Poradna dětského psychologa
PhDr. Václav Mertin
Příkladem, později povídáním si o tom. Jinak s tím zdravením ve školce taky občas koukám, že někdo (dospělý) ani neodpoví v šatně na pozdrav ![]()
Zkušenost ze školních chodeb: přítomní rodicě případně prarodiče čumí na procházející učitele nebo dělají že je nevidí. Ratolesti mezitím pobíhají, křičí, zkrátka co je napadne…
Denně s dětmi na koberci v kroužku probíráme „pravidla“…jak se chováme, co smíme, co ne, zdravení, poprosit/poděkovat, půjčování hraček atd…dnes jsme si vysvětlovali „Já s tebou KA…já s tebou NEKA!“ Hrozný…
už jednou se mi to objevilo ve třídě, okamžitě jsem to zatrhla…jsme jedna parta, žádné KA/NEKA tu nevedem…a zase to děti „přinesly“. Sprostá slova…vyčleňování z her…
Celý život nás budou provázet pravidla…porušíš je, následuje trest! Táta pojede na červenou, dostane pokutu…ukradneš něco, jdeš do vězení. Děti to chápou, ale musí se to stále opakovat…a dodržovat!!! Neexistuje polevit…děti si to musí zafixovat.
Teď řešíme stále dokola „heslování dětí“…u oběda: „Přidat!!!“ „Chci ještě!!!“
Děti na nás pokřikují, heslují…takže se učíme: „Prosím přidat!“
Je to nekončící práce…
Jen by mi stačilo, kdyby to někteří dospěláci nebojkotovali…
@SIMONA1234 Přesně, syn začal chodit od září do nové školky, a v šatně se zásadně nezdravím. Čučím na to a nechápu. Když pozdravím, tak mi odpoví 1 člověk z 5. Učitelku pro změnu zdravím ale ona většinou neodpovídá, ale ok beru to že je myšlenkama jinde, nijak mě to nedrásá narozdíl od těch rodičů v šatně. Když přijdu se synem 4r na hřiště ve vesnici, pozdravím, a MATKY NEODPOVÍDAJÍ. A syn minule na celé kolo zvolal „maminko, zdravit se musí nahlas, ty paní tě neslyšely!!!“. Přišlo mi to docela úsměvné, po této hlášce mě jedna matka pozdravila, zbytek nic.
A to fakt nejsem nějaká místní neoblíbená kravka ![]()
No já jsem zdravící typ, ale řeknu vám, že se fakt nedivím, že děti nezdraví.. Zrovna včera jsme zjistila, že mi kluk přestal zdravit.. ve škole, tak jsme se ho ptala, a on mi na to řekl, že mu stejně nikdo neodpoví..
Je pravda, fakt to klasické zdravení upadá.. Sama se divím, když já- 33 let pozdravím starší osobu v ovlasti, kde se běžně zdraví- nemyslím právě Prahu na Václaváku, ale prostě městečko, vesnici, kde je to běžné a bába hledí a ani bů..a přitom slyší velmi dobře ![]()
@SIMONA1234 u nás jsou učitelky ve školce „hotové“, že malýho učím klepat na dveře, než někam vleze.
Prý to (bohužel) už nějaký ten rok neviděly.
Zdravení je samozřejmostí (u něj i u mě, a hodně často na nás koukají jako na zjevení, že synek umí pozdravit když vleze do krámu nebo kamkoliv jinam).
Taky nechápu, že mizí základy slušnosti
Zdravení, děkování, požádání, pouštění sednout v tramvaji. Jak mají mít lidi k sobě navzájem nějakou úctu (v dalších vyšších sférách), když je nikdo ani nenaučí pustit starší ženskou ze dveří???
@SIMONA1234 mě Honzík nedávno domů (asi ze školky) přinesl posmívání. Takové to - něco ti spadne a on „héhé héhé“ a ukazuje na mě prstem. No mě málem trefilo ![]()
@marmelada78 Jednou jsem někde četla příběh…velmi trefný a (pro mě vtipný
) Odehrávalo se to v paneláku, denně tam chodil nějaký pán XY…potkával sousedku, takovou starší ženskou…denně jí zdravil, ona NIC…Věděl, že hluchá není, zdravil fakt nahlas…po měsíci toho měl plný zuby…tak, když jí příště potkal na chodbě, povídá: „Dobrý den!“ Ona nic, ticho…On: „Mohla bys pozdravit krávo!“
Ona: „No dovolte!!! Co mi to říkáte???!!!“
On: „A vida, tak nejste hluchá…co?“ ![]()
Asi je to vymyšlený, ale…vytrestalo to onu nevychovanou „dámu“…
@Mar__tanka1983 teď jsme se zasmála.. u nás má dokotrka na dveřích zásady správného klepání
asi jsou fakt dnešní maminky nějak mimo ![]()
@kvaček zásady správného klepání?? Co tam bylo napsáno? To by mě teda zajímalo…jakože nemají bušit jak hluchej do vrat?
@SIMONA1234 je to šílenost, a co teprve ve škole, když na mě děti ve 2. třídě zkouší ječet jakobych byla hej a počkej!
Připadám si několikrát děnně jako ta úplně nejpitomější, protože je upozorňuju pořád dokola a oni vůbec nevnímají
S prominutím „čumí“ jako kdyby čeklali, až se vykradám a dám pokoj
A tak je to s lecčím
Jsem vyšťavená, připadám si tam kolikrát tak zbytečně.. občas 2, 3 děti zaberou, ale ostatní???
Pak mě dorazí, kyž donesou domácí úkol, kolikrátsi dám tu prác a vymuslím ho dětem na míru a když ho podepsaný od rodičů opravím a v matematice je třeba 10 chyb, tak se mi chce snad i brečet zoufalstvím… ![]()
Jsem letos zpátky ve škole po 5 letech rodičovské a po pár týdnech toho mám plný kecky! ![]()
@Mar__tanka1983 píše:
@SIMONA1234 mě Honzík nedávno domů (asi ze školky) přinesl posmívání. Takové to - něco ti spadne a on „héhé héhé“ a ukazuje na mě prstem. No mě málem trefilo
Tohle znám…u nás to bylo taky…opět jsem to „zatrhla“…kobereček a promluvit si s dětmi…o posmívání…o tom jak to bolí, když se někdo třeba bouchne nebo jak jsme smutní, když se nám něco rozbije…a ještě se nám někdo začne posmívat! Mluvit, mluvit, mluvit…funguje to, ale nesmí se usnout na vavřínech…za čas to zase děti zkusí…jako s tím KA/NEKA…opakovat, pořád.
@SIMONA1234 to dělával děda.. On byl dřív něco, za minulé doby, tak byl takový, že si do pusy neviděl a pamatuji si jako dítě, že jsem šla a on fakt pěkně.. dobrý den a pani nic a on za zády nahls bůůůůůůůůůůůůůůů
@SIMONA1234 píše:
@marmelada78 Jednou jsem někde četla příběh…velmi trefný a (pro mě vtipný![]()
) Odehrávalo se to v paneláku, denně tam chodil nějaký pán XY…potkával sousedku, takovou starší ženskou…denně jí zdravil, ona NIC…Věděl, že hluchá není, zdravil fakt nahlas…po měsíci toho měl plný zuby…tak, když jí příště potkal na chodbě, povídá: „Dobrý den!“ Ona nic, ticho…On: „Mohla bys pozdravit krávo!“
Ona: „No dovolte!!! Co mi to říkáte???!!!“
On: „A vida, tak nejste hluchá…co?“
Asi je to vymyšlený, ale…vytrestalo to onu nevychovanou „dámu“…