Porod za odměnu
- Porod
- Freyaa
- 27.10.14
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Z nostalgie jsem si před pár dny pročítala deníček o svém druhém porodu. Při čtení věty už nikdy víc se musím pousmát. Člověk míní, život mění.
- 4
- 1
S manželem jsme chtěli dvě děti. Holku a kluka, což se nám také podařilo.
Čas plynul a já začala mít pocit, že mi ještě něco chybí. Nevěděla jsem co, ale že by to bylo třetí dítě, to mě ani ve snu nenapadlo. Začala jsem něco tušit ve chvíli, kdy jsem v sobě zpozorovala ten zvláštní motýlí pocit v břiše, když jsem potkala těhotnou. Manžel nebyl proti, spíš to záleželo na mně, kdy dám ten poslední impulz. Sice jsem stále váhala, ale nakonec byla touha po třetím dítku silnější než já.
Netrvalo dlouho a za pár týdnů jsme se těšily z pozitivního testu. Po předchozích zkušenostech jsem ke gynekologovi nespěchala a objednala se až na 8. tt, abych měla jistotu, že uvidím rovnou srdíčko.
Po prvním trimestru jsme začaly tuto šťastnou novinu oznamovat rodině a přátelům. Štastná byla asi jen pro nás, protože reakce nás zrovna nepotěšily. Vlastně dodnes se setkáváme s prapodivnými reakcemi. Tchyně brečela - a radostí to nebylo. Moje rodina sice gratulovala, ale vzápětí přišly řeči jako „budete mít co dělat“, „jak to zvládnete“, „to bude stát peněz“.
Tak se stalo a patří jim za to velké díky, že z pohodové těhule se stala kopa pochyb. Do konce těhotenství jsem měla v hlavě tolik otázek, nejednou jsem zalitovala, že jsme se do toho pustili.
Dny se měnily v týdny, týdny v měsíce a já měla termín porodu za dveřmi. Starší dcera už se nemohla dočkat miminka, stále se mě ptala, když už to konečně bude. Po večerech jsme se spolu probíraly ve výbavičce a těšily se, až do hadříků budeme mít co dát. 
Bylo pondělí, čtyři dny do termínu, obě děti nemocné, do toho jsem musela odevzdat přihlášky na kroužky. Uvařit, uklidit, psa vyvenčit, něco povyžehlit. Klasika. Ráno jsem vstala, nahnala děti ke snídani, sama jsem si vyžehlila vlasy, namalovala veselý obličej a vyrazily jsme na na Tour de Krumlov.
U auta jsem dostala takovou zvláštní křeč do břicha, kterou jsem neznala. Svedla jsem to na tvrdnutí a pokračovala v činnosti. U pediatra oba opět zánět průdušek, dostaly ATB. Pak jsem vystála kilometrovou frontu v domu dětí a mládeže, břicho tvrdlo stále častěji, ale což, hlavně ať na nás zbyde místo. Domů jsem se dostala v jednu hodinu, děti poslala spát s tím, že si musím také nutně odpočinou. Jenže na mě zíral plný koš s prádlem. Neodolala jsem a pustila se do práce.
V přestávce jsem ještě na eMiminu obnovila diskuzi o nepřicházejícím porodu. Doufala jsem, že se ozvou mamky, které jsou na tom stejně jako já. Jak úsměvné. Břicho stále tvrdlo, ale že bych rodila? To těžko, jistě to jsou poslíčci. Syna jsem přenášela deset dní, přece teď neporodím před termínem.
Nicméně červíček hlodal a jak dorazil manžel z práce, vyfasoval tužku, papír a zapisoval časy. Bolesti byly silnější, nemusela jsem prodýchávat, ale vždy jsem se zastavila a přečkala stah. Že se nejedná o porod, mě ujistily i časy zapisované manželem, které byly hodně nepravidelné, po pěti, po osmi, deseti minutách. Každopádně jsem se pro jistotu sbalila konečně do porodnice. Uložila děti, manželovi v letu rozdávala už posté instrukce co a jak.
Přítel na telefonu mě nahnal do horké vany, která měla rozhodnout. Po koupeli na půl hodiny stahy přestaly, pak se opět objevily, ale jednou po 10 minutách, další po dvanácti minutách. Stále jsem byla na vážkách, zda jet do porodnice nebo ne. Moc se mi nechtělo, ale trochu jsem se bála, abych ještě nakonec neporodila na gauči. Druhý porod byl sice vyvolávaný, ale překotný. Z ničeho nic jsem začala tlačit, sestřičky nikde, natož doktoři.
Strach byl silnější, manžel pobral tašku a v půl desáté jsem stála na příjmu v porodnici. PA jsem ve dveřích rovnou oznámila, že jistě nerodím, ale ať se na mě podívá a já vím, na čem jsem. Manžela jsem poslala domů, že mu zavolám, až budu hotová. Vyskočila jsem do křesla, PA ve mně zalovila se slovy „hmmm“ „aha“ „tak to je moc pěkné“. Srdce mi bušilo, jako kdybych rodila poprvé.
„Jste otevřená na 6 cm.“
COŽE??? KOLIK??? A VÍTE TO JISTĚ??
Protože jsem stále nevěřila, že rodím, nechala jsem tašku v kufru auta. Manžel naštěstí ještě nevyjel z areálu nemocnice, tak byl u mě za pár minut. U porodu být opět nechtěl, tak jsme se rozloučili, on utíkal za dětmi a já si v křesle napojená na monitor užívala ten neopakovatelný pocit, že už zanedlouho pochovám svojí holčičku v náručí.
S PA jsem vyplnila nezbytné papíry, dostala jsem kapačku s atb kvůli pozitivnímu testu na streptok. Na oddělení byla hrozně příjemná atmosféra. Všude klid, příjemné osvětlení, jen já a PA, se kterou jsem si výborně rozuměla. I když byla mladší než já a snažilka o první, měly jsme si hodně co říct. Než mi vykapaly atb, povyprávěla jsem jí o druhém porodu, kdy mě rodila sestřička, která jen tak tak doběhla a stihla si nasadit jen jednu čistou rukavici. To jsme ještě ani jedna netušily, za pár desítek minut se bude minulost opakovat.
Po mém vyprávění PA prozíravě usoudila, že raději urychlíme předporodní přípravu, a přesuneme se pro jistotu rovnou na porodní sál. Bolesti už chodily pravidelně po pěti minutách a znatelně zesílily. Po klystýru jsem se uvelebila na porodní křeslo, kde se PA chystala pustit vodu, jenže jako naschvál nepřišla ani jedna kontrakce celých 10 minut.
Jak došla, PA pustila vodu a seznámila mě s plánem natočit monitor a pak vyšetření na koze, jak porod postupuje. Na tento plán už ovšem nedošlo, dceru ve mně držely jen plodové obaly, takže já začala okamžitě tlačit. Bolest byla tak nečekaná, že jsem si musela nahlas ulevit. Na PA jsem ještě zakňučela, že už monitor nenatočíme, protože malá jde ven. Vyčkávala jsem na další kontrakci a byla jsem rozhodnutá tlačit, co mi síly stačí, jinak by mě ten tlak snad roztrhal.
Kontrakce dorazila, já tlačila, co to jde, a přitom mžourala na PA, jak si nasazuje rukavice. Nasadila jednu, druhou nestíhá. Zatlačila jsem podruhé a dcera byla venku. Hned jsem po ní natáhla ruce a přivinula k sobě. V duchu jsem se jí omlouvala, jak jsem mohla kdy pochybovat o tak úžasném človíčku.
Mít třetí dítě bylo naše nejlepší rozhodnutí. Věřím, že do budoucna určitě přijdou i složitější chvíle, ale momentálně prožíváme krásné a šťastné období. Děti jí milují, starší dcera sedí u její postýlky, čte pohádky a když pláče, zpívá jí písničky. Malá je úžasná, stačí jen jí pozorovat a v srdci se mi rozlévá pocit lásky a klidu.
Přečtěte si také
„A ty jsi pořád sama?“ Otázka, která mě dokáže vytočit k nepříčetnosti
- Anonymní
- 15.07.26
- 1093
Potřebuji se z toho alespoň vypsat. Asi nebudu jediná, kdo něco podobného prožívá. Na jednu stranu vím, že to lidé většinou nemyslí zle. Jenže je to opravdu nepříjemné. Kamarádka mi kdysi...
Stačila vteřina a dcera letěla z trampolíny. Už na ni své děti nepustím
- Anonymní
- 15.07.26
- 632
Jedna obyčejná zastávka během rodinného cyklovýletu. Jenže pár minut na dětské trampolíně stačilo k tomu, aby se idylický den proměnil téměř v horor. Znovu jsem si uvědomila, proč mám z některých...
Myslela jsem si, že randím s lékařem. Pravdu jsem zjistila až po třech měsících
- Anonymní
- 15.07.26
- 1104
Ve svých sedmačtyřiceti jsem si řekla, že už nechci každý večer koukat jen na seriály a hádat se s ovladačem. Děti byly dospělé, kamarádky měly své životy a já po rozvodu začínala mít pocit, že...
Kvůli dovolené jsme se málem rozešli. Chtěl rybařit v Norsku, já ležet v Řecku
- Anonymní
- 15.07.26
- 478
Když mě Filip požádal o ruku, byla jsem přesvědčená, že už nás nic nerozdělí. Vždyť jsme spolu zvládli rekonstrukci bytu, výběr sedačky i návštěvy jeho maminky. Jenže pak přišlo plánování svatební...
Do Arménie s miminkem a tříleťákem: Low-cost, sbalení do batohu a noční let
- Amsetka
- 15.07.26
- 298
Arménie, lowcost a dvě děti. Jsme blázni?
Nechal mě samotnou s dětmi a bez peněz. Netušil, že mi tím změní život k lepšímu
- Anonymní
- 14.07.26
- 18952
Nikdy jsem si nemyslela, že budu ve třiceti sama se dvěma malými dětmi, prázdným účtem a strachem z každé další složenky. Přesně tak ale vypadal můj život poté, co od nás odešel manžel.
Chtěla jsem být konečně hubená. Místo obdivu jsem skončila na psychiatrii
- Anonymní
- 14.07.26
- 2503
Když se dnes dívám na své fotografie z dětství, nechápu, proč jsem se tehdy považovala za tlustou. Nebyla jsem. Jen jsem měla širší boky, silnější stehna a byla jsem jiná než většina holek ve...
Bývalka mě po letech uhání, přemýšlím, že to řeknu jejímu muži
- Anonymní
- 14.07.26
- 2726
Život občas píše neuvěřitelné scénáře. Když se se mnou Magda před deseti lety rozešla, hodně to bolelo. Trvalo mi dlouho, než jsem se z toho dostal a posunul se dál. Dnes jsem spokojený, sice...
Místo dárečků z Temu jsem ve školce rozdala ovoce. Jsem prý líná matka
- Anonymní
- 14.07.26
- 2461
Být v dnešní době mámou ve školce občas připomíná účast v nějaké podivné sociální soutěži, kterou nikdo oficiálně nevyhlásil, ale všichni se jí povinně účastní. Nejnovějším hitem, ze kterého mi už...
Tchyně mi krmí roční dceru bůčkem. Prý z ní dělám chudinku
- Anonymní
- 14.07.26
- 1642
Moje dcera oslavila před čtrnácti dny první rok. Je to drobné, křehké miminko, teprve se učíme na pevnou stravu, jedeme bio zeleninu, libové maso, všechno poctivě mixuji nebo krájím na malé kousky....
gratuluju moc!!! 
Taky bych rada alespon tri deti, na pozadi mi blika i ctyrka, ale to se uvidi. S podivnymi reakcemi pocitam dopredu, uz ted si mnozi klepali na celo, ze mame deti brzy po sobe - 17m, v lepsim pripade hlasili „aspon mate rychle splneno“ 
Jinak muj druhy porod byl taky snovy, pul dne jsem vahala, jestli rodim nebo ne 
Za hodinu a pul byl syn venku, nestihla jsem se ani rozhlidnout po porodnim sale. A to vazil 4730g 
Tak mě tento deníček i předchozí komentáře k němu pohladily u srdce, děkuji 
Snad se to obrátí, až si třetího vnuka pochová 
Vám přeji hodně zdravíčka, štěstí a lásky 
