Moc velký kliďas

Jinak jsem měla celé těhotenství v pořádku, až na noční zvracení (ale to mi zas tak nevadilo, říkala jsem si, že to prostě vydržím. Termín byl 14. 7., 13. 7. mě v noci manžel odvezl s šílenými bolestmi do porodnice. Nechali si mě tam přes noc a rádno pustili. Poslíky jsem měla už tři týdny před porodem, ale tyhle bolesti byly bez pauzy a malá se moc nehýbala, jako obvykle, když řádila.

Naštěstí bylo vše v pořádku, tak jsem byla alespoň klidnější. Manžel byl chudák pořád vyděšešný, hlídal bouřky, aby mi porod přivolaly, posílal mě na balon a už se nemohl dočkat, až to bude mít za sebou. 0,7 mě v 1 hodinu probudily bolesti, které byly po 5 minutách. Snažila jsem se vydržet, ať zase nejedeme zbytečně… dokonce i pes začal asi něco tušit, protože poprvé vyskočil ke mně na postel a ležel. Nakonec jsme ve 3 vyrazili do porodnice. Bolesti byly po 2-3 minutách, stopoval to totiž manžel.

Dali mě na pásy, bohužel na záda a já skoro bolestí rvala podložku. Sestřičky mě zdrbly, ať neřádím, že kontrakce jsou sice pravidelné, ale na porod to ještě nevypadá, ať se připravím na horší bolesti. Manžela poslali domů s tím, že to bude kolem poledne (ještě musím poznamenat, že mi gynekolog 2 týdny před porodem řekl, že jsem na 1 cm otevřená a mám spotřebovaný čípek, a to se doma s manželem fakt nedalo vydržet. Pořád jsem ho posílala pryč a pořád jsem někde trajdala a to ho znervózňovalo). Po komentáři sestřiček, že to bude ještě horší, jsem si řekla, že musím vydržet. Jenže ta bolest byla nesnesitelná a to už něco vydržím. Pobrekávala jsem na sále, plížila se na wc a do sprchy, která nezabírala.

Natáčeli mě na zádech na pásy, a to jsem trpěla. Kdyby to bylo na boku, tak by to bylo asi snesitelnější, jenže já kráva si neřekla. Ptala jsem se na klystýr, tak mi dr. řekla, že jestli teda chci, tak mi ho udělá. Jenže než se vrátila, praskla mi tak kolem půl sedmé plodovka. Doktorka přišla, strčila ruku a vyplavalo skoro jezero. Hrozně jsem se styděla, že jim tam dělám bordel. Pak mi udělali klystýr, jenže to už jsem skoro nedoběhla na wc. Tam už jsem bolestí nevnímala. Ještě před tím klystýrem jsem prosila o něco proti bolesti, tak mi PA řekla, že po klystýru mi dají epidural. Že je vidět, že se trápím.

Manžel přišel a slyšel, jak v koupelně křičím bolestí. A to jsem se snažila být v klidu, ale prostě se to nedalo. Přišel o půl deváté, měl strach, že tam budu sama a on u porodu nebude. Porod se začal rozjíždět a dali mě na balon a do sprchy, ať se mi trochu uleví. Ale připadalo mi to ještě horší. Manžovi řekli, ať pak zavolá, kdyby to neustávalo. Volal hned. Hodili mě na postel, že už je to tady. Doktorka mě kritizovala, že se mám držet a prodýchýávat a opřela se a koukala. Manžela jsem nevnímala, akorát jsem se bolesti třepala. PA byla šikovná sem tam mě uklidnila, že je všechno v pohodě, ať tlačím až řekne, nakonec mě nastřihli a malá byla venku. Byla jsem štastná jak blecha. Byla nádherná.

Jen mi připadalo, že u samotného porodu to bolelo méně než o té 1 v noci. Pak mě zašívali uvnitř, dr. mi sice řekla, že dala něco proti bolesti, ale cítila jsem každý vpich. Kritizovala mě, ať sebou nešiji, že to nemůže bolet a že to všude teče. Měla jsem totiž dost prasklých křečových žil. No trvalo to tak půl hodiny. Bylo to dost drastické, ale už jsem to moc díky malé nevnímala. Myslím, že u šití by chlap nemusel být. Ten kolem skákal jak blecha a všem volal a já tam ležela a držela.

Odvezli mě na pokoj, protože jsem jim při pokusu vstát omdlela, a to i při následném sprchování. Malou mi dali až přišel odpoledne manžel. Stehy bolely, ale když jsem byla s malou, nevnímala jsem nic. Když jsem se po dvou dnech sprchovala, vypadl ze mně tampon, který tam doktorka zapomněla.Ptala jsem se sestry, jestli by mi nedali něco, abych nedostala nějakou infekci. Ta mě zdrbla, ať neplaším, že by bylo horší, kdyby to tam bylo dva týdny. Přitom mi to ucpávalo průchod a krev se moc nedostávala ven a to bolelo a než se dostal ven, tak dost tlačil na šití. Ale člověk si nakonec řekne, že to stálo za to 

A jsem šťastná, že tu naši myšku máme , i když ji trápí prdíky a dost propláče a bolesti po porodu trvaly 2 týdny a já si nemohla sednout, ale u lítání kolem mimíska to člověk nevnímá (ještě podotýkám, že mi na pásech při příjmu dali do ruky rizika spojená s porodem, ať si to přečtu a podepíši. Po prvním odstavci jsem přestala číst - sice jsem rizika veděla, ale nepřipouštěla jsem si je a nechtěla se před porodem stresovat, ale být co nejvíc v pohodě). Takže všem nastávajícím maminkám přeji co nehladši porod a hlavně klid. Stávají se horší věci, hlavní je zdraví miminka