Chci od všeho pryč

Anonymní
26.5.18 21:17

Chci od všeho pryč

Mám 3 děti, třetí přišlo neplánovaně ve chvíli, kdy jsem končila vysokou a koncil mi zároveň rodicak s druhým ditkem. Měla jsem úplně jiné plány, chtěla jsem se už taky věnovat sobě a své práci. Místo toho jsem zase doma a zase to nezvládám. Přijdu si úplně tupá a k ničemu. Nic mě nebaví, všechno dělám automaticky a bez radosti. Děti mám zdravé, krásné, šikovné, nechápu, proč se z péče o rodinu neumím radovat jako jiné maminky. Dokončujeme dům a mě ani nebaví vybírat podlahy, obklady, nábytek,… Spíš mě to otravuje a chlapa už s tou vecnou depresi pěkně štvu, protože to všechno stojí majlant a já z toho ani nemám radost. Mě zase štve, že je pořád v práci, aby to utáhnul, hodně času mu zabere i stavba a na rodinu mu zbývá pár hodin týdně. Na vztah nezbývá nic. Já jsem dům ani stavět nechtěla, to si prosadil on a taky si to sám financuje. Já mu z RD samozřejmě nemám šanci pomoct.
Už jsem chtěla i vztah ukončit, děti mu nechat a jít si po svých. Premluvil mě, ať počkám, než se prestehujeme. Zůstala jsem a opravdu se teď hodně snaží vyjít mi vstříc. Jenže teď tu stejně cumim do stropu sama, děti spí a já přemýšlím jaké by to bylo, obesit se na klice od dveří tak, jako to udělala moje babička. Jak se naučit radovat ze života, přijímat věci s vděčností, mít radost z pěkné rodiny, nevycitat nikomu, když nejsou věci tak, jak chci já…?

  • Citovat
  • Nahlásit
Napsat příspěvek

Reakce:

Velikost písma:
26.5.18 21:22

Sama před sebou neutečeš. Našla bych si psychologa. Přece neopustíš 3 děti, které tě budou ještě mnoho let potřebovat. Byla jsem doma s dětmi víc než 6 let v kuse a ke konci to byla pěkná ponorka. Po nástupu do práce se to o moc zlepšilo.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
Ou
14357
26.5.18 21:23

Jestli tu sebevraždu zvažujete reálně a ne jen v nadsázce, tak se obávám, že jste se v té rutině prohrabala až do reálné deprese a chce to léčbu - včetně psychoterapie.

Protože pokud chcete aby se něco pozitivně změnilo, tak prostě musíte začít dělat změny a to pro začátek takové, že překopete režim vaší rodiny tak, abyste měla pár hodin týdně pro sebe - abyste dělala co vás těší, ne něco pro druhé a alespoň pár hodin do měsíce, kdy budete s manželem spolu jako partneři, dělat něco co vás dva těší, bez ohledu na děti.

Jinak jen co nejmladší půjde do školky, tak už se to celé bude lepšit. Jen je potřeba se do té doby nezbláznit a nezničit si případnými neléčenými depresemi mozek docela.

držím palce.

jinak v pokud vám je v podobných chvílích těžko, tak právě kvůli takovým momentů jsou zřízeny linky důvěry - mohou pomoci lépe, než jen internet. Interent dobrý, ale mluvit s někým živým, kdo ale vůči vám nemá žádné vazby a nijak vás ani nesoudí je lepší.

Příspěvek upraven 26.05.18 v 21:24

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
19812
26.5.18 21:24

Važ si toho že jsi zdravá, toho že můžeš jít s dětmi ven, toho že se nemusíš bát jít na procházku.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
11713
26.5.18 21:29

Tohle už je na doktora :hug:

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
26.5.18 21:50

Víš, teď není ta vhodná doba psát ti, neblbni, děti tě potřebují. Taková slova mě tenkrát dokázala shodit ještě víc na dno. Měla jsem pocit, že mě vlastně všichni potřebují, vysávají a musím tu být a fungovat…ale nešlo to. Pak přišel pocit viny, když mě tolik potřebují a já nejsem schopná. Našla jsem si i skvělé místo a věděla, že to bude jistota. Žádné věšení, nebo prášky - to by nemuselo vyjít. A když jsem tak stála, najednou jsem si představila tu bolest, kterou ucítím a že všechno skončí. Viděla jsem plakat svoje děti. Tenkrát jsem to neudělala, ale myslela jsem na to pořád. Začala jsme se sebepoškozovat - ano, byla to úleva, s tekoucí krví šlo ven všechno zlé a já se tak úžasně uvolnila. Prostě super věc! Jenže pak jsme třeba uspávala děti a když jsem viděla svoje zjizvené ruce a ty děti u toho, prostě jsem zas cítila vinu - vinu že TO dělám, že to nezvládám, jsem špatná a mé ruce jsou toho důkazem. Takže tudy cesta taky nevede.

Vím, jak se cítíš. Taky mi život nenadělil, co bych si přála. Nemám rodiče, které by mě milovali a celý život jsem na ně čekala - že lásku od nich nedostanu - to mi došlo až v 31 letech. Viděla jsem hodně brutální věci, který dělal můj otec mámě, prošla jsem si šikanou od základky až na učňák, v 6ti letech se mě pokusil znásilnit děda mého kamaráda, kterému jsem věřila, co jsem udělala, bylo špatně, nikdo se semnou neučil, nechválil…byla jsem ta blbá, neschopná…prý celá máma, říkal otec.

V manželství a později s dětmi jsem si nevěděla rady, všechno se to rozjelo. Jak nebylo po mém, neměla jsem věci pod kontrolou, stávala jsem se šílenou, vše bylo na mě, jinak to bylo špatně udělané. Bazírovala jsem na blbostech, ale tenkrát jsem to nechápala. Prošla jsem dlouhou psychoterapií a nevěřila bych, kdyby mi manžel neřekl: Hele, jsi zase jako dřív, když jsme se poznali. Stálo to za to! Už tolik neřeším kraviny, nemusím jet na 100%, najdu si čas pro sebe, už se nerozkrájím pro každého kdo si řekne. Jo a taky děláme na baráku - sice rekonstrukce, ale už to trvá roky. Nejradši bych se na to někdy vyprdla, ale pak si přečtu ty diskuze o sousedech v paneláku a jsem ráda za to, co máme.

Bude to boj, na psychoterapii se otevřou staré rány, ale ten boj za to stojí! Miminko, je jen fáze v životě, brzy vyroste…ale to ti nemusím psát…máš dvě děti, tak víš jak to je. Je to jen období, který se musí vydržet.

Znáš pojem „dostatečně dobrá matka“? Ty nemáš být dokonalá máma, ale jen dostatečně dobrá, jinak ti děti zůstanou na krku do dospělosti. Děti musí poznat nudu, aby se naučili hrát si a rozvíjeli se.

Držím ti pěsti. Klidně napiš do SZ, můžeme si popovídat víc.

:srdce:
  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
1200
26.5.18 22:05

@Kazimíra Olejovka krásně napsáno! Já děkuji za zakladatelku… Tak pěkny, povzbuzující a zároveň smutný i šťastný komentář k věci, jsem tady ještě nečetla…

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
10747
26.5.18 22:17

Psycholog, nebo lépe psychiatr, terapie.

Je to normální, že člověk má takové pocity (spíš Tě obdivuju, přišly docela pozdě - mně hrabalo už po dvou letech), rodičovská spojená s povinnostmi, sociální izolací, změnami ve vztahu, to je obrovský záhul. Využij pomoc a neboj se, když už sis problém uvědomila, je půl řešení za Tebou.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
26.5.18 22:21

@Tejule šmarjá teď se budu červenat :oops: :mrgreen:

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
6455
26.5.18 22:33

@Kazimíra Olejovka není lepší staré rány nějak vytěsnit, než se v nich hrabat.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
8826
26.5.18 22:50
@drewlet píše:
@Kazimíra Olejovka není lepší staré rány nějak vytěsnit, než se v nich hrabat.

Pokud ovlivnuji soucasny zivot, je lepsi se s tim vyporadat. Nikdy je nevytesnis uplne.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
27.5.18 15:26

Už toho mám dost chci odejit

Ahoj chci uz ho chci opustit nebo už toho mám dost vše se točí o kolo jeho matky a a jak jak kdybych nebyla vůbec vše mi jen zakazuje A vše co oni řeknou to musím udělat už mě nebaví tak žít 4roky

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
5918
27.5.18 17:12

Jakou jste vystudovala vysokou školu a v jaké oblasti si chcete budovat kariéru? Vím, že tři děti jsou náročné, ale nešlo by pro vaše cíle a to co byste chtěla v životě dosáhnout začít něco dělat už teď?

Studium, vytvářet obsah pro webové stránky oborové, díky kterým můžete získat do budoucna cenné kontakty, odborné diskuze, občas aspoň půldenní nebo celodenní školení, výpomoc externě někde?

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
5918
27.5.18 17:17

@Kazimíra Olejovka Výborný příspěvek. Souhlasím.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
7157
27.5.18 22:54

Jdi někam na brigádu. Aspoň na pár hodin za týden. To je lék na depresi z pobytu zavřená s dětmi doma. Jsi vyhořelá ze stereotypu, a určitě Ti chybí lidi. Jiný lidi než jen rodina. I za cenu nulového výdělku jdi mezi lidi nebo dělej kolektivní sport.
Neseď doma!!!

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit

Váš příspěvek

Odesílám...

Další podobná témata podle názvu

Další témata z kategorie

Reklama