Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Agorafobie
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Napsat příspěvek
Velikost písma:
17.5.10 13:15
moonleen píše:
Anguo u mě už by možná ani ta 6ti nedělní léčba neměla cenu, když to trvá tak dlouho, to by se muselo podchytit ještě v začátku.A kineziologii jsem zkoušela a nijak zvlášť mi nepomohla, akorát mi to na chvíli dodalo energii a ta kinezioložka mi řekla, že už to vzniklo v dětství a že si v hlavě musím uspořádat a pochopit negativní zážitky. Možná to nebyla dobrá kinezioložka.
No jo no, jenomže to asi nezjistíš, když nikam nezajdeš, ne? Jako sama vidíš, že to zkoušíš 4 roky, nic s tím sama udělat nedokážeš, tak by to asi něco chtělo, ne? 
Jestli byla kinezioložka dobrá nebo ne, neposoudím, třeba by stálo za to si nechat nějakou dobrou doporučit (třeba i tu od holek, určitě někdo někam chodí / chodil) a zkusit to tam. Když to nebude dobré, tak zajít k nějakému tomu psychoterapeutovi a tak to si prostě udělat nějaký odstupňovaný plán 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
17.5.10 13:19
Teď se na mne nenaštvi - nemyslím to zle 
. Ty jsi asi nepochopila, že nejvíc práce musíš opravdu udělat TY SAMA - nikdo jiný to udělat nemůže … vím to, taky mi to nějakou dobu trvalo, než jsem to pochopila .
U mne to taky vzniklo díky „péči“ kterou jsem dostala v dětství a rozjelo se to u mne ve 20 letech - než se vyřkla diagnoza, trvalo to 2 roky - prošla jsem si různými vyšetřeními - neurologie, NMR (magnetická rezonance) , protože jsem k panickým atakům měla ještě fyzické příznaky, které vypadali jako počátek RS (roztroušené sklerozy) zakopávala jsem o vlastní nohu , dokonce jsem měla změny i v krvi sedimentace kolem 100 (norma do 20) - hospitalizace na interně - no, užila jsem si , ale nakonec jsem díky správné psychoterapii a pobytu v léčebně pochopila, že MUSÍM máknout - kupodivu to šlo a i když jsem teď občas malinko naměkko, tak to jde i dál.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
17.5.10 13:20
No já se z toho nejhoršího stádia právě dostala sama. Ze začátku jsem ležela jenom v posteli a bála jsem si stoupnout natož si třeba dojít na záchod. Měla jsem strach být doma sama a jít ven pro mě bylo nepředstavitelný. Potom jsem začala trénovat nejdřív s přítelem a pak sama.
A odevzdaná nejsem, to ne. Jen jsem si myslela, že když jsem to zvládla už z toho nejhoršího, tak že se z toho dostanu sama úplně. Asi je to naivní nápad. Nakonec asi budu muset jít opravdu k odborníkovi, ale nejdřív bych chtěla zkusit nějaký míň drastičtějsí postupy, třeba ty homeopatika.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
17.5.10 13:23
Moonleen, díky za info, jsem se podívala na wikipedii, chudák, nemáš to lehké. Ale není to žádná špatnost, za kterou by ses měla stydět, divím se, proč se s tím nesvěříš odborníkovi, takové věci mají tendenci neléčené se časem zhoršovat, a ty musíš být fit, aby ses mohla postarat o děti (promiň,že to píšu takhle na rovinu). Zkus na netu najít kontakt na nějakého terapeuta, který by se tomu věnoval a s manželem si tam zajít. Držím palce!!!
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
17.5.10 13:32
Moonleen … jo, jo … chápu Tě - opravdu jsi teda udělala kus práce 
… můžu říct, že v léčebně to probíhalo tak, že jako „nácvik“ jsme chodili do obchůdku.
Cílem celého nácviku bylo dojít do obchodu,požádat prodavačku o pomoc, koupit si něco, dojít zpět - a to vše bez panického ataku.
Šlo to postupně
- vyjít za bránu léčebny
- vyjít za bránu a dojít k obchdu
- vyjít za bránu, dojít k obchodu, vejít do obchodu
- vyjít za bránu, dojít k obchodu, vejít do obchodu, koupit si třeba čokoládu
- vyjít za bránu, dojít k obchodu, vejít do obchodu,požádat prodavačku o pomoc, koupit něco
Zní to strašně jednoduše a pro drtivou většinu lidí i legračně, ale je to velký výkon.Jo a to celé musí člověk zvládnout sám - berlička ve formě manžela, kamarádky a podobně není vhodná.
Vážně bys měla zkusit psychologa - uvidíš, že mi dáš za pravdu 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
17.5.10 13:49
nnado děkuju za držení palců a i Vám všem za podporu 
.
nonino tohleto jak popisuješ zvládám, ale bohužel s panikou 
. Někdy se mi to podaří i bez ataky, ale to musím být v dobrým psychickým rozpoložení.
A navíc teď jsem hodně zvyklá zase chodit s kočárkem a cítím se jistějsí, že je to taková opora, což taky není dobře.
A máš pravdu, že pro některý lidi to musí být docela vtipný, jako když se dítě učí nakupovat. A bohužel hodně lidí to nedokáže vůbec pochopit.
Přesně ani nevím jaký je rozdíl mezi psychologem a psychiatrem. Takže ke komu bych vlastně měla zajít?
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
17.5.10 14:06
Já jsem podobné pocity a úzkosti měla v době, když jsem se každé ráno probudila a měla jít do práce 
Teď jsem to myslela s humorem, v tvém případě bych si nedovolila žertovat a chápu tě, že to asi nemáš snadné. Přiznám se, že do uveřejnění této diskuse, jsem o tomhle onemocnění vůbec nevěděla. Asi tak od 18 na sobě pozoruji, že také mám do jisté míry problém chodit do míst, kde je hodně lidí. V těchto prostorách se necítím zrovna dobře, ale v mém případě se nejspíš jedná jen o ostych z lidí. Ale v každém případě jsem rada, že jsem se o tomto onemocnění něco málo dozvěděla.
Moonleen, jinak ti moc přeji, ať se ti podaří tuto fobii překonat.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
17.5.10 18:39
Pohled to já jsem měla taky tenhle problém i dřív, víceméně od malička, že jsem se vyhýbala místům, kde bylo hodně lidí, ale nenapadlo by mě, že to může vyústit v něco takového co mám teď.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
17.5.10 21:34
moonleen psycholog s tebou většinou probírá tvůj problém do hloubky a snaží se ti pomoct ten blok odstranit pomocí toho, že to ze sebe všechno dostaneš, sama si uvědomíš příčinu a víceméně po „malých domácích úkolech“ se postupně vydáváš dál a dál. Psychiatr s tebou problém také probere, ale většinou ti pomáhá spíš medikamentózně. Nejdřív bych šla za psychologem, ten s tebou absolvuje několik sezení a když uzná, že to bez léků nepůjde, sám ti doporučí psychiatra (psycholog psychofarmaka předepisovat nemůže).
Jinak mě moc nestraš, že se to vyvinulo z něčeho zdánlivě neškodného. Já mám občas úzkost, když stojím ve frontě a blíží se chvíle, kdy budu platit a uklízet nákup do tašek. Nevím, jak to vysvětlit, ale takový pocit, že se nesmím u kasy zbytečně zdržovat, že nestihnu uklidit včas nákup…no, ty mi možná rozumíš. Do davů se taky nehrnu, obecně mám problém s místy, kdy musím setrvat s určitou skupinkou neznámých lidí (fronta, čekárna u doktora, pohovory v práci, hřiště apod.). Tak doufám, že to je dáno jen mojí plachou povahou a nebude se nic stupňovat.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
17.5.10 21:43
Troufám si říci, že mám podobnou fázi tvého problému.Někdy je to horší, někdy lepší.
Sama jsem si uvědomila co mi je a proč to mám ) určité zážitky v pubertě)..
Mám velký problém s tím, že mě přepadně pocit, že někde omdlím, nebo budu potřebovat na velkou ( tím myslím velký průjem z nervozity, který mě přepadá) - znemožním se, budu mít ostudu a vůbec nějaký nepředložený trapas před cizími lidmi.
Tím panickým stavem si dokážu naprosto spolehlivě i to omdlení přivodit ( páč přestanu dýchat a odkrví se mi mozek)..
Rozhodla jsem se s tím dělat něco sama..Když jsem o tom uvažovala bylo to ještě horší..
Proto jsem se tak říkajíc propleskla a umínila si, že mě to omezovat nebude a já to převezu..
Už kvůli dětem , práci a pocitu, že nejsem žádná chudinka..
Dokáže se to totiž dost zhoršit, když člověk začne o sobě pochybovat.
Když mi bylo zle už doma( ještě než jsem šla někam, kde jsem věděla že to bude zlé), tak jsem měla sto chutí nikdy nevijít ale zárověn jsem věděla, že když nepůjdu ted, tak potom nepůjdu ani při menším problémech a bude se to stupnovat.
Naordinovala jsem si samostatně svo terapii - to znamená - cíleně se nikdy nevyhýbat těm místum a lidem, kde je mi to nepříjemné a paniku můžu zažít. naopak snažit se to vydržet co nejdéle..
Mělo a má to na mě blahodárné účinky - jsem na sebe vždy tak hrdá, že mé sebevědomí roste vždy víc a víc a jí potom vždy cítím, že to zvládnu a nenechám se zlomit..
Nevím jestli mi rozumíš, ale je dobré si uvědomit, že problém je jen v tvé hlavě a ta hlava patří tobě a záleží jen na tvé vůli jak to bude..
Samozřejmě může to být i jinak a ty můžeš potřebovat pomoc tak jak píšou holky..
Ale mě hodně pomohlo myslet na dceru, že takovu maminku nikdo nechce, že chci být oporou, že chci být silná a nidky nedovolím aby mě to ovládalo.
Přeji ti aby jsi zkusila vše co ti kdo poradí a aby to něco zabralo.
Ps. Dobrovolně jsem nastoupila na pozici vedoucí v Tescu - takže si dokážeš představit, co to pro mě bylo za zkoušku ohněm - a musím přiznat, že to bylo tak nějak na truc abych si dokázala, že to prostě musí vyjít i když někdy bylo vážně zle - ale s přáteli a jejich pomocí se daří..
omlouvám se za román - doufám, že bude lépe.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
17.5.10 23:10
Ahoj, ja mam panickou uzkostnou poruchu, uz asi 7 let. Nekdy je to horsi, nekdy lepsi.. Mam klaustrofobii, ale k tomu i agorafobii, skvela kombinace 
Presne chapu, jak se citis, ty ataky bych fakt neprala ani nejhorsimu nepriteli, zrovna nedavno jsem premyslela o tom, ze bych radsi kazdy rok treba 2× rodila, ale aby mi ta nemoc zmizela.. A to jsem ted relativne v dobre fazi 
Na zacatku jsem si myslela, ze se z toho dokazu dostat sama (teda nez se vubec prislo, ze je to ono), ze prece nepotrebuju psychiatra a podobne… nakonec jsem musela vyhledat odbornou pomoc, me teda AD pomohly + jsem to kombinovala s psychoterapii. Ta psycholozka byla ale spatna, takze kdyz jsem se z toho jakz takz dostala, prestala jsem tam chodit a nakonec jsem vysadila i AD.
Po jednom traumatu se mi to vratilo, v mnohem horsi podobe, takze jsem videla, ze to asi takova sranda nebude a bude to beh na dlouhou trat… Nasla jsem si nakonec skvelou psycholozku, diky memu psychiatrovi a ta mi fakt hodne pomohla..
Takze za me.. i kdyz mas treba pocit, ze ti psychiatr ani AD nepomahaji, tak to podle me nemusi byt pravda, tyto typy nemoci nevylecis jen sama, chce to ucinnou kombinaci AD, psychoterapie, psych.konzultaci, KBterapie no a popripade ruznych alternativnich metod k tomu.
Pokud ale trpis takovou formou, jak sama pises, tak uz se z toho sama dechovym cvicenim a podobne asi jen tak nedostanes…
Me trosku narozeni ditete pomohlo, castecne to ty myslenky odpoutalo, ale rozhodne to nezmizelo, je to proste ve me 
Fakt drzim palce, at to zvladnes, neber to na lehkou vahu a presne jak pise Lisbeth, snaz se to prekonavat a bojovat s tim!
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
ruzova.kalanchoe
3.8.10 17:20
taky zle
Agorafobií trpím už 14 let a posledních 5 let jsem nepřetržitě na AD.Jinak nic nezvládám.Také trvalo asi 3 roky,než mě zdiagnostikovali.Vůlí to překonat nejde.Když jsem postupně nacvičovala různé stresové situace,měla jsem skoro vždy panický záchvat.Na léčení jsem nikde nebyla,protože si neumím představit,jak bych tam dojela.A hlavně,jak bych tam i vydržela.Doktorka mi řekla,že se s tím musím smířit,že se to nedá beze zbytku vyléčit.Tak nevím.
- Citovat
- Upravit
Lukynek
27.9.10 19:58
Nové stránky pro agora uzkosti a deprese
http://agorafobieuzkostideprese.717.cz/ nova stranka pro agorafobii uzkosti a deprese PRIJD.
- Citovat
- Upravit
14.10.10 10:26
Ahoj
Ahoj holky, jsem čerstvě těhotná (7tt) a mám taky agorafobii s panickou poruchou. Aktuálně jsem sice bez antidepresiv, ale ataky taky někdy mám. U mě se to projevuje nevolností, takže spojení s těhotenskými nevolnostmi je téměř vražedné . Souhlasím holky s vámi, ty stavy bych nepřála ani největšímu nepříteli. Mě hodně pomohla rodina, kamarádi a hlavně se nevyhýbat situacím kde mi je zle. Jelikož jsem člověk, který o všem co prožívá musí zjistit maximum informací, můžu taky poradit berličky nebo co pomáhalo mě v krizových situacích. Holky držím palce ať už je jen dobře 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
14.10.10 10:44
tak touhle nemocí jsem si prosla pred 7mi lety,nemohla jsem jit vubec nikam mezi lidi,hned na me sly navaly a chtelo se mi omdlit.cestovani MHD-nemyslitelna zalezitost,zacala jsem vsude chodit pesky,zhubla jsem na 50kg z puvodnich 60 behem mesice.taky jsem nejedla,pac jsem nebyla schopna si sama zajit nakoupit.vyvrcholilo to tim ze jsm doma kde jsem byla sama dostala zachvat a museli pro me prijet a odvezt do nemocnice,kde jsem skoncila v PL na 6 tydnu na antidepresivech.moc mi to pomohlo,chtělo to vechno pomalu zacit od znova a leky mi taky pomohly.dodnes chodim do poradny,ale uz funguju naprosto normalne,mam 5 ti mesicniho prcka a veskere myslenky ted patri jemu a agorafobie je doufam uz pryc a snad uz se nevrati.bylo to opravdu hnusny obdobi a vim,ze sama bych to nezvladla..
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
Milování a syn
- 09.04.26
- Anonymní
Problémy v rodině
- 18.03.26
- Anonymní
Touha po holčičce a špatná zkušenost s muži
- 11.12.25
- Anonymní
Je to deprese? Co by pomohlo?
- 12.12.25
- Anonymní
