Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Blok, psychický problém nebo co?
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Napsat příspěvek
Velikost písma:
Anonymní
17.4.19 15:04
- Citovat
- Upravit
17.4.19 15:19
@Anonymní píše:
Jdu si k vám pro radu a předem se omlouvám za anonym.
Jde o to, že mám problém nejspíš asi duševní, jen bych potřebovala o definici o co nejspíš jde.
Tak například, dozvím se, že ředitelka školky něco provedla mé dceři (něco ji oznámila s čím nesouhlasím) no a v tu chvíli jsem plná zloby a kdyby v tu chvíli venku nelilo, šla bych zpět si to s ní okamžitě vyříkat, jenže jak k tomu má dojít (druhý den) jakoby se mi rozbuší srdce cestou do školky a já bych to nejraději otočila a šla zpět. prostě strach z reakce ředitelky že po mě bude vřískat? Nevím.
Další příklad. Dcera je na sobotu pozvána na oslavu narozenin kamarádky ze školky. Maminku znám, je moc hodná u nich jsem nikdy nebyla, říká mi ať přijdeme. Jsem moc ráda že si mě „někdo všimne“ a pozve nás, ale jakmile se den blíží nejraději bych se vymluvila že nedorazime. Když už ale dojde k něčemu podobnému, jsem nakonec ráda, že k tomu došlo.
Další příklad. Strašně ráda bych si přivydělala na mateřské, když najdu inzerát, který by mi seděl, najednou myšlenka, že ráno vstávám a jdu na několik hodin pryč u mě vyvolají ty samé stavy. Rozbuší srdce a nejraději bych zalezla a nevyšla. Nebo vyšla ale na procházku. Prostě něco jako strach z nového prostředí, strach, že jsem jelito a nezvládnu úkol, že budou na mě zlí nepříjemní. Doma funguju úplně normálně, jakoby se nic nedělo. Je plno dalších příkladů. Ale už mě štve ten stav, kdy třeba mám zavolat někomu neznámému a objednat si něco, se mi zas to srdce rozbuší, chystám si co řeknu a nejraději bych dala telefon manželovi aby to udělal sám. Nakonec to udělám a v pohodě, ale je to vyčerpávající.
Jak by ste tyto stavy pojmenovali, nebo jak to řešit? Asi mi zde poradíte psychologa, ale nedá se stím bojovat pomocí magnezka nebo tak?
to mluvis jako o mne, ze?
Jinak, velmi nizke sebevedomi, mozna sklon k cholerizmu.
Jake si mela detstvi? Kricelo se u vas hodne? Vyprasky? Citove chladni rodice?
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
17.4.19 15:21
Kombinace temperamentu - tedy silně vnímanách emocí, kterým ovšem úplně nerozumíš a nevíš jak je regulovat či ventilovat. A úzkosti a strachu z odmítnutí.
Magnézium a zázračné doplňky s tím nic moc neudělají, to co potřebuješ je sebepoznání a a přebudování nějakých psychických vzroců, které ti kdysi pomáhaly, ale teď už ti škodí.
Nejefektivnější cestou jak toho dosáhnou je skutečně psychoterapie. Ale - pokud k tomu nemáš významné stavy úzkosti, či poruch nálady, tak je asi na místě zkusit to nejdřív svépomocí.
Zkus se mrknout do těchhle knížek, jestli pro tebe budou užitečné,
https://www.kosmas.cz/…zivat-emoce/
https://www.kosmas.cz/…ka-odolnost/
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
17.4.19 15:23
Asi bych se snažila o větší nadhled tak nad běžnými věcmi. Jsou o moc horší a nepříjemnější věci k řešení, než které jsi popsala, a zvládnout se musí, protože na nich třeba závisí zdraví nebo život.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
17.4.19 15:23
Jo a jestli, tak bych zvážila seminář focusingu - je to jednoduchá a užitečná technika a Karel Hájek je skvělej a poctivej terapeut.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
17.4.19 15:26
Já mám něco podobného celý život hlavně to telefonování a řešení věci s cizími lidmi, co se týká dětí mi teda takové problémy nedělá, proč to tak je nevím… Myslím že v mém případě je to nějaký druh sociální fobie… Řešení nemám…
- Citovat
- Upravit
Anonymní
17.4.19 15:37
@warita píše:
to mluvis jako o mne, ze?Jinak, velmi nizke sebevedomi, mozna sklon k cholerizmu.
Jake si mela detstvi? Kricelo se u vas hodne? Vyprasky? Citove chladni rodice?
No cholericka nejsem vůbec, spíš introvert a teda mívám strach že řeknu něco blbě a tak neříkám raději nic. Občas se rozkecam ale nic moc slavného. Spíš bych si velice ráda s každým rozuměla.
- Citovat
- Upravit
17.4.19 15:43
@Anonymní píše:
No cholericka nejsem vůbec, spíš introvert a teda mívám strach že řeknu něco blbě a tak neříkám raději nic. Občas se rozkecam ale nic moc slavného. Spíš bych si velice ráda s každým rozuměla.
jsem taky tezky introvert. Trochu cholerizmu tam ale u tebe vidim.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
17.4.19 15:53
@warita píše:
jsem taky tezky introvert. Trochu cholerizmu tam ale u tebe vidim.
Vážně? 
Já se snažím s každým vyjít, nechci aby si někdo o mě myslel něco špatného. Mám pocit, když na mě někdo zvýší hlas že se rozbrečím. Když něco řeknu a doma si uvědomím, že jsem tím, co jsem řekla (úplně nevinně) mohla ublížit hrozně nad tím přemýšlím.
Je fakt že doma se obhajim a dokážu se bránit.
- Citovat
- Upravit
17.4.19 15:59
@Anonymní píše:
Vážně?
Je fakt že doma se obhajim a dokážu se bránit.
mam to stejne.
Neodpovedela jsi mi na to detstvi.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
17.4.19 16:05
@Anonymní píše:
Já mám něco podobného celý život hlavně to telefonování a řešení věci s cizími lidmi, co se týká dětí mi teda takové problémy nedělá, proč to tak je nevím… Myslím že v mém případě je to nějaký druh sociální fobie… Řešení nemám…
Ano sociální fóbie. Možná ano, například obchody. Když jdu s manželem nebo mamcou na nákupy, tak se vyloženě těším. Když mám jet sama, stresuju se, co když po cestě bude situace, kterou budu muset řešit úplně sama. (objízdná trasa, nehoda atd..), v obchodě sama mám takový pitomý pocit ale nic co bych nezvládla. Ale srdce buší také. Tak ráda bych domů přinesla penízky, pomohla manželovi, některý to táhne vše sám já na md. Vždycky mám sluníčkove představy, jak to tam bude fajn, kolektiv super, budeme se smát, pomáhat, práce půjde krásně, ale realita je jiná a to mě brzdí a strašně mě to omezí. Chce se mi až brečet. Je fakt že mi to způsobila má první zkušenost z pracovního poměru. Nepříjemní drzí, já brečela každý den, že tam zítra zas musím, u nikoho zastání. Jen jedu kolem bývalého zaměstnání tak otáčím hlavu abych se tam nepodívala. Ach jo..
- Citovat
- Upravit
Anonymní
17.4.19 16:11
@warita píše:
mam to stejne.Neodpovedela jsi mi na to detstvi.
Dětství bylo nádherné, mám hezké vzpomínky a své rodiče miluju. Pomáhají mi hodně (hlídací babička a děda, jezdí semnou na nákupy, když muž nemůže, kdykoliv k ním můžu, když je krásně jsme na zahradě, taťka semnou absolvuje i návštěvy dr když nemám jak se dostat, říká: já jsem doma pořád, stačí říct.) Samozřejmě se snažím pomáhat i já. ( 
Posekám zahradu, uklidím, pomůžu na zahrádce) bydlíme od sebe cca 300m rozhodně se u nás nekřičelo.
- Citovat
- Upravit
17.4.19 16:18
@Anonymní píše:
Dětství bylo nádherné, mám hezké vzpomínky a své rodiče miluju. Pomáhají mi hodně (hlídací babička a děda, jezdí semnou na nákupy, když muž nemůže, kdykoliv k ním můžu, když je krásně jsme na zahradě, taťka semnou absolvuje i návštěvy dr když nemám jak se dostat, říká: já jsem doma pořád, stačí říct.) Samozřejmě se snažím pomáhat i já. (
Zkus na sebe tolik netlačit, dělej to, v čem jsi si jistá, a pokud už budeš muset udělat něco, čeho se budeš bát, řekni si, že prostě se nedá nic dělat a nějak to dopadne. Je zbytečné stresovat se dopředu něčím, co vůbec nakonec nemusí být tak strašné, a hrozit se vlastního selhání… Copak o tom je život? Každý občas v něčem selžeme, ale život se kvůli tomu nezastaví. Někdy se zkrátka něco nepovede každému, a není kvůli tomu ani horší ani lepší.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
17.4.19 16:46
@Anonymní píše:
Jdu si k vám pro radu a předem se omlouvám za anonym.
Jde o to, že mám problém nejspíš asi duševní, jen bych potřebovala o definici o co nejspíš jde.
Tak například, dozvím se, že ředitelka školky něco provedla mé dceři (něco ji oznámila s čím nesouhlasím) no a v tu chvíli jsem plná zloby a kdyby v tu chvíli venku nelilo, šla bych zpět si to s ní okamžitě vyříkat, jenže jak k tomu má dojít (druhý den) jakoby se mi rozbuší srdce cestou do školky a já bych to nejraději otočila a šla zpět. prostě strach z reakce ředitelky že po mě bude vřískat? Nevím.
Další příklad. Dcera je na sobotu pozvána na oslavu narozenin kamarádky ze školky. Maminku znám, je moc hodná u nich jsem nikdy nebyla, říká mi ať přijdeme. Jsem moc ráda že si mě „někdo všimne“ a pozve nás, ale jakmile se den blíží nejraději bych se vymluvila že nedorazime. Když už ale dojde k něčemu podobnému, jsem nakonec ráda, že k tomu došlo.
Další příklad. Strašně ráda bych si přivydělala na mateřské, když najdu inzerát, který by mi seděl, najednou myšlenka, že ráno vstávám a jdu na několik hodin pryč u mě vyvolají ty samé stavy. Rozbuší srdce a nejraději bych zalezla a nevyšla. Nebo vyšla ale na procházku. Prostě něco jako strach z nového prostředí, strach, že jsem jelito a nezvládnu úkol, že budou na mě zlí nepříjemní. Doma funguju úplně normálně, jakoby se nic nedělo. Je plno dalších příkladů. Ale už mě štve ten stav, kdy třeba mám zavolat někomu neznámému a objednat si něco, se mi zas to srdce rozbuší, chystám si co řeknu a nejraději bych dala telefon manželovi aby to udělal sám. Nakonec to udělám a v pohodě, ale je to vyčerpávající.
Jak by ste tyto stavy pojmenovali, nebo jak to řešit? Asi mi zde poradíte psychologa, ale nedá se stím bojovat pomocí magnezka nebo tak?
Občas se mi stává něco podobného. Dříve to bylo daleko horší, ale myslím, že jsem na tom celkem zapracovala. Můj recept: Nejlepší je nad tím moc nepřemýšlet. Mám někam zavolat? Prostě tam zavolám a nehloubám nad tím, neoddaluju to, že to může počkat apod. Mám někam jít? Tak třeba se i dlouho rozmšlím hloubám nad tím, ale pak se to snažím překonat a prostě jdu. Ve výsledku se člověku fakt nic nestane a a nikdo ho neukousne. Nejvíc mi pomohl i trénink, např. ohledně veřejnho projevu. Na střední škole jsem se stresovala minimálně 14 dní předem, když jsem měla něco prezentovat před třídou. Tréninkem na VŠ a na mimoškolní aktivitě se tím stresuju, tak maimálně 10 minut před začátkem. Takže prostě snažit se těch neoblíbených věcí dělat co nejvíce a udělat z toho příjemnou činnost, nebo alespoň snesitelnou, aby mě to moc nestresovalo.
Případně psychoterapie taky není špatný nápad.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
Milování a syn
- 09.04.26
- Anonymní
Problémy v rodině
- 18.03.26
- Anonymní
Touha po holčičce a špatná zkušenost s muži
- 11.12.25
- Anonymní
Je to deprese? Co by pomohlo?
- 12.12.25
- Anonymní
Jdu si k vám pro radu a předem se omlouvám za anonym.
Jde o to, že mám problém nejspíš asi duševní, jen bych potřebovala o definici o co nejspíš jde.
Tak například, dozvím se, že ředitelka školky něco provedla mé dceři (něco ji oznámila s čím nesouhlasím) no a v tu chvíli jsem plná zloby a kdyby v tu chvíli venku nelilo, šla bych zpět si to s ní okamžitě vyříkat, jenže jak k tomu má dojít (druhý den) jakoby se mi rozbuší srdce cestou do školky a já bych to nejraději otočila a šla zpět. prostě strach z reakce ředitelky že po mě bude vřískat? Nevím.
Další příklad. Dcera je na sobotu pozvána na oslavu narozenin kamarádky ze školky. Maminku znám, je moc hodná u nich jsem nikdy nebyla, říká mi ať přijdeme. Jsem moc ráda že si mě „někdo všimne“ a pozve nás, ale jakmile se den blíží nejraději bych se vymluvila že nedorazime. Když už ale dojde k něčemu podobnému, jsem nakonec ráda, že k tomu došlo.
Další příklad. Strašně ráda bych si přivydělala na mateřské, když najdu inzerát, který by mi seděl, najednou myšlenka, že ráno vstávám a jdu na několik hodin pryč u mě vyvolají ty samé stavy. Rozbuší srdce a nejraději bych zalezla a nevyšla. Nebo vyšla ale na procházku. Prostě něco jako strach z nového prostředí, strach, že jsem jelito a nezvládnu úkol, že budou na mě zlí nepříjemní. Doma funguju úplně normálně, jakoby se nic nedělo. Je plno dalších příkladů. Ale už mě štve ten stav, kdy třeba mám zavolat někomu neznámému a objednat si něco, se mi zas to srdce rozbuší, chystám si co řeknu a nejraději bych dala telefon manželovi aby to udělal sám. Nakonec to udělám a v pohodě, ale je to vyčerpávající.
Jak by ste tyto stavy pojmenovali, nebo jak to řešit? Asi mi zde poradíte psychologa, ale nedá se stím bojovat pomocí magnezka nebo tak?