Valinka bude mít brášku

Když byl mě dceři rok (bylo to v lednu), necítila jsem se nejlépe, tvrdly mi a hrozně bolely bradavky a už jsem začala cítit, že se asi něo děje. A taky se dělo, v mém bříšku vznikal pomalu a jistě nový život. Termín porodu jsem měla podobně jako u dcery, 31. 8.-1. 9. (u dcery 31. 12.-1. 1.). Říkám si, jééé to je náhoda.

Celé těhotenství jsem si užívala, starala se o dceru, která byla hrozně moc samostatná už v 1. roce a hlavně neskákala po mně, ale po svém tatínkovi. Pak přišel cca 20.týden a my se rozmýšleli, zda chceme vědět pohlaví nebo ne. U dcery jsme počítali, že to bude chlapeček a velice jsme se spletli a odváželi si holčičku v modrém, takže teď jsme se přikláněli k tomu, že to pohlaví vědět chceme, aby nedošlo k tomu, že bychom si z porodnice odváželi třeba klučinu v růžovém.

Naše prosby o chlapečka se potvrdili, „paní H. opravdu máte kluka“. Byli jsme štěstím bezsebe, že se nám povedl páreček. Tak abych to zkrátila. Bylo 1. 9. 2008, syn od manžela z 1. manželství šel poprvé do školy a protože byla manželova ex na vše sama, rozhodli jsme se pomoci jí, já s dcerou seděla u ní doma a jejich synátor vyrazil do školy. Když se vrátili, sdělila jsem manželovi, že mám nepravidelné kontrakce, nic zavratného, daly se vydržet, ale pohnout jsem se bála, takže celý den jsem seděla u ní. BOOOŽE, SNAD NEPORODÍM U JEHO EX DOMA, to nééé teda. V 15 hodin, kdy už mi odtekla i voda, mimochodem u ní doma, jsme volali mojí mamince, aby si přišla pro dceru, že to na mě přišlo, ta tedy dojela k ex a její děti hlídala kamarádka, nj, ona jela s námi, to už jsem se ale nezmohla na nic, jen si říkala, no snad nebude chtít byt u porodu, to by bylo trochu moc, ne?

Na příjmu mě vzali hned, šla jsem na ošeřovnu a manžílek s ex seděli a čekali, po příchodu jsem zavelela manželovi, nooo tatko, jedeme do patra, rodíme. Ex díkybohu odjela. Bylo 17 hodin, když mi praskli ještě zbytek vody a pak mi začaly bolesti, ale s mým podivem se to dalo vydržet… jen jsem trochu funěla, chodila jsem do sprchy, která mi dělala moc dobře. Po půl hodině ve sprše se mě manžel ptá. Miláčku, nechtěla bys už jít na pokoj, už mě to v té sprše moc nebaví, a já na něj, deb… a mě to asi baví, ne? No co, zkusíme jít na pokoj, cítila jsem už trochu větší bolesti a začala jsem panikařit, booože, nedali mi klystýr, to nejde, vždyť to při tlačení nevydržím.

Manžel zavolal PA, jestli za naámi může přijit, PA přišla cca za 20 minut, prosím ji o klystýr, který mi z nevolí udělala, "vydržte minimálně 10-15 minut. Hahaha, mně se chtělo už po 5. Letěla jsem se vyprázdnit a pak šup do sprchy, každou půl hodinu se na mě chodili dívat a mě to přišlo divné, proč ne častěji, kontrakce se pak objevovaly i na parabole a oni furt nic, a to už se ty bolesti nedaly ani prodýchavát a manžel mi dal ruku, ať se ho držím, chtělo se mi zvracet, byla jsem asi nemožná, nadávala jsem mu, roztahovala mu prsty od sebe, až mě upozornil, že mi věří a vidí, že je to hrozné, ale že ty prsty bude ještě potřebovat.

Prosila jsem ho, ať už někoho zavolá, že na mě určitě zapoměli, nikdo nepřišel, vtom se mi chtělo znovu na velkou, jelikož jsem na sobě měla pásy, neodvážila jsem se sama vstát, říkám manžovi, prosím tě, zavolej je, já se snad pos…, přišla teda PA, a říká, to vás nutí jen tlačit, za chvíli budeme rodit, lehněte si na bok a zvedneme jednu nohu, pořád jsem jí opakovala, že to fakt ještě netlačím mimi, ale chce se mi na velkou. "Ne paní H., to bude porod a odešla, začala jsem brečet a manželovi říkala, že se opravdu posmolím, ať tu krávu zavolá nebo to bude muset vyměnit, no taky že jo, noha nahoře a ležení na boku udělalo své, hanbou jsem se málem propadla, ale PA jsem to dala náležitě sežrat a říkám jí, že jsem ji to říkala a že mi nevěřila a že nebudu rodit dítě do sr.č.., pustila mě teda do sprchy, chtěla jsem si tam trochu ulevit od bolestí, ale s jakou rychlostí najednou přišla PA a odvedla mě zpět na postel, to jsem nečekala a říkala si, no najednou to jde, chodit častěji.

Tak matko na bok a nohu nahoru. Ne, to už nechci, moc to bolí, PA se na mě podívá a říká, už jste rodila jednou, to snad vydržíte… už víte, co máte dělat. Myslela jsem, že jí tou zvedlou nohou kopnu do obličeje. Pak mě přišel zkontrolovat dr., jsme výborně otevření na 9 prstíků, za chvíli budeme rodit. Huráááá. Hm, miminku už se asi chtělo ven, cítila jsem, že tlačím a říkám manželovi, ať pro ně zajde, že už cítím, že jde malý ven. Nikdo nepřišel, to už začal panikařit i manžel, a cože má dělat, když nikdo nejde ani tam nikdo není, já jsem hysterčila, abych neporodila sema.

Konečně se otevřely dveře, v nich dr., PA a sestřičky z pediatrie. Konečně se něco začalo dít. Mladý dr., na můj vkus dost nezkušený, mi neřekl ani slovo, kdy mám tlačit, tak jsem tlačila snad pořád, dopadlo to tak, že jsem se roztrhala až ke konečníku a značně jsem to cítila, a koukla se na všechny, kteří tam byli, v očích měli překvapení, ale nikdo nic neřekl. Takže jsem si vlastně k narození našeho chlapečka pomohla sama, po natržení a dvou zatlačeních byl venku. Dali mi to kluzké a hezké miminko na bříško, hned jsem ho hladila a užívala si to. Odnesli ho na utření a vyšetření a dali ho tatínkovi do náruče. Byli si tak podobní, až jsem tomu nemohla uvěřit.

Tatínek mi dal našeho Tomáška do náruče a brzy nato začala muka s šitím. Tu bolest neumím ani popsat, vrátila jsem Tomáška tatínkovi a bohužel musela vytrpět šití, které bolelo snad víc než porod, prosila jsem dr., ať už toho nechá, strkala jsem mu tam ruce, dávala nohy dolů, celá jsem se klepala a nikdo mi nic neřekl, měl mě snad alespoň trochu uklidnit a říci, že za chvíli to bude, ale proč by to měl říkat, byla jsem jen další porodní kus a nazdar. Šití skončilo po 45 minutách (to mi pak řekl manžel), dr. si s tím hrál a na moje nářky nikdo nereagoval, manžel měl sám co dělat, aby mu něco neřekl, ale neudělal to, že byl štěstím bezsebe ze syna.

Takže abych to shrnula, porod a bolesti jsem neřešila, věděla jsem do čeho jdu a nikomu jsem si nestěžovala, jen manželovi, ani jsem neměla příležitost si někomu jinému postěžovat, protože tam vcelku nikdo nebyl. Na šití jsem vzpomínala ještě půl roku, kdy jsme s manželem abstinovali a při každé navštěvě WC. Ted čekám 3. miminko - holčičku a doufám, že to snad bude trochu jiné. Takže kdybych si mohla vybrat, tak rodit bych šla do menší porodnice, kde je přístup jiný. Chápu, že v Opavské porodnici je více rodiček a lékaři se věnují více prvorodičkám, ale i ta druho/třetirodička muže mít taky problémy a má strach z porodu, a péče by měla být stejná.

V lednu čekáme příchod našeho třetího pokladu, takže pokud vydržíte a tenhle deníček vás nenudil, písnu, jak to všechno dopadlo.