A jak to bylo dál? 16

Pachuť. Chtěla toho nechat, jenže to nešlo. Nedokázala se toho zbavit. Bylo to jako pachuť po cigaretě. Stejně šla a zapálila si znovu... A stahovala do toho další holku...

Pachuť. A jak to bylo dál? Pachuť. A jak to bylo dál? Zdroj: Canva

Jsme všichni trochu dost dojebaní…
Uvědomovala jsem si to a stejně jsem do toho spadla po hlavě. Jenže možná, že někteří jsou přece jen dojebanější o trochu dost víc než já. Měla jsem na výběr. Buď odsud okamžitě vypadnu, nebo zůstanu a budu toho součástí, ať to znamená cokoliv.

Můj život předtím byl nic. Naprostý nic. Jen tma a přežívání. Balancování na hraně. Touha se zabít, nebyla jsem schopna si sama pomoct. Nic tak úplně nefungovalo. Byla jsem prázdná a měla jsem pocit, že už mě tady nic nečeká. Že jsem ŽIVOT v celý jeho kráse i nekráse už odžila. Zatáhla se opona, světla zhasla. Ale standing ovation se nekonal. Smrt byla východisko. Jenže na to jsem neměla odvahu. Takže jsem se potácela někde mezi. Nemohla jsem dopředu ani dozadu. Nebo jsem si to aspoň myslela…

S těmahle lidma jsem cítila aspoň něco. Oni žili. Bylo jedno jak. A čím si k tomu žití dopomáhali. Sama jsem jela na lécích, co se považují za fet. Nebyl v tom rozdíl. Na ten jejich fet jste jen nedostali recept od psychiatra. A já toho potřebovala víc. Víc volnosti, spontánnosti, odvahy, bezstarostnosti a míň úzkosti. Zažít víc z té králičí nory.

T-ý jsem nechala Tý. Tam v tý místnosti na gauči u zdi. Vrátila jsem se zpátky do pokoje s kapačkou a Jazzem. Byl roztaženej na posteli, ve který jsem ještě před chvílí ležela naprosto sjetá a mimo já. Což jsem mimochodem byla poslední 2 roky. Jen s požehnáním psychiatra. Vedle postele kapačka. Potřebovala jsem zjistit, co mi to proudilo do žil…

Rozsvítila jsem lampu a koukla do sebe zrcadla. Pořád v párty ohozu, rozcuchaná a s pandíma očima… potřebovala jsem se dostat k netu. Mobil jsem měla bůhví kde. Zkusila jsem prohrabat šuplíky u postele, ale kromě kondomů jsem nenašla nic. Musela jsem z pokoje. To bylo pěkně v prdeli, protože jsem riskovala, že si mě někdo všimne.

Chvíli jsem přemýšlela, když se otevřeli dveře a do pokoje vešel nejakěj týpek. Starší než všichni ti, co byli na párty. Zůstala jsem jako naprosto nehybná, i když mi mozek radil se vypařit… udělat nějakej pohyb a nejlíp zdrhnout. Jednou nohou jsem nakročila, když si mě všiml.
Vypadal překvapeně. „Vy už jste na nohách? Radši byste si měla zase lehnout, jak vám je?“
Přešel ode dveří k posteli a pohled zafixoval na kapačce. Vzal ji do ruky. „Nevykapala celá, vy jste si ji sundala?“

Vrátil se ke mně a popadl mě za ruku. „Spíš jste si ji vytrhla, že? Ošetřím vám to.“
Obrátil se a ze skříně u protější zdi vytáhl nějakej balíček. Přistoupil ke mně. „Sedněte si.“
Poslechla jsem a on vyndal gázu, náplast a sprej. Přestříkal mi ránu a přelepil mi ji náplastí. „Co bylo v tý kapačce?“ vyhrkla jsem a dívala se na jeho ruce, který mi kontrolovaly puls. „Jen vitamíny a minerály, klasický roztok, který byste dostala v nemocnici. Nejste první ani poslední, kdo tu zkolaboval.“

V obličeji neměl nesouhlas nebo pohrdání. Spíš smířenost. Asi to tady tak chodí běžně. A on je samaritán, co nás chudáky zachraňuje. Napadlo mě kolika lidem tu takhle dával infuzi. „Nic mi do toho není, ale tím, že jste tady, riskujete. Máte slabý tep, měla byste si lehnout a vyspat se z toho. Ještě jsem vás tu neviděl. Jste tu s někým nebo tu teď býváte?“

Rychle jsem uhnula pohledem a nic jsem říkat nemusela. Bylo mu to jasný. „Myslel jsem si to. Jak jsem řekl, lehněte si a vyspěte se z toho.“
Sebral si věci a chystal se odejít. Na prahu se zastavil a ohlédl se na mě. „Pro vaše dobro, už si tady nic neberte.“

A byl pryč.
Zůstala jsem sedět a byla jsem úplně mimo. Ocitla jsem se na místě, kde se fetuje a jsou tu běžně dostupný kapačky a desinfekce a buhví, co ještě. A pak chlápek, kterej o všem ví a dává tu lidi co přebrali, do kupy.

Ani jsem mu nepoděkovala.
Párty dál pokračovala. Domem se rozlíhalo jemný dunění. Nevěděla jsem, kolik času uplynulo. Tady byl člověk mimo realitu. Tohle byl život lidí, co měli všechno a nemuseli se o nic starat. Nekonečná jízda s riziky, o kterých jsem zatím nevěděla úplně všechno. Ale za všechno se platí. V tuhle chvíli jsem nechtěla vědět, čím zaplatím dřív nebo později já.

Natáhla jsem se do postele, do náručí jsem vzala Jazze a přetáhla přes nás deku. Teplo jeho těla mě uklidňovalo a s nadějí, že bude možná všechno dobrý, jsem usnula…
Chtěla toho nechat, jenže to nešlo. Nedokázala se toho zbavit. Bylo to jako pachuť po cigaretě. Stejně šla a zapálila si znovu… A stahovala do toho další holku…

Přečtěte si také

Přidat deníček

Vložení odkazu

Vložení odkazu na obrázek

Zde můžete vožit obrázek/ fotku, který je umístěn na internetu a znáte jeho adresu.

Pro vložení vlastních fotek, které máte ve svém počítači, klikněte na tlačítko “Přidat obrázky” pod příspěvkem.

Velikost písma:
Premek_Orac
10279
15.4.22 09:15

Krásná temná linka s koncem nechávajícím tajemství zachována… těším se, co bude dál!

  • načítám...
  • Zmínit
Štofik
15.4.22 11:59

@Premek_Orac děkujuuu😊 🙏🏻

  • Upravit
PenelopaW
2979
16.4.22 17:56

Noo, i já jsem napnutá jak kšandy. Doufám, že pokračování bude brzy a některá tajemství a záhady se rozuzlí ;).

  • načítám...
  • Zmínit
Štofik
16.4.22 19:16

@PenelopaW Rozuzlovat ještě neee, spíš víc zaplítat. 🙏🏻

  • Upravit
Moringa
4043
16.4.22 21:09

Jako vždy paráda :palec: Taky se těším na pokračování :kytka: :mavam:

  • načítám...
  • Zmínit
Štofik
17.4.22 09:01

@Moringa děkuju moc! :kytka: 🙏🏻

  • Upravit
Vložit nový komentář

Všechny deníčky uživatele

Sousedovic kočky si z naší zahrady udělaly vlastní toaletu, děti je ale milují

Vysadili jsme dětem ovocné keře. Dopadlo to úplně jinak, než jsme čekali

Cesta za dítětem lemovaná diagnózami, které nikam nevedou

Syn (10) odjel na tábor bez mobilu a já trnu hrůzou, jak to můj chlapeček zvládá

Kde jsou všechny ty ženské dvojice?

Po prvním koncertu Ewy Farné jsem chtěla okamžitě zpátky. Tohle umí jen královna

Chtěla jsem mladé matce zachránit dítě. Její reakce mi vyrazila dech

Tátův deníček: Rodičovství, které změnilo můj svět

Mluvči, dělači a já: Z deníčku ženy, která nesnáší tiskové konference

„Maminko, ty záříš!“ – 2. část