Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Dcera je problematická, co s ní?
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Napsat příspěvek
Velikost písma:
1.5.25 17:23
@Bramborova píše: Více
já to myslela vyloženě Obecně..
prostě i jednovaječná dvojčata mohou být v chování úplně jiná.. natož běžní sourozenci..
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
2.5.25 17:09
@ugluk píše: Více
Sourozenci mají stejné geny jen tehdy, jsou-li to jednovaječná dvojčata.
Jinak mají geny různě namíchané od otce a od matky.
A to proto, že otec neprodukuje geneticky identické spermie a matka neprodukuje geneticky identická vajíčka.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
2.5.25 17:48
@eumedon no dobrá, ale rozumíme si, že jo. Stejní rodiče a u každého dítěte se to namíchala jinak
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
2.5.25 18:25
@ugluk píše: Více
Ano. Právě. U každého dítěte jsou namíchané jinak jak geny (pokud to nejsou jednovaječná dvojčata), tak vlivy prostředí.
A ne všechny vlivy prostředí mají pod kontrolou rodiče.
Rodiče nerozhodují o tom, jaké dostane dítě učitele a spolužáky.
A s dítětem nedostávají " návod k použití", tedy návod, jak je vychovávat.
Některé děti jsou bezproblémové vrozeně. Ale ani rodiče bezproblémových dětí by se neměli vytahovat na rodiče dítěte, kteří mají nějaké starosti s výchovou. Ne vždy je chyba v jejich výchově a i kdyby, tak kdo z nás je bez chyby?
Nikdo nejsme dokonalý.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
3.5.25 12:42
@eumedon je to tak. A jak jsem už psala, u nás to bylo znát strašně brzo. Zatímco první dítě bylo z těch, co si jdou na rozpálená kamna sáhnout i podesáté, jestli se něco nezměnilo (přitom inteligentní je nadmíru), druhému dítěti stačí předem říct, proč to není dobré dělat, a nezkusit to ani poprvé. Na první musím být mnohem pevnější a důslednější, druhé je citlivka a stačí poprosit, zvýšení hlasu je kontraproduktivní. Plus se ovlivňují vzájemně. Kupodivu vypadají v daném věku úplně stejně.
Osobně myslím, že pokud rodič děti miluje, nemlátí je, neponizuje a respektuje jejich povahu, tak je může tak nějak formovat k fungování ve společnosti, ale jejich náturu nezlomí a nemůže je „pokazit“. Ona kdyby fungovala jenom jedna správná výchova na všechny a občasné chyby se neodpoustely, tak by tady byla společnost plná zlomených lidí a psychopatů. Kdo tvrdí, že je dokonalý rodič, jen nemá dost sebereflexe.
A jo, rodiče hodných děti umí být někdy nesnesitelni, pokud si nezažili složitější náturu. Kdysi mi jedna při pohledu na mé dítě řekla - no to já tomu svému prostě pověděla, ať tohle nedělá, proč mu to nepovis taky? No asi stokrát a stále bez efektu 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
4.5.25 00:33
@Bramborova píše: Více
Upřímně? Je mi až úzko z toho, že takhle přemýšlí terapeutka.
ad „neurotransmitery“ – to, že deprese vznikají „jen tak z ničeho“, je vědecky už téměř vyvrácené. Celá „serotoninová hypotéza“, kt. stojí za formováním tohoto názoru, se v posledních letech silně otřásá. Opět – v praxi jsem se setkala s několika stovkami dětí, žádné z nich nedostalo depresi „jen tak“, kvůli „špatné“ chemii v mozku.
ad E/HPO – dětí/lidí, kteří by měli poruchy osobnosti čistě proto, že mají „špatné geny“, je možná tak pár promile. Je tam genetický základ, ale odpálí to téměř vždycky výchova. Forenzní psychologové k tomu říkají: Nature loads the gun, nurture pulls the trigger. Genetická predispozice může vytvářet zranitelnost, ale až prostředí (zejména v dětství) často rozhodne, zda se porucha rozvine.
Nikdo nemluví o žádných dokonalých matkách. Jako psychoterapeut určitě víš, že se používá termín „dost dobrá matka“ – a děti s PO/vážnými poruchami chování tuto matku rozhodně nemají.
„ukazuje se, že mnohem více to souvisí s genetikou“ – kdo to kde ukazuje? Můžeš tohle doložit nějakou studií? Z hlediska výzkumů je to totiž naprostá blbost.
Ano, samozřejmě – „zlobí“ děti, kt. potřebují přitáhnout pozornost. Otázkou ale je, PROČ tu pozornost musí přitahovat často až extrémním chováním, proč jim není dána automaticky? Na placáka – proč na ně ty rodiče s*rou a pak se diví, že si děti přitahují pozornost takovýmto chováním?
Obě mámy z příběhů, kt. jsi uvedla, za své potíže sice nemohou, ale to rozhodně neznamená, že to automaticky omlouvá to, že je 1) nijak neřeší (alespoň z příběhu to tak nezní), 2) ještě je přenáší na své děti!!! De facto obhajuješ tyrany s tím, že „za to nemůžou, protože si také prošli svým“.
Jak jsem napsala na začátku – neber si to prosím špatně, ale pokud má takovéhle názory terapeut, který pracuje s dětmi, tak je mi z toho opravdu vyloženě úzko 
btw, argumentace „já prostě nejsem dokonalá 
" je často tou první, kt. používají např. narcistní matky při sebevíce oprávněné kritice na svou výchovu, jelikož ony prostě samozřejmě nic špatně nedělají. Prostě těm "zlým“ lidem vadí, že nejsou dokonalé, v tom je to jádro pudla. Proč se jejich díte trápí? Protože genetika. Ony s tím prostě nic nezmůžou.
Není to trochu i o tobě, hm?
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
4.5.25 03:08
@Freya_H píše: Více
Já nepopírám ohromný vliv prostředí.
Ale ani genetiku ne. Nechci je dávat proti sobě.
A jestli to není tím, že potkáváš běžnou populaci ( a málo o nich víš zároveň) a já lidí, kteří jsou nemocní - a vím o nich hodně. Také vlastně potkávám málo lidí z nižšího socioekonomického prostředí, po psychoterapii pro sebe i své děti se shání víc ta zabezpečenější část populace.
Ano, představa vnitřních - vnějších depresí je dávno pasé u velké části případů Naopak, v současnosti vznikají nové teorie, které vnímají depresi jako zánět mozku. Také se pořád víc dozvídáme o konkrétních genech, které s psychickými nemocemi souvisí. A občas se dozvím až o děsivé souvislosti. ( 30- procentní riziko úmrtí sebevraždou, pokud máš jednu konkrétní mutaci. Ale mám to tak z třetí ruky, sama jsem to nikde nevyčetla). Existují děti, které se nezaobejdou bez antidepresiv a v jejich rodinách se nic závažného neděje, rodiče jsou dost dobří rodiče. Když už máš za sebou stovky lidí v depresi, stačí Ti mrknout na člověka a víš, kdy bez antidepresiv čistě jen se psychoterapií nezmůžeš nic. Psychoterapie v těch případech je sice fajn, ale doopravdy léčí léky. A je hrozné, že někdy ani na ty léky se nedá spolehnout.
V terapii mám zrovna dvě holky, které budou mít emočně nestabilní poruchu, pokud z ní nevyrostou, zdědili ji po otcích, od kterých jejich matky odešli brzo po narození, matky jsou normálně emočně stabilní vysokoškolačky velmi hezky jednající se svými dcerami. Mají stabilní fajn partnery respektující jejich dcery. Ne. V těch rodinách se neděje nic tak závažného, co by vysvětlovalo tak obrovskou emoční nestabilitu u jejich dcer.
Vlastně mi přijde strašný ten tvůj názor. Některé děti s depresí nutně potřebují léky a psychiatra a ne sociálku, která pracuje s jejich rodinou. A děti s budoucí emoční nestabilitou mají obrovskou potíž - a ta není o tom že jsou nevychované nebo byly týrané.
Je to to samé, jako někdy u matek schizofreniků. Celé desetiletí se věřilo, že za schizofrenii mohou jejich matky. A dnes se ví, že to tak není.
Jinými slovy si představ, že máš nemocné dítě. Strašně se tím trápíš, scháníš pro dítě péči, celé noci od úzkosti o své dítě nespíš, sama zvazuješ všechny své výchovné kroky, které si od jeho narození provedla ( určitě vždy najdeš mnoho věcí, které si můžeš vytknout). A do toho na své cestě potkáš " experty", kteří Ti sdělit, jak je to všechno Tvoje vina - a k tomu Tvému dítěti tímto svym názorem ani nijak nepomohou.
A já v těch svých případech nepopsala ani jeden případ týrání. Ani psychického ne. Možná by Ti svědčilo, pokud si mámou, aby jsi se zamýšlela nad svými redakcemi k dětem. Nejde je všechny dokonale vyladit, jak si myslíš, pokud nejsi vzdálenou mámou, která na své děti denně promluví v pár větách a každé slovíčko má vymazlené. I mé děti si budou mít co řešit v psychoterapií a věř, že ty tvé taky, pokud jsi matkou.
Jsi moc rázná a s ničím si neděláš hlavu? Jsi úzkostná a každé slovo moc řešíš? Jsi až moc nablízku a až příliš uspokojuješ potřeby dítěte a málo ho učíš vydržet frustraci? Až příliš ti jde o vlastní život a potřeby dětí jsou stranou? Až příliš se svým dětem věnuješ? Naopak jsi bez náhledu a svému ditku nakládáš? Ať tě napadá jakákoliv rodičovská reakce, všechny mají i své velmi negativní důsledky. ( Hlavně pokud Tvůj rejstřík reakci není dostatečně široký).
A jinak. Zrovna o tendenci k depresi něco hodně vím. Můj děda se zasebevraždil, ještě když byl táta malý. Stihnul mít pět ( depresivních) dětí, je to jejich celoživotní charakteristika. Dva mí bratranci z této linky se už zasebevraždili. Tato má část rodiny je zároveň emočně stabilní, hodně laskavá mírná, finančně zabezpečená, žijící v dlouhodobých vztazích, kde je opravdová láska. Vážně žádné hrůzné rodinné vzorce, které by vysvětlovali, že ještě i mé sestřenky a bratranci potřebují antidepresiva.
Má sestra antidepresiva nebere, ale měla by, docela dost se celoživotně trápí, ačkoliv vlastně se má fajn.
A mám syna, který ač má jen osm let, má za sebou už tři drsné depresivní epizody. Jestli se u nás dějí nějaké strašné věci? S manželem se máme rádi, i když pohádat se umíme,.jsou to malé věci, které se hned vyřeší. jsme dobře zabezpečení, žijeme stabilně. Můj manžel pro děti dýchá, neznám žádného jiného muže, který to s dětmi umí jak on. Já zas víc držím hranice a i když nedokážu celé hodiny s nimi mít legraci, jako on, trávím s nimi hodně času a dokážu dobře číst jejich emoce a potřeby. Zvládnu s nimi věci, na které by si muž netroufnul, a které je posouvají dopředu, jsem méně úzkostná- teď jsem s nimi přicestovala vlakem domů z fakt úžasného ( a náročného) výletu.
Jeho důvody k fakt celotýdenním smutkům? První byl ukončení kojení ve dva a půl letech. Šest týdnů zoufalství ( už bych nikdy dítě neodstavovala, protože chci já, bylo to strašné). Ve necelých třech letech majznul holčičku a její maminka se kvůli tomu s námi odmítla vídat. Opět truchlil šest týdnů, způsobem, že mi dospělí kolem něho jsme brečeli, když jsme to viděli. Další epizoda ve čtyřech letech, moc se chtěl hrát s dětmi ve školce a nevěděl jak, byl sám a pak už smutnil extrémně, celé dny i víkendy, až kým se situace nevyřešila.
Poslední epizoda vznikla minulý rok v první třídě a poprvé jsme zvažovali antidepresiva. Nic závažného se nedělo, byl chytrý, měl kamarády, neustálé konzultace s učitelkou, kde jsme se obě snažili všechno vychytat. Začínalo to proplakanými - provztekanými odpoledními hodinami po škole. ( Nechodil ani do družiny, aby nebyl přetížený, hodně jsme zvažovali každý kroužek, neměl jich moc.)Pak, ke konci školního roku už ani víkendy to nespravily. A pak přestal na dva měsíce mluvit, skončilo to samo až počátkem srpna. Už jsme domluvení s psychiatričkou, že příště to nenecháme běžet tolik měsíců. Proto, když můj kluk začíná " hubovat", zapínám všechny možné radary a kontrolují jeho emoce, potřeby a mám vlastně strach ( teď zbytečný).
Mám urychleně vyšťourat něco, čím za to jako matka můžu? Mohu. Máme i další dvě děti. Někdy na děti křičím, ale nestává se mi, že bych používala zraňující slova, vždy kritizují konkrétní chování. A už to musí byt, není to má první reakce. Potřebuji svůj vnitřní svět, nedokážu s nimi neustále mluvit, jako můj muž. Ale určitě jsem víc v kontaktu, než běžná máma, tady mám spíš vysokou laťku v muži.
Mám si ho víc všímat? Je zanedbávaný? Víc už nemohu. Žiju svými dětmi.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
4.5.25 09:46
@Bramborova píše: Více
Já nejsem tedy ani psychiatr ani psycholog, ale řekla bych ze zkušenosti, že za depresi a sklon k sebevraždě může genetika a ne výchova. Rodinní známí si vzali do výchovy chlapce rodičů, kteří společně spáchali sebevraždu krátce po jeho narození. Měli již dvě děti a chlapce vychovávali stejně, žádné velké problémy s ním nebyly. Pak udělal školu, oženil se, měl dvě děti a spokojené manželství a spáchal sebevraždu. Ty geny tam prostě budou.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
4.5.25 10:04
@Bramborova píše: Více
No, ono osmileté dítě těžko pochopí, že na něj máma křičí, protože přece “potřebuje svůj vnitřní svět”. Tu matematiku už si za tím udělej sama.
Jinak je to takové hodně o tom, co jsi viděla u klienta/měla jsi doma. Sorry, ale to fakt neni relevantní vzorek.
Odpověď na to, kde se “ukazuje, že to mnohem více souvisí s genetikou”, jsem nedostala. Naopak jsi obrátila a teď píšeš, že “nepopíráš ohromný vliv prostředí“. Nvm no.
Za mě si, pomoci silný mentální gymnastiky, snažíš sama pred sebou obhájit, ze jsi se na rozvinutí depresi u syna sama nijak nepodílela, a možná i kdyby, tak vlastně skoro vubec
Ty si dělej, co chceš, ale neprezentuj to prosím tak, ze tvé názory, dojmy a zkušenosti = objektivní pravda, která si v ničem nezadá s názorem vědkyně. To je cele.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
4.5.25 10:09
@Da12 píše: Více
Jak vis, ze mel skutecne spokojené manželství? Ono ne vse, co vypadá na první pohled fajn, skutecne fajn je.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
4.5.25 10:51
@Freya_H píše: Více
Docela manipuluješ a překrucuješ. Co bolí Tebe?
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
4.5.25 11:20
A jinak psychiatrie má tu nevýhodu, že všechno nové vědění vzniká teď. Zobrazovacími metodami a ještě to není v úrovni faktů. Nové data, někdy na úrovni malých korelací, jindy velkých souvislostí, chrlí genetika.
A jinak… Longitudinální výzkumy, které jediné Ti mohou dát odpověď, jsou velmi nákladné, trvají dlouho, jsou náchylné na to, že se plete koexistence s kauzalitou.je jich hodně málo. Je neetické dělat je pořádně. Většina výzkumů má závažné chyby. Velká část velkých výzkumů z minulosti byla hrubě neetická, někdy dokonce falšovaná nebo zkreslená.
V psychiatrii máme tu smůlu, že někdy je těžké pacienta narvat do diagnózy, jsou to škatulky, které málo sedí ( a tak mu dáváme i tři diagnózy). Dokonce ani léky nemáme stoprocentně fungující. Já doufám, že toto bude oblast, která se hodně promění v příštích desetiletích.
A já sama nejsem vědkyně. A ani nemám čas trávit hodiny vyhledáváním nových informací. To neznamená, že to nedělám vůbec. Ale když už si i čtu výzkumy a přijdou mi dobře udělané, spíš si z nich zapamatuji hlavní informace. Určitě si nezapisuji samotné výzkumy, jejich autory, nemám žádný katalog odkazů. A ani si nepamatuji hlavní termíny, abych je jednoduše vyhledala. A kvůli emiminu nebudu hodiny trčet na internetu, abych je našla.
To moje plus - za svůj život jsem pracovala s několika tisíci lidí, kteří měli psychiatrické potíže. Mnoho věcí mám " v oku".
Jinak spojení, kdy řvu, odvozené od docela málo informací, které jsem popsala, kde se navíc dalo dohromady všechno, jestli to už souvisí nebo ne, komentovat nebudu. Včera jsem na děti řvala u komplikovaného přestupu sama se třemi dětmi a neskladným kočárkem. Říkala jsem jim, že mě vážně musí poslechnout na slovo a nemohou to ignorovat. Že jinak to může být nebezpečné a pokud mě neposlechnou hned napoprvé, budu na ně ještě více řvát. Mě děti jinak na slovo neposlechnou a potřebují velmi důrazně říct, že teď to na chvíli bude přesně jak já říkám. Že poslechnou stejně, jako to dělají na výletu se školkou - školou. Za dvanáct hodin intenzivního kontaktu to zas ta minuta nebyla tolik řvaní.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
4.5.25 12:04
@Bramborova píše: Více
Tomu se říká přímo exemplární příklad manipulace.
Dlouho jsem nečetla od Tebe žádné příspěvky, ale pamatuji, že ty, které jsem, a už je tomu velmi dávno, četla, svědčily o Tvé vysoké inteligencii i empatii. Nevěděla jsem, že jsi psychoterapeutka.
Teď ale zírám, co za názory tu prezentuješ. A ten obsahově mizerný elaborát, kde úplně zbytečně uvádíš odborné termíny, a kde své zkušenosti s mimořádně specifickými klienty s mimořádně specifickými problémy vztahuješ na celou populaci, je fakt tristní. Pleteš do jednoho pytle psychické nemoci (deprese, schizofrenie) s psychickými poruchami (antisociální, emočně nestabilní), které se liší právě tím, že první vznikají na základě genetické dispozice, druhé špatnou výchovou nebo strádáním, nebo silným emociálním šokem (třeba únosem neznámým pachatelem).
Jen z Tebe nevěřícně kroutím hlavou…
Příspěvek upraven 04.05.25 v 12:09
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
4.5.25 12:09
@Freya_H píše: Více
Děkuji Ti za Tvou reakci na tuhle diskutující. Já si její první příspěvek nevšimla, resp. spíš neanalyzovala ty její kecy. Ještě jednou: moc děkuji za Tvé reakce ne ni. 
Stoprocentní souhlas s Tebou.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
4.5.25 12:24
@BeaL
Vždy jsme Ti lezla na nervy a vždy si zdůrazňovala, že píšu příliš a špatně ( ani jedno nezpochybňuji).
Děkuji za pochvaly.
A co se týče emočně nestabilní poruchy osobnosti - problémem jsou emoce, které jsou velmi, velmi silné ( jak je my ostatní nemáme) a dotyčný je špatně ovládá. Jsou různé podtypy, kdy je dotyčný třeba hodně impulsivní, nebo impulsivní není, jen v sobě zmatený a křehký. Názor, že za to může výchova ( často mají rodiče s tou samou poruchou, takže to tak může vypadat), se už opouští.
A naopak, mnoho lidí s depresí nemá genetickou linku, ale velmi těžké věci z minulosti na trávení.
Jakékoliv dělení, které je příliš jednoduché, u psychických potíží, není správné.
A jinak pokud se bavíme o všech psychiatrických diagnózach dohromady, mluvíme už o 40 procentech populace. To jde zobecňovat. Navíc hned v prvním příspěvku jsem reagovala na slova, že za potíže děti vždy mohou rodiče. Napsala jsem, že souhlasím, že za hodně může výchova a pak už jsem psala věci, kde to na výchovu nevidím. Takže já nijak nezpochybňuji dopad rodičovských chyb na psychiku dětí. To nejde zpochybňovat. Ale píšu o případech, kde tvrzení, že za všechno může výchova, neplatí.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
Milování a syn
- 09.04.26
- Anonymní
Problémy v rodině
- 18.03.26
- Anonymní
Touha po holčičce a špatná zkušenost s muži
- 11.12.25
- Anonymní
Je to deprese? Co by pomohlo?
- 12.12.25
- Anonymní
