Nikdy nevíš

Život s dětmi sice občas není úplně jednoduchý, ale mohlo by být mnohem hůř.

Nevím, jak vzorné jsou vaše děti, ale ty moje a úklid hraček na povel, to prostě nejde dohormady. Dokud si nad ně nestoupnu s výrazem neústupného drába v očích, do uklízení se opravdu nehrnou. Někdy se proto stane, že dětský pokojík vypadá, jako by v něm přinejmenším detonoval meteorit.

Nevím, co mě to napadlo, umístit právě do tohoto minového pole předmět, který využívám častěji, než je mi milé – žehlicí prkno. Možná proto, že, ač žijeme v rodinném domě, místa není právě na rozdávání, a ta skrýš za skříní je prostě dokonalá.

Před pár dny jsem nutně potřebovala vyžehlit pár kousků. Kluci byli na písku, beruška zabrána do stavby legového domečku. Rozhodla jsem se tedy, že není čas ztrácet čas. Využiji této vzácné chvilky, kdy jsou všechny děti zabavené, a budu žehlit, až se ze mě kouřit bude.

Mnohokrát ověřenou skutečností je, že se rozhodně nevyplácí nechávat starší dva potomky déle bez dozoru. Děkuji naší prozíravosti, že jsme pískoviště umístili přímo pod okna kuchyně. Mojí snahou bylo, vrátit se, i se žehlicím prknem, na svou pozorovatelnu co nejdříve, a neposkytnout tak synátorům příliš času na vymýšlení blbostí.

Vběhla jsem do pokojíku a úspěšně zdolávala slalom i přechod přes překážky, ovšem jen do té chvíle, než se mi pod nohy zrádně připletl nejnovější přírůstek hračkové sbírky: perfektní kovový návěs.

Patří do sady, kterou tvoří tahač a tři různé návěsy. Výrobci této hračky se zřejmě zachtělo ušetřit nějaký ten drobný peníz, do sady proto umístil pouze jedna návěsová kolečka. Tomu návěsu, po kterém právě vaše srdce prahne, připevníte kolečka, a hra může začít. Měla jsem smůlu, došlápla jsem na kus, který kolečka zrovna neměl. Ostré bodce projely mou patou, po chvíli se ozvala prudká bolest. Když jsem si, s mohutnou salvou nadávek, bodec z nohy vyjmula, začala se za mnou tvořit červená cestička. Množství krve volně vytékající z mé dolní končetiny by jistě ocenil hrabě Drákula a potěšena by jistě byla i Čachtická paní, mě tato situace rozhodně nepotěšila.

Následovalo rychlé ošetření, které doprovázelo výrazivo, za něž by se nemusel stydět ani ten nejotrlejší dlaždič. Poté jsem se šla klukům pochlubit, co se mi stalo. Politovali mě a slíbili, že si příště hračky už určitě uklidí. Hahaha.

Posadila jsem se k berušce na zem a připojila se k její hře, žehlení mi prostě neuteče. Po chvilce mě napadlo: „Sakra, já se tu rozčiluju nad pár kousky neuklizených hraček, ale co když jen pár metrů ode mě bydlí žena, která by dala vše, co má, za to, kdyby měla ty hračky komu pořídit?“

Občas už mě nebaví podesáté odpovídat na otázku proč?, poslouchat stále dokola jedny a ty samé dětské písničky. Ale co když ve vedlejší ulici žije matka, které by udělalo neskutečnou radost, kdyby mohla slyšet hlas svého dítěte. Její dítě totiž nikdy mluvit nebude, a přitom by té ženě stačilo tak málo… třeba jen jedno jediné jeho slovo.

Někdy běduji, že jsem se zase nevyspala, děti vstávaly proklatě brzy, a ani jejich noční spánek nebyl právě klidný, takže mě několikrát vzbudily. Ale co když ve vedlejším městě žije matka, která se nevyspala už celé roky, neboť musí každou noc své dítě kontrolovat a polohovat.

Někdy toužím po tom, být alespoň na malý okamžik sama, ale co když hned vedle mě žije osoba, která by bez zaváhání vyměnila svou samotu a klid za náš dům plný hluku…

Stane se, že lamentuji nad rychlostí (tedy spíše nerychlostí), s jakou se ta moje zlatíčka oblékají a obouvají, ale na co si vlastně stěžuji? Co má říkat matka, která musí své nepohyblivé dítě kompletně oblékat den za dnem, měsíc, za měsícem, rok za rokem.

Já vybírám pro své děti boty, občas mě dokáže potrápit jejich nerozhodnost ve výběru, co však musí prožívat maminka, která zjišťuje různé nabídky, aby pro své dítě vybrala ten nejlepší první vozík.

Občas pofňukávám, že rodičovství není právě procházka květy růží, ale pořádně trnitý pochod, pak si ale vzpomenu na všechno, co mám. Na to, co vše se může v životě přihodit. Velmi rychle odhodím svou momentální nespokojenost v dál.

Buďme vděční za to, co máme, ohleduplní a laskaví. Nikdy totiž nevíme, co se může stát třeba už zítra…

Přečtěte si také

Přidat deníček

Vložení odkazu

Vložení odkazu na obrázek

Zde můžete vožit obrázek/ fotku, který je umístěn na internetu a znáte jeho adresu.

Pro vložení vlastních fotek, které máte ve svém počítači, klikněte na tlačítko “Přidat obrázky” pod příspěvkem.

Velikost písma:
jita22
11194
3.9.19 11:29

Mam rada tve denicky, ale asi jsi supermatka, protoze me by neuklizene hracky co bych si zabodla do nohy nastvaly tak, ze by se mi v tu chvili takove myslenky vyhnuly :) Ano, obcas mi neco pripomene, ze mam byt vdecna za to co mam, ale to musi byt impulz mnohem silnejsi a situace o mnoho priznivejsi :)

Příspěvek upraven 03.09.19 v 11:29

  • načítám...
  • Zmínit
Jadala
1139
3.9.19 11:41

@jita22 :mrgreen: super matka určitě nejsem, ve chvíli, kdy jsem hrot z nohy vyndávala, měli ti dva starší opravdu velké štěstí, že nebyli v mém dosahu a než jsem si nohu uvedla do provozuschopného stavu, zlost už ze mě částečně vyprchala, a když jsem pak viděla, jak jsou z pohledu na krev vyděšení a je jim to fakt líto, zmizela úplně.

V poslední době se k mým uším dostalo tolik negativních informací, že mě to prostě donutilo se zamyslet a ta hračka byla jen poslední malá kapka ve velkém moři.

Děkuji, že mé deníčky čteš a moc se omlouvám za několik překlepů, které se právě v tomto objevily, nějak mě začal zlobit notebook. :,(

Hezký den :mavam:

  • načítám...
  • Zmínit
123Soňa
2706
3.9.19 13:04

Opět krásný deníček. Jo a tohle by si lidi měli uvědomovat a stále dokola připomínat… Když mé kamarádce zemřelo dítě v 38.tt, šla po pár dnech do kina na film Lidice. Myslela jsem, že to opravdu pos…a že jí to ještě přitíží. Kupodivu to ale zhodnotila kladně, že jí moc pomohlo, když viděla, že ta její situace vlastně není až tak šílená, oproti něčemu takovému…

Jinak stále čekám na tvůj deníček o pubertálním megaprůse. u a pořád nic- místo toho z nohy s přehledem vytáhneš zabodnutou hračku, setřeš krev a jdeš si hrát s dětmi… :mrgreen:

  • načítám...
  • Zmínit
Heivka
6650
3.9.19 13:45

Opět moc hezký a čtivý deníček. Je pravda že spousta z nás to má oproti ostatním jednoduché, ale zase nesmíme zajít do extrému, že komu se život absolutně nepos.al ten si nemá na co stěžovat. Nedávno mě dostalo když mi moji rodiče řekli že radši hlídají neteř, protože ona vydá za dva, jako by moje dvě děti za dva nevydaly :mrgreen: Nebo jsem dělala rameno kamarádce, která má taky snadno údržbové dítě (já mám naštěstí takové dvě) a taky byla poslána do háje její sestrou, která má nespavce, když si stěžovala že jí dcerka spinká výhradně v postýlce, sice dlouho a vydatně, ale je to v podstatě domácí vězení protože spánek mimo postýlku znamená kompletně prořvanou noc.

  • načítám...
  • Zmínit
Jadala
1139
3.9.19 14:05

@123Soňa děkuji, ale já jsem Ti ho neslíbila, psala jsem možná :-) abych ho mohla napsat, musela bych se ponořit do ne právě hezkých dávných vzpomínek ( těžko uvěřit, že je to víc než dvacet let) a nevím, jestli se mi do toho úplně chce :think:

Lidice bych si já osobně jako terapii nevybrala, válečné zážitky mých příbuzných, byly tak děsivé a barvitě líčené, že jsem na ten film šla se staženým zadkem a nevěděla jsem, jestli ho vůbec budu schopná dokoukat.

Po zamlklém těhotenství, které se tedy u mě odehrálo v podstatně časnějším stádiu, ale i tak mě dostalo do kolen, bych asi ten film nezvládla. Ale hlavně, že u tvé kamarádky zabral, každý jsme zkrátka jiný. :mavam:

  • načítám...
  • Zmínit
Jadala
1139
3.9.19 14:08

@Heivka :) jo, souhlasím s Tebou občasné postěžování si určitě není na škodu, jen si je nutné dobře rozmyslet, komu si člověk postěžuje. :mavam:

  • načítám...
  • Zmínit
PenelopaW
2978
3.9.19 14:16

Jak píše @jita22, mně by probodnutá noha asi taky nepřivedla k filozofickým úvahám, ale způsobila by tajfun, jehož obětí by se sice možná nestaly děti, hračky ale určitě :lol:. Sama jsem si jednou našlápla na nabíječku a vrazila si ji do paty, takže si dokážu představit, že už jen likvidace krve na místě činu stála za to.

@123Soňa Tuhle metodu aplikoval jeden můj známý. Když měl pocit, že mu to v životě jde od desíti k pěti, vytáhl nějakou beletrii s holocaustovou tématikou, aby zjistil, že se má ještě hodně dobře. Připadá mi to docela drastické, mně stačí jen muzikoterapie těmi největšími depkami od Jarka Nohavici :).

  • načítám...
  • Zmínit
123Soňa
2706
3.9.19 14:16

Jasně, promiň, to bych nerada, aby tě to nějak vykolejilo… ;)
Píšeš moc hezky, na tvé deníčky se vždycky těším!

  • načítám...
  • Zmínit
Jadala
1139
3.9.19 14:45

@PenelopaW no nemysli si, že když jsem tu zákeřnou zbraň z nohy vytáhla, nechtěla jsem ji rovnou expedovat do popelnice, ale jelikož je doma tak max. 10 dnů a vyplázli jsme za ní přes 800, dala jsem jí ještě druhou šanci a od té doby, pokud není zrovna využívána, je opravdu uklizená v polici. :mavam:

  • načítám...
  • Zmínit
Jadala
1139
3.9.19 14:48

@123Soňa už je to za mnou, byla jsem prostě pitomá puberťačka zahnaná do kouta, s dnešními zkušenostmi už bych vše řešila jinak, ale tenkrát jsem to nedokázala.

Deníček by asi byl docela smutný a já raději píší vesele. :mavam:

  • načítám...
  • Zmínit
lisatka
420
4.9.19 00:07

Ja jen nechapu, jak muze matka trech malych deti najit cas na zehleni! Ja mam jedno, doma je porad neporadek a nikdy jsem nezehlila, podle me je to krome kosil do prace zbytecne. Je ale pravda, ze se synem travim o prazdninach 5 hod denne venku a pracuji z domova.

  • načítám...
  • Zmínit
Jadala
1139
4.9.19 05:31

@lisatka :) také zdaleka nežehlím všechno, to bych při těch horách oblečení nedělala nic jiného, ale věci které nosíme mezi lidi se vyžehlit snažím, ne vždy se mi to tedy povede.

A kde beru čas? Děti už nejsou tak úplně maličké, takže se najdou chvíle, kdy se během dne zabaví spolu, nebo jim nějakou zábavnou aktivitu vymyslím já, a přes léto jsem většinou žehlila na zahradě, aby děti mohly být venku co nejvíce. A to nejlepší na závěr, cca 2 měsíce mám k dispozici babičku, která šla do důchodu, a hlídání vnoučátek si zatím opravdu užívá, tudíž mi volných chvil značně přibylo. :mavam:

  • načítám...
  • Zmínit
TeriiTerii
849
29.10.19 23:00

Ale prosím tě, máš úplné právo se občas přece rozčílit a nebýt úplná světice.. Ano, buďme rádi za štěstí, že máme děti i když zrovna zlobí, nebo jsme nemocní a nechce se nám fungovat atd.. Ale my jako matky také máme právo říct si „SAKRA!“ :-D Musela bys mít svatozář aby sis pořád říkala: „ale to nic! Nevadí, že mě děti mlátí pánví po hlavě a křičí na celé kolo, hlavně, že jsou zdraví-dyť co by za to jiná matka dala!“ Ono je také dost žen, které by zase dali nevím co, aby spíš měli chvíli klid :mrgreen: A některé zase po dětech netouží vůbec.. Takže za mě je to šlechetné, že takto přemýšlíš, ale zase máš plné právo se i rozzlobit a to bez výčitek :kytka:

  • načítám...
  • Zmínit
Jadala
1139
4.11.19 08:51

@TeriiTerii To je jasné, každý má právo rozčílit se a zanadávat si z plna hrdla. Tento deníček toto právo rozhodně nikomu nechce upírat, ani nechce někomu vnucovat děti jako středobod vesmíru. Chce pouze konstatovat, že se občas trápíme a rozčilujeme vlastně úplně zbytečně a zřejmě mě k jeho napsání vedlo i to, v jaké sociální bublině se už přes deset let pohybuji. A díky bohu mě mé děti nemlátí, od svých žáčků jsem si však pár šrámů a kousanců odnesla, hluk mi nevadí ani doma, asi už jsem proti němu rezistentní. :D

Hezký den :mavam:

  • načítám...
  • Zmínit
Vložit nový komentář

Všechny deníčky uživatele

Vzhůru do náruče Máminky

Zpátky v pracovním procesu

Ztráty a nálezy

Cesta tam a zase zpátky

Čtyři těhotenství – čtyři příběhy

Nuda? V žádném případě!

Promiň mi to, holčičko!

Jako moucha v pavučině

Matka v zajetí paradoxů

Tohle mě dostalo