Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Jak se smířit se špatným dětstvím?
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Anonymní
Napsat příspěvek
Reakce:
Velikost písma:
14.5.18 15:53
Co si jít popovídat s psychologem? Třeba pomůže se se svou minulostí smířit nebo se alespoň lehčeji přes to přenést.. 
Hodně štěstí 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
14.5.18 15:56
Ahoj,
vím, jak se cítíš . Já si prošla v dětství, nebo spíše víc v pubertě a ranné dospělosti psychickými problémy. Snažím se to také vytěsnit a zapomenout, protože mi to vzalo několik let života. Nejsi určitě jediná. Jen my, co na to neradi vzpomínáme se o tom nezmiňujeme 
. Někdy mám kvůli tomu výčitky, že jsem si mohla přozít více, ale říkám si, že dalším utápěním dosáhnu jen další ztráty svého času. To už nevrátíme. Je to pocit, že ti něco v životě uniklo.
Prosím o anonym, citlivé téma.
- Citovat
- Upravit
14.5.18 15:59
Zakladatelko, myslím si, že by bylo dobré vyhledat dobrého psychologa, který by ti pomohl dětství zpracovat, aby jsi se ještě nyní netrápila.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
14.5.18 15:59
@Anonymní píše:
Ahoj, je to pro mě hrozně osobní téma, tak prosím zachovat anonym nebo smazat. Už dlouho se tu chci zeptat a doteď jsem neměla odvahu. Jak název říká, neměla jsem moc dobré dětství. Máma byla psychicky nemocná a chlastala, takže denně řev, urážení, všem sousedům jsme byli pro smích, se mnou se nikdo ze sousedství nechtěl bavit… Je to paradox, ale čím jsem starší, tím mě to trápí víc. Před pár lety bych vám upřímě řekla, že mi to je jedno, že to je za mnou a žiju si dobře. Mám svůj život, daří se mi, mám rodinu, vídám příbuzné, až teda na rodiče, které vídat nechci. A stejně se nemůžu přes to přenést. Cítím se tak nějak okradeně, že to, na co lidi většinou vzpomínají celý život, já se snažím vytěsnit. Asi jsem jediný člověk, co by dětství zpátky nechtěl. Nebo že jsem tak nějak sama, protože všichni příbuzní mě můžou mít rádi jak chtějí, ale jejich dítě já nejsem, mají svoje rodiny. Nemůžu s tím vůbec nic dělat, minulost nezměním, a stejně mě to štvejak se s tím mám smířit a prostě zapomenout?
Můžu tě ujistit, že jediná opravdu nejsi.
Takových, co prožili otřesné dětství a dospívání je víc.
Někdo se s tím dokáže popasovat a někdo se trápí. Já to zvládla relativně dobře, jsem tvrdá.
Ale pokud tebe minulost děsí, zajdi za psychiatrem. nemáš se za co stydět, pomůže ti. Fakt se neboj.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
14.5.18 16:05
Zkus si uvědomit, že právě díky tomu, co jsi prozila, jsi tim, kym jsi. Kazda prozita věc člověka nějakým způsobem posune, nějak ho ovlivní. Něco dá, něco vezme…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
14.5.18 16:06
Mnozí psychologové říkají, že dětství je vlastně určující pro psychiku člověka. Pokud jsi měla takto problémové dětství a zvládla si to v dospělosti tak, že nechlastáš, nefetuješ, žiješ v normálně fungujícím partnerství a rodině, nemáš nějaký sociální blok, tak jsi narosto úžasná už jenom tím, co jsi dokázala. Máš mou úctu a respekt.
Přijde mi, že z dětství má každý člověk nějaký šrám, i ty děti z těch nejspořádanějších rodin s nejlepšími rodiči. Ty máš mnohem horší startovní čáru, takže ano, jakmile se ocitneš v nějakém napětí, stresu nebo jen situaci, která ti asociuje nějaký zážitek nepříjemného druhu z dětství, tak se to může překvapivě silně vynořit. A tím, jak tvé vědomí bojuje s tím, aby to neovlivnilo tvůj současný život, tak vlastně to tě může velmi tížit. Úplně se toho zabvit asi možné není. Ale je možné to vytěsnit na úplný okraj myšlení. Zkus více vnímat všechny hezké zážitky, důvěru s partnerem, co vše jsi už v životě dokázala a uvidíš, že časem zase přijdou celé dny, týdny, kdy si na to špatné nevzpomeneš. Zároveň se snaž odbourat to, co ti takové myšlenky spouští, připomíná… Je to práce nadlouho, ale máš ty nejleší předpoklady se s tím vypořádat.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
14.5.18 16:07
také to tak mám, že bych raději zapomněla, moje vzpomínky jsou z 90% špatný, což je teda dost. Táta co mě pořád ponižoval, křičel na mě, za každou věc mě mlátil, máma se mě nikdy nezastala, nikdy si se mnou o ničem nepovídala, nikdy žádná podpora v ničem… Taky to vnímám tak, že čím jsem starší, tím víc mě to trápí a až teď jsem si vypěstovala „odpor“ k mámě a nechci se s ní vídat, ani volat. Sama nevím, proč to přišlo tak pozdě, možná proto, že sama mám děti… Dělá mi problém se svěřovat i manželovi, on to chápe, že to není snadný a oceňuje moje postupné svěřování…
Sama už jsem uvažovala nad popovídáním s psychologem, musím se odhodlat a věřím, že i tobě by to pomohlo.
- Citovat
- Upravit
Anonymní
14.5.18 16:07
Napíšu ti jak jsem se s tím vyrovnávala já. Chce to spoustu času, ale postupně jsem si měnila optiku. Mé dětství poznamenal otec alkoholik a opravdu ošklivé fyzické tresty. Ale měla jsem svou postel, spoustu dětí spí na zemi. Měla jsem každý den, co jíst. Mohla jsem chodit do školy. Měla jsem čisté oblečení. Nad hlavou mi nesvištěly střely, vyrůstala jsem v míru. Ve světovém měřítku jsem se jako dítě neměla špatně, i když jsem nezažila lásku táty, to že by mě někdy pochválil, to že jsem se snažila nedýchat abych umřela když do mě kopal. No abych to zkrátila, snažila jsem se najít ty hezké body. To mi pomohlo a pak jsem si uvědomila, že mě to sice strašně ublížilo ale zároveň to udělalo že mě toho kým jsem nyní.
- Citovat
- Upravit
Anonymní
14.5.18 16:17
Ahoj, prosím o anonym, měla jsem to podobně jako ty. Moje máma a táta pili, když jsem byla malá. Bili mě a nestarali se o mne. Od devíti let jsem vyrůstala u pěstounů, se kterýma jsem si nerozuměla a nakonec od nich v 18ti odešla. Dlouhou dobu jsem se tím trápila, záviděla jsem kamarádům, že mají normální rodiny a zároveň proklínala své rodiče, že mi zařídili takové dětství… Od trápení mi pomohlo jim odpustit. Myslím uvnitř sebe. Nekřivdit jim a uvědomit si, že vše má svůj smysl…Také mi pomohlo se z toho vypsat, psala jsem vše, co jsem cítila, co mě trápilo. Pak jsem nakonec všechny tyhle mé myšlenky spálila a uzavřela tak pomyslně tuhle kapitolu mého života.
- Citovat
- Upravit
14.5.18 16:22
Zakladatelko, naprosto chápu, jak se cítíš. Mě trvalo až do mých 42 let jakési smíření s mým dětstvím a s tím, jak se ke mě rodiče chovali nejenom jako k dítěti, ale též i k dospělé ženě, mámě jejich vnoučat. Strašně mě to vše sráželo k zemi, na jednu stranu jsem byla na sebe pyšná, že nejdu v jejich kolejích, že mám milujícího muže, šťastné děti, spokojenou a pohodovou rodinu, že dokážeme žít v poklidu a radosti. Na druhou stranu mě právě mí rodiče dokázali např. jednou vulgární sms zprávou o vánocích, v den mých narozenin, apod., dostat do stavu, kdy jsem celé dny bulela, nevěřila si a obviňovala sama sebe, že je vše moje chyba. A oni to oba dva věděli, že jsem takto vnitřně slabá a že mě dokážou stále ovládat i na dálku přesto, že se osobně nestýkáme. Jednoho dne jsem řekla dost, prostě bych se utrápila a začala na sobě makat. Jóga, kurzy psychohygieny, začala jsem postupem času opravdu mít sama sebe ráda, změnila naprosto životní optiku. Nějaký ten roček to trvalo, ale dnes už to v sobě mám uzavřené a mohu říci, že na své rodiče se již ani nezlobím, protože právě oni mi ukázali to nejdůležitější, co jsem potřebovala pro svůj další život - a to jak se nemám nikdy chovat ke svým dětem a ke svým vnoučatům. A to je moje motto do dalších dní. Věřím, že i Ty to zvládneš a přeneseš se přes své pocity. Moc Ti držím palce.
Příspěvek upraven 14.05.18 v 16:26
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
14.5.18 16:26
také jsem měla podobné dětství
@Anonymní píše:
Ahoj, je to pro mě hrozně osobní téma, tak prosím zachovat anonym nebo smazat. Už dlouho se tu chci zeptat a doteď jsem neměla odvahu. Jak název říká, neměla jsem moc dobré dětství. Máma byla psychicky nemocná a chlastala, takže denně řev, urážení, všem sousedům jsme byli pro smích, se mnou se nikdo ze sousedství nechtěl bavit… Je to paradox, ale čím jsem starší, tím mě to trápí víc. Před pár lety bych vám upřímě řekla, že mi to je jedno, že to je za mnou a žiju si dobře. Mám svůj život, daří se mi, mám rodinu, vídám příbuzné, až teda na rodiče, které vídat nechci. A stejně se nemůžu přes to přenést. Cítím se tak nějak okradeně, že to, na co lidi většinou vzpomínají celý život, já se snažím vytěsnit. Asi jsem jediný člověk, co by dětství zpátky nechtěl. Nebo že jsem tak nějak sama, protože všichni příbuzní mě můžou mít rádi jak chtějí, ale jejich dítě já nejsem, mají svoje rodiny. Nemůžu s tím vůbec nic dělat, minulost nezměním, a stejně mě to štve
U nás to byl zase otec, kdo nás týral, ponižoval, degradoval na něco míň než nuly, kdo urážel, kdo bil mne, matku, bratra. A to denně něco bylo. Od raného dětství až do mých 36. Postavila jsem se mu sama, zavolala na něj PČR, záchranku. A nechala sebe, matku, bratra ošetřit u dr. Donutila mámu se odstěhovat a čelila řadě ponižujících výslechů na policii. Trvala si na svém. A tak jsem dosáhla toho, že máme třetím rokem klid. Myslela jsem si, když jsem byla malá - že je to moje vina, to vše, co se dělo doma. Teď si to nemyslím. Zkoušela jsem psychology celkem čtyři. Ale to otevírání se a mluvení o tom, co všechno se dělo. Mi nedělalo dobře - zhroutila jsem. Šla si pro nemocenku a byla měsíc doma. Kde jsem jenom ležela, nevycházela. Za měsíc jsem z toho nějak dostala. Přejídala jsem se a tak jsem sice bez prášku, alkoholu a drog. Taky jsem z 70 na 120 kg. Vím, že to bude tím dětstvím, chtěla jsem jej zajíst. Nyní začínám se uklidňovat, už spím klidně. Jím klidně. Věřím, že jednou budu mít opět těch 70 kg. Začala jsem studovat, což za otce nešlo. Budu hubená, budu mít tu školu. A mám dvě krásné dcery. Vidím svou budoucnost zářivější. Zkus toho psychologa, třeba tobě to sedne a pomůže. Mne to sice nepomohlo, ale každý je jiný.
- Citovat
- Upravit
14.5.18 16:33
V mem pripade mi pomohlo nasledujici:
- uvedomila jsem si, ze to, co jsem zazila mi pomohlo se vyprofilovat. Ze jenom diky tomu jsem samostatna, cilevedoma a schopna si poradit sama
- uvedomila jsem si, ze patlani se v minulosti nikam nevede a ze pokud bych se v tom nimrala, tak ze bych se nikam neposunula
- odpusteni. Odpustila jsem, nezapomnela.
- vsechno si vynahrazuju prostrednictvim deti. Uzivam si jejich detstvi. Jejich oslavy, vylety, uspechy. Diky detem jsem se naucila mit rada Vanoce, Velikonoce… nedostatek kontaktu s matkou si vynahrazuju dostatkem tuleni s detmi
Hodne stesti, urcite najdes cestu, jak se s detstvim smirit. Pokud nezvladnes sama, klidne vyuzij sluzby nejakeho terapeuta.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
14.5.18 16:41
Ja mela detstvi krasne, manzel bohuzel ne. Snazim se mu to vynahradit, nekdy je to ale tezke i pro mne, protoze urcite jeho reakce nechapu. Nicmene urcite mu manzelstvi a nase vlastni mala rodinka prinasi prospech. Bohuzel sve mame nikdy neodpustil jeji chovani, a uz si to ani nevyrikaji, protoze uz nezije. Vyzni to hrozne, ale viditelne se mu jeji smrti ulevilo 
- Citovat
- Upravit
Další témata z kategorie
Milování a syn
- 09.04.26
- Anonymní
Problémy v rodině
- 18.03.26
- Anonymní
Touha po holčičce a špatná zkušenost s muži
- 11.12.25
- Anonymní
Je to deprese? Co by pomohlo?
- 12.12.25
- Anonymní
Ahoj, je to pro mě hrozně osobní téma, tak prosím zachovat anonym nebo smazat. Už dlouho se tu chci zeptat a doteď jsem neměla odvahu. Jak název říká, neměla jsem moc dobré dětství. Máma byla psychicky nemocná a chlastala, takže denně řev, urážení, všem sousedům jsme byli pro smích, se mnou se nikdo ze sousedství nechtěl bavit… Je to paradox, ale čím jsem starší, tím mě to trápí víc. Před pár lety bych vám upřímě řekla, že mi to je jedno, že to je za mnou a žiju si dobře. Mám svůj život, daří se mi, mám rodinu, vídám příbuzné, až teda na rodiče, které vídat nechci. A stejně se nemůžu přes to přenést. Cítím se tak nějak okradeně, že to, na co lidi většinou vzpomínají celý život, já se snažím vytěsnit. Asi jsem jediný člověk, co by dětství zpátky nechtěl. Nebo že jsem tak nějak sama, protože všichni příbuzní mě můžou mít rádi jak chtějí, ale jejich dítě já nejsem, mají svoje rodiny. Nemůžu s tím vůbec nic dělat, minulost nezměním, a stejně mě to štve
jak se s tím mám smířit a prostě zapomenout?