a my jim dáváme důvěru v to, že to zvládnout. A on to zvládne. 
Přečtěte si také
Tchyně mě celý život nesnášela. Po smrti tchána jsem jí začala být dobrá
- Anonymní
- 15.05.26
- 468
Milena byla vždycky pedantská a odtažitá. Jako bývalá učitelka ze zvláštní školy měla náročné požadavky na všechny kolem sebe. Nikdy jsem se nedivila, že tchán v mládí pil a často se na několik dní...
O manželově nevěře jsem věděla. Když jsem zjistila, s kým spí, byla jsem v šoku
- Anonymní
- 15.05.26
- 787
S manželem jsme spolu skoro dvacet let. Máme děti, které chodí na druhý stupeň základní školy, a žijeme tak nějak spíš vedle sebe než spolu. Už delší dobu jsem tušila, že někoho má. To žena prostě...
Tohle se mnou udělala antikoncepce. A nemluvila o tom ani moje gynekoložka
- Anonymní
- 15.05.26
- 331
Nechci tvrdit, že je hormonální antikoncepce špatná úplně. Sama jsem ji roky brala. Jen si čím dál častěji kladu otázku, jestli jsme si nezvykly brát jako normální něco, co nás ale odpojuje od...
„Hnije vám tam mail!“ řvala šéfová. Že byl v pátek státní svátek, ji nezajímalo
- Anonymní
- 15.05.26
- 342
Sedím v autě před školkou, v hlavě mi ještě doznívá smích dětí z víkendového výletu v horách, ale ruce na volantu se mi třesou. Je pondělí, sedm hodin ráno a můj telefon právě přežil první nálet...
Válka na chodbě: Sousedka mi vyčetla hluk, já jí zase obezitu jejího syna
- Anonymní
- 15.05.26
- 230
Stála tam, rudá v obličeji, s prstem namířeným na mou pětiletou dceru, která se mi schovávala za nohou. Tenhle výstup na chodbě našeho bytového domu jsem opravdu nečekala. Věděla jsem, že sousedka...
„Telefon mi nezvonil,“ lhala jsem šéfovi do ucha. Pak přišel strach z vyhazovu
- Anonymní
- 14.05.26
- 3150
Sedím u kuchyňského stolu, zírají na mě tři monitory a já se nemůžu přestat třást. Moje dlaně jsou zpocené, srdce mi buší až v krku a vzduch v místnosti jako by najednou došel. Ten pocit znám moc...
„U vás je zase binec,“ slyším pořád. Jenže u tchyně se štítím i sednout na gauč
- Anonymní
- 14.05.26
- 4416
Stojím v kuchyni, v ruce držím igelitovou tašku s krabičkami domácích těstovin a řízků a cítím, jak se mi svírá žaludek. Není to hladem. Je to úzkost z toho, co přijde za dvě hodiny, až zastavíme...
„Paní učitelka řekla, že některé mámy nemají rády svoje děti,“ řekl mi syn (6)
- Anonymní
- 14.05.26
- 3554
Když jsem dnes vyzvedávala Matyáše ze školy, tvářil se nějak divně. Neposkakoval kolem mě jako obvykle, jen šel tiše vedle kočárku a kopal do kamínků na cestě.
Celý den jsem se nezastavila. Večer mi manžel řekl větu, která mě úplně dorazila
- Anonymní
- 14.05.26
- 3645
Děti, práce, úkoly, domácnost. Jela jsem na autopilota. Večer jsem byla úplně vyčerpaná. A právě tehdy mi manžel řekl, že jiné ženy to přece zvládají mnohem lépe.
Tchyně mého syna jen peskuje nebo přehlíží. Veškerou pozornost dává vnučce
- Anonymní
- 14.05.26
- 2087
Mít babičku, která svá vnoučata nemiluje stejně a dává to dost okatě najevo, je skutečně k nezaplacení. Moje tchyně je přesně taková. Má pouze dvě vnoučata, Anetu, které je deset, a Matěje, kterému...
je to šikula a určitě to vsechno dožene, má na to ještě fůru času. Držím vám palce ať je líp a líp 
a deníček super, hodně maminkam pomůže, už jenom ta naděje že to může být lepší dokáže člověka zvednout.
skvělé, držím palecky.
ještě pro děti s podobnými diagnozami které můžou změny špatně snášet 
a to je vse
U nás ve školce je jeden agresák taky, nevím, jestli má nějakej štempl nebo je to výchova/nevýchova, nicméně učitelky si s ním zvládají poradit a holt jenom doufám, že ubližovat nebude (a je jedno jestli mýmu decku nebo jiným). Nicméně když si vezmu, že jednou manžel málem vyrazil zub dceři, tak i ty úrazy apod.beru už trochu jinak… A to netrpí ani ADHD ani VD 
