Janino, nežer!
- Pro zábavu
- mejdylko
- 02.03.16
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
O jednom dopoledni u mé 85leté babičky, která ví všechno nejlíp a má hromadu nevyžádaných rad. Ale i tak ji mám ráda. :)
Je pátek. Vstávám v 6:30, umeju se, snažím se ze sebe linkami a tužkou na oči udělat aspoň trochu člověka a pak vzbudím Alexe. Kouká na mě jak na blázna, že se ho pokouším v tak nekřesťanskou hodinu budit. No nějak ho nakonec proberu, oblíknu a jdeme do školky.
Je docela ještě kosa a Alexovi se u základky už moc jít nechce. Nakonec ho na fakultu doslova dotáhnu, celá zpocená ho navlíknu do tepláků a předám učitelce, která sama vypadá, že měla krušnou noc.
Vyjdu ven a zamířím si to asi o 100 m níž k babičce. Kam taky jinam. Domů se mi nechce a kafe s kámoškou mi bouchlo. Nejdřív se pokouším hlavní dveře odemknout klíčem od mého bytu, pak mi to dojde (Mašková, nespi!) a vylezu do prvního patra, kde chvíli zápasím se zámkem.
Opravdu by se k babičce nikdo nevloupal, dveře otevřu po chvilkovém boji (klíč se musí nastavit na určitej úhel, jinak s ním člověk nehne) a po 2 minutách, kdy už chci dveře vykopnout, povolí a jsem v bytě. Odhodím věci, pověsím klíče na háček, který je už z dob mého bydlení jen můj a jdu do kuchyně, kde jako vždy tuším babičku. Tuším správně.
Jen, co otevřu dveře, nestihnu ani říct ahoj a babi spustí: „Koukej si mazat pro ťapky!“
Tak říká pleteným plácačkám s bambulkou, které jsem vždycky nesnášela. Takže si jdu pro ťapky a konečně jdu pozdravit babičku.
„Ahoj Jandulo, pojď si nalejt meltu, zrovna jsem ji uvařila.“
A to já ráda. Naleju si velkej hrnek a sednu si naproti ní ke stolu. Zrovna snídá.
Je na ni krásnej pohled. Na hlavě kohouta, vytahanou asi 30 let starou noční košili, je bez zubů a v očích má ještě pár ospalků. Ale hned se pustí do vyprávění. Ani nemusím mluvit, stačí kývat a dělat hmmm.
Hned se dozvím, kdo se zas rozvádí, která sousedka má novýho chlapa a která měla mrtvici, pak mi začne vyprávět o tátovi a tý jeho nádheře, jak jí říká (má macecha Petra), a co je u nich nového. To mě vcelku nezajímá, s tátou nekomunikuji už roky, ale ptám se na bráchu. No a takhle proběhne tak první půl hodina.
Babička se po snídani jde umýt, natřít se tisíce a jednou mastí a pak si navlíkne punčochy, které má zaplácané lakem na nehty, aby se jí nedělaly oka. Má je co si pamatuji. Nic nevyhodí. A nakonec si oblékne tzv. pracovní šaty.
A tu najednou: „Jandulo, sejdeme dolu do mandlovny a vypodložíme tu skříň, aby se neprohýbala.“
„Ale babi, prosím tě, neřeš to, nic se jí nestane. A bůh ví, jestli ji vůbec někdy použiju.“
Snažím se jí ukecat, ale vím, že marně.
„Nene, pěkně to tam vypodložíme. Já musim vrátit klíče.“
Tím pro ní debata hasne a jdeme. Já v ťapkách s bambulkou. Doufám, že nikoho nepotkáme. 
Babička kráčí v čele, já jdu za ní a snažím se dělat, že tam nejsem. Vkročíme do mandlovny.
„Vidíš to, jo? Sotva se sem nastěhovali, už zabrali celej prostor. Drzouni. Takových krámů.“
A nakopne nejbližší krabice. K mé smůle babička mluví tak tiše, že to slyší celej barák. Snažím se jí naznačit, že moc křičí tím, že si dám ukazovák před pusu, ale ona jen mávne rukou.
Někde čorla část plovoučky, dá ji na zem a já musím všechny části skříně vzít a dát ke zdi. Do toho mi neustále ukazuje, jak to dávám blbě a jak to musím dělat, aby se to neprohýbalo. Nejradši bych s tím třískla na zem a nechala to rozřezat na podpal. Při poslední položené poličce mi opět řekne, jak jsem to tam dala blbě, poličku zvedne, otočí s ní a bohužel rohem vezme i část mého trika.
Vydám ze sebe jakýsi zvuk, který zní asi jako: „UÁÁÁÁUUUURRRRG!“
Babi se zasekne a kouká.
„Babi, to je moje nejlepší triko, jestli na něm budu mít díru…!“
„Tak máš jít v teplákách a košili. Nechápu, proč musíš být vymóděná jak na mecheche.“
„Džíny a triko na mecheche, jo?!“
Mávne nade mnou rukou, otočí se poličkou na rameni, takže mi ji málem ještě natankuje do spánku a tím končíme. Stále se modlím, aby si nevymyslela ještě něco. Rozhodne se, že navštívíme ještě sklep. Kouká do něj, nic samozřejmě nevymyslí, ale snaží se mi vnutit aspoň 50 let starý lyže. Prej pro Andreje, až pojede domů do Rumunska (Cavnic je horské městečko), aby měl na čem lyžovat. Radši jí rychle umlčím a jdeme.
Postupně mi sklepení ukazuje, kde jaká místnost je, vypráví mi její historii a u toho si stěžuje, jak jsou tyhle prostory nevyužitý a jak velký mohli mít sklepy a úložnej prostor. Pak si postěžuje, jak si sousedky rozebraly některé prostory a jak je to nespravedlivý. Postupně se ji snažím utišit, protože mluví tak potichu, že to musí slyšet i lidi ve vedlejším vchodě.
V bytě se mi snaží vnutit vlašskej salát, ten tedy s díky odmítnu, protože ho za prvé nemusím a za druhé ji znám. Všechno má v lednici pár týdnů či měsíců (datum spotřeby je u ní asi šifra pro rozluštění mezinárodního leteckého kódu). Jednou jsem našla i 2 roky prošlou majonézu, ale protože ještě nezdrhala z lednice po svých, tak tam stále vegetila a vzkvétala.
A tak si tam sedím, naleju si druhý hrnek melty, skočím si na jedno zdravotní na balkon („Smrdíš a umřeš!“), pak si pročítám časopis a babička mi vypráví, kde byla na výstavě, na přednášce, na koncertu. Co dělá Marcela, Gágina, že tam byla Ivanka a prostě tak nějak drbeme. Pak jí ovšem dojdou témata a to je špatný, protože začne řešit mě. Na chvíli zmlkne, prohlédne se mě od hlavy k patě a pak řekne větu, při které se mi ježí chlupy.
„Tak co? Už jsi něco zhubla?“
Kouknu na ni pohledem, jestli si ze mě dělá srandu.
„Babi…“
„Loni jsi pěkně zhubla, ale vyprdla ses na to, viď?“
„Mnoo nějak jsem ztratila motivaci.“
„Jsem na tebe koukala, jak ti zas roste pod bradou lalok.“
„Babi copak jsem holub? Nemám žádnej lalok. A tobě se to mluví, celej život máš maximálně 65 kilo. Po Vánocích, kdy se nacpeš (sama pro sebe dělá 6 kilo salátu a 5 kilo cukroví + vánočku), pak 2 dny nejíš, pak zhubneš 10 kilo a nikdy jsi problém neměla a to furt jen jíš.“
„A taky mě za to všichni vždycky obdivovali. Celej život jsem jedla chleba se sádlem, pečenej bůček ke svačině s chlebem a pivo. A nikdy jsem neměla nadváhu. Ale já mám taky tu štítnou žlázu.“
„No vidíš. Já se na čokoládu jen podívám a přiberu 10 kilo. Tak mi prosím tě neraď. Já z toho taky nejsem nadšená, jak vypadám.“
Tím to beru za ukončené, nesnáším, když mi říká, co bych měla dělat. Ale tím jsem odpálila atomovku. A začne to. Jak nemám jíst po 17. hodině, jen jíst 2× denně a málo. A jak prej Absolonová zhubla tím, že jedla jen mrkev. A že bych se měla pořádně hejbat a začít běhat. Koukám na hodiny a snažím se přesměrovat téma hovoru jinam. Aspoň ještě na tu půlhodinu, než půjdu pro Alexe. Povede se a já si oddychnu, že mám pro dnešek vyhráno.
V 11:40 si pobalím věci, poděkuju za zašitý džíny a odeberu se ke dveřím. Dám babičce pusu, pochválím jí ještě meltu a slíbím, že se pak s Alexem stavíme a ať se šetří.
Jdu po schodech, křičíme na sebe hlasité „AHOOOOJ!““ a já v poslední chvíli, než zabouchnu prostřední dveře, zaslechnu: „A Janino, nežer!“
Přečtěte si také
Táta nechtěl, abychom se sestrou byly v kontaktu. Teď se o něj nestará
- Anonymní
- 01.11.26
- 875
Když mi sestra oznámila, že se o tátu starat nebude, první, co mě napadlo, bylo, že jí to nemůžu mít za zlé. Pak jsem si uvědomila, že jestli se o něj nepostará ona, zůstane to nejspíš na mně. A po...
Mít nadané dítě je snad za trest? Základní škola ho kvůli inkluzi nic nenaučí
- Anonymní
- 01.11.26
- 488
Strašně mě štve inkluze a všechno kolem ní. Pořád se to řeší, pořád na to každý nadává a pan ministr Plaga vždycky vymyslí něco, co je ve finále naprosto k ničemu. Vlastně jen takové kosmetické...
Myslela jsem, že mě tchyně špehuje. Pak jsem zjistila, kam mizí naše peníze
- Anonymní
- 01.11.26
- 2431
„Ty jsi zase koupila dětem tyhle drahé jogurty? Vždyť jsem ti včera přivezla jiné!“ spustila tchyně, sotva otevřela naši lednici. Stála u ní v kabátě, v ruce tašku s nákupem a tvářila se, jako by...
Máme všechno, co jsme kdy chtěli. Tak proč se cítím doma nešťastná?
- Anonymní
- 01.11.26
- 361
Mám hezký dům, skvělého manžela, děti a peníze, abychom si nemuseli nic odpírat. Přesto se někdy přistihnu, že se těším, až budu sama. A pak se za to nenávidím. V poslední době je to čím dál...
Když ani kalkulačka nepomůže: Můj zážitek ze stavebnin, ze kterého mrazí
- Anonymní
- 01.11.26
- 414
Cesta do stavebnin by měla být rychlá záležitost. Přijedete, ukážete prstem, zaplatíte a jedete domů. Jenže dnešní nákup parozábrany se proměnil v lekci z matematické bezmoci, nad kterou zůstává...
Maminka mi nechtěla žádný svůj obraz dát. Jeden z nich jí však zachránil život
- Anonymní
- 31.10.26
- 2246
Seděla jsem odpoledne v obýváku na koberci s dětmi a hráli jsme pexeso. Pokojem se nesl dětský smích, když v tom z ničeho nic praskla skoba ve zdi a s hroznou ránou se zřítil obraz, který mi kdysi...
Manžel s rýmou leží, já musím fungovat. Jeho máma to prý zvládala taky
- Anonymní
- 31.10.26
- 1851
„Prosím tě, můžeš být dneska s dětmi ty? Je mi fakt mizerně,“ oznámil mi manžel v sobotu ráno a odkráčel zpátky do ložnice. Já měla rýmu, bolela mě hlava a v krku mě škrábalo tak, že jsem sotva...
Chtěla jsem mu ukázat, o co přišel. Nakonec jsem litovala hlavně já
- Anonymní
- 31.10.26
- 3725
Když mě Petr po osmi letech opustil, měla jsem pocit, že mi někdo vyrval kus srdce. Ještě horší než samotný rozchod ale bylo, jak rychle se s ním dokázal vyrovnat. Zatímco já probrečela celé týdny,...
Manžel mi vyčetl boty za 2500 korun. Sám si koupil telefon za třicet tisíc
- Anonymní
- 31.10.26
- 1933
„Dva a půl tisíce za boty? Tobě už úplně přeskočilo!“ zařval na mě manžel, když uviděl účtenku z obchodu. O tři týdny dřív si přitom bez mrknutí oka koupil nový telefon za třicet tisíc. Občas mu...
Potřebovala jsem na odběry. Manžel měl volno, přesto nechal všechno na mně
- Anonymní
- 31.10.26
- 1927
Podzimní prázdniny u nás doma rozhodně nevypadají jako idylický týden plný pohody. Zatímco manžel si užívá učitelské volno, já od rána kličkuji mezi nemocničními chodbami a uplakanými dětmi. A...
nemám slov… 
díky za příjemné čtení
Bohuzel nezmuzu nic, ony si to stejne reknou. Tak drzim palce, at to i priste zvladnes takhle elegantne 
)a navali mi na talir tri naberacky macky s peti knedlema a beda jak si aspon jednou nepridam! 
ale nedá mi to se nezeptat…ty nechodíš do práce? 
pohlazení Alexovi 
Bábina je fajn! Já mám taky jednu takovou 
