Jedináček, deziluze z mateřství

Děti jsem původně neplánovala vůbec, nic mi to nějak neříká, nějaké „hodiny“ se dodneška neroztikaly, miminka mi jsou nepříjemná, mám vztah až ke starším dětem. Do budoucna si říkáme, kdyby se stalo, tak se prostě stane, ale víc než jedno nebude… Už vzhledem k tomu, že máme něco po třicítce, bydlení zatím nedořešeno (složitá rodinná situace), vzpomínky na dětství se sourozenci nic moc a popravdě, můj přítel by byl lepší matka než já. Jsem nejstarší z pěti dětí a od mala to byl boj, nebyla jsem společenská, vystačila jsem si sama, o sourozence jsem se sice postarala, ale strašně mě to nebavilo, neuměla jsem si hrát s ostatními a ve velké a uřvané rodině jsem fakt trpěla. Navíc výchova probíhala stylem „urvi co jde“ a „hrabej jen pro sebe, ostatní ti taky nepomůžou“, na což jsem ani neměla buňky. Dnes oceňuji to, že si rozdělíme péči o rodiče, jinak nemáme extra vztahy, jsme každý úplně jiný. Případné dítě snad osamělé nebude, proti tomu, aby si domů vodilo kamarády, nejsem a oba s přítelem jsme se kupodivu stali společenštějšími až blíž ke třicítce, takže o děti na hraní by snad u nás nebyla nouze. Z povinnosti si ale fakt druhé pořizovat nehodlám. Nehody a smrtelné nemoci jsou sice smutné, ale to člověk neovlivní… Pomřít mu může víc dětí, stejně jako se mohou v autě zabít rodiče i s jedním ze sourozenců (bohužel skutečná nehoda). O co je to pak horší?