V Praze je blaze
- Pro zábavu
- Jadala
- 03.02.19
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Náš povánoční výlet
Miluji toulky starou Prahou, jako malá, i jako trochu větší holka, jsem strávila hodiny a hodiny procházkami po místech, ze kterých přímo čiší historie. Průvodkyní mi nejčastěji byla moje drahá babička. Podezřívala jsem ji, že musí mít pod bundou ukrytu nějakou naučnou encyklopedii, fascinovalo mě, kolik toho ví o historii jednotlivých domů, paláců i ulic. Když přidala k dobru nějaké to strašidlo či tajemnou bytost, hltala jsem každé její slovo.
Naše nádherné společné chvilky se dávno proměnily v prach. Před pár týdny jsem ale zatoužila po tom, trochu si oživit vzpomínky. Nejstarší syn se začíná zajímat o historii, rád poslouchá pověsti, tajemné bytosti přímo zbožňuje, a tak jsme se rozhodli využít tohoto zájmu a vydat se na procházku do míst, kudy kráčely dějiny našeho národa.
Automobil jsme zanechali v podzemních garážích Prašný most, odkud je to na Hradčany co by kamenem dohodil. Línou chůzí se suneme k tomuto skvostu, když náhle v dálce spatříme bezpečnostní rámy a frontu vinoucí se několik metrů před nimi. Zaslechla jsem sice kdysi ve zprávách informaci o posílení bezpečnosti, ale moje hlava nepovažovala toto sdělení za nijak důležité, dávno ho nemilosrdně poslala do zapomnění.
„Počkat, nebo nepočkat?“ To je oč tu běží. Fronta není dlouhá, docela se hýbe. „To dáme,“ shodujeme se s manželem. Děti nám ale čekání náležitě zpestří. Batole ve sporťáku si neškodně pobrukuje: „Já do lesa nepojedu.“ Prostřední synek zkoumá pevnost podrážky u své zimní obuvi a vyzývá na souboj chodník. Chvíli to vypadá na vítězství dlažby, chvíli vyhrává bota.
Nejstarší chlapec pozoruje s velkým zájmem okolí, po chvíli začíná s komentáři. „Proč tu stojíme?,“ zazněla první nezávadná otázka. Vysvětlím mu situaci, jak nejlépe umím. Na chvíli se odmlčí, zřejmě zpracovává moji odpověď. Pak nasazuje těžší kalibr. „Mámo, podívej, nestojí támhle vodník?“ Tuto větu pronese při pohledu na nepřehlédnutelný modrozelený účes dámy zaujímající místo kousek před námi. Jen se tiše modlím, aby okolo nás stáli samí turisté nevládnoucí jazykem českým. Vysvětlím synkovi, že takto vodník rozhodně nevypadá a s hrůzou čekám, co přijde dál. „A mámo, co by se stalo, kdybych měl v kapse třeba nůž?“ Znovu odpovídám. Zároveň ho ujišťuji, že v kapse nemám ani pilníček na nehty, tudíž jsou jeho obavy liché. Pozorně se rozhlížím, zda-li se nestáváme středem nechtěného zájmu.
Blížíme se k rámům, vše kovové musí z kapes ven. Synek to se zájmem pozoruje, pak se s vážnou tváří zeptá: „A kde maj to letadlo?“ Nechápu já, nechápe ani manžel. Netušíme, o jaké letadlo se jedná. Kontrolou i přes tyto divné dotazy procházíme bez problémů. Zřejmě neodpovídáme profilu teroristy.
Hned se syna ptám, co měla otázka na letadlo znamenat a dozvídám se, že o uplynulém víkendu probírali s dědou možnosti letní dovolené, a tak byl synek náležitě poučen o bezpečnosti na letišti, když spatřil rámy, hned se zaradoval, že uvidí nějaká ta letadýlka. To jsme ho museli bohužel zklamat.
Jeho zklamání naštěstí netrval dlouho, když se před jeho očima objevila Katedrála svatého Víta, nemohl uvěřit, že existuje kostel mnohem větší než ten, který máme u nás.
Skrz davy turistů jsme se prodrali do Nerudovy ulice, tady měla přijít má chvíle, těšila jsem se, jak děti seznámím s Malostranským rarachem nebo bezhlavým Švédem, ukáži jim krásné domovní merky. Místo poklidné procházky nás však čekalo jen další kolo prodírání se mezi neuvěřitelnými davy turistů a marná snaha uniknout bleskům jejich všudypřítomných fotoaparátů.
Na nějaké vysvětlování a povídání jsem neměla ani myšlenku. Davy nás nesly na Malostranské náměstí a ke Karlovu mostu, turistů bylo snad čím dál tím víc a já se jen tiše modlila, aby se nikdo z naší rodinky neztratil.
Již v Nerudově ulici synek pokukoval po několika žebrácích, ale mlčel, na Karlově mostě už neodolal: „Proč ten pán tak divně klečí na zemi?“ Moje vysvětlení zřejmě nebylo dostačující, po chvíli jsme se totiž dozvěděla: „Ten pán nežebruje, on cvičí jógu.“ To už jsem tak nějak nevěděla, mám-li se smát, nebo brečet.
Naši procházku jsme slavnostně zakončili na Staroměstském náměstí zakoupením trdelníků. Při jejich konzumaci jsem si povšimla dvou starších dam, které se snažili probít si cestu k Týnskému chrámu, jejich boj chvílemi připomínal ten, který svedl Don Quijote s větrnými mlýny. Jedna z nich povídá té druhé: „A tuhle hrůzu tady máš 365 dní v roce a takový tu býval klid.“
Utíkali jsme na metro. Tahle slova mi neustále zněla v hlavě: „Takový tu býval klid.“
Vracím se do vzpomínek. Vidím vysoké lampy ozařující mihotavým světlem a všechny ty rozsáhlé monumenty, jež vzdávají hold naší bohaté historii a říkám si, že třeba někdy dostanu šanci povykládat o nich našim dětem bez rušivých elementů.
Přečtěte si také
Chtěli jsme děti potěšit. Tchyně nám ale přivezla dárek, o který jsme nestáli
- Anonymní
- 15.09.26
- 1410
Dlouho jsme doma žádné zvíře nechtěli. Děti si o nějaké občas říkaly, hlavně když u někoho viděly psa nebo kočku, ale pokaždé jsme jim vysvětlili, že na zvíře teď nemáme podmínky. Oba s manželem...
Místo toho, aby mě máma podržela, rozšířila po vsi nechutný drb
- Anonymní
- 15.09.26
- 717
Ruce se mi třásly, když jsem dočítala další dlouhou zprávu od babičky. „Srdíčko moje, proč jsi mi nic neřekla? Tvoje máma mi vyprávěla, jak tě ten tvůj trápí! Musíš od něj odejít!“
Syn nechce dávat babičce pusu. A ona je naštvaná, že ho k tomu nenutím
- Anonymní
- 15.09.26
- 411
Vždycky jsem si myslela, že dát babičce pusu na přivítanou je přece úplně normální. Jenže můj syn to tak necítí. A já jsem se kvůli tomu dostala do nepříjemné situace mezi ním a vlastní mámou.
Kamarádka mi děkovala, že jsem zachránila její manželství. Netušila ale proč
- Anonymní
- 15.09.26
- 771
Když mi Klára před dvěma lety zavolala, že se její manžel Martin chce odstěhovat, byla jsem u ní během půl hodiny. Seděla na zemi v obýváku, plakala a nechápala, co se s jejich manželstvím stalo.
S manželem se nehádáme. Jen už spolu vlastně nežijeme
- Anonymní
- 15.09.26
- 366
Máme dvě zdravé děti, fungující domácnost a na první pohled spokojené manželství. Jenže když děti večer usnou, každý si sedneme na opačný konec gauče a nemáme si co říct. Z partnerů se postupně...
Po týdnu ve školce přišel syn, že mají vši. To snad musí být vtip!
- Anonymní
- 14.09.26
- 1742
Musím říct, že jsem po prázdninách čekala, že syn chvíli ve školce zůstane, než padne s první chřipkou. Když přišel domů s tím, že má asi vši, a následovala SMS od učitelky, měla jsem za to, že si...
Švagr si našel novou přítelkyni. Můj muž ji zbožňuje až moc
- Anonymní
- 14.09.26
- 4273
Bratr mého muže byl dlouhé léta starý mládenec. Já s manželem už máme dvě děti a klasickou rodinnou domácnost, kdy se každý den přeme o to, kdo umyje nádobí. Před nedávnem se ale švagr zamiloval a...
Syn se stydí za obyčejný telefon. Ostatní ve třídě mají dražší modely
- Anonymní
- 14.09.26
- 3245
Náš jedenáctiletý syn má všechno, co potřebuje, přesto se mezi spolužáky cítí chudý. Nemá značkové tenisky ani nejnovější telefon a začal se za nás stydět. Nevím, zda ho učíme znát hodnotu peněz,...
Manžel chce druhé dítě. Já při té představě cítím jen strach
- Anonymní
- 14.09.26
- 1153
Naše tříletá dcera byla vytoužená a miluji ji nade všechno. Těhotenství, porod a první měsíce mateřství mě ale dostaly na hranici sil. Manžel začal mluvit o druhém dítěti a já mu nedokážu přiznat,...
Čtyři dny ve školce a zase rýma. Září sotva začalo a já už propadám zoufalství
- Anonymní
- 14.09.26
- 649
Milé maminky, přišla jsem si k vám trochu postěžovat. Je to u nás naprosto nekonečný příběh. Dcera byla celé léto zdravá. A to chodila mezi děti, byla dost v kolektivu, lítala pořád někde venku,...
hezký den 
hezký den 
A nezapomenu na uzasne romantickou vecerni prochazku zasnezenou Prahou, to jsem jeste malyho teprve cekala a 2.den jsme meli sraz s tchanojcma a sli na Vysehrad a do „pravěké“ restaurace kousek pod nim - synovec miluje dinosaury a jestli vasi kluci taky, tak by byli urcite nadšený:) Jo, v Prahe se toho da delat spousta, za bezdetna jsem tam obcas za tím mym jela, kdyz tam byl pracovne, jen treba na odpoledne, projít se po Stromovce a vecer zas vlakem domu, obcas i se psem:) S detma uz to tak jednoduchy neni no, muzovi se tam moc autem jezdit nechce, ze neni kde zaparkovat nebo jo, ale vse placene, takze radsi ten vlak, i kdyz tam jede pracovne, rika ze je to takhle i pohodlnejsi bez nervu, Pendolinem i rychlejsi.
to je nejaky druh zvirete? 
