Nám neunikneš!
- Pro zábavu
- Jadala
- 16.10.19
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Další chlupáč v rodině, aneb proč si nepřidělat starosti, když jich máte málo.
S příchodem dalšího živočicha do domu bych si nejspíš měla konečně přiznat, že jsem se definitivně pomátla na rozumu. Vždyť ten zvěřinec, co už doma mám, by stačil téměř každému. U velké většiny lidí by navíc limity pro počet zvířat v domě byly překročeny již dávno. Ostatně hlášky o tom, že mé duševní schopnosti nejsou zcela v normálu, rád pronáší i můj drahý otec, často žehrá manželovi, jak mi něco takového mohl vůbec dovolit. Dlužno podotknout, že mu u toho většinou cukají koutky. Manžel pokaždé prohodí jen: „To víš dědo, cos jí nedovolil v dětství, to teď musím snášet já.“
Můj chov se však letos potýkal s celou řadou nepředvídatelných a nepříjemných problémů. Vše začalo během léta, slepice učinily zásadní rozhodnutí o tom, že se s okamžitou platností přeměňují v okrasné ptactvo bez produkce vajec, to byla ještě ta nejmenší potíž, protože jsem si je vlastně jako okrasné pořizovala. Pár vajec mělo být jen příjemným bonusem, za účelem snášky mám přece hlavně křepelky.
Na radu jednoho známého, údajně zkušeného chovatele, jsem ony nosnice vyndala ze sklepa a i s celou jejich ubikací je umístila do jedné kůlničky na zahradě, tímto krokem jsem si na naše polnosti dotáhla ne právě malou kolonii potkanů. V tu chvíli se mé vzpomínky vracely do dob, kdy zde ještě žila babička. Při pohledu na malou myšku neváhala tato akční žena ani v pozdním věku trénovat skok do výšky, pokusy to byly celkem úspěšné, žádný stůl jí neodolal.
Elektrická plašička příliš nezabrala, pachový ohradník rovněž ne, ale důsledné uzavření nádob s krmivem úspěch slavilo, potkánci pochopili, že jim zde pšenka nepokvete, a tak se postupně vydali hledat místo se zelenější travou.
Má radost nad tím, jak rychle jsem je vypudila, neměla mít dlouhého trvání. Po pár dnech se mi začaly křepelky nějak podezřele ztrácet, po třetím takovém záhadném zmizení jsem opeřence vrátila do původních prostor, letní byt byl předčasně ukončen.
Dodnes nevím, jestli křepelky skončily v útrobách potkanů, kteří se mi tak mstili za to, že jsem jim sebrala žrádlo, či se zde vyskytla nějaká další škodná.
Od té chvíle se tu však nemihl ani jeden myší ocásek, nejspíš se mně začalo stýskat, možná proto jsem staršímu synovi skočila na jeho prima nápad…
Před pár týdny trávil odpoledne u babičky a přemluvil ji k návštěvě zverimexu. Když se následně vrátil domů, očička mu zářila jako slunce v nejjasnějším letním dni a s nadšením v hlase mi sděloval: „Mámo, v krámě měli pískomily, ty jsou tak roztomilí, oči mají jako korálky, krásné chloupky na těle, jsou tak legrační, jak pořád něco hrabou.“ Ódy nebraly konce. V nějakém pomatení smyslů jsem asi po čtyřech hodinách neustálé adorace toho malého hlodavce podlehla a slíbila synovi, že když je ve škole tak šikovný, může si jednoho vybrat. Hned vzápětí mi hlavou problesklo: „Hochu, tak šikovný, abych si do bytu nasadila dalšího chlupáče zase nejsi,“ tuto myšlenku však hned zaplašila vzpomínka na mé dětství, kdy nikdo nechápal mou touhu po vlastnictví alespoň malého zvěřince.
Zřejmě to definitivně ovlivnilo mé rozhodnutí, řekla jsem si, že dva pískomilové (zjistila jsem totiž na internetu, že se nemají chovat samostatně) už ten náš zvěřinec bez problémů pohltí, obzvlášť když na půdě čeká nevyužívaný plastbox po křečkovi, takže vlastně nevzniknou žádné další náklady.
Druhý den se stal naším cílem onen zverimex, již za několik málo minut svíral nejstarší synek pevně v rukou přepravku s jeho novými miláčky, v duchu jsem se tiše modlila, aby to byly opravdu dvě samičky a my se za pár dnů neradovali z kopce přírůstků.
Po příjezdu domů následovalo slavnostní vypouštění nových členů rodiny do jejich obydlí a pak nekonečně dlouhé pozorování toho, co všechno ti legrační tvorové dokážou. Ještě jsem si pochvalovala, jak je super, že jsou akční i ve dne. Křeček vždy téměř celý den prospal, s příchodem soumraku ožil, a dělal v plastboxu takový binec, že jsme několikrát měnili jeho bydliště.
První dva dny bylo vše v naprostém pořádku, já si jen s lehkým pousmáním vzpomněla na slova prodejce: „Dávejte si bacha, můžou se vám z plastboxu prokousat ven.“ „Nesmysl,“ řekla jsem si. Po ulehnutí do postele se však z vedlejšího pokoje začal ozývat podivný šramot, při bližším pohledu na plastbox, ozářený jen mžourajícím svitem baterky, nebyly žádné škody vypátrány. Za chvíli už jsem kráčela údolím snů. Ráno následoval šok, větrací otvory byly prokousány do té míry, že by stačilo jen pár dalších šikovně umístěných kousanců, a milí pískomilové by měli volnou cestu na svobodu.
U nás na půdě se však najde všechno možné, dokonce i vysloužilé akvárko po rybičkách, které už kvůli netěsnosti nebylo schopné plnit svůj původní účel, ale pro pískomily to bude naprostý ráj, byla jsem o tom alespoň pevně přesvědčena. Po důkladné očistě akvárka následovalo velké stěhování. Celé sídlo bylo zatím umístěno do dětského pokoje, kde se zavřely dveře, a to do té doby, než manžel zhotoví na akvárium poklop, aby si kocour z milých pískomilů neudělal chutnou svačinku.
První den se chlupatci zabydlovali a vše vypadalo idylicky. Hned následujícího dne vzala však idyla za své. Těsně před dokončením krytu nastalo pozdvižení. Nejstarší potomek vešel do pokoje a vyděšeně křičel: „Mámo, Manka kouká z pod postele.“ „No to mi snad ani neříkej? Tys ji určitě chtěl vyndat a ona ti utekla, viď,“ obviňovala jsem ho patrně neprávem, neboť mi chytrá kniha později prozradila, že pískomil dokáže vyskočit až půl metru do výšky. Slibuji, že od nynějška si informace o zvířeti nastuduji důkladněji.
Následoval hon na myš. Manka se jak mávnutím kouzelného proutku proměnila ze zvířete prakticky ochočeného, beroucího si jídlo z ruky, ve zvíře naprosto zdivočelé. Tu na nás vykoukla z pod postele, vzápětí zase našla úkryt pod skříní. Naše lapací schopnosti zdaleka nedosahovaly rychlostních limitů splašeného pískomila. Po několika marných pokusech o polapení domácího mazlíčka, které byly doprovázeny výkřiky „Pozor, spadne na ni to autíčko,“ případně „bacha nezašlápni ji,“ to začínalo vypadat na mohutné vítězství pískomila nad našimi maličkostmi.
Pak mě však cosi osvítilo, přinesla jsem papírovou krabici a s velkým napětím, téměř nedýchajíc, čekala, až se ke mně tvoreček přiblíží, na zemi se vyjímalo pár nastražených granulí. A já číhala, jak ten dědeček na řepu. Pak se to stalo, Manka se plíživým krokem došourala pro potravu. „Teď to prostě musí klapnout. Už nám neunikneš.“ Povedlo se, chlupáč, jehož výlet právě nedobrovolně skončil, naštvaně pobíhal v nitru krabice. Opatrně jsem vyřízla do její horní části díru. Moje ruka šmátralka po pár vteřinách svírala to malé tělíčko vítězoslavně v ruce.
O pár okamžiků později donesl manžel nádherný kryt, na který dokonce vyřezal počáteční písmena jmen našich dětí. Od té chvíle si pískomilové spokojeně lebedí. Děti, i my dospělí, je každou chvíli pozorujeme.
Při včerejší exkurzi mi manžel povídá: „Nepřijde ti, že je ta jedna nějaká tlustá?“ Musím uznat, že je poněkud při těle, tak jen tiše doufám, že si pro nás za pár dnů nepřipraví další překvápko.
Přečtěte si také
Najednou jsem zjistila, že si vlastně nic neužívám. Jen pořád něco řeším
- Anonymní
- 17.09.26
- 1035
Nedávno jsem si uvědomila něco, co mě docela vyděsilo. Mám v podstatě všechno, co jsem si kdysi přála. Mám rodinu, děti, práci, domov. Nic zásadního se neděje. A přesto mám poslední dobou pocit, že...
Moje máma nechce hlídat vnoučata. Tak ať jednou nečeká, že se o ni postarám já
- Anonymní
- 17.09.26
- 1197
Vím, že to zní hrozně. A možná mě teď část lidí označí za nevděčnou dceru. Jenže čím déle nad tím přemýšlím, tím víc si říkám, že některé věci v rodině prostě nejsou jen o tom, co kdo „musí“.
Kolegyně chodila do práce nemocná. Chytla jsem to já i mé děti
- Anonymní
- 17.09.26
- 1691
Asi jako každý rodič jsem se na začátek školního roku tajně těšila. Mít doma děti celé dva měsíce je pro pracujícího člověka opravdu náročné, i v případě, že děti jsou celkem samostatné. Když měli...
Syn už nechce, abych ho před školou objímala. Prý mu dělám ostudu
- Anonymní
- 17.09.26
- 512
Ještě nedávno se mě syn držel za ruku a před odchodem do školy mi dával pusu. Teď mě žádá, abych ho vysadila o ulici dřív a před spolužáky na něj nemluvila. Vím, že dospívá a osamostatňuje se....
„Dejte ho do speciální školy,“ říkají všichni. Autistický syn půjde do klasické
- Anonymní
- 17.09.26
- 633
Ještě před pár lety bych vůbec nevěřila, že budu muset někomu vysvětlovat, proč chci, aby moje dítě chodilo do běžné školy. Teď to řeším skoro pořád. Táhne se to s námi už nějakou dobu a čím víc se...
Nechci na teambuilding o víkendu. Podle šéfa jsem prý nekolegiální
- Anonymní
- 16.09.26
- 4804
Nikdy jsem nebyla člověk, který potřebuje mít v práci nejlepší kamarády. S kolegy vycházím normálně. Pozdravíme se, pomůžeme si, prohodíme pár vět u kávy a když je potřeba, zaskočíme za sebe....
Můj předškolák se odmítá učit. Na školu je nezralý, ale odklad nedostane
- Angelika741993
- 16.09.26
- 4779
Můj syn letos nastoupil do předškoláků. A zatímco někteří rodiče už řeší aktovku, zápis a to, která základní škola bude nejlepší, já si čím dál častěji pokládám úplně jinou otázku. Je moje dítě...
Sestra říká dceři, že je tlustá. Jedenáctiletá neteř se bojí normálně jíst
- Anonymní
- 16.09.26
- 978
Nikdy bych si nemyslela, že budu mít strach o dítě kvůli tomu, co mu říká vlastní máma. Moje sestra byla vždycky hodně zaměřená na vzhled. Vždy řešila váhu, diety a to, co kdo jí. Brala jsem to...
Našla jsem kameru v ložnici. Manžel si nás při „tom“ tajně nahrával
- Anonymní
- 16.09.26
- 1072
Nikdy by mě nenapadlo, že budu o svém manželovi přemýšlet jako o člověku, kterému nemůžu věřit.
Kamarádka mi řekla, že od porodu mluvím jen o dítěti. Měla pravdu
- Anonymní
- 16.09.26
- 990
S Klárou jsme byly nejlepší kamarádky od střední školy. Věřila jsem, že naše přátelství vydrží úplně všechno. Po narození mého syna jsme se ale začaly vzdalovat. Dlouho jsem si myslela, že mi jen...
Ja se z vás fakt picnu, ty se opravdu neumíš nudit 
Super story jako vzdy, pobavilo, my se segrou mivaly křečky a taky jsme je pořád nahanely:)
ale jelikož je u pískomilů doba březosti poměrně krátká, už bych se nejspíš chytala za hlavu a hledala nové domovy pro nečekanou nadílku 
.
ale ne, jen žertuju, je opravdu zlatej, přesto, že ho láska ke zvířatům tak úplně neovládá, kdykoliv jsem potřebovala nějakého mazlíka odněkud přepravit, nikdy mě neodmítl, a za to mu patří můj velký dík. 
Museli jsme ho nechat uspat, tak se aspoň netrápil dlouho…
to je na tom chovatelství ze všeho nejsmutnější 
vždycky každou ztrátu mazlíka ořvu a ptám se, jestli to mám zapotřebí, ale tento postoj mi dlouho nevydrží.
takové dítě existuje? Co by za něj moji rodiče před pár desítkami let dali 
