Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Ahoj holky,
to depresivní počasí mi připomnělo moji občasnou obavu ze stárnutí. Zatím jsem to sama na sobě neřešila, ale když mám úzkostlivou náladu, je mi strašně líto starých lidí. Pozoruji je venku a v dopravních prostředcích, kdysi byli mladí a krásní, teď jsou zvrásčení a „tuctoví“. Kdysi se po těch babičkách kluci otáčeli, teď o ně sotva někdo zavadí pohledem. Bojím se toho, až budu vypadat staře a když všem budu ukradená. Ti staří lidé už kolikrát nemají ani přátele
Někdy je mi z toho až do pláče. Napadla někoho taky taková myšlenka? Příp. jak se od toho rozptýlíte?
Obcas ano. Ale minimalne. Kazdopadne mas pravdu. Mladi lide nadavaji ze jsou pomali, ze maji chut s kdekym povidat, ze pachnou atd… jednou budem vsichni. Hlavne se toho dozit ve zdravi… ![]()
Taky z toho mam depky
A co je nejhorsi, ze zo strasne leti. Myslim na to cim dal casteji. A nic mne od toho nerozptyli bohuzel ![]()
Bojíš se, ze budes vypadat staře nebo ze budes stara?
Příspěvek upraven 17.05.14 v 21:45
@Petule030 píše:
Ahoj holky,
to depresivní počasí mi připomnělo moji občasnou obavu ze stárnutí. Zatím jsem to sama na sobě neřešila, ale když mám úzkostlivou náladu, je mi strašně líto starých lidí. Pozoruji je venku a v dopravních prostředcích, kdysi byli mladí a krásní, teď jsou zvrásčení a „tuctoví“. Kdysi se po těch babičkách kluci otáčeli, teď o ně sotva někdo zavadí pohledem. Bojím se toho, až budu vypadat staře a když všem budu ukradená. Ti staří lidé už kolikrát nemají ani přáteleNěkdy je mi z toho až do pláče. Napadla někoho taky taková myšlenka? Příp. jak se od toho rozptýlíte?
Tohle přímo jsem neřešila, ale po třicítce přišli takové ty úvahy, že to lepší mám za sebou, mládí v čudu, teď už budu jen stárnout, pak umřu… Rozptyluju se různě, většinou nějakou tvůrčí činností, dneska mi stačilo ke štěstí dětem vyrobit modelínu ![]()
Mam to stejne!! Nejvice se bojim samoty a nemoci. A to je mi prosim teprve 27let! Smrti se bojim snad od svych 13let. Ja se na to snazim nemyslet.
@Saroya píše:Obojí stojí za prd:-)
Bojíš se, ze budes vypadat staře nebo ze budes stara?Příspěvek upraven 17.05.14 v 21:45
A já zase znám spoustu starých lidí, kteří cestují, budují a žijou naplno, pokus jim to samozřejmě zdraví dovolí. Ale i to zdraví je obrazem duše. Když někdo v 65 sedí v domově důchodců a jediný cíl je snídaně, oběd a večeře, tak to zdraví brzo jde do kopru.
Každý se svým způsobem bojí stáří, ale je to i o rodině a vzatzích. Pokud je rodina rozhádaná, tak pak člověk zůstane sám.
A jak se rozptýlím? Představím si, jak ke mě budou jezdit mé dospělé děti, možná i s vnoučaty (pokud se dožiju) a budeme si užívat jeden druhého.
@Saroya píše:
Bojíš se, ze budes vypadat staře nebo ze budes stara?Příspěvek upraven 17.05.14 v 21:45
Asi obojího… ![]()
Já se zase naopak bojím smrti, nevím proč.. ale prostě s tím se nějak nemohu srovnat, od té doby co mi umřel tatínek..
Nejsem moc zaměřená na vzhled, takže mě to tolik netrápí. A uklidňuju se tím, že zatím vždycky platilo „jaký si to uděláš, takový to máš“ I staří lidé mají život ve svých rukou a dnes je tolik možností pro život, o tom se nikomu ani nesnilo. Mám pozitivní příklady v rodině.
Tak nejsem jedinej blázen
Hrozně mě to děsí… mám šílenej strach ze stáří, samoty, nemohoucnosti. Když vidím na ulici nějakou shrbenou babičku o hůlčičce, skoro bych až brečela… a to je mi prosím 21 let ![]()
Když mě tohle v tramvaji napadne, vzpomenu si na svou přes osmdesát let starou babičku, která vypadá snad na šedesát a obdivuje ji jak kadeřnice, tak můj přítel, takže geneticky snad budu mít taky předpoklady nevypadat už někdy v padesáti na odpis.
A máme velkou rodinu, tak snad ani sami nezůstaneme a budeme se dál rozrůstat. Stáří, jaké mají mí prarodiče, plné radosti, lásky a stále ještě i zdraví, je pro mě hodně optimistické, tak mám spíše motivaci než strašáka v hlavě. ![]()
Napadla… i kdybych s tebou souhlasila (což si vůůbec nejsem jistá), tak s jedním nesouhlasím vůbec - že nemají přátele. Asi by ses divila. Vidíš je jen v MHD, na chodníku atd., neznáš je.
Můj děda, když ve skoro 70 umíral, čuměla jsem, co měl přátel… dveře se u nás na chalupě, kde dožíval, netrhly. Nebyl den, aby nějaký jeho přítel/přítelkyně nepřišel, až mě to štvalo. Babička má v 67 kupu kamarádek a jednu fakt, jak se dnes říká, best friend forever… každý týden se v pěti, šesti minimálně scházejí, pořád si volají, dokonce i skypují (
). A to jsou z jednoho menšího města s 13 tisíci obyvatel. A ostatní kolem mě ve věku 60-90 to mají podobně. Dokonce moje prababička v 86 chodí na vesnici, kde žije, za jednou kamarádkou a jedním kamarádem skoro každý den - na kafe, panáček vaječňáku, popovídají si, hrají karty. Paráda. Těm bych i záviděla.
Jediné, čeho se bojím na stárnutí není „ztráta krásy“, ale toho, že mi to všechno rychle uteče, nestihnu všechno, nebudu vidět svá pravnoučata maturovat, promovat, vdávat se… ale kdo ví, máme v rodině dlouhověkost (moje prababi se dočkala i mého syna, a je tak čilá, že vozí, krmí, chová, chodí s ním na procházky, ukazuje zvířátka…).
Takže vlastně ne, nebojím se stárnutí. Vlastně ani smrti (zažila jsem ji na vlastní kůži u dědy, a byla s ním do poslední chvíle, i ve chvíli, kdy doktorka vyslovila tzv. čas smrti). Jediné, čeho se ne že bojím, ale mrzí mě, že nebudu prostě u všeho, co se týká mých dětí, vnoučat atd., ale takový je život.
Btw. moje prababi je nádherná žena i v 86, a to fakt teď nemluvím o psychické, vnitřní kráse, ale té fyzické. Vypadá o 15 let míň a na mé svatbě ji z manželovy strany jeden pán nadbíhal
![]()