V Praze je blaze
- Pro zábavu
- Jadala
- 03.02.19
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Náš povánoční výlet
Miluji toulky starou Prahou, jako malá, i jako trochu větší holka, jsem strávila hodiny a hodiny procházkami po místech, ze kterých přímo čiší historie. Průvodkyní mi nejčastěji byla moje drahá babička. Podezřívala jsem ji, že musí mít pod bundou ukrytu nějakou naučnou encyklopedii, fascinovalo mě, kolik toho ví o historii jednotlivých domů, paláců i ulic. Když přidala k dobru nějaké to strašidlo či tajemnou bytost, hltala jsem každé její slovo.
Naše nádherné společné chvilky se dávno proměnily v prach. Před pár týdny jsem ale zatoužila po tom, trochu si oživit vzpomínky. Nejstarší syn se začíná zajímat o historii, rád poslouchá pověsti, tajemné bytosti přímo zbožňuje, a tak jsme se rozhodli využít tohoto zájmu a vydat se na procházku do míst, kudy kráčely dějiny našeho národa.
Automobil jsme zanechali v podzemních garážích Prašný most, odkud je to na Hradčany co by kamenem dohodil. Línou chůzí se suneme k tomuto skvostu, když náhle v dálce spatříme bezpečnostní rámy a frontu vinoucí se několik metrů před nimi. Zaslechla jsem sice kdysi ve zprávách informaci o posílení bezpečnosti, ale moje hlava nepovažovala toto sdělení za nijak důležité, dávno ho nemilosrdně poslala do zapomnění.
„Počkat, nebo nepočkat?“ To je oč tu běží. Fronta není dlouhá, docela se hýbe. „To dáme,“ shodujeme se s manželem. Děti nám ale čekání náležitě zpestří. Batole ve sporťáku si neškodně pobrukuje: „Já do lesa nepojedu.“ Prostřední synek zkoumá pevnost podrážky u své zimní obuvi a vyzývá na souboj chodník. Chvíli to vypadá na vítězství dlažby, chvíli vyhrává bota.
Nejstarší chlapec pozoruje s velkým zájmem okolí, po chvíli začíná s komentáři. „Proč tu stojíme?,“ zazněla první nezávadná otázka. Vysvětlím mu situaci, jak nejlépe umím. Na chvíli se odmlčí, zřejmě zpracovává moji odpověď. Pak nasazuje těžší kalibr. „Mámo, podívej, nestojí támhle vodník?“ Tuto větu pronese při pohledu na nepřehlédnutelný modrozelený účes dámy zaujímající místo kousek před námi. Jen se tiše modlím, aby okolo nás stáli samí turisté nevládnoucí jazykem českým. Vysvětlím synkovi, že takto vodník rozhodně nevypadá a s hrůzou čekám, co přijde dál. „A mámo, co by se stalo, kdybych měl v kapse třeba nůž?“ Znovu odpovídám. Zároveň ho ujišťuji, že v kapse nemám ani pilníček na nehty, tudíž jsou jeho obavy liché. Pozorně se rozhlížím, zda-li se nestáváme středem nechtěného zájmu.
Blížíme se k rámům, vše kovové musí z kapes ven. Synek to se zájmem pozoruje, pak se s vážnou tváří zeptá: „A kde maj to letadlo?“ Nechápu já, nechápe ani manžel. Netušíme, o jaké letadlo se jedná. Kontrolou i přes tyto divné dotazy procházíme bez problémů. Zřejmě neodpovídáme profilu teroristy.
Hned se syna ptám, co měla otázka na letadlo znamenat a dozvídám se, že o uplynulém víkendu probírali s dědou možnosti letní dovolené, a tak byl synek náležitě poučen o bezpečnosti na letišti, když spatřil rámy, hned se zaradoval, že uvidí nějaká ta letadýlka. To jsme ho museli bohužel zklamat.
Jeho zklamání naštěstí netrval dlouho, když se před jeho očima objevila Katedrála svatého Víta, nemohl uvěřit, že existuje kostel mnohem větší než ten, který máme u nás.
Skrz davy turistů jsme se prodrali do Nerudovy ulice, tady měla přijít má chvíle, těšila jsem se, jak děti seznámím s Malostranským rarachem nebo bezhlavým Švédem, ukáži jim krásné domovní merky. Místo poklidné procházky nás však čekalo jen další kolo prodírání se mezi neuvěřitelnými davy turistů a marná snaha uniknout bleskům jejich všudypřítomných fotoaparátů.
Na nějaké vysvětlování a povídání jsem neměla ani myšlenku. Davy nás nesly na Malostranské náměstí a ke Karlovu mostu, turistů bylo snad čím dál tím víc a já se jen tiše modlila, aby se nikdo z naší rodinky neztratil.
Již v Nerudově ulici synek pokukoval po několika žebrácích, ale mlčel, na Karlově mostě už neodolal: „Proč ten pán tak divně klečí na zemi?“ Moje vysvětlení zřejmě nebylo dostačující, po chvíli jsme se totiž dozvěděla: „Ten pán nežebruje, on cvičí jógu.“ To už jsem tak nějak nevěděla, mám-li se smát, nebo brečet.
Naši procházku jsme slavnostně zakončili na Staroměstském náměstí zakoupením trdelníků. Při jejich konzumaci jsem si povšimla dvou starších dam, které se snažili probít si cestu k Týnskému chrámu, jejich boj chvílemi připomínal ten, který svedl Don Quijote s větrnými mlýny. Jedna z nich povídá té druhé: „A tuhle hrůzu tady máš 365 dní v roce a takový tu býval klid.“
Utíkali jsme na metro. Tahle slova mi neustále zněla v hlavě: „Takový tu býval klid.“
Vracím se do vzpomínek. Vidím vysoké lampy ozařující mihotavým světlem a všechny ty rozsáhlé monumenty, jež vzdávají hold naší bohaté historii a říkám si, že třeba někdy dostanu šanci povykládat o nich našim dětem bez rušivých elementů.
Přečtěte si také
„A ty jsi pořád sama?“ Otázka, která mě dokáže vytočit k nepříčetnosti
- Anonymní
- 15.07.26
- 1397
Potřebuji se z toho alespoň vypsat. Asi nebudu jediná, kdo něco podobného prožívá. Na jednu stranu vím, že to lidé většinou nemyslí zle. Jenže je to opravdu nepříjemné. Kamarádka mi kdysi...
Stačila vteřina a dcera letěla z trampolíny. Už na ni své děti nepustím
- Anonymní
- 15.07.26
- 812
Jedna obyčejná zastávka během rodinného cyklovýletu. Jenže pár minut na dětské trampolíně stačilo k tomu, aby se idylický den proměnil téměř v horor. Znovu jsem si uvědomila, proč mám z některých...
Myslela jsem si, že randím s lékařem. Pravdu jsem zjistila až po třech měsících
- Anonymní
- 15.07.26
- 1415
Ve svých sedmačtyřiceti jsem si řekla, že už nechci každý večer koukat jen na seriály a hádat se s ovladačem. Děti byly dospělé, kamarádky měly své životy a já po rozvodu začínala mít pocit, že...
Kvůli dovolené jsme se málem rozešli. Chtěl rybařit v Norsku, já ležet v Řecku
- Anonymní
- 15.07.26
- 589
Když mě Filip požádal o ruku, byla jsem přesvědčená, že už nás nic nerozdělí. Vždyť jsme spolu zvládli rekonstrukci bytu, výběr sedačky i návštěvy jeho maminky. Jenže pak přišlo plánování svatební...
Do Arménie s miminkem a tříleťákem: Low-cost, sbalení do batohu a noční let
- Amsetka
- 15.07.26
- 358
Arménie, lowcost a dvě děti. Jsme blázni?
Nechal mě samotnou s dětmi a bez peněz. Netušil, že mi tím změní život k lepšímu
- Anonymní
- 14.07.26
- 19719
Nikdy jsem si nemyslela, že budu ve třiceti sama se dvěma malými dětmi, prázdným účtem a strachem z každé další složenky. Přesně tak ale vypadal můj život poté, co od nás odešel manžel.
Chtěla jsem být konečně hubená. Místo obdivu jsem skončila na psychiatrii
- Anonymní
- 14.07.26
- 2559
Když se dnes dívám na své fotografie z dětství, nechápu, proč jsem se tehdy považovala za tlustou. Nebyla jsem. Jen jsem měla širší boky, silnější stehna a byla jsem jiná než většina holek ve...
Bývalka mě po letech uhání, přemýšlím, že to řeknu jejímu muži
- Anonymní
- 14.07.26
- 2806
Život občas píše neuvěřitelné scénáře. Když se se mnou Magda před deseti lety rozešla, hodně to bolelo. Trvalo mi dlouho, než jsem se z toho dostal a posunul se dál. Dnes jsem spokojený, sice...
Místo dárečků z Temu jsem ve školce rozdala ovoce. Jsem prý líná matka
- Anonymní
- 14.07.26
- 2533
Být v dnešní době mámou ve školce občas připomíná účast v nějaké podivné sociální soutěži, kterou nikdo oficiálně nevyhlásil, ale všichni se jí povinně účastní. Nejnovějším hitem, ze kterého mi už...
Tchyně mi krmí roční dceru bůčkem. Prý z ní dělám chudinku
- Anonymní
- 14.07.26
- 1697
Moje dcera oslavila před čtrnácti dny první rok. Je to drobné, křehké miminko, teprve se učíme na pevnou stravu, jedeme bio zeleninu, libové maso, všechno poctivě mixuji nebo krájím na malé kousky....
hezký den 
hezký den 
A nezapomenu na uzasne romantickou vecerni prochazku zasnezenou Prahou, to jsem jeste malyho teprve cekala a 2.den jsme meli sraz s tchanojcma a sli na Vysehrad a do „pravěké“ restaurace kousek pod nim - synovec miluje dinosaury a jestli vasi kluci taky, tak by byli urcite nadšený:) Jo, v Prahe se toho da delat spousta, za bezdetna jsem tam obcas za tím mym jela, kdyz tam byl pracovne, jen treba na odpoledne, projít se po Stromovce a vecer zas vlakem domu, obcas i se psem:) S detma uz to tak jednoduchy neni no, muzovi se tam moc autem jezdit nechce, ze neni kde zaparkovat nebo jo, ale vse placene, takze radsi ten vlak, i kdyz tam jede pracovne, rika ze je to takhle i pohodlnejsi bez nervu, Pendolinem i rychlejsi.
to je nejaky druh zvirete? 
