11letý syn krade

Anonymní píše:
Hups… ten odkaz http://www.dum-ostrava.cz/index.php?…

dekuji

Anonymní píše:

Anonymní píše:
Hups… ten odkaz http://www.dum-ostrava.cz/index.php?…

dekuji

Není zač, hlavně, když to pomůže

kamikaa píše: ááááá co ty si za de…a????Ona nemusí být chyba na straně maminky,ty chytráku .ůplně si mě nadzvedl ze židle!!!!!!

nepř. otec píše: ááá, kdepak se stala chyba , maminko?
v 11-ti letech dítě krade…co bude dělat ve 14?
někoho zabije? 

v určitých situacích je opravdu lepší dát dítěti přes zadek a ne se ho snažit vychovávat pouze pomocí domluvy. takhle to pak dopadá…

nu, doufám, že nebudu mít tu čest se s tvým dítětem někde potkat, nerad bych byl okraden

je to jeden z tech dokonalych tatinku,kteri vsechno znaji,vsechno vi a vse by udelali lepe nez nejaka zenska…ovsem jen v jeho mysli… 

Wiolla píše:

nepř. otec píše: ááá, kdepak se stala chyba , maminko? …

Chyba se stala tam, že když se dva dospělí lidé rozešli/rozvedli, tak chlap si to vyložil tak, že přestává být i otcem a kluka „odstřihl“.

amen

Anonymní píše:
Ahoj,
jsem z absolutně nefunkční rodiny. Otec despota, matka domácí puťka (velmi obecně zjednodušeně řečeno). Rodiče se nikdy neshodli na stylu výchovy. Nejhorší byl otec, když matka chtěla jednat, otec selhával. Prakticky byla na výchovu sama a ještě měla podkopávanou autoritu… Byli jsme z poměrně chudší rodiny, ale základní potřeby jsme měli vždycky!
Mám dvě sestry, starší a mladší. Starší sestra byla vždycky ta vzorná, hodná, dospělá, ale současně měla otcem srážené sebevědomí, protože byla tlustší a on se jí posmíval. Rodiče se kvůli tomu velmi často hádali. Hned pomaturitě za ní zaklapli dvěře a jen vyjímečně se s rodiči vidí.
Já jsem zase byla v dětství hrozně uťáplá. Bála jsem se mluvit, cítila jsem se ostatním podřízená, už jako prvňáček jsem se za sebe styděla atd. Kolem desátého roku jsem si začala hrozně vymýšlet. Že máme peníze, jaké nemám kapesné, co všechno můžu atd. Ukradla jsem i nějakou tu korunu. Nejvíc dvacku. Do školy jsem se prakticky nepřipravovala, nedělala DÚ, nenosila pomůcky, sbírala černé puntíky.. Pak jsem začala sportovat za školu a dělat výtvarku a hrozně mi stouplo sebevědomí. Začalo mi být jedno, co mám na sobě, kdy jsem byla u holiče, nebo jestli se maluju (bylo mi asi 13let), začala jsem se učit, protože jsem cítila, že na to mám, odměnou mi byly vyznamenání, poháry ze školních soutěží a že jsem se dostala na výtvarnou střední školu… Doma se vztahy ale jen horšily!!! I když mi studovat umění sami nabídli a já musela jít na internát, najednou mi začali nadávat do vyžírek, že je stojím prachy, že doma s ničím nepomáhám, zásadně na mě řvali, nezajímalo je, jak se mám, nebo jak se učím. Nesnášela jsem se vracet domů!!! Těsně před osmnácti jsem odešla z domu, dodělávala čtvrťák, chodila do práce, odmaturovala a dostala se na VŠ. Dnes jsem vdaná, mám dítě, vlastní střechu nad hlavou a jsem šťastná! (je mi 25) S rodiči mám stále velmi špatné a komplikované vztahy.
No a nejmladší ségra je kapitola sama pro sebe. Protože je o pět let mladší a když začala blbnout, byla jsem na intru, vím většinu věcí pouze sprostředkovaně.
Ale od začátku. Otec si vždycky přál kluka a když se mu narodila třetí dcera, rohodl se, že si z ní kluka udělá. Oslovoval ji chlapeckým jménem, bral ji na hokej (už ve dvou letech) a bral jí dívčí hračky, nesměla nosit sukně atd. V předškolním věku měla problémy s"fantazírováním". Někdy byla Mulder z Akta x, jindy zase Ace Ventura a nedej bože, ji oslovit jinak… Dokud byla na základce na vesnické škole, docela to šlo, ale když přešla do školy do města, něco se stalo a zaačala se měnit. Tohle období už právě moc neznám, ale hrozně se zhoršila v učení, nevycházela se spolužáky, začala krást a ve 13let ukradla babičce cca 20tis korun. Ze školy byla taky podmínečně vyloučena. Na střední školu se dostala, protože je z těch „slabých“ ročníků. Hned v prváku propadla. Zjistila, že je lesbička. Vsoučasnosti žije dva roky s přítelkyní v podnájmu a připravuje se k maturitě. Je hrozně ulhaná, sobecká a snaží se manipulovat lidi. Matku má „zmáknutou“ dokonale. Byla u psychologa, vyhrožovalo se pasťákem, doporučení psycholožky bylo nechat zavřít (ale toho se máma bála, že by ji už pak neměla právo dostat ven až do 18ti a jaké by byly vztahy pak)

Každopádně mím dlouhosáhlým velmi zobecněným povídáním jsem chtěla nastínit následující:
Jsem z rodiny, kde velmi selhával otec. Jeho výchova se řídila jen zákazy a tělesnými tresty, které kolikrát byly za hranicí týrání. Obětí a pohlazení jsem se od něj dočkala jen minimálně a slyšet mám tě rád??? Nikdy za život!!!
Od dětství nám všem bylo velmi sráženo sebevědomí. V rodině se zásadně nechválilo, nebo spíš velmi málo a jako by ty naše drobné umy nebrali vážně. Př. dívej jaký jsem namalovala obrázek. Odpověď- pěkný. Žádný zájem, co to je, pro koho, proč zrovna tahle barva atd.
Nebyly jsme vedené ke koníčkům, zájmům, sportům.. Nikdo nás k ničemu nevedl, nejlepší bylo, když jsme nepřekážely, když jsme náhodou nebyly zapojené do práce.
Nikdy jsme nepodnikali rodinné výlety. Okolí jsem začala poznávat až s manželem. Nikdy jsme nebyli na dovolené ani pod stan. Nemáme téměř žádné společné zážitky.
 atd

Abych to skrátila, jsem přesvěčená, že v mém případě byla na vině nefunkční rodina. Neměli jsme žádné jistoty, ani tu nejdůležitější- lásku rodičů.
Syn si samozřejmě tresty zaslouží, ale současně potřebuje i cítit lásku, kterou k němu chováš. Potřebuje být chválen, když je za co. Já se teda raději nechám pochválit, než seřvat a ráda i pro to něco udělám.
Já mám sice ještě malého špunta doma a modlím se, abych mu nepředala nějaký zlobící gen… ale už jsem nad tímhle hodně přemýšlela: Můj syn by v první fázi musel zasednout k rodinné radě na židli mučedníka a celý problém bychom probrali. Proč jsi ho ukradl, proč sis na něj nenašetřil, proč sis o něj neřekl atd. Za každou smyslplnou odpověď bych ho pochválila. Pak bych ho chválila za každý den bez průseru. Za trest bych mu dala horu domácích prací a za každou ho chválila až do nebe a poslední mu za slušné chování a snahu odpustila. Po týdnu zaracha bych ho vzala třeba na bazén, že to vydržel. Přihlásila bych ho na všechny možné kroužky, aby se někde vyřádil. Hlavně bych s ním trávila čas jako rodina. Ne jen máma a syn, ale všichni, ať ví, že je součástí nás všech a všichni se máme rádi stejně!
A ještě je důležitá prevence. Nenechávat peníze na očích a neposílat do obchodu, na domácí úkoly si volat třeba se spolužákem, kterého rodiče znám a vím, že je pilný atd..

PS: Myslím, že naše rodiny jsou podobné, ne stejné, my jsme byli úplná rodina na Hov.o, vy jste rozvodení. V obou rodinách nefungoval otec a matka byla přetížená atd. Nemyslím si, že bys selhala přímo ty!!! Jen hříčka osudu tě postavila do téhle situace. Neboj, zvládneš to!

Anonymní píše:
Ahoj,
jsem z absolutně nefunkční rodiny. Otec despota, matka domácí puťka (velmi obecně zjednodušeně řečeno). Rodiče se nikdy neshodli na stylu výchovy. Nejhorší byl otec, když matka chtěla jednat, otec selhával. Prakticky byla na výchovu sama a ještě měla podkopávanou autoritu… Byli jsme z poměrně chudší rodiny, ale základní potřeby jsme měli vždycky!
Mám dvě sestry, starší a mladší. Starší sestra byla vždycky ta vzorná, hodná, dospělá, ale současně měla otcem srážené sebevědomí, protože byla tlustší a on se jí posmíval. Rodiče se kvůli tomu velmi často hádali. Hned pomaturitě za ní zaklapli dvěře a jen vyjímečně se s rodiči vidí.
Já jsem zase byla v dětství hrozně uťáplá. Bála jsem se mluvit, cítila jsem se ostatním podřízená, už jako prvňáček jsem se za sebe styděla atd. Kolem desátého roku jsem si začala hrozně vymýšlet. Že máme peníze, jaké nemám kapesné, co všechno můžu atd. Ukradla jsem i nějakou tu korunu. Nejvíc dvacku. Do školy jsem se prakticky nepřipravovala, nedělala DÚ, nenosila pomůcky, sbírala černé puntíky.. Pak jsem začala sportovat za školu a dělat výtvarku a hrozně mi stouplo sebevědomí. Začalo mi být jedno, co mám na sobě, kdy jsem byla u holiče, nebo jestli se maluju (bylo mi asi 13let), začala jsem se učit, protože jsem cítila, že na to mám, odměnou mi byly vyznamenání, poháry ze školních soutěží a že jsem se dostala na výtvarnou střední školu… Doma se vztahy ale jen horšily!!! I když mi studovat umění sami nabídli a já musela jít na internát, najednou mi začali nadávat do vyžírek, že je stojím prachy, že doma s ničím nepomáhám, zásadně na mě řvali, nezajímalo je, jak se mám, nebo jak se učím. Nesnášela jsem se vracet domů!!! Těsně před osmnácti jsem odešla z domu, dodělávala čtvrťák, chodila do práce, odmaturovala a dostala se na VŠ. Dnes jsem vdaná, mám dítě, vlastní střechu nad hlavou a jsem šťastná! (je mi 25) S rodiči mám stále velmi špatné a komplikované vztahy.
No a nejmladší ségra je kapitola sama pro sebe. Protože je o pět let mladší a když začala blbnout, byla jsem na intru, vím většinu věcí pouze sprostředkovaně.
Ale od začátku. Otec si vždycky přál kluka a když se mu narodila třetí dcera, rohodl se, že si z ní kluka udělá. Oslovoval ji chlapeckým jménem, bral ji na hokej (už ve dvou letech) a bral jí dívčí hračky, nesměla nosit sukně atd. V předškolním věku měla problémy s"fantazírováním". Někdy byla Mulder z Akta x, jindy zase Ace Ventura a nedej bože, ji oslovit jinak… Dokud byla na základce na vesnické škole, docela to šlo, ale když přešla do školy do města, něco se stalo a zaačala se měnit. Tohle období už právě moc neznám, ale hrozně se zhoršila v učení, nevycházela se spolužáky, začala krást a ve 13let ukradla babičce cca 20tis korun. Ze školy byla taky podmínečně vyloučena. Na střední školu se dostala, protože je z těch „slabých“ ročníků. Hned v prváku propadla. Zjistila, že je lesbička. Vsoučasnosti žije dva roky s přítelkyní v podnájmu a připravuje se k maturitě. Je hrozně ulhaná, sobecká a snaží se manipulovat lidi. Matku má „zmáknutou“ dokonale. Byla u psychologa, vyhrožovalo se pasťákem, doporučení psycholožky bylo nechat zavřít (ale toho se máma bála, že by ji už pak neměla právo dostat ven až do 18ti a jaké by byly vztahy pak)

Každopádně mím dlouhosáhlým velmi zobecněným povídáním jsem chtěla nastínit následující:
Jsem z rodiny, kde velmi selhával otec. Jeho výchova se řídila jen zákazy a tělesnými tresty, které kolikrát byly za hranicí týrání. Obětí a pohlazení jsem se od něj dočkala jen minimálně a slyšet mám tě rád??? Nikdy za život!!!
Od dětství nám všem bylo velmi sráženo sebevědomí. V rodině se zásadně nechválilo, nebo spíš velmi málo a jako by ty naše drobné umy nebrali vážně. Př. dívej jaký jsem namalovala obrázek. Odpověď- pěkný. Žádný zájem, co to je, pro koho, proč zrovna tahle barva atd.
Nebyly jsme vedené ke koníčkům, zájmům, sportům.. Nikdo nás k ničemu nevedl, nejlepší bylo, když jsme nepřekážely, když jsme náhodou nebyly zapojené do práce.
Nikdy jsme nepodnikali rodinné výlety. Okolí jsem začala poznávat až s manželem. Nikdy jsme nebyli na dovolené ani pod stan. Nemáme téměř žádné společné zážitky.
 atd

Abych to skrátila, jsem přesvěčená, že v mém případě byla na vině nefunkční rodina. Neměli jsme žádné jistoty, ani tu nejdůležitější- lásku rodičů.
Syn si samozřejmě tresty zaslouží, ale současně potřebuje i cítit lásku, kterou k němu chováš. Potřebuje být chválen, když je za co. Já se teda raději nechám pochválit, než seřvat a ráda i pro to něco udělám.
Já mám sice ještě malého špunta doma a modlím se, abych mu nepředala nějaký zlobící gen… ale už jsem nad tímhle hodně přemýšlela: Můj syn by v první fázi musel zasednout k rodinné radě na židli mučedníka a celý problém bychom probrali. Proč jsi ho ukradl, proč sis na něj nenašetřil, proč sis o něj neřekl atd. Za každou smyslplnou odpověď bych ho pochválila. Pak bych ho chválila za každý den bez průseru. Za trest bych mu dala horu domácích prací a za každou ho chválila až do nebe a poslední mu za slušné chování a snahu odpustila. Po týdnu zaracha bych ho vzala třeba na bazén, že to vydržel. Přihlásila bych ho na všechny možné kroužky, aby se někde vyřádil. Hlavně bych s ním trávila čas jako rodina. Ne jen máma a syn, ale všichni, ať ví, že je součástí nás všech a všichni se máme rádi stejně!
A ještě je důležitá prevence. Nenechávat peníze na očích a neposílat do obchodu, na domácí úkoly si volat třeba se spolužákem, kterého rodiče znám a vím, že je pilný atd..

PS: Myslím, že naše rodiny jsou podobné, ne stejné, my jsme byli úplná rodina na Hov.o, vy jste rozvodení. V obou rodinách nefungoval otec a matka byla přetížená atd. Nemyslím si, že bys selhala přímo ty!!! Jen hříčka osudu tě postavila do téhle situace. Neboj, zvládneš to!

tak tohle je silny pribeh.....myslim si ze je chyba i ve me.....bohuzel jsem po mem otci cholerik takze v prvni chvili vyletim jak cert z krabicky,svolavam hromy,blesky ale pak kdyz se uklidnim,tak toho opravdu lituju…a kdyz si tak vzpomenu jak mluvim,tak uplne slysim meho otce jak mluvil se mnou kdyz ja byla mala a vim ze my to nedelalo dobre…

Ahoj,přečetla jsme poctivě celou diskuzi a mám v tom pár věcí který mě napadly
tak za 1 - píše že 11 náctiletý syn byl u tatínka oblíben teď tatínek podle toho jak píšeš nejeví zájem - nepochopila jsme přesně jak nejeví zájem,myslím tím vídá se syn s bio otcem aspoň o víkendech Tvůj expartner ti napsal že ty jsi odešla od rodiny s dětma tak si to vyřeš … Napadlo mě jestli se syn s otcem vídá neléčí si otec přes syna mindráky z rozchodu - větou jako maminka za to může ona odešla a vzala vás sebou a proto nemůžeš být se mnou ..atd. Syn se na tebe zlobí a chce se ti pomstít - to mě utvrzuje v tom že už v den průseru se směje vtipům -maminka je smůtná to jsem přesně chtěl -pomstít se jí. Tím nechci napsat že je tvůj syn hnusný a zlý syn,ale děti dokáží být zlé nemají na věci náhled rodiče jsou vše.Nebo syn se s otcem nevídá vůbec otec nemá vůbec žádný zájem děti vidět To by mohlo zase být jsem špatný jsem zlý tatínek mě nechce vidět . jsem špatný budu krást budu teda zlobivý a naschval budu zlobivý a dělat ostudu a vy teda uvidíte - ty a tvůj ex . V tomhle případě veškeré tresty , bití zákazy atd. mají jedinou účinost ujistit dítě v tom,že ho nemáte rádi -ty,že si ho odvedla od otce a bio otec,že se s ním nestýká . Možná teď už neví proč krade možná už je to pro něj automatické být zlobivý -
2, já osobně bych v tvým případě začala syna hlídat,ale hlídat po škole bych na něj čekala už v šatně udělala čistku věcí jestli ve škole něco vzal nebo ne, jestli jo ihned ať se jde omluvit a věc vrátit, dovíst ho domů , napsat úkoly učit se s ním a pak doma nikam sám ven. Žádný pc ,tv jestli se nudíš tady máš knížku . ven jen s tebou do obchodu taky s tebou ,po cca 14 dnech bych ho zkusila pro něco poslat a už dopředu si připravila jak zareaguju v případě další krádeže ( už s tím počítáš nebudeš jednat s horkou hlavou a vše bude mít větší efekt) přijedou měšťáci,že syna chytli kráct, při cestě do obchdu se s nima domluv ( popros je ) na tom jak zareaguješ a aby hráli s tebou. Přijeď do obchodu , mladýmu oznam,že když může kráct tak si s policii vyřeší vše sám a sám i zaplatí pokutu a až si to vyřídí ať příjde domů a nebo že na něj počkáš před obchodem. Syn nebude mít za sebou žádnou oporu což rodič je, bude muset sám jednat s policii která na něj nebude úplně nejpříjemnější. Až by syn přišel za tebou tak bych se ho jen zeptala jestli si vše vyřídil a z čeho zaplatí pokutu a řekla ,že se nadá nic dělat,že hold bude muset být furt s tebou když nemumí nekrást a za 14 dní na bych to zkusila znova. Do doby než půjdete k psychologovi.
Za dobrý známky chválit ukazvat co dělá dobře a když se mu něco povede přechválit .
Musím napsat,že tím,žes dala vědět psychologovi jsi určitě na dobrý cestě