V Praze je blaze
- Pro zábavu
- Jadala
- 03.02.19
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Náš povánoční výlet
Miluji toulky starou Prahou, jako malá, i jako trochu větší holka, jsem strávila hodiny a hodiny procházkami po místech, ze kterých přímo čiší historie. Průvodkyní mi nejčastěji byla moje drahá babička. Podezřívala jsem ji, že musí mít pod bundou ukrytu nějakou naučnou encyklopedii, fascinovalo mě, kolik toho ví o historii jednotlivých domů, paláců i ulic. Když přidala k dobru nějaké to strašidlo či tajemnou bytost, hltala jsem každé její slovo.
Naše nádherné společné chvilky se dávno proměnily v prach. Před pár týdny jsem ale zatoužila po tom, trochu si oživit vzpomínky. Nejstarší syn se začíná zajímat o historii, rád poslouchá pověsti, tajemné bytosti přímo zbožňuje, a tak jsme se rozhodli využít tohoto zájmu a vydat se na procházku do míst, kudy kráčely dějiny našeho národa.
Automobil jsme zanechali v podzemních garážích Prašný most, odkud je to na Hradčany co by kamenem dohodil. Línou chůzí se suneme k tomuto skvostu, když náhle v dálce spatříme bezpečnostní rámy a frontu vinoucí se několik metrů před nimi. Zaslechla jsem sice kdysi ve zprávách informaci o posílení bezpečnosti, ale moje hlava nepovažovala toto sdělení za nijak důležité, dávno ho nemilosrdně poslala do zapomnění.
„Počkat, nebo nepočkat?“ To je oč tu běží. Fronta není dlouhá, docela se hýbe. „To dáme,“ shodujeme se s manželem. Děti nám ale čekání náležitě zpestří. Batole ve sporťáku si neškodně pobrukuje: „Já do lesa nepojedu.“ Prostřední synek zkoumá pevnost podrážky u své zimní obuvi a vyzývá na souboj chodník. Chvíli to vypadá na vítězství dlažby, chvíli vyhrává bota.
Nejstarší chlapec pozoruje s velkým zájmem okolí, po chvíli začíná s komentáři. „Proč tu stojíme?,“ zazněla první nezávadná otázka. Vysvětlím mu situaci, jak nejlépe umím. Na chvíli se odmlčí, zřejmě zpracovává moji odpověď. Pak nasazuje těžší kalibr. „Mámo, podívej, nestojí támhle vodník?“ Tuto větu pronese při pohledu na nepřehlédnutelný modrozelený účes dámy zaujímající místo kousek před námi. Jen se tiše modlím, aby okolo nás stáli samí turisté nevládnoucí jazykem českým. Vysvětlím synkovi, že takto vodník rozhodně nevypadá a s hrůzou čekám, co přijde dál. „A mámo, co by se stalo, kdybych měl v kapse třeba nůž?“ Znovu odpovídám. Zároveň ho ujišťuji, že v kapse nemám ani pilníček na nehty, tudíž jsou jeho obavy liché. Pozorně se rozhlížím, zda-li se nestáváme středem nechtěného zájmu.
Blížíme se k rámům, vše kovové musí z kapes ven. Synek to se zájmem pozoruje, pak se s vážnou tváří zeptá: „A kde maj to letadlo?“ Nechápu já, nechápe ani manžel. Netušíme, o jaké letadlo se jedná. Kontrolou i přes tyto divné dotazy procházíme bez problémů. Zřejmě neodpovídáme profilu teroristy.
Hned se syna ptám, co měla otázka na letadlo znamenat a dozvídám se, že o uplynulém víkendu probírali s dědou možnosti letní dovolené, a tak byl synek náležitě poučen o bezpečnosti na letišti, když spatřil rámy, hned se zaradoval, že uvidí nějaká ta letadýlka. To jsme ho museli bohužel zklamat.
Jeho zklamání naštěstí netrval dlouho, když se před jeho očima objevila Katedrála svatého Víta, nemohl uvěřit, že existuje kostel mnohem větší než ten, který máme u nás.
Skrz davy turistů jsme se prodrali do Nerudovy ulice, tady měla přijít má chvíle, těšila jsem se, jak děti seznámím s Malostranským rarachem nebo bezhlavým Švédem, ukáži jim krásné domovní merky. Místo poklidné procházky nás však čekalo jen další kolo prodírání se mezi neuvěřitelnými davy turistů a marná snaha uniknout bleskům jejich všudypřítomných fotoaparátů.
Na nějaké vysvětlování a povídání jsem neměla ani myšlenku. Davy nás nesly na Malostranské náměstí a ke Karlovu mostu, turistů bylo snad čím dál tím víc a já se jen tiše modlila, aby se nikdo z naší rodinky neztratil.
Již v Nerudově ulici synek pokukoval po několika žebrácích, ale mlčel, na Karlově mostě už neodolal: „Proč ten pán tak divně klečí na zemi?“ Moje vysvětlení zřejmě nebylo dostačující, po chvíli jsme se totiž dozvěděla: „Ten pán nežebruje, on cvičí jógu.“ To už jsem tak nějak nevěděla, mám-li se smát, nebo brečet.
Naši procházku jsme slavnostně zakončili na Staroměstském náměstí zakoupením trdelníků. Při jejich konzumaci jsem si povšimla dvou starších dam, které se snažili probít si cestu k Týnskému chrámu, jejich boj chvílemi připomínal ten, který svedl Don Quijote s větrnými mlýny. Jedna z nich povídá té druhé: „A tuhle hrůzu tady máš 365 dní v roce a takový tu býval klid.“
Utíkali jsme na metro. Tahle slova mi neustále zněla v hlavě: „Takový tu býval klid.“
Vracím se do vzpomínek. Vidím vysoké lampy ozařující mihotavým světlem a všechny ty rozsáhlé monumenty, jež vzdávají hold naší bohaté historii a říkám si, že třeba někdy dostanu šanci povykládat o nich našim dětem bez rušivých elementů.
Přečtěte si také
Manželka chtěla, abych víc vydělával. Změnil jsem práci a ona si našla milence
- Anonymní
- 18.05.26
- 47
Je to tak trochu paradox života. Andrea byla vždycky náročná žena a já dělal všechno pro to, abych se jí zavděčil. Miloval jsem ji tolik, že jsem ze sebe nechal dělat blbce. Jenže když se člověk...
Starám se o nemocnou mámu už několik let. Mladší brácha chodí jen kasírovat
- Anonymní
- 18.05.26
- 85
Potřebuji si trochu postěžovat. Vím, že nejsem jediná, ale i tak mě to mrzí. S našima jsem měla vždycky hezké vztahy. Zatímco můj mladší brácha Jakub šel z průseru do průseru, já se snažila být ta...
Pětiletý syn nechce chodit k babičce. Prý na něho jen křičí. Tchyně to popírá
- Anonymní
- 18.05.26
- 79
Upřímně nevím, komu věřit. Můj pětiletý syn si stěžuje, že na něho babička pořád křičí, všechno mu zakazuje a vůbec si ho nevšímá. Hlídá ho asi třikrát do měsíce, když musím odjet na služební cestu...
Dcera se zhroutila po nepřijetí na vysněnou školu. Otec ji místo podpory sepsul
- Anonymní
- 18.05.26
- 144
A je to. Výsledky přijímaček na střední školy pro letošní rok jsou černé na bílém. Půl roku příprav, nervů a obav je za námi. Dceři vyšla druhá škola, kterou si vybrala. Jenže ona měla jednu...
Manželka šetří na jídle a vaří samý blafy. S dětmi tajně chodíme do bufetu
- Anonymní
- 17.05.26
- 3799
Se ženou máme čtyři děti. Dvě starší už chodí do školy, dvě mladší, tříletá dvojčata, jsou ještě doma. S penězi vycházíme tak tak a manželka se rozhodla, že budeme šetřit na jídle. Což je sice...
Tchyně synovu diagnózu nepřijala. „To dítě je zdravé, děláte z toho vědu,“ říká
- Anonymní
- 17.05.26
- 3006
Když našemu synovi stanovili diagnózu, vlastně se mi trochu ulevilo. Konečně jsme po dlouhé době věděli, proč některé věci nezvládá jako jiné děti. Proč ho rozhodí hluk, změny nebo větší kolektiv....
Manžel mi řekl, že by to chtěl zkusit s mužem. Od té chvíle se mi úplně zhnusil
- Anonymní
- 17.05.26
- 1993
S Milanem jsme spolu už pěknou řádku let. Děti nemáme, ale vždycky jsem měla pocit, že nám to i tak dobře funguje. Znali jsme své zvyky, měli jsme společné plány, prošli jsme spolu horšími i...
Dvě čárky a nekonečný strach: Když těhotenství neznamená radost, ale paniku
- Anonymní
- 17.05.26
- 964
Sedím v tichu kuchyně, prsty se mi lepí o plastový proužek těhotenského testu, na kterém září dvě jasné, neúprosné čárky. Měly by to být čárky štěstí, vytoužený symbol. Pro mě jsou v tu chvíli jen...
Chtěla jsem v práci přidat. Šéf souhlasil, ale chtěl za to jednu malou službu
- Anonymní
- 16.05.26
- 4447
Už delší dobu jsem v práci nedostala přidáno. Přitom práce neustále přibývá a většina kolegů bere víc než já. Dlouho jsem váhala, ale nakonec jsem se odhodlala a zašla za šéfem s prosbou o zvýšení...
„To pocítí vaše dítě!“ Učitelka ve školce mi vyhrožovala kvůli prázdninám
- Anonymní
- 16.05.26
- 2868
Stála jsem v šatně mateřské školy, v náručí jsem držela mladšího syna a Šimonek si zrovna obouval tenisky. Obyčejné ráno, dokud se ve dveřích neobjevila paní učitelka. V ruce svírala arch s...
hezký den 
hezký den 
A nezapomenu na uzasne romantickou vecerni prochazku zasnezenou Prahou, to jsem jeste malyho teprve cekala a 2.den jsme meli sraz s tchanojcma a sli na Vysehrad a do „pravěké“ restaurace kousek pod nim - synovec miluje dinosaury a jestli vasi kluci taky, tak by byli urcite nadšený:) Jo, v Prahe se toho da delat spousta, za bezdetna jsem tam obcas za tím mym jela, kdyz tam byl pracovne, jen treba na odpoledne, projít se po Stromovce a vecer zas vlakem domu, obcas i se psem:) S detma uz to tak jednoduchy neni no, muzovi se tam moc autem jezdit nechce, ze neni kde zaparkovat nebo jo, ale vse placene, takze radsi ten vlak, i kdyz tam jede pracovne, rika ze je to takhle i pohodlnejsi bez nervu, Pendolinem i rychlejsi.
to je nejaky druh zvirete? 
