Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
@Camael já takto jako cíleně ne, spíš v nějaké situaci - že babička vždycky říkala, babička tohle vařila, tohle pěstovala, děda dělal to a ono, mám třeba před očima vedle sebe regálek, co mi vyrobil, když přikrývám v noci děti, vzpomenu si, jak druhý děda vstával a přikrýval nás, když jsme u nich spali, když přijdu u nás do obchodu, vidím v okýnku pro vracení flašek babičku z perspektivy dítěte… Jako takto, prostě jsou jak když furt se mnou - to, co říkali, dělali, co mi předali.
Já bych byla ráda, kdyby na mě takto moji blízcí vzpomínali. Radši, než kdyby mi 1× ročně přišli z povinnosti přepucovat náhrobek ![]()
Zapalila jsem doma svicku, letos poprve na hrbitov nejdu, nemam ted na to dost sil.
Nebyla, u nás se nevejdu s kočárem do úzkých uliček a k některým hrobům bych se ani nedostala. A když tam je tolik lidí, nenechám kočár v té široké uličce jen tak (v „běžné“ dny jo - je to max. 3 metry…)
Zajdeme jindy - mám hřbitov 2 minuty chůze od baráku.
@Antonie Bolavá já bych chtěla zahrabat v lese, případně aby mě něco sežralo - zapojit do koloběhu přírody. ![]()
@Lenka002 píše:
Svátek všech svatých, byly jste na hrobech svých blízkých?
Lenko, proč ty svátky motáš dohromady? chudáci, jen proto, že jsou v kalendáři vedle sebe?
![]()
Když jsem měla možnost, šla jsem na společnou pobožnost na hřbitov, v tom smysl vidím - ale pokud nemůžu jít přímo na ten čas, tak pak už je mi jedno, jestli jdu o týden dva jindy.
Na hřbitovy chodím ráda, tak často jak to jde. A nejen k hrobům svých předků. Ráa pročítám náhrobky a dávám si do souvislostí události, které se v různých časem v té oblasti staly.
har.
Pro mě jsou Dušičky totéž co Valentýn - hromadný haló „teď hned se bude něco dělat“. Já chodím na hrob kamarádce, která spáchala sebevraždu v 15 letech. Ale ne na Dušičky, ne na Vánoce, ale prostě, když si na ní vzpomenu, zanesu tam kytičku, protože na ní pořád vzpomínám. Ne proto, že se to společensky očekává.
My máme většinu nejbližší rodiny na hřbitově ve městě kde bydlím tak chodíme a častěji než na dušičky a Vánoce, často i třeba když se jdeme projít tak to vememe přes hřbitov.
Byla jsem na hrbitove ve ctvrtek, vzala jsem si dovcu abych se vyhla tem vikendovym davum lidi,
,jinak chodim jednou za 3 mesice mam to zkruba 3 hodiny cesty
![]()
@MaDoRaBe píše:
Všichni svatí nejsou Dušičky, jedná se o dva různé dny, svátky (to jen tak mimochodem a pro doplnění). Na hřbitov chodím rozjímat během teplých měsíců, je tam klid, ticho a popravdě by se tam na lavičce dobře spalo.
Máš pravdu, popletla jsem to.
@MuffinkaM píše:
Pro mě jsou Dušičky totéž co Valentýn - hromadný haló „teď hned se bude něco dělat“. Já chodím na hrob kamarádce, která spáchala sebevraždu v 15 letech. Ale ne na Dušičky, ne na Vánoce, ale prostě, když si na ní vzpomenu, zanesu tam kytičku, protože na ní pořád vzpomínám. Ne proto, že se to společensky očekává.
Já to jako hromadný,,haló,, necítím, mimochodem chodím tam i jindy, jen některé vzdálené hřbitovy navštěvujeme na ty dušičky.
Právě se vrátila sestra ze hřbitova, kam jsem včera položila věnec za 390Kč a je pryč!!! Hnus, hnus, zloději svińský
.
Jak může někdo krást na takovém místě jako je hřbitov, Asi zbytečná otázka, že.
@Angua píše:
@Camael já takto jako cíleně ne, spíš v nějaké situaci - že babička vždycky říkala, babička tohle vařila, tohle pěstovala, děda dělal to a ono, mám třeba před očima vedle sebe regálek, co mi vyrobil, když přikrývám v noci děti, vzpomenu si, jak druhý děda vstával a přikrýval nás, když jsme u nich spali, když přijdu u nás do obchodu, vidím v okýnku pro vracení flašek babičku z perspektivy dítěte… Jako takto, prostě jsou jak když furt se mnou - to, co říkali, dělali, co mi předali.Já bych byla ráda, kdyby na mě takto moji blízcí vzpomínali. Radši, než kdyby mi 1× ročně přišli z povinnosti přepucovat náhrobek
Mám to podobně. Naše babička nám říkala, že nechce hrob, že to nemá ráda, chodit na hroby. Že jí bude bohatě stačit, když si na ní často vzpomeneme - co říkala, zážitky s ní, jak se opila na bratrancové svatbě apod
To je myslím víc než jít na hrob, je to deprimující.
A navíc v dnešní době, když se lidi hodně stěhují… Např. mamka je Slovenka a vím, že pořád řeší hrob rodičů na Slovensku, je to asi 450 km.
@Antonie Bolavá píše:
Nechodím na hřbitov vůbec. Manželovi zemřel otec, tam jsem byla na hřbitově naposled vloni.
Ale ono je to možná dané tím, že tam nemám nikoho moc blízkého. Prababička mi poslední zemřela v osmi letech, jinak si na ně ani na pradědečky vůbec nevzpomínám, nebo jsem je nezažila. Prarodiče mám zatím všechny. Takže nějak nemám komu na ten hrob jít. Ale nevím, jestli bych chodila, kdybych měla. Pro mě to nemá smysl, vždyť tam ten člověk není, je tam jen kámen, jen vzpomínka na toho člověka. Vzpomínat můžu kdekoli jinde
Nevím, každý to vnímá jinak. Když se člověk ukládá do rakve, a poté do hrobečku, spousta lidí to bere tak, že tam ten člověk je. Třeba já. ![]()
Pucovat kámen.. no, trochu drsný.
Mně zas je líto těch zemřelých, kteří mají hrob zarostlý, že na něj není ani vidět. Roky tam nebyla ani noha.
Jestli někdy budu ukládat své rodiče, udělám jim krásný osázený hrob, a ten budu opečovávat.
Ve škole jsme i dělali návrhy na osázení hrobů. ![]()
Jinak žádný tlak povinnosti necítím, nevnínám. Kdo chce, ať chodí, kdo nechce, nechodí. ![]()
@Cuddy
Já to teď blbě nesu, protože naši už nestihli svou druhou vnučku, a malá teď kouká na fotky mých rodičů, ukazuje na moji mamku zamlada a furt: máma.
@Angua
Tak to je přesný, taky je vidím všude. A večer ne že bych zalehla a cíleně se zamyslela, ale asi nejvíc proto, že mám klid, nikdo do mě nehučí, ten čas miluju.