Nám neunikneš!
- Pro zábavu
- Jadala
- 16.10.19
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Další chlupáč v rodině, aneb proč si nepřidělat starosti, když jich máte málo.
S příchodem dalšího živočicha do domu bych si nejspíš měla konečně přiznat, že jsem se definitivně pomátla na rozumu. Vždyť ten zvěřinec, co už doma mám, by stačil téměř každému. U velké většiny lidí by navíc limity pro počet zvířat v domě byly překročeny již dávno. Ostatně hlášky o tom, že mé duševní schopnosti nejsou zcela v normálu, rád pronáší i můj drahý otec, často žehrá manželovi, jak mi něco takového mohl vůbec dovolit. Dlužno podotknout, že mu u toho většinou cukají koutky. Manžel pokaždé prohodí jen: „To víš dědo, cos jí nedovolil v dětství, to teď musím snášet já.“
Můj chov se však letos potýkal s celou řadou nepředvídatelných a nepříjemných problémů. Vše začalo během léta, slepice učinily zásadní rozhodnutí o tom, že se s okamžitou platností přeměňují v okrasné ptactvo bez produkce vajec, to byla ještě ta nejmenší potíž, protože jsem si je vlastně jako okrasné pořizovala. Pár vajec mělo být jen příjemným bonusem, za účelem snášky mám přece hlavně křepelky.
Na radu jednoho známého, údajně zkušeného chovatele, jsem ony nosnice vyndala ze sklepa a i s celou jejich ubikací je umístila do jedné kůlničky na zahradě, tímto krokem jsem si na naše polnosti dotáhla ne právě malou kolonii potkanů. V tu chvíli se mé vzpomínky vracely do dob, kdy zde ještě žila babička. Při pohledu na malou myšku neváhala tato akční žena ani v pozdním věku trénovat skok do výšky, pokusy to byly celkem úspěšné, žádný stůl jí neodolal.
Elektrická plašička příliš nezabrala, pachový ohradník rovněž ne, ale důsledné uzavření nádob s krmivem úspěch slavilo, potkánci pochopili, že jim zde pšenka nepokvete, a tak se postupně vydali hledat místo se zelenější travou.
Má radost nad tím, jak rychle jsem je vypudila, neměla mít dlouhého trvání. Po pár dnech se mi začaly křepelky nějak podezřele ztrácet, po třetím takovém záhadném zmizení jsem opeřence vrátila do původních prostor, letní byt byl předčasně ukončen.
Dodnes nevím, jestli křepelky skončily v útrobách potkanů, kteří se mi tak mstili za to, že jsem jim sebrala žrádlo, či se zde vyskytla nějaká další škodná.
Od té chvíle se tu však nemihl ani jeden myší ocásek, nejspíš se mně začalo stýskat, možná proto jsem staršímu synovi skočila na jeho prima nápad…
Před pár týdny trávil odpoledne u babičky a přemluvil ji k návštěvě zverimexu. Když se následně vrátil domů, očička mu zářila jako slunce v nejjasnějším letním dni a s nadšením v hlase mi sděloval: „Mámo, v krámě měli pískomily, ty jsou tak roztomilí, oči mají jako korálky, krásné chloupky na těle, jsou tak legrační, jak pořád něco hrabou.“ Ódy nebraly konce. V nějakém pomatení smyslů jsem asi po čtyřech hodinách neustálé adorace toho malého hlodavce podlehla a slíbila synovi, že když je ve škole tak šikovný, může si jednoho vybrat. Hned vzápětí mi hlavou problesklo: „Hochu, tak šikovný, abych si do bytu nasadila dalšího chlupáče zase nejsi,“ tuto myšlenku však hned zaplašila vzpomínka na mé dětství, kdy nikdo nechápal mou touhu po vlastnictví alespoň malého zvěřince.
Zřejmě to definitivně ovlivnilo mé rozhodnutí, řekla jsem si, že dva pískomilové (zjistila jsem totiž na internetu, že se nemají chovat samostatně) už ten náš zvěřinec bez problémů pohltí, obzvlášť když na půdě čeká nevyužívaný plastbox po křečkovi, takže vlastně nevzniknou žádné další náklady.
Druhý den se stal naším cílem onen zverimex, již za několik málo minut svíral nejstarší synek pevně v rukou přepravku s jeho novými miláčky, v duchu jsem se tiše modlila, aby to byly opravdu dvě samičky a my se za pár dnů neradovali z kopce přírůstků.
Po příjezdu domů následovalo slavnostní vypouštění nových členů rodiny do jejich obydlí a pak nekonečně dlouhé pozorování toho, co všechno ti legrační tvorové dokážou. Ještě jsem si pochvalovala, jak je super, že jsou akční i ve dne. Křeček vždy téměř celý den prospal, s příchodem soumraku ožil, a dělal v plastboxu takový binec, že jsme několikrát měnili jeho bydliště.
První dva dny bylo vše v naprostém pořádku, já si jen s lehkým pousmáním vzpomněla na slova prodejce: „Dávejte si bacha, můžou se vám z plastboxu prokousat ven.“ „Nesmysl,“ řekla jsem si. Po ulehnutí do postele se však z vedlejšího pokoje začal ozývat podivný šramot, při bližším pohledu na plastbox, ozářený jen mžourajícím svitem baterky, nebyly žádné škody vypátrány. Za chvíli už jsem kráčela údolím snů. Ráno následoval šok, větrací otvory byly prokousány do té míry, že by stačilo jen pár dalších šikovně umístěných kousanců, a milí pískomilové by měli volnou cestu na svobodu.
U nás na půdě se však najde všechno možné, dokonce i vysloužilé akvárko po rybičkách, které už kvůli netěsnosti nebylo schopné plnit svůj původní účel, ale pro pískomily to bude naprostý ráj, byla jsem o tom alespoň pevně přesvědčena. Po důkladné očistě akvárka následovalo velké stěhování. Celé sídlo bylo zatím umístěno do dětského pokoje, kde se zavřely dveře, a to do té doby, než manžel zhotoví na akvárium poklop, aby si kocour z milých pískomilů neudělal chutnou svačinku.
První den se chlupatci zabydlovali a vše vypadalo idylicky. Hned následujícího dne vzala však idyla za své. Těsně před dokončením krytu nastalo pozdvižení. Nejstarší potomek vešel do pokoje a vyděšeně křičel: „Mámo, Manka kouká z pod postele.“ „No to mi snad ani neříkej? Tys ji určitě chtěl vyndat a ona ti utekla, viď,“ obviňovala jsem ho patrně neprávem, neboť mi chytrá kniha později prozradila, že pískomil dokáže vyskočit až půl metru do výšky. Slibuji, že od nynějška si informace o zvířeti nastuduji důkladněji.
Následoval hon na myš. Manka se jak mávnutím kouzelného proutku proměnila ze zvířete prakticky ochočeného, beroucího si jídlo z ruky, ve zvíře naprosto zdivočelé. Tu na nás vykoukla z pod postele, vzápětí zase našla úkryt pod skříní. Naše lapací schopnosti zdaleka nedosahovaly rychlostních limitů splašeného pískomila. Po několika marných pokusech o polapení domácího mazlíčka, které byly doprovázeny výkřiky „Pozor, spadne na ni to autíčko,“ případně „bacha nezašlápni ji,“ to začínalo vypadat na mohutné vítězství pískomila nad našimi maličkostmi.
Pak mě však cosi osvítilo, přinesla jsem papírovou krabici a s velkým napětím, téměř nedýchajíc, čekala, až se ke mně tvoreček přiblíží, na zemi se vyjímalo pár nastražených granulí. A já číhala, jak ten dědeček na řepu. Pak se to stalo, Manka se plíživým krokem došourala pro potravu. „Teď to prostě musí klapnout. Už nám neunikneš.“ Povedlo se, chlupáč, jehož výlet právě nedobrovolně skončil, naštvaně pobíhal v nitru krabice. Opatrně jsem vyřízla do její horní části díru. Moje ruka šmátralka po pár vteřinách svírala to malé tělíčko vítězoslavně v ruce.
O pár okamžiků později donesl manžel nádherný kryt, na který dokonce vyřezal počáteční písmena jmen našich dětí. Od té chvíle si pískomilové spokojeně lebedí. Děti, i my dospělí, je každou chvíli pozorujeme.
Při včerejší exkurzi mi manžel povídá: „Nepřijde ti, že je ta jedna nějaká tlustá?“ Musím uznat, že je poněkud při těle, tak jen tiše doufám, že si pro nás za pár dnů nepřipraví další překvápko.
Přečtěte si také
Moje příšerná tchyně řídila celý náš vztah. Manžel jí nikdy neodporoval
- Anonymní
- 19.05.26
- 1991
Musím se vypsat aspoň tímto způsobem. Vím, že tchyně jsou téma samo o sobě. Ta moje, dnes už bývalá, ale patří mezi ty nejhorší. Od začátku našeho vztahu mě neměla ráda. Nebyla jsem pro ni dost...
Babička si zlomila nohu a já šílím. Co s dětmi o prázdninách? Nemám tolik volna
- Anonymní
- 19.05.26
- 1214
Letní prázdniny se blíží a já začínám panikařit. Mám dvojčata v první třídě a celou dobu jsem počítala s tím, že nám přes léto pomůže moje mamka. Jenže si ošklivě zlomila nohu a skončila na...
Seriál Monyová ve mně otevřel staré rány. Připomněl mi mého bývalého manžela
- Anonymní
- 19.05.26
- 1162
Od Simony Monyové mám doma mnoho knížek. V té době by mě ani nenapadlo, že jednou prožiju něco hodně podobného. Já na rozdíl od ní ale měla štěstí, přežila jsem, i když šrámy na duši se asi nikdy...
Syn (8) na rodinné oslavě nechtěně prozradil něco, co nám všem změnilo život
- Anonymní
- 19.05.26
- 2311
Byla to klasická rodinná oslava se vším všudy. Tchán slavil sedmdesátiny a s tchyní si oba potrpí na velkolepé oslavy. Všechno bylo celkem fajn. Tchán a můj muž se jako vždy opili a řešili různé...
„Ty rozmazlené spratky sem nevoďte,“ křičela na nás tchyně po poslední návštěvě
- Anonymní
- 19.05.26
- 1468
Manželova matka byla vždycky trochu zvláštní. Ale dokud chodila do práce a měla kolem sebe běžný režim, dalo se s ní celkem vyjít. Jenže od chvíle, kdy odešla do důchodu, se hodně změnila. Jako by...
Manželka chtěla, abych víc vydělával. Změnil jsem práci a ona si našla milence
- Anonymní
- 18.05.26
- 7276
Je to tak trochu paradox života. Andrea byla vždycky náročná žena a já dělal všechno pro to, abych se jí zavděčil. Miloval jsem ji tolik, že jsem ze sebe nechal dělat blbce. Jenže když se člověk...
Starám se o nemocnou mámu už několik let. Mladší brácha chodí jen kasírovat
- Anonymní
- 18.05.26
- 2870
Potřebuji si trochu postěžovat. Vím, že nejsem jediná, ale i tak mě to mrzí. S našima jsem měla vždycky hezké vztahy. Zatímco můj mladší brácha Jakub šel z průseru do průseru, já se snažila být ta...
Pětiletý syn nechce chodit k babičce. Prý na něho jen křičí. Tchyně to popírá
- Anonymní
- 18.05.26
- 1515
Upřímně nevím, komu věřit. Můj pětiletý syn si stěžuje, že na něho babička pořád křičí, všechno mu zakazuje a vůbec si ho nevšímá. Hlídá ho asi třikrát do měsíce, když musím odjet na služební cestu...
Dcera se zhroutila po nepřijetí na vysněnou školu. Otec ji místo podpory sepsul
- Anonymní
- 18.05.26
- 1921
A je to. Výsledky přijímaček na střední školy pro letošní rok jsou černé na bílém. Půl roku příprav, nervů a obav je za námi. Dceři vyšla druhá škola, kterou si vybrala. Jenže ona měla jednu...
Manželka šetří na jídle a vaří samý blafy. S dětmi tajně chodíme do bufetu
- Anonymní
- 17.05.26
- 5342
Se ženou máme čtyři děti. Dvě starší už chodí do školy, dvě mladší, tříletá dvojčata, jsou ještě doma. S penězi vycházíme tak tak a manželka se rozhodla, že budeme šetřit na jídle. Což je sice...
Ja se z vás fakt picnu, ty se opravdu neumíš nudit 
Super story jako vzdy, pobavilo, my se segrou mivaly křečky a taky jsme je pořád nahanely:)
ale jelikož je u pískomilů doba březosti poměrně krátká, už bych se nejspíš chytala za hlavu a hledala nové domovy pro nečekanou nadílku 
.
ale ne, jen žertuju, je opravdu zlatej, přesto, že ho láska ke zvířatům tak úplně neovládá, kdykoliv jsem potřebovala nějakého mazlíka odněkud přepravit, nikdy mě neodmítl, a za to mu patří můj velký dík. 
Museli jsme ho nechat uspat, tak se aspoň netrápil dlouho…
to je na tom chovatelství ze všeho nejsmutnější 
vždycky každou ztrátu mazlíka ořvu a ptám se, jestli to mám zapotřebí, ale tento postoj mi dlouho nevydrží.
takové dítě existuje? Co by za něj moji rodiče před pár desítkami let dali 
