Hyperaktivní tchyně

Zalezi na tom, v cem a jak je hyperaktivni

Nedá mi to nepřispět. Při čtení prvních pár řádků zadavatelky jsem si myslela, že jsem to snad psala já. Já mám podobnou tchýni. Je jí 65 let. Manžela měla pozdě a je ve věku spíše mojí babičky. Bydlíme s tchánovci v takovém tom typickém účkovém jihočeském stavení, kde jsou dva nezávislé domy, ale bohužel se společným dvorem. Tchán je v poho.Tchýně je v důchodu ale je to totální workoholik a posednutá osoba. Bohužel je na hlavu, a to doslova. Bere silné prášky na psychiku. S manželem jsme spolu pět let. Ze začátku to bylo v pohodě. Občas mi přinesla nějaký koláč, občas vyžehlila. No i přesto že jsem to nechtěla tak jsem ji nechala. ( nechtěla jsem být netýkavka. Abych tuhle etapu zkrátila, tak po dvou letech jsem si NESMĚLA uvařit ( denně bylo jídlo když jsem přišla z práce daný u nás doma na stole), vyžehlit, pověsit prádlo tak jak já chci( př..pověsila jsem si prádlo na dvoře a odjela jsem. Přijela jsem, prádlo přeskládaný na věšáku jak ho věší ona. Dále jsem nesměla péct žádné sladké,atd atd. Začala jsem ji slušně a s úsměvem domlouvat..bez výsledně. Tak jsem začala si nevyžehlený prádlo schovávat v ložnici do skříně. Přijedu z práce..prádlo vyžehlený. Jednoho krásného dne mi vyžehlila i ŠPINAVÝ PRÁDLO, který jsem měla naházený v koši v ložnici. To nemluvím o tom, že když jsem byla třeba celý den doma, tak nepřišla ale jakmile jsem odjela, začala šmejdit a šmírovat po baráku. Nechápala jsem co po dvou letech tam ještě hledá. Kolikrát jsem si něco zapomněla když jsem odjela a tak jsem se vrátila a po pěti minutách co jsem byla pryč jsem ji nachytala u nás v baráku třeba v ložnici. No začala jsem zamykat a to bylo otázek. Proč jako zamykáme a tak. No další etapa byla v tom že si zlomila nohu v kotníku. ZATAJILA to ( nikdo to dodnes nechápe a dnes má nohu do pravého úhle. Je z toho na palici ještě víc ale dělá pořád. 1 x týdně meje okna. 2× týdne meje kredence a veškeré sklo. 2× denně vytírá. 20× za den chodí venčit psy. Atd Atd. No jednoho dne to ve mně bouchlo a manželovi jsem řekla, že bud bude stát za mnou a půjdeme jí to vše zatrhnout nebo odcházím ,protože mě má pouze do postele a ostatní dělá jeho matka. Takže nastal rozhovor, kdy jsme jí oznámili, že končí u nás se svými veškerými aktivitami od vaření po žehlení a že když budu něco chtít tak jí řeknu ale sama už at nedělá nic. Následovala scéne, brekot pláč uraženost. No po 2 měsících se odrazila a byl jaký taký klid. Galeje ovšem začali mojí švagrové ( ta má jejího druhého snya za manžela , tam je už 20tileté manželství, takže žádná trubka) No začala tam nosit jídlo. Švagrová je z ní na palici. Navíc mají jen jediné dítě, 18 tiletou vnučku) Bába na ni každý den čeká a vyprovází ji k busu a od busua nosí ji denně pomeranč nebo kočičí jazýčky…no konec. Když náhodou neteř nejde do školy, okamžitě volá k nim domů, co je s ní a jestli není nemocná, a má co jíst? prostě teror)No abych se vrátila k sobě. U mě byl dva roky klid. Neotravovala s ničím, občas se zeptala jestli nechci tohle nebo támhleto, a já vždy odmítla ( po zkušenosti z minulých dvou let, od ní nechci ani drobeček.) Zvrat nastal mým těhotenstvím. Denně otázk: jak se má bejbynko? mě lezla po 3 měsících na nervy. No nechala jsem to být. Při jedné rodinné oslavě padla debata na mimino. Začala vyprávět jak až se malý narodí tak jí ho budu dávat na celý odpoledne k ní domu na hlídání a pojedu na stavbu a ke koním ( stavíme si rodinný dum..díkybohu na konci vsi od nich) Málem mi zaskočilo když tohle začala vyprávět. Trochu to ve mně zabublalo a řekla jsem jí předevšema že si nepořizujeme dítě abych jí nebo komukoliv jinýmu ho hodila na krk. Urazila se a víc se otom nemluvilo. Bohužel tchýně je jak jsem psala na hlavu a po zlomení nohy měla jít na operaci. Scény, hysterie a naprostá vyšinutost e na žádnou nepůjde, že se nedožije narození malého a podobně. No takže teda půjde na operaci až po narození malého. Tenkrát jsem ji nutila at jde ještě před narozením, že bude chtít potom vozit kočár ale nebude moct s tou nespravenou nohou. Odsekla mi že no a co, tak nebude vozit kočár. No malej se narodil a první výjezd kočárem kdy přijelamoje máma a šli jsme na procházku se doma psychicky z hroutila a dostala hysterickej záchvat že nemohla. No ale přeskakuju. V porodnici na návštěvě samozřejmě ho hned chtěla chovat šmatlat na něj. Při představě té špíny za nehtama jak na něj šmatala mi ještě ted naskakuje husí kůže. Když jsem přišla z porodnice, přijela moje máma na týden. No nebavila se se mnou ani s mojí mámou. Máma je dobrák tak ji pozvala na první koupání. Pak chodila každý den. Brala jsem to, řikala jsem si, je tu i moje máma tak at je tu i ona. No jenže máma p otýdnu odjela a uplynul další týden, ale malého jsem si stále nesměla koupat sama. Musela u toho být. Při kojení jsem chtěla být sama a mít klid. No stoupla si mi za záda a čuměla mi přes rameno. Myslela jsem ži jednu střelím. Po třech týdnech kdy jsem nesměla koupat sama. Když malej v kočáru brouknul a ona hned mazala za ním jsem začala mít deprese a málem jsem kvuli ní stratila mlíko. Vchol byl když jsem malého v devět večer převlíkala a on samozřejmě zabrečel, přilítla z druhýho domu ke mně do ložnice…PROČ MALEJ BREČÍ. Dokážete si představit co se ve mně událo. Bouchla jsem jak kamna.Řekla jsem jí že už toho mám dost jak mě furt hlídá a že je malým posednutá a že se chová jako hlídací pes. Zařvala na mě že mě nehlídá, že lžu a práskla dveřam. Samozřejmě vedle dostala ten svůj hysterickej záchvat ale už byl klid a neotravuje. Manžel se dikybohu postavil za mě protože viděl že jsem z ní už na švestku a tak ji vynadal a řekl jí že se prostě bude ptát jestli se může podívat na malého a at mi dá pokoj. Ted si teda našla jinou zábavu. Sedí v předsíni celý dny a hypnotizuje naše dveře a když s malým vylezu ven tak do pěti sekund je venku a běží si s ním povídat. No už se nemůžu dočkat až za dva roky budeme bydlet jinde. Je hodná ale já ji tak nesnáším a mám na ni takovou alergii že to není ani možný. Vím že to je spíš román než příspěvek ale muselo to ven.

Hmm. Tak přemýšlím, jestli by hyperaktivní tchýně taky nepotřebovaly pedagogicko-psychologickou poradnu jako školní děti. Protože ony vlastně děti ještě jsou…
Tak se ve mně zase utvrdil pocit, že v Česku pekelně dobře funguje voodoo a že se do tchýní asi převtělil duch Usámy bin Ládina a všech jeho nesmrtelných mudžáhidů..... 

@icegirl píše:
Nedá mi to nepřispět. Při čtení prvních pár řádků zadavatelky jsem si myslela, že jsem to snad psala já. Já mám podobnou tchýni. Je jí 65 let. Manžela měla pozdě a je ve věku spíše mojí babičky. Bydlíme s tchánovci v takovém tom typickém účkovém jihočeském stavení, kde jsou dva nezávislé domy, ale bohužel se společným dvorem. Tchán je v poho.Tchýně je v důchodu ale je to totální workoholik a posednutá osoba. Bohužel je na hlavu, a to doslova. Bere silné prášky na psychiku. S manželem jsme spolu pět let. Ze začátku to bylo v pohodě. Občas mi přinesla nějaký koláč, občas vyžehlila. No i přesto že jsem to nechtěla tak jsem ji nechala. ( nechtěla jsem být netýkavka. Abych tuhle etapu zkrátila, tak po dvou letech jsem si NESMĚLA uvařit ( denně bylo jídlo když jsem přišla z práce daný u nás doma na stole), vyžehlit, pověsit prádlo tak jak já chci( př..pověsila jsem si prádlo na dvoře a odjela jsem. Přijela jsem, prádlo přeskládaný na věšáku jak ho věší ona. Dále jsem nesměla péct žádné sladké,atd atd. Začala jsem ji slušně a s úsměvem domlouvat..bez výsledně. Tak jsem začala si nevyžehlený prádlo schovávat v ložnici do skříně. Přijedu z práce..prádlo vyžehlený. Jednoho krásného dne mi vyžehlila i ŠPINAVÝ PRÁDLO, který jsem měla naházený v koši v ložnici. To nemluvím o tom, že když jsem byla třeba celý den doma, tak nepřišla ale jakmile jsem odjela, začala šmejdit a šmírovat po baráku. Nechápala jsem co po dvou letech tam ještě hledá. Kolikrát jsem si něco zapomněla když jsem odjela a tak jsem se vrátila a po pěti minutách co jsem byla pryč jsem ji nachytala u nás v baráku třeba v ložnici. No začala jsem zamykat a to bylo otázek. Proč jako zamykáme a tak. No další etapa byla v tom že si zlomila nohu v kotníku. ZATAJILA to ( nikdo to dodnes nechápe a dnes má nohu do pravého úhle. Je z toho na palici ještě víc ale dělá pořád. 1 x týdně meje okna. 2× týdne meje kredence a veškeré sklo. 2× denně vytírá. 20× za den chodí venčit psy. Atd Atd. No jednoho dne to ve mně bouchlo a manželovi jsem řekla, že bud bude stát za mnou a půjdeme jí to vše zatrhnout nebo odcházím ,protože mě má pouze do postele a ostatní dělá jeho matka. Takže nastal rozhovor, kdy jsme jí oznámili, že končí u nás se svými veškerými aktivitami od vaření po žehlení a že když budu něco chtít tak jí řeknu ale sama už at nedělá nic. Následovala scéne, brekot pláč uraženost. No po 2 měsících se odrazila a byl jaký taký klid. Galeje ovšem začali mojí švagrové ( ta má jejího druhého snya za manžela , tam je už 20tileté manželství, takže žádná trubka) No začala tam nosit jídlo. Švagrová je z ní na palici. Navíc mají jen jediné dítě, 18 tiletou vnučku) Bába na ni každý den čeká a vyprovází ji k busu a od busua nosí ji denně pomeranč nebo kočičí jazýčky…no konec. Když náhodou neteř nejde do školy, okamžitě volá k nim domů, co je s ní a jestli není nemocná, a má co jíst? prostě teror)No abych se vrátila k sobě. U mě byl dva roky klid. Neotravovala s ničím, občas se zeptala jestli nechci tohle nebo támhleto, a já vždy odmítla ( po zkušenosti z minulých dvou let, od ní nechci ani drobeček.) Zvrat nastal mým těhotenstvím. Denně otázk: jak se má bejbynko? mě lezla po 3 měsících na nervy. No nechala jsem to být. Při jedné rodinné oslavě padla debata na mimino. Začala vyprávět jak až se malý narodí tak jí ho budu dávat na celý odpoledne k ní domu na hlídání a pojedu na stavbu a ke koním ( stavíme si rodinný dum..díkybohu na konci vsi od nich) Málem mi zaskočilo když tohle začala vyprávět. Trochu to ve mně zabublalo a řekla jsem jí předevšema že si nepořizujeme dítě abych jí nebo komukoliv jinýmu ho hodila na krk. Urazila se a víc se otom nemluvilo. Bohužel tchýně je jak jsem psala na hlavu a po zlomení nohy měla jít na operaci. Scény, hysterie a naprostá vyšinutost e na žádnou nepůjde, že se nedožije narození malého a podobně. No takže teda půjde na operaci až po narození malého. Tenkrát jsem ji nutila at jde ještě před narozením, že bude chtít potom vozit kočár ale nebude moct s tou nespravenou nohou. Odsekla mi že no a co, tak nebude vozit kočár. No malej se narodil a první výjezd kočárem kdy přijelamoje máma a šli jsme na procházku se doma psychicky z hroutila a dostala hysterickej záchvat že nemohla. No ale přeskakuju. V porodnici na návštěvě samozřejmě ho hned chtěla chovat šmatlat na něj. Při představě té špíny za nehtama jak na něj šmatala mi ještě ted naskakuje husí kůže. Když jsem přišla z porodnice, přijela moje máma na týden. No nebavila se se mnou ani s mojí mámou. Máma je dobrák tak ji pozvala na první koupání. Pak chodila každý den. Brala jsem to, řikala jsem si, je tu i moje máma tak at je tu i ona. No jenže máma p otýdnu odjela a uplynul další týden, ale malého jsem si stále nesměla koupat sama. Musela u toho být. Při kojení jsem chtěla být sama a mít klid. No stoupla si mi za záda a čuměla mi přes rameno. Myslela jsem ži jednu střelím. Po třech týdnech kdy jsem nesměla koupat sama. Když malej v kočáru brouknul a ona hned mazala za ním jsem začala mít deprese a málem jsem kvuli ní stratila mlíko. Vchol byl když jsem malého v devět večer převlíkala a on samozřejmě zabrečel, přilítla z druhýho domu ke mně do ložnice…PROČ MALEJ BREČÍ. Dokážete si představit co se ve mně událo. Bouchla jsem jak kamna.Řekla jsem jí že už toho mám dost jak mě furt hlídá a že je malým posednutá a že se chová jako hlídací pes. Zařvala na mě že mě nehlídá, že lžu a práskla dveřam. Samozřejmě vedle dostala ten svůj hysterickej záchvat ale už byl klid a neotravuje. Manžel se dikybohu postavil za mě protože viděl že jsem z ní už na švestku a tak ji vynadal a řekl jí že se prostě bude ptát jestli se může podívat na malého a at mi dá pokoj. Ted si teda našla jinou zábavu. Sedí v předsíni celý dny a hypnotizuje naše dveře a když s malým vylezu ven tak do pěti sekund je venku a běží si s ním povídat. No už se nemůžu dočkat až za dva roky budeme bydlet jinde. Je hodná ale já ji tak nesnáším a mám na ni takovou alergii že to není ani možný. Vím že to je spíš román než příspěvek ale muselo to ven.

Bohužel se někteří lidi nechtějí léčit z vlezlosti a opruzování. Škoda.

@Anonymní píše:
To je jako moje tchyně, pořád smejčí, dennodenně už 30 let myje schody na chodbě a furt říká ,jak musí dělat to a tamto, že nestíhá a nic se bez ní neobejde, pak se nechá litovat. Teď si zlomila ruku v zápěstí a i přitom umývala schody, řekla jsem jí, že jí pomůžu, jestli chce, a ona ne, to musí dělat sama. Tak co chcete? Taky se pořád se vším vnucuje.

Takový člověk je živé neštěstí, jak trn v pr-deli.
Napíšu to hodně zle. Kdyby takoví nežili, byl by svatý klid.